Martin Hapla: Tolstého „Vzkříšení“ očima právníka

Když si člověk pročítá životopisy slavných spisovatelů, docela ho překvapí, kolik z nich patřilo svým původním povoláním mezi právníky. Lev Nikolajevič Tolstoj, k němuž se vztahuje tento příspěvek, byl taktéž jedním z nich. Svá studia však - bohužel pro právníky a bohudík pro spisovatele - nedokončil, což mu ale rozhodně nezabránilo napsat díla, která se zajímavým způsobem dotýkají i právní tématiky. Jedním takovým je i jeho slavný román Vzkříšení.

Lev Nikolajevič Tolstoj jej, ve srovnání se svými staršími díly jako byla Vojna a mír či Anna Kareninová, psal relativně dlouho, s přestávkami téměř deset let. Nikoho tedy asi neudiví, že se jedná o knihu bohatou na myšlenky. Velký spisovatel ji koncipoval především jako příběh o lidském pokání a mravním očištění - ruský aristokrat Něchljudov se vydává na Sibiř za odsouzenou prostitutkou Maslovovou s cílem pomoci jí, protože to byl právě on, kdo ji jako první svedl a zapříčinil tak její neštěstí. Avšak nebyl by to Lev Nikolajevič Tolstoj, kdyby své vyprávění nezasadil do širších společenských souvislostí a nezabýval se v něm celou řadou závažných problémů, spojených například se soudnictvím a vězeňstvím.

Tolstoj rozhodně věděl o čem píše, sám neváhal jak soudy, tak i věznice, často navštěvovat a osobně poznat. Co přitom neušlo jeho kritickému pohledu? Například nahodilost, s jakou leckdy funguje soudní mašinérie. Poznal, jak nejrůznější drobná opomenutí, ale i osobní motivy a účelové zásahy do průběhu soudního řízení, mění osudy lidí a neváhal to promítnout do svého románu. Třeba již v jedné z prvních pasáží - když stojí Maslovova před soudem, zapomene jeho předseda čirou náhodou poučit porotu o tom, že může dospět k názoru, že se souzená sice podílela na vraždě, ale přitom bez přímého úmyslu. Kvůli tomuto ryze náhodnému opomenutí pak zákonů nepříliš znalá porota chtě nechtě odsoudí Maslovovou za zločin, o němž se sama domnívá, že jej nespáchala. Obdobně skončí neúspěchem i její následné odvolání, kdy je pro změnu výsledek celého řízení ovlivněn osobními motivy jednoho z členů odvolacího senátu. Tolstoj celou událost vylíčil velmi působivě: "Vše měl rozhodnut hlas Skovorodnikovův. A ten se přidal k zamítavé odpovědi převážně proto, že Něchlujodovovo rozhodnutí oženit se s tou dívkou ve jménu mravních požadavků se mu nanejvýš příčilo. Skovorodnikov byl materialista, darwinista, a každý projev abstraktní morálnosti nebo - což bylo ještě horší - nábožnosti pokládal nejen za nesmysl hodný opovržení, nýbrž přímo za osobní urážku."

Ještě kritičtěji než práci soudů však Tolstoj hodnotí fungování vězeňství. Klade si takřka foucaultovskou otázku: Kdo dal jedněm lidem právo zavírat a trestat ty druhé? Již na konci 19. století dospívá k názoru, že vězení nejenže v řadě případů nevede k polepšení zločinců, ale naopak je z řady téměř nevinných lidí udělá. Kromě toho také poukazuje na to, jak jsou chudí a bezvýznamní krutě trestáni za marginální přestupky, zatímco bohatí a mocní, kteří se dopustili mnohem horších zločinů, často uniknou spravedlnosti. Tolstoj kupříkladu vypráví o jistém mladíkovi, který byl poslán do vězení proto, že ukradl několik bezcenných rohoží, zatímco třeba právě Něchlujodov, jenž naprosto zničil Maslovové život, si může dál v klidu žít ten svůj. Myslím, že tento postřeh, přenesen do poněkud jiné roviny, je aktuální i dnes. Jakkoliv právo samotné již měří všem jedním metrem, jistě bychom našli i v současné době hodně příkladů, kdy mocní tohoto světa unikli, díky svému politickému či ekonomickému vlivu, patřičnému potrestání.

Velice zajímavá je i jiná Tolstého myšlenka. Tolstoj ve svém románu nejednou proklamuje, že jsou si všichni lidé v jádru rovni a že rozdíly mezi nimi jsou dány především jejich umístěním ve společnosti, tedy že je to právě jejich okolí, které určuje, jací ve skutečnosti jsou. V tomto světle určitě nebude působit podivně, že Vzkříšení je i ostrou kritikou Lombrosa, zejména jeho koncepce rozeného zločince. V této souvislosti se snad ještě můžeme zmínit, že tuto ve své době velice populární představu rozených zločinců odmítala i celá řada evropských konzervativně laděných právníků, kteří tak, paradoxně díky svému odmítavému postoji vůči tehdejší moderní vědě, zachránili životy mnoha nevinných lidí.

Jak se však Tolstoj chce se všemi nastíněnými problémy vyrovnat? Jaké nabízí řešení? Tvorba ruského spisovatele, zakořeněného v 19. století, ještě nevidí svět a náš život v něm jako bezvýchodný. Zmiňované potíže se tudíž podle Tolstého dají odstranit zpytováním svědomí a snahou jednotlivce vést lepší a spořádanější život. Tolstoj v závěru svého románu přímo vybízí k žití podle několika výroků z evangelia, které cituje. K takovému východisku se samozřejmě můžeme postavit různě, já osobně bych je poněkud zobecnil. Řekl bych, a tím bych své kratičké pojednání i uzavřel, že cesta k řešení kolektivních problémů, nezřídka způsobených selhávající komunikací a narůstajícím odcizením mezi lidmi, musí začít u člověka jako jednotlivce, který se musí umět v kritický okamžik zastavit a zamyslet se nad tím, co vlastně dělá.