Správné odpovědi při výuce práva

Když nastupoval jeden z mých německých kolegů po dokončení LL.M. na krátkou praxi do americké advokátní kanceláře v Chicagu, dostal za úkol provést rešerši jednoho právního problému. S velkým údivem na toto zadání reagoval: „A Vy tuto otázku nejste schopni vyřešit z hlavy?“ Myslím si, že tento příklad velmi výstižně vystihuje výhody i nevýhody amerického způsobu vzdělávání, kterýžto problém tu nadhodil Jan Komárek.

Když jsem tutéž otázku diskutoval s profesorem Ericem Steinem, který pamatuje vzdělávání na naší pražské alma mater v 30. letech minulého století, na mou otázku, zda je americký styl výuky práva lepší, mi lišácky odpověděl, že je lepší pro Američany. Na druhou stranu jsme se oba shodli na tom, že americký styl výuky práva je podstatně zábavnější. Otázkou je, zda je proto i lepší.

Problém „správných odpovědí“, který zmínil Jan Komárek, možno ilustrovat na příkladu klauzurních prací. Zatímco americká obdoba klauzurní práce nemá jedno jediné správné řešení, česká klauzurní práce jediné správné řešení má (a pokud nemá, považuje se to za chybu toho, kdo práci připravil). Klauzurní práce se samozřejmě takto připravit dá (předpokládá to např. důkladnou filtraci faktů tak, aby byly dobře připravené pro subsumpci pod právní normu, jejíž výklad je v daném případě relativně nekontroverzní), nicméně je pravdou, že to má jen málo společného s dennodenní realitou, kde je výskyt komplikovaných případů spíše pravidlem (pamatuji se, že když jsem ještě jako student nastoupil do advokátní kanceláře a dělal analýzu své prvé kauzy, s velkým překvapením jsem zjistil, že žádné jednoznačné řešení té kauzy neexistuje). V realitě jsou kauzy složité prostě proto, že je složitý výklad práva (vágnost norem, kontradikce mezi normami, teleologické problémy jejich aplikace), eventuálně je problém s určením relevantních faktů (zdůraznění různých faktů může dát základ pro aplikaci různých norem, případně nemá interpret vůbec jasno, která fakta jsou pro aplikaci normy relevantní – ta si určí až při nalezení relevantní normy, čímž se ale stává celý proces uvažování cyklickým).

Jiným příkladem jsou ústní zkoušky, které zdůrazňují odpovědi typu ANO / NE. V okamžiku, kdy student dostane otázku, na kterou neexistuje jediná správná odpověď (typu Jaký je Váš názor na ideální způsob řešení odvolávání soudních funkcionářů?), je student zpravidla zcela vykolejen, protože takovéto otázky nejsou u státní zkoušky vůbec pravidlem (což je dáno i důvody časovými).

Na druhou stranu – k tomu, abych mohl dumat o komplikovaných kauzách, které připouštějí pluralitu odpovědí, potřebuji nejprve internalizovat instrumentarium, které je relativně nesporné. Jinými slovy, potřebuji znát také spoustu otázek, na které je odpověď jasná. Jasnost „správných“ odpovědí na klauzurní práce není ani tak jasností interpretace jako takové, jako spíše je dána dopadem konsensu relevantní právní komunity, podle kterého jsou odpovědi na tyto otázky vskutku jasné (jasné být nemusí, pokud je člověk nedotčen diskursem právníků nad těmito otázkami). S tím souvisí ono proslulé „inženýrské“ čtení práva, které je zcela jiné, než čtení práva tak, jak ho dělají právníci. Smyslem výuky práva je, že studenti jsou vystavováni tomuto konsensu (opinio communis doctorum atd.), čímž si internalizují určité základní informace pro to, aby se mohli stát v budoucnosti dobrými právníky.

Domnívám se, že základní nedostatek amerického stylu výuky práva je to, že příliš zdůrazňuje otevřenost a nejasnost práva. Tím, že se neustále opakuje, že vše je otevřené, vše je zpochybnitelné, se oslabuje právní jistota, neboť i věci, které jinak nejasné nejsou, se nejasnými stávají (viz k tomu např. práce Tamanahovy). Výhodou stylu našeho, tedy zvýrazňování jednoznačnosti řešení právních otázek, je (přes to, že tomu tak v praxi není a nemůže být) vskutku menší tendence k zpochybňování konsensuálně sdílených řešení. Právní jistota se tedy posiluje.

Výhodou amerického stylu je, že z právníka udělá vynikajícího rétora, schopného zpochybnit cokoliv a kdekoliv. Nevýhodou stylu našeho je to, že jakkoliv jsme obřímeni spoustou informací, právnické vzdělávání nám příliš nepomáhá s těmito informace kreativně pracovat. Ale to již není problém jen českého právního vzdělávání, ale českého školství jako takového.

PS: k diskusi pod postem Jana Komárka: způsob advokátních zkoušek v USA formou v podstatě multiple choice považuji za dosti stupidní (že by snad šlo o kompenzaci diskursivně vedené výuky práva v USA?), a musím říci, že v tomto ohledu jsou české advokátní zkoušky nesrovnatelně lepší (že by snad šlo o kompenzaci autoritativně vedené výuky práva v ČR?).