Tak vás tu máme…(velmi vybraná kapitola z dějin československého výkladu mezinárodního práva)

"Tak vás tu máme, bratři z krve Kainovy,
poslové noci, která do zad bodá dýku,
tak vás tu máme, bratři, vnuci Stalinovi,
však ne tak jako včera, dnes už bez šeříků,"

Při přípravě kapitolky o českém mezinárodním právu veřejném v letech 1948 až 1989 (do připravované publikace tvořené v těchto měsících rozsáhlou skupinou autorů a snažící se mapovat vývoj práva v Československu v éře socialismu) jsem opakovaně narážel na to, jak se tato má oblíbená právní disciplína prostituovala ve jménu proměnlivých cílů (československé, spíše však sovětské) zahraniční politiky (jaj, už teď cítím v zádech osten výčitky Václava Jumra a dalších pilířů Haló novin o tom, jak se lidé mně podobní dnes zaprodávají zahraniční politice USA a evropských – to v mém případě spíše – imperialistických velmocí). Těsně po roce 1948 tak byla tímto cílem především obhajoba bezvýjimečné státní suverenity, a to i proti monismu mezinárodního práva či proti lidskoprávním smlouvám (v zájmu ochrany tou dobou ještě početně i vojensky slabšího tábora socialistických států), jak ukazuje zejména učebnice Katedry mezinárodního práva a politiky UK v Praze (Mezinárodní právo veřejné. Státní pedagogické nakladatelství: Praha, 1953). Po roce 1977 se tímto cílem stala obhajoba nezávaznosti obou mezinárodních paktů o ochraně lidských práv v reakci na „zneužívání“ těchto univerzálních lidskoprávních katalogů Chartou 77 a podobnými iniciativami (viz k tomu Čepelka, Č., David, V. Úvod do mezinárodního práva. Universita Jana Evangelisty Purkyně: Brno, 1978, str. 192 an.). Po roce 1969 pak takovým úkolem pro teorii mezinárodního práva byla obhajoba „bratrské pomoci“, jejíž čtyřicetileté výročí si nyní připomínáme.

"Však díky za železné holubičky míru
a díky za polibky s chutí hořkých mandlí,
v krajině přelíbezné zavraždili víru,
na cestě rudé šípky jako pomník padlých."

Česká doktrína mezinárodního práva (představovaná v tom čase především učebnicí Potočný, M. Mezinárodní právo veřejné. Orbis: Praha, 1972, jejíž zvláštní část je dodnes – tedy po smrti hlavního autora - s úspěchem vydávána jako základní skriptum) ovšem na rozdíl od Karla Kryla, jehož písní je tento post prokládán - děkovala po roce 1969 našim „osvoboditelům“ bez sarkasmu a dokonce této jednorázové (z československého hlediska, zejména maďarští kolegové by jistě upozornili na to, že sovětské – patrně obojživelné - tanky v tomto směru porušovaly Herakleitovu zásadu a do pomyslné řeky vstupovaly opakovaně) akci na našem území přizpůsobila celou teorii mezinárodního práva a jí na míru našila i novou mezinárodněprávní (tedy na půdě socialistického mezinárodního práva veřejného platící) zásadu. Potočný pro tento účel rozebírá specifický systém „zásad socialistického internacionalismu“ a za nejvýznamnější z nich označuje „zásadu, která vznikla pouze na základě socialistických vztahů mezi členy socialistického společenství, tj. zásadu soudružské vzájemné pomoci“ (Potočný, str. 32). Skutečnost, že je tato zásada vytvořena jako doktrinální odůvodnění okupace – která sama je, s neúmyslnou ironií řečeno, odrazem toho, že „princip respektování svrchovanosti a povinnost nevměšování do vnitřních záležitostí jiných států získávají v socialistickém společenství nové dimenze […]“ (Potočný, str. 42, zvýraznění PM) - je potvrzena explicitním odkazem poté, co je ona zásada definována: „Obsahem zásady socialistického internacionalismu je právo i povinnost socialistického státu spolupracovat s ostatními socialistickými státy v boji proti imperialismu a poskytovat si vzájemnou soudružskou pomoc při budování a upevňování socialismu a komunismu, jakož i při ochraně socialistických vymožeností. Závazek vzájemné pomoci se týká jak pomoci v oblasti politické, vojenské, hospodářské , kulturní, tak i vědecké […] Jako příklady plnění takové internacionální pomoci se uvádějí poskytnutí pomoci Sovětského svazu maďarskému lidu v r. 1956 v boji s kontrarevolucí, společná pomoc Sovětského svazu, Polska, Německé demokratické republiky, Maďarska a Bulharska československému lidu v r. 1968 při ochraně jeho socialistických vymožeností, jakož i pomoc všech socialistických států vietnamskému lidu v jeho boji proti intervenci a agresi Spojených států.“ (Potočný, str. 40-41)

