Sexuální obtěžování a potřeba antidiskriminačního zákona

Slovenský deník Sme přinesl nedávno velmi pikantní zprávu o jednom (slovenském) prezidentském ocenění. Článek Obťažoval študentky,dostal štátne vyznamenanie ukazuje na jeden širší aspekt postkomunistické kultury, totiž na poměrně značnou akceptaci fenoménu sexuálního obtěžování, které je ostatně v našem „chlapáckém“ prostředí zesměšňováno i pseudopřekladem „harašení“. Domnívám se, že problém sexuálního obtěžování je přitom jedním z velmi významných argumentů ve prospěch přijetí antidiskriminačního zákona.

Tento týden jsem nejen četl zmíněný slovenský článek, ale současně se setkal s jednou ze studentek nejmenované vysoké školy v ČR, která si mi na problém sexuálního obtěžování na našich vysokých školách stěžovala, a popsala mi i svou vlastní osobní zkušenost. Nemám vůbec žádný důvod této studentce nedůvěřovat, nebudu ji ovšem na její prosbu jmenovat (jde o klasický problém nedostatku objektivních důkazů typu skryté kamery).

Po pobytu v USA jsem si začal určitých problémů v naší společnosti všímat v poněkud jiném světle. Připadá mi podivné, pokud jsou žalobkyně v kauzách obtěžování terčem posměchu a stigmatizace (vzpomínám si na kauzu sexuálního obtěžování v jedné malé pobočce Komerční banky z přelomu 90. let a 21. století, kde byla stěžovatelka mediálně doslova zesměšněna, jen aby se pak šéf oné pobočky začal chovat jako novodobý paša a jeho chování překročilo takovou míru, že byl „odejit“ svými nadřízenými). Jde o problém, který velmi výstižně charakterizovala jedna moje americká kamarádka v Michiganu (která se specializuje na ČR a mluví plynně česky): „Doma, v USA, jsem vůči feministkám spíše skeptická, protože se mi zdají příliš radikální. Kdykoliv ale přijedu k Vám do Česka, stávám se feministkou.“

Kritika konceptu sexuálního obtěžování ze strany českých libertariánů je problematická. Je to totiž jeden z typických problémů, které nedokáže trh bez vhodně nastaveného právního prostředí napravit (nemluvě již o tom, že například české akademické prostředí není vůbec založeno na principu trhu, ale naopak na principu monopolu). Jak ostatně z hlediska ekonomické teorie práva charakterizuje sexuální obtěžování R. Posner (An Economic Analysis of Sex Discrimination Laws, University of Chicago Law Review, Fall, 1989, str. 1311, na str. 1331-1332):
Sexual harassment, properly defined to exclude mere flirtations and solicitations, is a coercive practice related to such plainly inefficient practices as rape and extortion. Sexual harassment is unlikely, save for the costs of prevention, to be in the employer's interest. While, in principle, granting a "license" to male supervisory employees to harass female employees would enable the employer to pay a lower wage to those male employees, the reduced cost of hiring supervisors is unlikely to offset: (1) the higher wage the employer will have to pay its female employees to compensate them for being exposed to sexual harassment; (2) time lost by employees in harassing or warding off harassment; (3) distortion in promotions; and (4) adverse selection of employees (the employer would be a magnet for male employees wanting to harass females and for female employees desiring to use their wiles to gain advancement). The problem is that, like other antisocial behavior in the workplace (embezzlement, for example), the costs of prevention are high; and this is an argument for public enforcement--depending of course on its costs. The novelty in the legal concept of sexual harassment is that the usual defendant in a Title VII sexual harassment case is not the harassing male employee, but the employer. It is as if banks were the defendants in cases involving embezzlement by bank employees. The proper analogy, however, is to the tort doctrine of respondeat superior. The most efficient method of discouraging sexual harassment may be by creating incentives for the employer to police the conduct of its supervisory employees, and this is done by making the employer liable. (zvýraznění přidáno)

Tedy i z ekonomického hlediska chicagské školy je ekonomicky racionální do českého práva pojem sexuálního obtěžování včetně příslušné žalobní legitimace a náhrady škody začlenit. Je to ostatně jeden z těch pojmů, které jsou vlastní drtivé většině právních systémů v Evropě (všechny země EU), USA a dalších zemí common law (srovnávací právověda je v tomto ohledu jednoznačná).

Jsem dalek toho tvrdit, že jakýkoliv sociální problém lze vyřešit cestou práva. Tvrdím ale, že teprve když bude mít studentka české univerzity peněžní motivaci žalovat vysokou školu za škodu způsobenou sexuálním obtěžováním, a bude-li tato peněžní částka zajímavá, objeví se první žaloby na naše školy, a teprve tehdy se také onen smrdutý problém začne opravdu řešit. Do doby, než se toto změní, však bude platit spíše to, že studentka bude mít obavy cokoliv podniknout, a to z obav před společenskou stigmatizací (neboť podle panujícího názoru u nás sexuální obtěžování není, a kdo tvrdí, že je, je jen pomatený feminista/ka). Celou situaci asi nejlépe vystihl senátor Jan Hadrava, který v prosinci 2003 v českém Senátu při projednávání novely zákoníku práce k problému mj. uvedl: Jsme maskulinní společnost s malým smyslem pro vcítění se, s malým smyslem pro empatii. Myslím, čím dále na východ, tím tyto paragrafy budí větší smích a větší chlapáctví. Milan Kundera kdysi říkal, že Evropa končí tam, kde končí secesní nádraží. Myslím si, že vztah k [problému sexuálního obtěžování] bude určovat do určité míry hranice Evropy.