Pavel Molek: Jessup v praxi aneb gruzínský pohled

Je mým neskonalým potěšením umístit na blog příspěvek od, jak by pravili klasici, "my learned and noble friend" Pavel Molek. Aby nedošlo k mýlce: Pavel je stálým přispěvatele Jiného práva. V současnosti se však snaží učinit zadost své pověsti tichého a roztržitého jihočeského dojiče koz. Odjel tudíž pečovat o rodinou farmu do jižních Čech a své příspěvky na blog posílá pouze v motácích na starých disketách 3, 5 palce vynalézavě ukrytých na dně bandasek s čerstvě nadojeným mlékem. Zde jsou ... :

Když jsem se před pár měsíci spolu s Katkou Novotnou podílel na přípravě týmu brněnské fakulty na mezinárodněprávní PHILIP C. JESSUP INTERNATIONAL LAW MOOT COURT COMPETITION, představoval jsem si, jak to bude výborné, až budou členové týmu jednou s obdobně zdařilou argumentací hájit zájmy státu nebo jeho příslušníků ve skutečném mezinárodněprávním sporu. Pokud je mi známo, náš tým zatím takovou možnost nemá. Zato našim potenciálním soupeřům z Gruzie nečekaná realita takovou příležitost do cesty postavila a ke mně se dostal jejich neoficiální právní posudek na současný konflikt Ruska a Gruzie nazvaný „NON-PAPER: GEORGIA IN STATE OF WAR WITH THE RUSSIAN FEDERATION”. Vzhledem k tomu, jak se situace na frontě mění každou hodinou, nebyl dosud v českých médiích patrně čas se nad touto novou kavkazskou válkou zamyslet z právního hlediska. Alespoň čtenáři Jiného práva by ale takovou možnost mít měli, proto přikládám relevantní části z tohoto argumentačně zdařilého posudku formou českou-anglické makarónské prózy. Jedná se samozřejmě o pohled jednostranný. Pokud máte k dispozici obdobně zdařilý posudek proruský, rád uveřejním i jej, stejně tak se těším na komentáře zde přítomných rusofilů, ovšem předpokládám, že ruská síla je spíše v tancích, počtu vojáků a mediální síle, než v mezinárodněprávních argumentech, proto vás sám nechám odkázány na pohled gruzínský. Ten budu sice prokládat svými komentáři, nebudu se však vžívat do role nestranného moderátora, neboť přiznávám, i v tomto konfliktu (a tím i v tomto postu) patří mé sympatie tomu, kdo je menší a brání se.

Autoři rozdělili svůj posudek na tři části: popis faktického stavu, ius ad bellum (tedy právo k válce) a ius in bello (tedy právo, jež má být respektováno během války). Popis faktického stavu vynechám a ponechám čtenáře odkázaného raději na přeci jen objektivnější česká média, neboť gruzínští kolegové zde popisují pouze akce ruské armády a taktně mlčí o původní své policejní akci v Jižní Osetii (celek je k nalezení v aktualizované podobě na „bratrských” stránkách http://russiangeorgianwar.blogspot.com). Stejně tak vynechám část ius in bello věnovanou aplikaci humanitárnímu, neboť tato otázka by post nestravitelně nafoukla. Zaměřme se tedy jen na to, čím jsou podli nich ruské akce na gruzínském území:

Autoři (podepsán je Tamar Gongadze) se nejprve zabývají tím, že Ruská federace porušila principy zákazu použití síly a dopustila se aktu agrese

“1. Russia Violated the Principles of the UN Charter and carried out Act of Aggression
The Russian has argued in the course of last two days that it has been acting in accordance with the principles of international law, namely it has been acting in self-defense and entered to territory of Georgia in order to defend its citizens/nationals on the territory of South Ossetia, Georgia. It shall be noted, that South Ossetia (Tkshinvali Region) is part of Georgia that has been under control of the separatist regime supported by the Russian Federation.

First it is retained that acts of the Russian Federation constitute violation of the prohibition of the use of force ad constitutes act of an agreesion. And second, the acts of the Russian Federation cannot be justified under the self-defense, either under the treaty law or customary rules of international law.

