K rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady ...

Asi většina právníků, kteří se zabývají ve větší či menší míře právem obchodních společností, zaregistrovala rozhodnutí NS sp.zn. 29 Cdo 1193/2007 z 3.10. 2007 (odůvodnění rozhodnutí však proniklo - pokud se nepletu - na veřejnost až poněkud později někdy v průběhu tohoto roku). Podstatou daného rozhodnutí je konstatování, že jelikož rozhodování jediného společníka (akcionáře) v působnosti valné hromady není právním úkonem, musí k přijetí takového rozhodnutí dojít usnesením představenstva, a nemůže být tedy učiněno stejným způsobem jako jednání vůči třetím osobám navenek (např. 2 členy představenstva). Toto rozhodnutí způsobilo v právní praxi určité pozdvižení.

Hlavně asi proto, že se do té doby v praxi postupovalo převážně jiným způsobem, kdy se k příslušnému rozhodnutí v podstatě přistupovalo jako k právnímu úkonu, tak bylo činěno i podepisováno. K tomu přitom docházelo nejen v advokátní praxi, ale i v praxi notářské, kdy se v těch případech, kdy ObchZ vyžadoval formu notářského zápisu zpravidla postupovalo dle § 62 not. řádu (tedy zápis o právním úkonu) a nikoliv dle § 80a a násl. cit. zákona, který řeší zápis o rozhodnutí orgánu právnické osoby. Příslušné rozhodnutí v tom učinilo tak trochu "zmatek". Začaly vyvstávat otázky, co dál? Co s rozhodnutími, která byla již v minulosti přijata atp.?Vyvstala otázka (ne)možnosti jediného společníka nechat se zastoupit, což bylo aktuální zejména u zahraničních společníků, kteří možnosti zastoupení hojně využívali a zpravidla zmocňovali přímo advokáty, kteří jim v té souvislosti poskytovali poradenství.

V posledním čísle Právního rádce (č. 9/2008, s. 4 an.) vyšel článek z pera JUDr. Štenglové (mj. předsedkyně senátu NS, který vydal shora uvedený judikát) a JUDr. Petra Čecha, který se k předmětné problematice vyjadřuje. Jelikož lze daný článek považovat s ohledem na jistou "personální unii" za takřka autentický výklad, asi by neměl daný článek ujít pozornosti žádného z korporátních právníků. Co autoři v článku řeší? Tak nejprve vysvětlují kořeny, resp. judikatorní pozadí, které předcházelo přijetí výše uvedeného judikátu, přičemž argumentují (poměrně přesvědčivě), že náznaky v tomto ohledu byly již v předchozí judikatuře a uvedený judikát by tak neměl být vnímán jako žádný přelom. Zdůvodňují, že jediný společník v působnosti valné hromady nejedná, ale rozhoduje, pročež musí dojít k přijetí uvedeného rozhodnutí představenstvem jako kolektivním orgánem (ve shodě s daným judikátem).

Následně se autoři vypořádávájí s jednotlivými "problémy", se kterými je zřejmě "zavalili" jednotliví praktikující právníci po vydání cit. judikátu. K požadavku písemné formy zmiňují, že mají zato, že postačí písemný zápis o přijetí rozhodnutí na zasedání představenstva (byť vlastní rozhodnutí nebude přijato v písemné formě - s výjimkou rozhodování per rollam). Pro podpis zápisu postačí bude-li podepsán v souladu s §195 odst. 1 ObchZ, přičemž podpis dalších osob nebude zpravidla nutný, a to i když bude pořizován notářský zápis dle § 80a an. not. řádu. Jinak tomu bude ovšem v případě, bude-li pořizován zápis dle §62 not. řádu, kdy by měl být předepsaný způsob jednání za společnost dodržen.

Zde se mi zdá, že vyplouvá na povrch určitá kostrbatost. Není-li to přeci právní úkon (jak plyne z daného judikátu a argumentace autorů v článku), tak jak je možno pořizovat zápis o právním úkonu? Argumentace autorů je poměrně jednoduchá. Nejdřívě uvedou, že za formálně nejčistší řešení považují, aby not. zápisy byly pořizovány (je-li jediným společníkem česká právnická osoba s kolektivním statutárním orgánem) dle §80a not. řádu. Připouštějí však, že tak lze činit i dle §62 not. řádu, a to z toho důvodu, aby byla dodržena rovnost přístupu ke všem společníkům. Je-li jediným společníkem fyz. osoba, nemůže pochopitelně učinit zápis o svém rozhodnutí postupem dle § 80a not. řádu, totéž platí v případě pr. osob s individuálním stat. orgánem, popř. u práv. osob, jejichž vnitřní poměry se řídí zahraničním právem. Z toho dovozují: "Jakmile ale připustíme notářský zápis podle § 62 a násl. notářského řádu pro určitý okruh společníků, bylo by právně problematické jej ostatním upírat" Takže i jediný společník (a.s.) může nadále využít § 62 not. řádu, ale postup by dle daných autorů měl být takový, že nejprve představenstvo přijme kolektivním způsobem rozhodnutí (avšak v nedostatečné formě) a následně osoby jednající jménem společnosti před notářem "projeví vůli společnosti, která se předtím řádně konstituovala".

