Quo vadis, Evropský soude?

Až zítra začne rok 2008, bude mít Evropský soud pro lidská práva kolem 105 tisíc nevyřízených stížností, možná i více. Před rokem to bylo o nějakých 15 tisíc méně. Situace se stále zhoršuje a posledních patnáct let je vlastně charakterizováno neustálým nárůstem počtu podávaných stížností a postupně se zvětšujícím zpožděním oproti nápadu, který kontrolní orgány Evropské úmluvy o lidských právech zaznamenávají. Než v roce 1998 po čtyřech letech od sjednání vstoupil v účinnost Protokol č. 11 k Úmluvě, který podstatně změnil způsob projednávání stížností, situace se stihla zhoršit. Od roku 2000 jsme pak svědky dalšího kola úvah na téma, jak zabezpečit dlouhodobou efektivitu kontrolního mechanismu Úmluvy. V roce 2004 byl sjednán Protokol č. 14, který si klade za cíl reagovat na skutečnost, že přes 90 % stížností je zjevně nepřijatelných a kolem 60 % zbývajících jsou pro změnu stížnosti zjevně důvodné, kdy k vyřešení případu jen stačí použít stávající judikaturu. Současně s Protokolem č. 14 byla přijata i trojice doporučení adresovaných členským státům a mířících na vzdělávání o lidských právech, ověřování slučitelnosti vnitrostátního práva se standardy Úmluvy a zajištění účinných vnitrostátních prostředků nápravy (vedle dvou doporučení o obnově řízení po rozsudku Soudu a o šíření Úmluvy a judikatury Soudu z let 2000 a 2002).

Protokol č. 14 dosud nebyl ratifikován Ruskou federací. Uvádění doporučení, jež jsou součástí reformního balíčku, do života se sice v Radě Evropy sleduje, ale zůstává otázka, zda může výrazně přispět ke snížení počtu podávaných stížností, když ani neexistují nástroje na měření dopadu jejich implementace. Výbor ministrů Rady Evropy pověřil tzv. skupinu moudrých, aby předložila zprávu o krocích, jejichž pomocí by bylo možno, v návaznosti na Protokol č. 14, onu dlouhodobou efektivitu kontrolního mechanismu Úmluvy zabezpečit. V současné době se na mezivládní úrovni diskutuje o tom, co s onou Zprávou skupiny moudrých udělat (když navíc nemáme účinný ani ten Protokol č. 14). Jinou zprávu mezitím předložil Lord Woolf, která se týkala především metod fungování samotného Soudu. Řadu navrhovaných opatření Soud postupně zavádí do praxe, ale je jasné, že to nestačí. Vedle toho se věnuje pozornost i výkonu rozsudků Soudu, který zejména v rovině obecných opatření může přispět k redukci počtu podávaných stížností, ježto se vnitrostátní orgány mají nadále vyvarovat porušování Úmluvy z důvodu konstatovaného v odsuzujícím rozsudku Soudu.

Zkrátka a dobře, snaha by tu byla. Přesto se můžeme obávat toho, že situace bude stále horší a horší (když ovšem bylo 20 tisíc nevyřízených stížností, říkalo se také, že je naléhavé s tím něco udělat) a že to bude vyvolávat pochybnosti stran schopnosti společenství oněch 47 evropských států sdružených v Radě Evropy dlouhodobou efektivitu kontrolního mechanismu Úmluvy zabezpečit. Nazrál čas na skutečně radikální kroky? V čem by takové kroky měly spočívat? Do jaké míry se dá udržet onen výdobytek Evropanů spočívající v právu na soudcovské projednání každé individuální stížnosti? A není jediný Soud pro lidská práva na 800 miliónů Evropanů contradictio in adjecto? (Před pár lety mě poněkud šokoval jeden vysoce postavený úředník z Hradu, který doslova řekl, že „takový Soud je nesmysl“. Dnes jsem z toho lehkého šoku vystřízlivěl a začínám se bát, že měl pravdu.)

Nuže, bloggeři, co vy na to? Mohu vám slíbit, že každou rozumnou myšlenkou, se kterou přijdete, se budu zaobírat a ve Štrasburku ji klidně uplatním. To je rukavice vám hozená do nového roku 2008, do kterého vám přeji mnoho zajímavých postů na blogu Jiné právo. Bylo mi ctí a potěšením být vaším hostem.