Dvě cesty k jednomu řešení

Jistě platí lidové rčení, že více hlav znamená i více rozumu. V případě soudů si toto rčení zasluhuje určitou modifikaci: více soudů představuje též pravděpodobnost větší názorové různosti. Na jeden z příkladů rozdílného přístupu ke srovnatelné právní otázce jsem narazil v judikatuře Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu. Předesílám, že v následujícím popisu se snažím být co nejvíce zdrženlivý v úsudcích, jelikož jsem samozřejmě názorově podjatý. Domnívám se však, že tato otázka je zajímavá, má obecnější dopady a zaslouží si proto další diskusi.

Předmětná otázka je velmi jednoduchá, nicméně vyžaduje určité před-vysvětlení. V podstatě jde o to, jak se má zachovat soud za situace, kdy Ústavní soud zaujme jasný právní názor v případu, který je podobný případu tímto soudem právě řešenému. Jsou možná dvě řešení: první z nich je převzít právní názor Ústavního soudu; druhým je tak s odkazem na neprecedenční povahu judikatury neučinit a rozhodnout podle názoru vlastního. Situace přitom v praxi není vůbec jednoduchá. Zpravidla se totiž nejedná o případ judikatorně nový, nýbrž o případ, který byl již vyložen ustálenou judikaturou obecných soudů. Zjednodušeně řečeno: pokud např. okresní soud rozhoduje určitý případ, má vycházet z právního názoru opakovaně vysloveného krajským soudem a Nejvyšším soudem, a to s vědomím, že stejnou otázku vyřešil Ústavní soud nově zcela odlišně, anebo má vzít za relevantní přímo názor Ústavního soudu?

V případě nejvyšších soudů je situace odlišná jen v tom, že uvnitř nich existuje sjednocovací mechanismus, ať už se u Nejvyššího soudu nazývá velký senát anebo u Nejvyššího správního soudu rozšířený senát. A právě zde chci upozornit na dvě možná řešení. V obou případech se samozřejmě jednalo o hmotně právně zcela rozdílné případy: Nejvyšší soud řešil problém promlčení trestního stíhání obžalovaného za podíl na akci nazvané jako Asanace, tzn. aplikaci ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu; Nejvyšší správní soud se zabýval vztahem mezi daňovým řádem a zákonem o konkursu a vyrovnání. Případy jsou však podobné v tom, že oba soudy v konečném důsledku respektovaly právní názor Ústavního soudu, byť předtím zastávaly názor jiný. K tomuto řešení však dospěly jinými cestami. Rozhodující senát Nejvyššího soudu totiž předložil věc velkému senátu trestního kolegia (viz usnesení sp. zn. 15 Tdo 163/2005), který následně s odkazem na povinnost respektovat právní názor Ústavního soudu uvedl, že „v žádném případě nepřísluší v úvahu ani to, aby velký senát vyslovil neústavnost nálezu Ústavního soudu …, jak k tomu směřovalo dovolání obviněného. Tímto požadavkem se obviněný v podstatě domáhal toho, aby Nejvyšší soud přezkoumal ústavnost nálezu Ústavního soudu. To však Nejvyššímu soudu nepřísluší.“ Nejvyšší správní soud (rozsudek sp. zn. 2 Afs 180/2004) naopak dospěl k závěru, že tento interní sjednocující mechanismus vůbec není nutné a dokonce ani vhodné aktivovat. „Ústavně konformní výklad právního předpisu provedený v rozhodnutích Ústavního soudu je pro obecné soudy závazný i ve skutkově a právně obdobných jiných věcech. K odchylce od něj by proto mohly přistoupit pouze výjimečně, a to např. tehdy, pokud by došlo ke změně právní úpravy anebo by se zásadně změnily společenské či ekonomické poměry, což by ovšem obecný soud musel ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit.“

Tvrdím, že na tomto v podstatě velmi jednoduchém příkladu lze dobře demonstrovat problém precedenčního působení rozhodnutí soudů. Domnívám se, že o závaznosti rozhodnutí instančně nadřízeného soudu v konkrétní věci nemůže být sporu. Sporným se proto může jevit pouze to, jak se má soud nižšího stupně zachovat v situaci, kdy k určité otázce existuje jeho ustálená judikatura, resp. kdy předmětné otázky v minulosti zodpověděl soud instančně vyšší, nicméně tato řešení nejsou v souladu s názorem judikovaným soudem „ještě vyšším“, což může být případ nejvyšších soudů, Ústavního soudu, anebo třeba i Evropského soudu pro lidská práva a Evropského soudního dvora. Na tomto místě považuji nicméně za korektní uvést, že i Nejvyšší soud v citovaném usnesení výslovně uvedl, že obvodnímu soudu ani městskému soudu nelze „vytknout žádné pochybení, pokud nerozhodly v intencích usnesení Nejvyššího soudu …, které bylo vydáno v jiné trestní věci, a pokud rozhodly se zřetelem k ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. a k nálezu Ústavního soudu, jimiž se cítily vázány.“

Lze tak uzavřít, že oba soudy se nakonec shodly v tom, že nedává žádný racionální smysl, aby nebyl respektován právní názor Ústavního soudu, byť vyslovený v jiné věci. Otázka, zda je nutno tak učinit teprve na základě vnitřního sjednocovacího mechanismu anebo prostým převzetím názoru Ústavního soudu přímo rozhodujícím senátem, se pak jeví spíše jako technická záležitost. Výhodou řešení Nejvyššího správního soudu je větší pružnost a také menší riziko vzniku názorových rozporů (co když by rozšířený senát trval na dosavadní judikatuře a názor Ústavního soudu by odmítl?), nespornou výhodou řešení Nejvyššího soudu je zase větší autorita takovéhoto názoru uvnitř soustavy obecných soudů. Co je však podstatné, oba nejvyšší soudy se – byť třeba jen implicitně – jednoznačně přiklonily k precedenční povaze rozhodnutí Ústavního soudu. Proto jen dodávám, že precedenční povahu samozřejmě nemají jen názory Ústavního soudu, nýbrž i soudů obecných (či specializovaných), a povinnost je respektovat je dána nejen vůči soudcům, nýbrž i jiným orgánům, podílejícím se na procesu aplikace práva.