Může být účast na nezakázaném shromáždění v ČR trestným činem?

V poslední době se v ČR široce diskutuje možnost zpřísnění norem shromažďovacího práva, které je podle některých názorů příliš benevolentní k ohlašovatelům. Toho zneužívají zvláště extremisté různého zaměření k realizaci svých dlouhodobých cílů. Problém však extremistická shromáždění nepřináší pouze v oblasti správního, ale i trestního práva.

Při určitém výkladu českého trestního práva totiž může být organizování takového shromáždění současně trestným činem podle § 260 trestního zákona, tj. podporou a propagací hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka. Nejvyšší soud již ve stanovisku Tpjn 302/2005 uznal, že podpora takového hnutí může být i morální.

Pokud někdo, byť s účelem, který není problémový podle shromažďovacího zákona, podporuje hnutí ve smyslu § 260 TrZ tím, že pro ně vědomě organizuje shromáždění, na kterém se příslušníci tohoto hnutí např. ujistí o své síle a organizovanosti, dopouští se trestného činu? A dopouští se jej i ten, kdo se takového shromáždění zúčastní proto, aby hnutí podpořil, také?

Podle mého názoru se domnívám, že ano, pokud jeho jednání bude uznáno za společensky nebezpečné v kontextu hlavy desáté, tj. zločinů proti lidskosti. A to i bez toho, aby na uvedeném shromáždění přímo zmiňoval takové hnutí, užíval jeho veřejně známou symboliku apod. V takovém případě však skutečný účel shromáždění porušuje zákony (podle § 10, odst. 1, písm c) zákona č. 84/1990 Sb.) a shromáždění může být rozpuštěno. Je možné namítat, že ústavní právo na svobodu shromažďování by mohlo být nadřazeno trestnímu postihu za podporu určitého hnutí, avšak zařazení uvedené skutkové podstaty do trestných činů proti lidskosti je také závažným argumentem.

Nicméně takovýto hmotně-právní výklad není obecně uznáván. Domnívám se, že je tomu hlavně proto, že část státních orgánů činných ve správním i trestním řízení má obavy z příliš represivního výkladu práva anebo proto, že neexistuje jasná shoda na tom, jak by v uvedeném příkladě měly být trestné činy dokazovány. Je zřejmé, že by to vyžadovalo masivní nasazení odposlechů, sledování, případně agentů či jiných specifických forem obstarávání důkazů. V praxi je právní represe v ČR v této oblasti užívána takřka výhradně proti neonacistům a mnoha lidem by se nelíbilo, kdyby se pak vyžadoval stejný postup i proti dalším hnutím, která by naplnila znaky § 260 TrZ.

Není navíc jasné, co vlastně jsou hnutí podle § 260 TrZ a zvláště, jak dokazovat jejich samotnou existenci či charakter vyžadovaný podle zákona. Nejvyšší soud již ve výše zmíněném stanovisku napsal, že hnutí může být i skupina, což je poněkud paradoxní (je to asi tak, kdyby někdo řekl, že potok je řeka). Neřekl však, zda existence určitých hnutí podle § 260 je notorietou anebo zda musí být jejich charakter pokaždé dokazován ve vztahu ke konkrétním současným aktivistům. Pokud by musel být, nepostihnul by nikdy právně uvědomělou elitu extremistických hnutí, ale jen ty, kdo udělají chybu a prozradí se.

Obecně lze konstatovat, že české trestní právo v sobě obsahuje poměrně značný represivní potenciál vůči těm, kdo jsou uznáni za úmyslné podporovatele, propagátory nebo vyjadřovatele sympatií k hnutím, která prokazatelně směřují k potlačení práv a svobod. Naopak by mělo, zvláště po rozhodnutí Nejvyššího soudu v kauze „Mein Kampf“, tolerovat užití extremistických symbolů či hesel bez vazby na úmyslnou podporu, propagaci či vyjádření sympatií.

To se však rovněž nevžilo, protože mnoho orgánů činných v trestním řízení rozhoduje spíše podle vlastní představy, co by se mělo a nemělo trestat, než podle litery zákona. O ní nemá jasno ani většina populace. České protiextremistické právo sice umožňuje individuální posouzení případu, řada policistů (a možná i státních zástupců či soudců) by však spíše chtěla jasné zákonné mantinely, resp. konkrétní seznamy toho, co se může a nemůže nosit či říkat. Došlo by však jen k tomu, že by se tomu skuteční inteligentní extremisté přizpůsobili a postihováni by byli „exhibicionističtí blbouni“či na extremistické činnosti nezúčastnění lidé.

K pochopení stávající právní úpravy z mého pohledu uvedu hypotetický příklad. Po ulici půjdou nezávisle na sobě blízko sebe čtyři muži. Jeden bude mít triko s hákovým křížem, druhý půjde v esesácké uniformě, třetí bude celý v černém a čtvrtý bude také celý v černém. Kdo by měl být „sbalen“ pro podezření z trestného činu podle § 260 nebo § 261 trestního zákona? Myslím, že většina policistů (a pak státních zástupců a možná i soudců) „to dá sežrat“ prvním dvěma a toho třetího a čtvrtého nechá být.

Nicméně, co když ten první bude upřímně propagovat svoji buddhistickou víru. Podle mě se ničeho podle českého práva nedopouští. A co když ten druhý zrovna dělá kompars ve filmu a z recese se projde městem, přičemž není srozuměn s tím, že by tím vyjádřil nějaké sympatie nacismu či neonacismu, jen chce být zajímavý. Možná páchá výtržnictví, ale ne trestný čin proti lidskosti. Ten čtvrtý si vzal černé oblečení, protože se mu líbí tahle barva, jde třeba na sraz stárnoucích depešáků nebo na pohřeb sousedky a nic trestného nepáchá.

Ale pokud ten čtvrtý jde vědomě v černém na shromáždění neonacistů (byť se zamlženým pravým účelem), kde je požadována „black bloc“ image podle nové neonacistické mutace – svobodného nacionalismu, aby toto hnutí podpořil či mu vyjádřil sympatie, dopouští se trestného činu podle stávající právní úpravy. Samozřejmě, pokud bude jeho čin uznán za společensky nebezpečný.

Když by se prokázaly výše uvedené subjektivní a objektivní stránky, první muž by mohl jít dál, druhý by se měl vysvléct a jít dál, třetí by mohl jít dál, ale čtvrtému by mělo být sděleno obvinění. To, že se tak neděje, je hlavně proto, že orgány činné v trestním řízení na to kapacitně (ve smyslu schopnosti obstarat důkazy) a v některých případech i právnicky nestačí. Nemalou roli hraje i skutečnost, že alespoň podvědomě mají mnozí lidé v policii i v justici jinou představu o potřebě trestněprávní úpravy.

Shromáždění je pro řadu velitelů policejních opatření či městských úředníků v pořádku tehdy, pokud nedojde k násilným střetům mezi nepřátelenými extremistickými tábory a nikdo tam neužívá symboliku nacistického Německa (ta jediná je většinou chápána jako „opravdový extremismus“). Takto se to v ČR vžilo a do nějakého nového výkladu práva se většině dotčených orgánů moc nechce, ať již z etických důvodů (přijde jim to obecně „moc tvrdé“), politických důvodů (nesouhlasí s represí vůči konkrétnímu hnutí) nebo z lenosti („bylo by s tím moc komplikací“). Má pak ale smysl lpět na stávajícím znění trestního zákona, které je přetaženo i do jeho nové schvalované verze? Nebo má být raději do nové úpravy kodifikováno polistopadové protiextremistické zvykové právo?