Article 2 paragraph 4 of the UN Charter stipulates that “All Members shall refrain in their international relations from the threat or use of force against the territorial integrity or political independence of any state, or in any other manner inconsistent with the Purposes of the United Nations.” As it is clarified by authoritative scholar Simma in A Commentary to the UN Charter, the prohibition includes any use of armed force, even small and temporary operations that do not result in any deprivation of territory.”

Kdyby chtěli být autoři sarkastičtí (což asi nemohou už vzlhedem k tomu, že by museli trhat vlastní “maso”), podotkli by, že ruským politikům už patrně došlo, že ozbrojeným útokem v současnosti není možné legálně přímo získat cizí území, ale nepostřehli, že jej nesmějí použít ani k tomu, aby “pouze” posílili své přiznivce a občany v sousední zemi, či pomohli svrhnout nepohodlného, neboť prozápadního, prezidenta této země.

“The Russian Federation has been carrying out armed attack against Georgia since early morning of 8 August 2008, by carry out targeted bombing of various regions of Georgia.

It is noteworthy that there are certain exceptions to the prohibition of the use of force strictly defined by the UN Charter. Namely, the legitimate use of Self-defence under Article 51 is one of such exceptions. Another exception is actions mandated by the Security Council under Chapter VII of the Charter. The former is argued by Russian as a lawful ground for use of force and the legal arguments are given below. The latter is not relevant to the given facts and thus not discussed.

In addition, it represents a typical example of intervention that goes against the territorial integrity and political independence of Georgia.

According to the Article 1 of the 1974 Resolution 3314 on the Definition of Aggression, “Aggression is the use of armed force by a State against the sovereignty, territorial integrity or political independence of another State, or in any other manner inconsistent with the Charter of the United Nations”. The definition almost repeats the wording of article 2.4 of the UN Charter. The difference lies within the term “armed force” inserted and the “threat” of use of force omitted. It is thus evident that according to the definition proposed by the resolution, unlike article 2.4 of the UN charter, aggression takes place only in case an “armed force” is used and the “threat of use of force” does not constitute aggression under international law.

The Resolution contains seven provisions defined as aggression:
o Invasion or attack by armed forces of one State upon another State, occupation or annexation resulting from this;
o Bombardment or the use of any weapons by one State against another State;
o Blockade of ports or coasts of one State by armed forces of another State.
o Attack on armed forces of one State by armed forces of another State;
o Using a State’s armed forces within another State, when this presence is with the agreement of the receiving State, but when the usage is contrary to the terms agreed upon or the presence is for a longer time period than agreed upon;
o One State allowing another State to use its territory for perpetrating acts of aggression against a third State;
o Sending armed bands, groups, irregulars or mercenaries into another State to carry out acts of force amounting to acts of aggression as they are defined above or substantial involvement therein.
The acts listed in article 3 are not exhaustive and according to the article 4 the SC has discretion to consider other acts as acts of aggression under the provisions of the UN Charter.”

Z těchto sedmi (demonstrativně uvedených) bodů Rezoluce definující agresi přitom Ruská federace naplňuje první čtyři, přičemž nelze vyloučit ani splnění bodu pátého (není mi známo, zda se oni ruští mírotvorci umístění v Jižní Osetii, kvůli nimž a na jejichž ochranu prý ruská armáda přišla, připojili k následné invazi na gruzínské vnitřní území, či se na území Jižní Osetie zapojili do operací protiřečících jejich původnímu poslání) a sedmého (stejně tak mi není známo, jakou roli hraje v současnosti Ruská federace v podpoře jihoosetinských separatistických bojůvek).

“It is evident from the current situation in the territory of Georgia that the actions of the Russian Federation clearly amount to the acts of aggression. From early hours of August 8 territory next to South Ossetia in particular cities of Gori, Kareli and nearby villages, were bombed. The Russian Federation’s clear aggression leads to the sorrowful results for Georgia Moreover, even today, when Georgia is still ready for the peaceful negotiations, the Russian Federation continues bombing Georgian territory.“

Tato výčitka je možná nejpřesvědčivější z hlediska mezinárodního společenství. Jakkoli totiž právně leží vina nejen na ruské straně dopustivší se agrese, ale i na straně gruzínské, jejíž forma „dělání pořádku“ v separatiské oblasti měla vzbudit zdvižený prst – což je něco jiného než bleskové obsazení podstatné části území útočnou válkou - mezinárodního společenství, nelze přehlédnout, že Rusko ignoruje i výzvy k ukončení bojů a s obskurní radostí, kterou asi nepochopí nikdo, kdo neseděl v tanku, jemuž nic nestojí v cestě, postupuje dál a dál…

