ESLP k možnosti homosexuálů adoptovat dítě

Dne 22. 1. 2008 vynesl velký senát ESLP ve Štrasburku jedno ze svých významných rozhodnutí (a jak jinak, i rozhodnutí velmi kontroverzní – ze 17 soudců si 7 vyhradilo disent). V kauze E.B. proti Francii uspěla lesbická žena ve své žalobě proti Francii v situaci, kdy jí francouzské úřady neumožnily adoptovat dítě. Pokusím se stručně shrnout kauzu a argumenty Soudu a ukázat, jaké důsledky může mít toto rozhodnutí na českou právní úpravu.

Paní E.B. byla lesbická žena, která měla dlouhodobý vztah s partnerkou a žila s ní v jedné domácnosti (s ohledem na prodlevy v řízení před ESLP jde o kauzu z 90. let, kdy ve Francii ještě neexistoval zákon o registrovaném partnerství). V roce 1998 požádala stěžovatelka o adopci dítěte ze zahraničí. Stěžovatelka argumentovala, že žádá o adopci jako jednotlivec, nikoliv o společnou adopci se svou partnerkou. Celým řízením se ve skutečnosti jako leitmotiv promítá podle stěžovatelky jako skutečný důvod odmítnutí adopce její sexuální orientace. Se svou správní žalobou E.B. ve třech instancích francouzské správní justice neuspěla.

ESLP posoudil celou věc jako diskriminaci stěžovatelky (čl. 14 Úmluvy) ve spojení s ochranou jejího rodinného a soukromého života (čl. 8 Úmluvy). Ve svém rozhodnutí se musel vypořádat s předchozím rozhodnutím ESLP Fretté proti Francii, č. 36515/97, ECHR 2002-I, ve kterém ESLP shledal oprávněnost odmítnutí adopce z důvodu homosexuality (k poněkud násilnému odlišení obou kauz srov. odst. 71 nyní analyzovaného rozhodnutí E.B.; s ohledem na celkové vyznění kauzy E.B., a s ohledem na to, že ESLP dále zdůraznil Úmluvu jako "živoucí" dokument, se však jedná v podstatě o overruling). Soud upozornil, že Francie nebyla s to předložit statistiku, jak často úřady trvají na přítomnosti mužského prvku v rodině, žádá-li o adopci pouze sama žena (odst. 74).

Klíčová část rozhodnutí (odst. 80 až 98) se pak týká analýzy důvodů pro odmítnutí adopce. V daném případě francouzské úřady odůvodnily nemožnost osvojení ze dvou důvodů. Tím prvým byla nepřítomnost „mužského činitele“ (a male referent who would actually be present in the child's life), tím druhým pak celková lhostejnost partnerky žadatelky k zamýšlené adopci. Zatímco druhý důvod sám o sobě by byl podle Soudu důvodem legitimním, Soud dovodil, že oba důvody nestojí samostatně vedle sebe, ale jsou naopak na sobě závislé a vzájemně se doplňují. Soud zdůraznil, že adopce jednotlivcem byla ve Francii v dané době možná, přičemž je evidentní, že s ohledem na úřady a posléze správními soudy uváděné důvody odmítnutí adopce hrála stěžovatelčina sexuální orientace stěžejní roli (odst. 88). Soud tak shledal diskriminaci z důvodu sexuální orientace, když Francie nebyla s to pro odlišné zacházení předložit zvláště přesvědčivé a závažné důvody (particularly convincing and weighty reasons), které jsou pro rozlišování na základě sexuální orientace nezbytné.

Netřeba dlouhé argumentace, abychom viděli, že rozhodnutí ESLP má potencionální dopad na validitu české výluky registrovaných partnerů z možnosti osvojení, jak ji zavedl zákon o registrovaném partnerství. Zatímco zákon o rodině umožňuje jak osvojení společné (to mohou učinit jen manželé), tak osvojení jednotlivcem, § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství říká, že trvající registrované partnerství brání tomu, aby se některý z partnerů stal osvojitelem. Konflikt s ust. čl. 14 a čl. 8 Úmluvy, jak byly nově vyloženy ESLP v kauze E.B. proti Francii, je tak nabíledni (odhlédneme-li i od jinak podivné logiky zákona, který – pravděpodobně z čistě politických důvodů – vylučuje osvojení jen registrovanými partnery, zatímco osvojení osamělým homosexuálem nebo jedním neregistrovaným mužem / ženou žijícím s partnerem stejného pohlaví "na hromádce" není de lege lata vyloučeno – jakkoliv zde bude pravděpodobně správní praxe taková, že osvojení bude v těchto případech vylučovat de facto).