Dá se měřit kvalita soudců?

Článek pro HN, který nakonec nevznikl

Na počátku bylo slovo jednoho „sprostého podezřelého“. Když bývalý ministr Vladimír Mlynář dostal nejprve pět a půl roku nepodmíněně a pak ho odvolací instance zcela zprostila viny (přitom předsedkyni senátu první instance vytkla několik chyb), postěžoval si autorovi tohoto textu: „Když chirurgovi umírá příliš pacientů pod skalpelem, přeřadí ho na jinou práci. (...) Kdybychom věděli, že soudkyně Slepičková dělá jednu chybu za pět let, budiž - to je život. Ale co když jí odvolací instance kvůli hrubým chybám zrušila desítky věcí?“
Zajímavá otázka. Dá se k ní ovšem přidat další: Pokud takové statistiky existují, má smysl je zveřejňovat?

„Kvantitativní“ statistiky (počet nových věcí u soudu XY, průměrná délka řízení) zpracovává ministerstvo spravedlnosti každý rok. Ale „kvalitativní“ (jak často se účastníci proti rozhodnutím soudu XY odvolávají a v kolika procentech jsou úspěšní) už běžně nevycházejí.
Autor to zkusil počátkem léta na ministerstvu a u čtyř krajských soudů: nejvíce se původní představě blížily údaje od průkopníků elektronické justice, z Krajského soudu v Praze. Tamní vedení si udělalo vnitřní statistiku u civilní agendy za období od 1. 1. 2007 do 31. 10. 2007. Může to být dobrý modelový příklad, jak by výsledky mohly vypadat. (Krajský soud poskytl základní data bez průměrů a vyhodnocení, následné výpočty a interpretace proto padají čistě na autorovu hlavu, nikoli na samotný soud.)

Řekněme, že možný problém naznačují data u civilních sporů v Rakovníku. Jak to?
Ve středních Čechách existuje dvanáct okresních soudů a dvanáct odvolacích senátů; potvrzující rozhodnutí se vynáší v necelých 46 % odvolacích řízení. Nad polovinu se dostal jen okresní soud v Benešově (51,8 %), na druhém konci se vymyká Kutná Hora (41,53 %) a Rakovník (42,64 %).
Zhruba každé páté rozhodnutí odvolací instance změní (21,58 %). Výrazněji se vymyká Rakovník (27,6 %), na druhém konci škály Mladá Boleslav (17,2 %).
Zrušena a vrácena je zhruba každá dvacátá věc, vymyká se Kladno (8,4 %) a Praha-východ (7,1 %), Rakovník je zde na průměru, naopak Kutné Hoře zrušily a vrátily jen 3,3 %.
Zbytek do sta procent tvoří pestrá směs věcí rozhodnutých „jinak“ (odvolání odmítnuté pro opožděnost, nepřípustnost, vracené k odstranění vad, zastavená řízení...).
Z téže statistiky vyplývá, že například odvolací senát 30 Co je mírnější než ostatní: nejčastěji ze všech potvrzuje rozhodnutí první instance (51,9 %), nejméně ze všech je mění (15,7 %) a má druhý nejnižší počet zrušených a vrácených věcí (3,5 %). Naopak existují senáty, které potvrzují zřetelně méně často, třeba 25 Co (38,3 %).
Čtenáře zde nutně napadne, jak často se vůbec účastníci na úrovni okresních soudů odvolávají. „Podle mých zkušeností tak 2-3 z 10 případů,“ říká místopředsedkyně Krajského soudu v Praze – a zároveň jeho mluvčí – Lenka Ceplová.

Řekněme, že bychom se mohli dopracovat až k statistice „úspěšnosti“ jednotlivých soudců. (Třeba kdybychom se ze zvědavosti chtěli podívat, zda má dr. Argonantus u Vrchního soudu v Praze stejnou úspěšnost jako dr. Ryška u Vrchního soudu v Olomouci.)
Jenže: mohla by taková data upozornit na „chirurga, kterému umírá příliš pacientů pod skalpelem“? Nebo by jen vytvořila veřejný tlak na vymykající se jedince, aby se hleděl zařadit do průměru? Kde je psáno, že má odvolací instance pravdu? Klasická ukázka: trestní případ bývalé ministryně Marie Součkové vstupuje už do sedmého (!) „kola“, odvolací soud ho už potřetí zrušil a vrátil nižší instanci. Kdo tady „má pravdu“: původní předsedkyně senátu obvodního soudu Monika Křikavová, nebo předseda senátu městského soudu Petr Stutzig?
Skutečně extrémních odchylek by si předsedové soudů všímat měli (ale co to je extrém? negativní odchylka o 10 % od průměru?). Kdyby se takové údaje zveřejňovaly ve výroční zprávě, pomohlo by to transparentnosti justice („máte, pane kolego, dvakrát víc zrušených a vrácených věcí než ostatní, zamyslete se nad sebou“)? Nebo by to spíš vytvořilo tlak na konformitu („už je červenec a potvrdili jsme v senátu 70 % věcí, měli bychom pár aspoň změnit, ať to nevypadá, že je vůbec nečteme“)?
Co si myslíte vy?