Tištěné právnické časopisy

Bezprostředním podnětem pro následující úvahu bylo obdržení prvního ukázkového čísla nového časopisu „Právo – Časopis pro právní teorii a praxi“, jehož vydavatelem je Ústav práva a právní vědy, s připojeným osobním dopisem šéfredaktora nabízejícím možnost publikace s výslovným uvedením zajímavé výše honoráře.

Nechci tento zárodek časopisu hned hodnotit příliš kriticky, na to je příliš brzy. Zatím postačí uvést, že na mne působí až roztomile a bezelstně nepodařeným dojmem: počínaje komplikovaným názvem (úmyslně?) zaměnitelným s brněnským Časopisem pro právní vědu a praxi (ostatně i grafická podoba obálky je podobná, pokud pomineme odlišný formát); redakce se v pokynech pro autory ani nesnaží naznačit nějakou možnost oponentury obdržených článků; celé promočíslo připravilo pouze šest autorů (včetně editorialu a výběru judikatury); vybraná (znovu) publikovaná judikatura je stará dva až osm let a redakce ani nenaznačuje, proč vybrala právě ji; výběr vložených fotografií svědčí o absolutním nedostatku invence (pokud se ovšem ve skutečnosti nejedná o recesi, kterou jsem neprokoukl); typografická úprava by slušela spíše dětské učebnici než odbornému časopisu a tak by bylo možno pokračovat.

Tento nový vydavatelský počin však můžeme pochopit i jako výzvu: kolik tištěných právnických časopisů vlastně Česká republika ještě snese?

Především je vhodné učinit pokus o jakýsi základní přehled. Členění právnických časopisů můžeme provést podle řady kritérií, z nichž jako první se nabízí jejich zaměření. Lze tak rozlišovat časopisy obecné (např. Právní rozhledy, Právní rádce) a specializované (Trestní právo, Revue církevního práva, Právo a rodina apod.). Dělení můžeme provést rovněž podle toho, na jakou profesní skupinu je periodikum zaměřeno, neboť jiného čtenáře si jistě hledají časopisy typu Státní zastupitelství anebo Soudce. Rozlišovacím kritériem může být určitě aktuálnost textů. Jestliže např. předností Právního zpravodaje, vycházejícího v měsíční periodě, je snaha o aktuální informace; přirozeným protipólem může být Právník, obsahující zejména texty nadčasové, což je ostatně z hlediska délky přípravy každého jeho čísla možná i jeden z jeho základních atributů. Konečně jako čtvrtý rozdělovník nabízím osobu vydavatele a tím často i předem vymezený okruh přispěvatelů a čtenářů. Tak např. povaha časopisů vydávaných profesními komorami (Ad notam, Bulletin advokacie) je podstatně odlišná od časopisů fakultních (Časopis pro právní vědu a praxi) či „státních“ (např. Správní právo, vydávané Ministerstvem vnitra).

Faktická situace je značně nepřehledná a právnických časopisů vychází několik desítek. Ani se nepokouším nabídnout jejich přesný počet, a to již proto, že bych musel nejprve definovat, co vlastně považuji za právnické časopisy. Jestliže totiž u časopisů typu Jurisprudence, Právní rozhledy či Právník nelze mít rozumné pochybnosti; vyskytují se desítky časopisů na pomezí práva, kde bych velmi nerad hodnotil, zda již spadají či naopak nikoliv do této oblasti. Kam např. zařadit Veřejnou správu, Daně anebo Kriminalistiku? V rámci Karlovarských právnických dnů za nejlepší odborný právnický časopis v České republice a ve Slovenské republice je např. hodnoceno 26 časopisů, nicméně i zde by bylo možno polemizovat nad tím, proč některé časopisy zde jsou zahrnuty a některé naopak nikoliv. (Proč např. Státní zastupitelství ano a Soudce nikoliv? Proč Obchodní právo ano a proč ne Právo životního prostředí?).

Moje úvaha mající ambici otevřít diskusi je založena na tom, že tak velký počet právnických časopisů v tak malé české odborné komunitě nutně vede k inflaci psaných textů a ke zbytečnému zahlcení informacemi a že by proto mělo spíše docházet k jejich redukci. Abych předešel zcela logické a liberálně orientované námitce v tom smyslu, že počet časopisů určuje trh a že jich bude vycházet vždy tolik, kolik se jich „uživí“, doplňuji následující. Tato námitka by platila tehdy, když by o počtu časopisů skutečně rozhodovala jejich prodejnost. Tak tomu však v drtivé většině případů zjevně není, k čemuž dodám, že někdy bohužel a někdy naštěstí. Časopisy totiž zpravidla vycházejí nikoliv proto, že je chtějí čtenáři, nýbrž že je chce někdo vydávat, a to z rozličných a z více či méně legitimních důvodů. A tím „někým“ je začasté (byť nepřímo, prostřednictvím různých grantů) stát či jiná veřejnoprávní korporace (univerzita, profesní komora). O nefunkčnosti časopiseckého trhu ve svém důsledku možná nejvíce svědčí skutečnost, že se dnes asi nenajde autor článku, kterému by se přihodilo, že by svůj text neuplatnil v některém časopise, pokud se o to alespoň trošku snažil, a to v podstatě lhostejno, zda se jedná o studenta některého z prvních ročníků právnické fakulty anebo o renomovaného právního teoretika či praktika. Prostě, tolik časopisů nevychází proto, že by existovalo takové množství dobrých textů. Naopak, většina redakcí žije ve stresu, zda naplní příští či přespříští číslo, a logicky si proto nemůže dovolit autory odmítat, byť třeba může mít o jejich odborné úrovni svoji představu. Tak vzniká ostatně i ideální prostředí pro honbu za akademickými tituly, podmíněnými příslušným počtem čárek za publikační počiny.

Výsledná situace proto vypadá tak, že anonymní oponentura obdržených článků neprobíhá vůbec či veskrze formálně a inflace publikovaných textů vede jednak k tomu, že čtenáři nejsou schopni vstřebat články ani v rámci určité poměrně úzké specializace, což vede i k tomu, že začasté zaniknou i příspěvky zásadního rázu. V konečném důsledku se proto ani nevede dlouhodobější diskuse nad závažnějšími problémy a tzv. právní věda se stává jakousi „symfonií monologů“.

Protože určitě nejsem tím, který by uvažoval či dokonce navrhoval jakákoliv direktivní či centrální řešení, nesměřuje moje předešlá úvaha k ničemu jinému než ke dvěma cílům: (1.) otevřít toto téma a diskutovat o kvalitě právnických časopisů i mimo rámec takových institucionálních řešení jakými jsou zmíněné Karlovarské právnické dny či různé procesy evaluace, a (2.) při nápadu založit nový časopis se vždy pečlivě zamyslet, zda to je vůbec třeba. To znamená, zda jeho založením sleduji skutečně odborný cíl, anebo mi jde výhradně jen o záležitost prestižní či institucionální.