„2. Russian can not lawfully invoke right of self-defense as legal grounds for intervention in Georgia

Under treaty law, Article 51 of the UN Charter recognizes the inherent right of self-defence. The right to self-defence enshrined in Article 51 applies to cases where an “armed attack” occurs against a Member of the United Nations. The exercise of this right is subject to the State concerned having been the victim of an armed attack (Nicaragua case 1986, ICJ). Existence of prior armed attack carried out by state against a state is essential (Palestinian Wall case, ICJ). In order to be legitimate, a military action carried out in self-defence must meet the requirements of necessity (no other alternative action is possible) and proportionality (the response is proportionate to redress the initial attack).

Not all violations of article 2.4 of the UN Charter constitute an “armed attack”. The latter only exists when force is used on a relatively large scale and with substantial effect. ICJ stated in the Nicaragua case: “[...] an armed attack must be [...] of such gravity as to amount to” an actual armed attack”.

It is argued that the Russian Federation may not invoke the principle of self-defence since the incidents in the region of South Ossetia, which constitutes an integral part of Georgia and is recognized as such by the international community, did not constitute an “armed attack” of Georgia against the Russian Federation. In addition, it is submitted that the military action of the Russian Federation did not meet the requisite of necessity since other diplomatic means were available in order to redress the issue and of proportionality, as far as the military operation carried out by the Russian Federation affected and caused damage to the whole territory of Georgia on which casualties were fixed among the civilian population and civilian objects.”

Zde patrně autoři narazili na samé jádro nepochopení mezi Gruzií a Ruskem, které tkví v tom, že to, co mezinárodní společenství uznává za suverénní stát, má Putin a Medveděv stále za “blízké zahraničí”, a tudíž ruská svoboda vytrčit pěst nekončí podle nich tam, kde začíná gruzínský nos, neboť gruzínský (a stejně tak estonský, lotyšský či ukrajinský) nos je pořád tak trochu ruský nos. Tímto pohledem samozřejmě cesta ke Tbilisi je pouze cestou výchovnou (jak právě v těchto hodinách bezelstně uvedl i sám ruský prezident), nikoli agresí (v jednom z dalších postů, asi za devět dní, se budu věnovat zásadě socialistického internacionalismu a jeho vlivu na českou teorii mezinárodního práva po roce 1968). Je otázkou, zda mezinárodní společenství tuto logiku přijme.

“Self-defense in customary international law is based on the "Caroline Doctrine," which established the state's right to use force in order to defend itself against real and imminent threats that require immediate response in circumstances where all peaceful means of resolving the dispute have been exhausted and the response is essential and proportional to the threat (Caroline Case).

It is argued that the Russian Federation cannot invoke its customary right to self-defence since:
o The Russian Federation has not faced the real and imminent threat leading to self-defence. The confrontations in the region of South Ossetia, which was caused by the Russian Federation itself, posed real and imminent threat to Georgia;
o Even if there existed any kind of threat to the Russian Federation, it has not exhausted all peaceful means for the settlement of the dispute, as far as even today, when Georgia is ready for the peaceful negotiations, the Russian Federation continues bombing Georgian territory.”

Argumentace sebeobranou by ze strany Ruska působila skutečně komicky (leda by se prokázalo, že Gruzie svými akcemi usilovala o destabilizaci i Severní Osetie, což však dosud nikdo nenamítal, zejména ne sami Rusové, ostatně k tomu sami sobě nedali příležitost, když se nezdržovali diplomatickými jednáními), čehož si je ostatně gruzínský prezident vědom, pročež neustále upozorňuje na rozdíl ve velikosti obou zemí.


“3. Russia can not justify its act under the pretext of “Protection of Its National Abroad”

Russian Federation has been threatening Georgia to use force “for the protection of its nationals” in the Georgian two breakaway regions of Abkhazia and Tskhinvali Region.

It is argued, that international law does not recognize the legality of use of force for the protection of the “nationals abroad” as such and existing practice shows that, States have argued the right to protection nationals abroad within the context of the right of self-defence.

