Prezident veřejně či tajně?

Jednou z ústředních otázek zítřejší prezidentské volby bude opět forma hlasování, tedy zda veřejné či tajné. V diskusi na ČT 24 minulý týden zaznívala četná srovnání se zahraničím. Pokud se podíváme na ústavní režimy těch států, kde volí prezidenta parlament, je nepochybné, že tajné hlasování parlamentářů zcela dominuje (stát, kde by se volilo veřejně, jsem neobjevil).

Příkladem je Maďarsko, kde čl. 29B odst. 2 Ústavy stanoví tajnou volbu. V Izraeli Základní zákon stanoví, že členové Knessetu volí prezidenta tajným hlasováním. Obdobně stanoví jasně italská ústava (čl. 83 odst. 3), že prezident je volen tajným hlasováním na společném zasedání parlamentu. Mimochodem, italské prezidentské volby jsou příslovečné svou pověstnou chaotičností a desítkami kandidátů – k poslední prezidentské volbě, která vedla na čtvrtý pokus k volbě prezidenta Napolitana, srov. např. tento článek.

V Německu Základní zákon sice nestanoví výslovně tajnou volbu, to však činí prováděcí zákon přijatý ve smyslu čl. 54 VII GG. Německá ústava obsahuje ovšem jinou zajímavou úpravu – zakazuje orgánu volícímu prezidenta (Spolkové shromáždění - Bundesversammlung) debatu (čl. 54 I GG). Právě volba německého prezidenta, pečlivě předem předjednaná, se tak asi blíží nejvíce tomu, co se u nás obvykle označuje za volbu „důstojnou“.

Z toho plyne, že česká úprava, která formálně považuje tajnou i veřejnou prezidentskou volbu za rovnocennou (viz Jednací řád Poslanecké sněmovny, Příloha č. 2, čl. 2), je v Evropě raritou.

Je otázkou, proč je naše úprava taková, jaká je. Jedním důvodem může být reminiscence prvé volby prezidenta v prosinci 1989 (jakkoliv již všechny další volby proběhly tajně), která vedla ústavodárce v roce 1992 k tomu, že nezvolil povinnou formu tajné volby. Jednací řád Sněmovny pak v roce 1995 vychází z toho, že volbu prezidenta upravuje ústava (§ 81 odst. 1, též k tomu důvodová zpráva), pročež upravuje obě formy volby jako rovnocenné (pravděpodobně s předpokladem, mimochodem nikoliv nesporným, že běžný zákon již jen určitou formu jako formu obligatorní označit nemůže).

Ačkoliv je tedy česká úprava volby prezidenta v tomto aspektu zcela výjimečná až unikátní, je rozhodnutí o formě volby otázkou politickou, nikoliv otázkou právní (samozřejmě ale, že rozhodnutí o formě musí být učiněno v souladu se zákonem, tedy s jednacím řádem Sněmovny). Komparativní argument tu může působit jen jako podpůrné vodítko při aplikaci české úpravy. Ve prospěch tajné volby lze říci řadu dalších argumentů (tradice české volby prezidenta počínaje rokem 1993, prezident jako hlava státu, jehož pozice by neměla být politizována otevřenými půtkami v parlamentu stejně jako to, že by jako nadstranická postava neměl prezident přímo znát své volitele ani být na ně navázán formou veřejné volby, právo volitelů hlasovat podle svého vědomí a svědomí atd.), některé z nich však jsou spíše fiktivní (reálná neznalost volitelů) či v praxi nedosažitelné (česká volba je prostě otevřeným způsobem zpolitizovaná a tedy „méně důstojná“ než v Německu mimo jiné též proto, že funkce českého prezidenta obsahuje zajímavější pravomoci než funkce německého prezidenta); s ohledem na celkovou hysterii kolem volby je navíc velmi obtížné uhájit její tajnost.

Osobně se ztotožňuji se s názorem Jiřího Přibáně v jeho úterním článku v LN, podle něhož

stoupenci veřejné volby mohou vycházet z principu zákonodárné nadřazenosti parlamentu, podle něhož okamžité rozhodnutí tohoto ústavního orgánu má přednost před každou nepsanou konvencí. Navíc mohou argumentovat tím, že jednací řády obou komor upravují tajnou volbu pro ty případy, kdy si zákonodárci volí své vlastní orgány (předsedu, místopředsedy atd.), zatímco o zákonech, které se týkají celé společnosti, se hlasuje vždy veřejně. A protože prezidentská volba je věc veřejná, má se v ní také veřejně hlasovat, neboť jen tak voliči mohou zjistit, jaké je „vědomí a svědomí“ jejich poslance či senátora, a podle toho ho i v budoucnu volit, či nevolit.
Jak je patrné, obě volební formy jsou zcela v souladu s ústavou, mají svou vnitřní logiku a výhody i nevýhody. Důvody pro jednu či druhou volbu proto nelze hledat v ústavněprávních konstrukcích, ale pouze v rovině politické vůle. Očividnou nevýhodou veřejné volby je možnost stranického diktátu, kterému se volitelé raději podřídí, než aby riskovali konflikt s vlastní politickou stranou. Naproti tomu nevýhodou tajné volby je především snadná možnost poslance korumpovat napříč politickými stranami. Nikoli síla stranických aparátů, ale diktát neprůhledných lobbistických slibů a korupční chování jsou hlavní nevýhodou tajného hlasování.

V každém případě bude řešením celého sporu přímá volba prezidenta, i když se obávám, že po úspěšné parlamentní volbě se na tyto politické sliby opět rychle zapomene.