V určité "kostrbatosti" autoři pokračují, když se věnují otázce, kdy je rozhodnutí přijato. Dovozují, že je tomu okamžikem účinnosti rozhodnutí představenstva, tj. kdy se na něm představenstvo usnese. Problém je, že tak nebude učiněno v náležité formě pro absenci písemnosti či not. zápisu. Přesto se však autoři elegantně přenášejí tím, že se i na rozhodování jediného společníka v působnosti valné hromady uplatní režim neplatnosti usnesení valných hromad. Platí tak pravidlo, že i formálně vadné rozhodnutí se považuje za platné, není-li jeho neplatnost vyslovena předvídaným způsobem (tj. buď v rejstříkovém řízení anebo v řízení o neplatnosti usnesení VH). Takže vlastně nevadí, že všechna rozhodnutí jediného společníka (a.s.) budou přijímána jako formálně vadná, jelikož dojde k jejich následnému odstranění doprovedením příslušné formy. Navíc - pokud se neplatnosti včas nedovolá žádná z oprávněných osob (viz rel. krátká prekluzivní lhůta), bude takové rozhodnutí platit, i když formální vady nebudou odstraněny.

K zastoupení jediného akcionáře autoři uvádějí, že je možné, avšak nikoliv na základě standardní plné moci k provedení právního úkonu, ale na základě plné moci dle § 184 odst. 1 ObchZ, která se týká možnosti zastoupení akcionáře na valné hromadě. Toto zastoupení však nepřichází v úvahu pro vlastní přijetí rozhodnutí představenstva jednající aka jediný společník (akcionář) v působnosti valné hromady, poněvadž platí zásada osobního výkonu funkce členů představenstva, ale příslušný zmocněnec může následně "takové rozhodnutí [přijaté předtím kolektivně představenstvem] ... 'dotáhnout' do zákonem požadované formy notářského zápisu".

K zahraničním právnickým osobám pak autoři uvádějí, že na ně vývody uplatněné v daném článku neplatí - bude záležet na příslušné zahraniční úpravě, která bude upravovat, jakým způsobem a orgánem dané zahr. společnosti vykonávají práva v dceřiných společnostech. Z hlediska not. zápisu budou používat § 62 not. řádu, jelikož ostatně čeští notáři nejsou schopni ověřovat náležitosti zahraničního práva a s ohledem na to bude fungovat i jejich zastoupení.

V závěru se autoři vyslovují proti ukvapené legislativní změně, která by např. stanovila, že rozhodnutí jediného společníka v působnosti VH je právním úkonem, protože by tak mohlo dojít k "průlom[u] do dlouho utvářeného judikatorního konceptu" (tím konceptem je myšleno stávající pojetí vysvětlené danými autory) a takový průlom by mohl - obávají se autoři - otřást "právní stabilitou a jistotou".

Myslím, že je velmi dobře, že shora uvedený článek vznikl, poněvadž má zřejmě potenciál poskytnout praxi vyšší jistotu tam, kde se přece jen zdála v důsledku cit. judikátu poněkud nabouraná, a tedy i potenciál stát se hojně užívaným "permisivním pramenem práva" (abych použil Hartovu terminologii). Některé radikální důsledky příslušného judikátu, kterých se praxe obávala, jsou jím vyloučeny či alespoň omezeny. Lze tedy JUDr. Štenglové (a samozřejmě i P. Čechovi) poděkovat za dointerpretaci shora cit. judikátu. Musím se však přiznat, že trochu na mne daný článek (a to nemyslím nijak negativně, spíše naopak) působí dojmem "vlk se nažral a koza zůstala celá", ale to může být jen moje subjektivní zdání.

Přes celkový pozitivní dojem ze vzniku onoho článku mi přijde, že některá nabízená řešení působí prostě kostrbatě [nepřijde mi např. elegantní řešení, které vede k tomu, že všechna rozhodnutí budou přijímána jako formálně vadná, ale tento nedostatek bude následně zhojován; trochu uměle na mne působí i závěr, že "to" sice není právní úkon, ale přesto se o tom bude pořizovat zápis jako o právním úkonu (tedy alespoň je možno tak postupovat)]. Abych se přiznal - v této diskusi (kterou jsem více či méně sledoval, ještě když se diskutovalo o povaze usnesení valné hromady) jsem se klonil k tomu, že rozhodnutí jediného společníka je právním úkonem (narozdíl od usnesení VH). Hlavní důvod, proč usnesení VH není právním úkonem, jsem totiž vždy vnímal v tom, že aby se mohlo jednat o projev vůle atd., musela by ho činit určitá osoba, což v případě VH nelze. Na druhou stranu u jediného společníka s tím není problém. Přijde mi, že i rozhodování jediného společníka v působnosti valné hromady lze chápat jako projev vůle, který působí právní následky (a tedy jako právní jednání, resp. úkon), a skutečnost, že směřuje dovnitř (tj. v rámci korporátního řízení) mi natolik zásadní nepřišla.

Jsem zvědav, jak se to všechno nakonec ustálí, ať už s případnou legislativní snahou či dalším judikatorním vývojem, bude-li k tomu mít NS příležitost. Praxe to však snad teď již bude mít snažší, byť možná trochu kostrbatě --- ono ostatně naše obchodní právo není ani jinak příliš elegantní, tak co?