Ale Ctihodnosti, já to v tom článku opravdu tak nemyslel!

Párkrát mně ta myšlenka už projela hlavou dříve, ale vždy jsem si říkal, jak často se to asi v praxi může stát... Pak jsem při přípravě na zkoušku z práva mezinárodní arbitráže narazil na případ Int’l Standard Electric Corp. v. Bridas Sociedad Anonima Petrolera Industrial y Comercial, 745 F . Supp. 172, 174 (S.D.N.Y. 1990). A vznikl tento post. Než jej rozkliknete, zkuste si odpovědět na otázku, s kterými argumenty se podle Vás nejhůře polemizuje. Které byste nechtěli před soudem či jiným arbitrem vyvracet?

Pokud Vaše odpověď zní: „mé vlastní“, pak jste buď pozorně přečetli název postu, nebo uvažujete podobně jako já (v tom případě to berte tak, že se Vám můžou stát i horší věci;) ). Nuže ale k věci.

Představte si, že jste napsali článek do právnického časopisu, kde prezentujete svůj jednoznačný názor na určitý právní problém. Za pár měsíců poté dostanete na stůl případ, kdy k vítězství Vašeho mandanta mohou vést pouze argumenty opírající se o výklad zákona či o judikát, který jste kritizovali. To by ještě samo o sobě nebylo tak hrozné. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej a pro dobrého advokáta by asi neměl být problém tvrdit jeden den A a druhý den u jiného soudu obhajovat se stejnou zarputilostí (a pokud možno i přesvědčivostí) non A. Problém ale nastává, když onen článek proti Vám vytáhne protistrana u soudu...

Já nevím, jak často k tomu u českých soudů dochází a jak to případně ovlivní průběh a hlavně výsledek řízení. Každopádně u United States District Court, S.D. New York, v případě týkajícím se (ne)uznání arbitrážního nálezu podle Newyorské úmluvy, se to stalo. Dokonce se v kauze tam projednávané obrátil akademický článek proti svému autorovi prakticky dvakrát. Nejdříve se o něj opřel ve svém nálezu arbitrážní tribunál a pak si tuto skutečnost doslova vychutnala jeho ctihodnost, soudce Conboy. V reakci na námitku právního zástupce navrhovatele, jíž zpochybnil postup tribunálu, který se přitom opíral o jeho vlastní článek, soudce uvedl:

„Mimochodem poznamenáváme, že spoluautorem předmětného článku v právnickém časopise, o nějž se tribunál opíral, je právní zástupce [navrhovatele]. My zde nebudeme opakovat obsáhlé citace z tohoto článku, jež jsou ve značné míře v rozporu s právním názorem, který jeho autor zastává v této kauze a kterým [doslova] zaplnil své podání. Nebudeme ani komentovat těžko skrývanou škodolibou radost, s jakou [právní zástupce protistrany] odkrýval tento [argumentační] poklad. Pouze konstatujeme, že [arbitrážní] tribunál přinejmenším zde spoléhal na názor význačného právního experta na daný problém.“

(jedná se o můj volný překlad z anglického originálu)

Taková pochvala, upřímně řečeno, asi příliš nepotěší. Otázkou je, co by měl člověk v takové situaci dělat.

První věc, která se logicky nabízí, je snažit se soud přesvědčit, že se jedná o skutkově odlišnou situaci, na kterou se daný právní názor nedá aplikovat. V mnoha případech bude zřejmě něco takového možné, protože faktická různorodost jednotlivých kauz umožňuje člověku lecjak zúžit či adaptovat zdánlivě všeobjímající právní pozici. Ostatně soudci to z druhé strany v podobě „distinguishingu“ dělají neustále (tedy alespoň v právní kultuře common law). Jenže budou situace, kdy takový distinguishing nebude dost dobře možný, respektive bude absolutně nepřesvědčivý.

Je zde také možnost obvinit protistranu z toho, že ten článek vůbec nepochopila a vykládá jej úplně špatně. Co když ale ten výklad bude, slovy jednoho prominentního advokátního koncipienta, „křišťálově čistý“?

Co dělat v takovém případě? Stojí proti Vám Váš vlastní názor, jednoznačný, a nepochybně aplikovatelný na danou skutkovou situaci...

Napadá mne pouze jediná možnost, která má mnoho variant, ale všechny mají jedinou a pro mnohé hrdé autory jistě bolestivou podstatu: Snažit se přesvědčit soud, že ten článek je prostě špatný a že jste si to v mezidobí od jeho napsání uvědomili. Nechci zde spekulovat, jak nejpřesvědčivěji to provést. Paleta možných postupů je jistě široká. Mezi dvěma krajními extrémy - zlostným sypáním si popele na hlavu, že nechápete, jak jste někdy mohli napsat takovou hloupost a sebemrskačským usedavým pláčem, že už nikdy nic takového neuděláte - se jistě nějaká rozumná střední cesta najde...

Ale stejně. Popřít otevřeně a přesvědčivě vlastní názor, zvláště tehdy, je-li člověk vnitřně i nadále přesvědčen o jeho správnosti, není nic snadného. A otázkou navíc je, zda to vždy nebude spíše kontraproduktivní. Pokud si soudce myslí, že názor v článku prezentovaný je nesprávný, pak Vám jeho veřejné zapuzení nijak nepomůže a spor vyhrajete i bez něj. Pokud je soudce stejného názoru jako protistrana, tak Vám to samozřejmě vůbec nepomůže. A pokud je soudce na vahách, nevěřím tomu, že by jej měl šanci přesvědčit advokát, jenž popírá správnost vlastních názorů, prezentovaných dříve v odborném tisku. Ve všech případech z toho dotyčný advokát vyjde jako člověk, který buď nevěří tomu, co píše do tisku nebo tomu, co říká u soudu (to, že tomu tak ve skutečnosti často opravdu je, ještě neznamená, že chce takový dojem vyvolat u soudce).

Samozřejmě, byla by tu rada, jak tomuhle celému předejít. Nepsat žádné články. Natož pak knihy. A radši nikde veřejně neprezentovat své právní názory, aspoň ne v podobě, jež bude později doložitelná - to platí i pro právnické blogy. A pokud už musíte psát, prezentovat, přednášet – tak hlavně nikoho nezastupujte. Nebo jen v oblastech, o kterých nepíšete.

Takže shrnuto a podtrženo – pokud psát, tak jen o věcech, které člověk ve své praxi nedělá a i tak by to pro jistotu mělo být co nejvíce neurčité, rozporuplné a otevřené na všechny strany, aby se to nedalo nikdy jednoznačně použít proti autorovi.[1]

Pokud totiž chcete vědět, kam může jednoho přivést přesvědčivé akademické psaní reflektující praktické zkušenosti, zeptejte se Davida J. Bransona, advokáta zvyklého zastupovat klienty i u Nejvyššího soudu USA, jak vzpomíná na případ Bridas...

Netřeba snad dodávat, že se těším na Vaše případné názory na řešení takovéto situace, a to ať už z pozice soudců, advokátů, akademiků či jen nezúčastněných pozorovatelů.

[1] Ironii posledních dvou odstavců byste odhalili i bez této poznámky pod čarou, v níž chci pouze zdůraznit, že právě uvedený odstavec není myšlen jako popis stavu českého právnického psaní a že pokud definici v tomto odstavci uvedenou opravdu něco naplňuje, pak je to tento na všechny strany otevřený post, který napsal člověk, jenž není ani advokátem ani soudcem a píše tak opět o něčem, s čím nemá praktickou zkušenost:-)