Jak média ovlivňují české právo?

České právo a justice se v poslední době staly předmětem zvýšeného mediálního zájmu, který je už tak alespoň v určitém smyslu latentně vysoký. V následující úvaze se pokusím stručně a v obecné rovině nastínit, jaké problémy vidím v oblasti mediálního vlivu na právní život v České republice. Činím tak na základě svých dojmů, nikoliv empirického výzkumu. Netvrdím přitom, že se jedná o problémy zcela nové či že jsou typické pouze pro situaci tohoto státu. Na druhou stranu mediální, politická i právní kultura má i zde svá specifika a několik událostí z poslední doby je posílilo.


Je samozřejmě otázkou, zda je možné hovořit o vlivu médií jako celku. I v rámci mediální scény existuje určitá pluralita, nicméně dominující roli má obtížně definovatelný, ale přesto hmatatelný mediální mainstream. A ten se v ČR projevuje v hlavních televizních stanicích, nejčtenějších denících a s nimi spjatých zpravodajských serverech poměrně homogenně, alespoň ve smyslu určování témat se vztahem k právu.

V rámci těchto témat pak někdy umožňuje prezentaci alternativních názorů, ve výsledku však mnohdy přinejmenším podprahově stanovuje příjemci informací to, co je „správné“. S ohledem na skutečnost, že dominantní česká žurnalistická komunita je poměrně stabilní a jednotliví specializovaní novináři se maximálně přesouvají mezi různými zaměstnavateli, nejsou v mainstraeamových názorech pravděpodobné výraznější zvraty. A případní zainteresovaní mladí novináři (mnohdy s velmi omezenými vědomostmi o právu) se neprofilují vůči převažující redakční sestavě.

V době masivního rozvoje internetu je sice zaručena díky různým alternativním stránkám či bloggům pluralita témat, názorů i navrhovaných řešení, nicméně dominantně ovládá mediální scénu výše zmíněný mainstream. Ten pak mnohdy určuje i politické postoje k právu a může mít vliv i na názory lidí z právní sféry, kteří chtějí mít zajištěnu mediální přízeň. A i když na určitou věc uvnitř mainstreamu existují různé názory, jsou metody zastánců jednotlivých názorů podobné.

Zřejmě nejčastěji média tlačí na rozhodnutí v konkrétní kauze, zvláště pokud už svým čtenářům a divákům vsugerovaly role „správňáků“ a „padouchů“. Pokud nedojde k rozhodnutí v souladu s jejich očekáváním, často se snaží zdiskreditovat orgán , který rozhodl, nebo právní systém jako celek. Nemusí se tak dít přímo, ale spíše podprahovými metodami, které ovládají zvláště televizní redaktoři.

S rozhodnutími v konkrétních kauzách pak často souvisí i tlak na přijetí nových zákonů, protože díky nim se mohou profilovat i mediálně zajímaví politici anebo naopak ti, kteří doposud ničím nezaujali. Média navíc mohou v souvislostí s prezentací legislativních debat recyklovat informace o starších zajímavých právních kauzách, kvůli nimž se zákon přijímá.

Méně častý je mediální tlak na specifický výklad zákonů, protože tyto debaty jsou zpravidla pro chápání většiny novinářů příliš složité a hlavně neumožňují jasnou a srozumitelnou prezentaci pro mainstreamové čtenáře a diváky. Panuje obecný předpoklad, že vše má být přesně stanoveno zákonem a diskuse o smyslu a výkladu práva a zákona jsou podezřelé.

Na druhou stranu i aktéři právního dění mají zájem o využití médií ve svůj prospěch a využívají pro to většinou své hlavní zboží, po němž média prahnou – informace. Může se tak dít legálně anebo – což je pro současné dění typické – nelegálními úniky informací. I zde se však domnívám, že manistreamová média akceptují hlavně ty uniklé informace, které zapadají do jimi podporovaných názorových schémat. Ale nejen informace zajiťují mediální zájem - pro média může být v druhém gardu přitažlivá i celková image (zvláště nonkonformní) určitých aktérů z právní oblasti.

Na mediální zájmy a tlaky často nejsou připraveni aktéři právního dění, včetně některých soudců. Schopnost srozumitelně vysvětlit své rozhodnutí v den hlavní prezentace případu médiím je velmi důležitá pro rozvoj právní kultury a pro akceptaci práva ve společnosti. Na druhou stranu je třeba mít na paměti i skutečnost, že když se jedná o složitý problém, v případě jeho dlouhého vysvětlování si novinář stejně vybere jen to, co se mu hodí do jeho předem zamýšleného (či dokonce zadaného) vyznění reportáže nebo je dokonce schopen vyřčené zcela překroutit.

Kontroverzní je i snaha některých lidí z právní oblasti, získat si za každou cenu mediální přízeň a postavit na ni svoji kariéru. Tento trend bude zřejmě posilovat i narůstající počet televizních přenosů ze soudních síní. Pokud se takto profilují mediálně známí advokáti, nejde o problém, jedná-li se o jejich konkrétní kauzy. Je pochopitelné, že se snaží uspokojit stávající klientelu a získat si neplacenou reklamou nějakou novou. Pokud jsou však v médiích dotazováni na obecný výklad práva (což se často děje), měly by být jejich názory konfrontovány i s aktuálními zájmy v případech, kde se angažují.

Úsilí o prvoplánovou mediální popularitu by se však měli v obecné rovině i konkrétních případech vyvarovat soudci, státní zástupci i policisté, protože to může poškodit věrohodnost jejich argumentace. Pokud se ale dokáží mediálně prosadit svými schopnostmi vysvětlit problém a případně navrhnout smysluplné odborné řešení, je to naopak pro mediální i právní kulturu přínosné. Totéž platí pro právníky z akademické a výzkumné sféry, kteří jsou zatím zpravidla mediálně nezajímaví. Hlavní média dávají takovýmto lidem jen omezený prostor (neplatí to ale paušálně).

Důsledkem neodbornosti médií je pak často skutečnost, že jsou skandalizovány hlouposti (někdy účelově médiím „předhozené“) a opomíjeny reálné problémy českého práva a justice. Posiluje se tím i pokřivené vnímání práva ve společnosti a narůstá manipulační moc některých právníků nad obyčejnými lidmi. Změna stávající situace však není příliš pravděpodobná.