"Vám poděkování a vřelá objetí
za provokování a střelbu do dětí,
a naše domovy nechť jsou vám domovem,
svědky jsou hřbitovy páchnoucí olovem."

Přitom tatáž pražská katedra ještě v šedesátých letech hájila ještě v roce 1960 přesně opačné stanovisko (viz Outrata, V. Mezinárodní právo veřejné. Orbis: Praha, 1960, str. 69) a jakoukoliv intervenci striktně odmítala, když připomínala že „zahraniční politika Sovětského svazu hájila od počátku všeobecnou a absolutní platnost zásady neintervence jakožto nezbytného základu pokojného soužití států a hospodářského i kulturního rozvoje národů. Kromě buržoazních doktrin o 'legální intervenci’ staví se sovětská věda energicky též proti nevědecké teorii o přípustnosti intervence k pokrokovým cílům (‛vývoz revoluce’).“ Inu, jak každý ví, časy se mění a Eurasie už není spojenec, Eurasie byla vždycky nepřítel…. (technická poznámka: právě jsem si chtěl osladit noční psaní tohoto postu několika barokními koncerty a potmě přehlédl, že místo kýžené kazety mám v barokním obalu chybně, ale neúmyslně velmi tematicky, Čajkovského pompézní Slovanský pochod. Šup tam s ním. Jak by řekl Adrian Mole, to už je můj osud..)

Miroslav Potočný ovšem v obhajobě této nově vytvořené zásady nezůstal v sedmdesátých letech sám. Rozboru jiného aspektu této zásady patrně měl být věnován i článek K. Fabiána z roku 1973, jak naznačuje název Socialistický internacionalismus – základní princip vytváření podmínek integrace základního výzkumu se Sovětským svazem a ostatními bratrskými socialistickými státy (Právník, 1973, č. 4, str. 318), zde se však jedná o vědecký článek toliko podle názvu a periodika (s určitou shovívavostí), v němž je zařazen, obsahově jde však o pouhou koláž floskulí a nápisů z transparentů nedávajících jakýkoli smysl, takže není vůbec jasné, s čím by patrně měl mít souvislost: „Výstavba sovětské socialistické společnosti je vítězstvím revolučních idejí a praxe proletářského internacionalismu, je vítězstvím tvůrčí aplikace marxismu-leninismu jako základu teorie řízení a správy socialistické společnosti, teorie státu a práva, teorie socialistické demokracie. Mám na mysli obrovský význam vědeckého systému a metod organizace a řízení socialistické společnosti v souvislosti s úkoly boje o vítězství socialistických společenských vztahů, o vyšší úroveň ekonomiky a kultury. V. I. Lenin zdůrazňoval, že v boji o socialismus nemá proletariát nic jiného jako záruku vítězství než svou vysokou organizovanost….“ A tak dál a tak pořád dál…Už se těším, až se tu na blogu někdo ujme seriálku na téma "Časopis Právník v proměnách času".

"Vím, byla by to chyba - plivat na pomníky,
nám zbývá naděje, my byli jsme a budem,
boĺšoje vam spasibo, braťja zachvatčiki,
spasibo bolšeje, nikogda nězabuděm, nikogda nězabuděm!"

Již jsem doufal, že na tyto formy intervence bude možno zapomenout a nebude třeba je vůbec vyhrabávat a zmiňovat na tak aktuálním blogu, jakým chce Jiné právo být, aktuální vývoj na Kavkaze a tamní ruská výchovná výprava ke Stalinovu rodišti však ukazuje, že moskevské uvažování na téma dislokace přebytečných armád se nezměnilo natolik, aby byl tento článek pouhým oživováním pokojně spících kostlivců ve skříni.

A tak přeji vám čtenářům důstojnou oslavu výročí dnešní noci a Gruzii, ať tamní „dočasnost“ pobytu netrvá tak dlouho, jako ta československá...