Furthermore, the International Law Commission in its First Report on Diplomatic Protection of 2000, approved by the General Assembly by its resolution, emphasized that the state practice in combination with the prohibition of use of force under Article 2(4) of the UN Charter outlaws use of force under the pretexts of diplomatic protection. The only exception to this provision, permitting the unilateral use of force by States, is Article 51, which deals with the right of self-defense. The illegality of Russia’s possible invocation of the right to self-defense has been discussed above."

Nepřiměřená (na rozdíl od ochrany, jejíž přiměřenost je alespoň plausibilní, viz rychlé zásahy na ochranu vlastních občanů v uneseném letadle na území státu, který ji nedokáže či nechce poskytnout) ochrana vlastních občanů či soukmenovců formou útoku konvenčními salami je skutečně obskurní argument, zvlášť při vědomí toho, že byl použit i při útoku Třetí říše na Polsko a předtím při rozkládání Československa.

“Thus, any use of force by the Russian Federation against Georgia can only be categorized as an illegal armed reprisal, which is clearly prohibited under international law.”

Možná bude v budoucnu opravdu zvažováno, kdo nese za konflikt větší díl viny. Ať už ale bude zjištěno jakékoli gruzínské pochybení v oné prvotní policejní akci na území Jižní Osetie, bude to právě absolutní zákaz ozbrojených represálií, který povede k nutnému závěru o protiprávnosti následných ruských akcí, tedy námořní blokády, bombardování a konečně vojenského obsazení podstatné části území svého menšího souseda.

Jak vidno i z této redakčně upravené části “ne-papíru” jessupových gruzínských kolegů, zatím je na straně Gruzie mezinárodní právo a argumentační schopnosti. Snad z toho rozumnější část mezinárodního společenství, včetně ČR, odvodí, že by na této straně mělo být i toto společenství, parafrází starého rčení řečeno, že bude platit, kam právo, tam plášť. Bude-li tomu tak, měli bychom se zasazovat o to, že když už mezinárodní společenství nedokázalo konflikt zastavit, mělo by aspoň v souladu s mezinárodním právem určit jeho důsledky, tedy zejména neuznání jakékoli změny oproti stavu před 8. 8. 2008, neboť důsledkem zákazu použití ozbrojené síly v mezinárodních vztazích je i neuznání jakýchkoli zisků touto cestou dosažených. Budu tak doufat, že Gruzii bude zaručena územní integrita v dosavadních hranicích (včetně obou separatistických oblastí) a s dosavadním statutem, že bude odsouzeno jakékoli vměšování Ruska do gruzínských vnitřních záležitostí (zde si hodně slibuji od pana prezidenta Klause, třeba ho k akci pohne noční můra představy, kdy Medveděv vyzve k rezignaci i jej), že bude trváno na odchodu všech ruských sil z celého gruzínského území s výjimkou dosud akceptovaných mírotvorných sil a na kompenzaci škod, které Gruzii způsobilo to, že právě ji si prezident Medveděv zvolil za cíl své “intronizační války”, která je patrně jakýmsi nezbytným rituálem každého ruského vladaře. Dokud Rusko takové kroky nepodnikne, doufejme, že EU i USA využijí všechny právem povolené prostředky k jejich vymožení, tedy zejména restrikci v diplomatických vztazích, ukončení ukončitelných ekonomických výhod dosud Rusku přiznaných, pozastavení členství v Radě Evropy s vyhlídkou jeho případného ukončení. Vzhledem k ruské pomalosti (jak víme, ta je značná zejména při odchodu odkukoliv, kam už ruský voják doputoval) lze přitom očekávat, že tyto úkoly bude řešit ještě i české předsednictví v EU. Tak snad naší vládě pomůže při formulování postojů Unie i v jejích dalších volbách týkajících se naší zahraniční orientace a forem zajištění naší bezpečnosti nejen trvající úcta k mezinárodně právním závazkům ČR formulovaná v článku 1 odst. 2 naší Ústavy, která nás nutí i postavit se společně s mezinárodním společenstvím proti aktu agrese a neuznat jeho důsledky, ale i ona nyní jubilující vzpomínka na nedávné doby, kdy měly ruské tanky do Prahy stejně blízko, jako mají dnes do Tbilisi...