Zpověď občasného tvůrce právních vět - III. Nakládání s právními větami

Poté, co již víme, kdo vytváří právní větu, a tato věta prošla příslušným schvalovacím procesem, technickým zpracováním a byla publikována ve sbírce, je namístě zamyslet se nad tím, jakým způsobem s ní má být nakládáno. Pro tento účel si dovoluji zformulovat následující zásady.

1. Právní věta není ničím jiným než částí odůvodnění konkrétního rozhodnutí. Nemá právo na samostatný život, odtržený od samotného judikátu, a jen v jeho rámci má být proto vnímána a respektována.
2. Skutečnost, že některé judikáty jsou publikovány ve sbírce a některé nikoliv, nemá žádný význam z hlediska závaznosti vydaných rozhodnutí. Pokud se totiž jedná o rozhodnutí vyššího soudu, je každé jeho rozhodnutí nutno vnímat jako precedent, a to nezávisle na jeho publikaci. Precedenční závaznost samozřejmě není srovnatelná se závazností normativních právních aktů a vždy jde především o to vymezit, do jaké míry se nový případ překrývá či odlišuje s případem rozhodnutým v minulosti. Z faktu, že některé rozhodnutí nebylo publikováno ve sbírce, však určitě není možno dovodit, že má jakousi „menší právní sílu či závaznost“ než rozhodnutí publikované. Odstrašujícím příkladem budiž případ nejmenovaného krajského soudce (zprostředkovaný mi na přednášce studentem – stážistou), který k výslovné námitce účastníka řízení argumentujícího právním názorem Ústavního soudu obsaženým v jeho nálezu údajně opáčil, že o tomto nálezu sice dobře ví, nicméně ještě nebyl publikován, takže z tohoto důvodu se jím zatím nebude řídit.
3. Z uvedeného rovněž vyplývá, že jako soudce jsem povinen aktivovat vnitřní sjednocovací mechanismus soudu (velký senát, rozšířený senát, plénum) v případě názorové odchylky od jakéhokoliv dříve vydaného rozhodnutí, nikoliv jen tehdy, pokud se odlišuji od judikátu s „právní větou“, případně dokonce jen judikátu publikovaného ve sbírce. Publikovaný judikát totiž určitě nemá „vyšší právní sílu“ než judikát nepublikovaný, a to mimo jiné i proto, že důvody pro jeho nepublikaci mohly být rozličné a nemusely nutně spočívat jen v tom, že se s právním názorem v něm obsaženým neztotožnil orgán, rozhodující o publikaci (plénum, kolegium atp.). O tom nepřímo pojednávám ve svém předchozím postu.
4. Tvrdím ostatně, že úkolem tohoto „sbírkotvorného“ tělesa vůbec není rozhodovat o věcné správnosti judikátu (včetně zásahů do obsahu právní věty), nýbrž výhradně o jeho zveřejnění. Důvody, pro které by vydané judikáty publikovány být neměly, mají být proto výhradně následující:
- věc je již prejudikována, takže zveřejnění se jeví jako nadbytečné,
- vyslovený právní názor je v přímém rozporu s judikaturou soudu stejného nebo vyššího stupně, takže je namístě tento právní názor sjednotit,
- jedná se o úplnou banalitu („aplikace práva v jednoduchých případech“),
- podstata rozhodnutí spočívá v recitaci právní úpravy,
- rozhodnutí je velmi chatrně (až apodikticky) odůvodněno a zjevně se nevypořádává s dalšími významnými argumentačními pozicemi (např. soud jen bez dalšího převzal argumentaci některého účastníka řízení),
- v rozhodnutí se objevují zjevné formální či věcné chyby (např. pracuje se s právním předpisem, který neměl být vůbec aplikován; způsob vyjadřování autora je značně nesrozumitelný apod.).
Toho by si měl být vědom každý soudce, který spolurozhoduje o publikaci rozhodnutí svých kolegů: nehlasuje o věci samé, nýbrž výhradně o publikaci judikátu. Jinak řečeno, jakkoliv v konkrétním případě jsem přesvědčen o tom, že bych pro určité řešení nehlasoval jako člen rozhodujícího senátu, neznamená to, že nepodpořím publikaci navrženého judikátu.
5. Právní věta se nemusí nutně překrývat s ratio decidendi příslušného judikátu. Jak totiž přesvědčivě uvádí M. Gillis, z hlediska praktického to bude vždy ten soud, který rozhoduje pozdější kauzu, který s finální platností určí, co je ratio decidendi (Judikatura a právní argumentace, str. 21). V konkrétním případě pak právní věta může na ratio decidendi aspirovat pouze tehdy, jestliže přesně zrcadlí relevantní část odůvodnění rozhodnutí. I v takovém případě však nelze vyloučit, že praxe nakonec za relevantní bude považovat některou jeho jinou část.
6. Striktně vzato není samotná právní věta (pokud není samozřejmě doslovně převzata z odůvodnění rozhodnutí) názorem rozhodujícího soudu, leč pouze a jedině zpracovatele judikátu. Tím může být soudce zpravodaj, jeho asistent, jiný odborný pracovník či někdo zcela jiný. (Dotvoření právní věty provede třeba i redakční rada, kolegium nebo plénum příslušného soudu.) Formulace právních vět totiž není výkon pravomoci soudu, kterou by realizoval svoje vrchnostenské postavení. Právní věta tak není ničím jiným než koncentrovanou podobou publikovaného judikátu, jehož jediným smyslem je čtenáři zpřehlednit sbírku, šetřit jeho čas a umožnit mu určitý komfort spočívající v tom, že si po letmém nahlédnutí může vybrat k podrobnému studiu ty judikáty, které ho zajímají. V tomto smyslu má samozřejmě význam nezastupitelný a značný. Právní věta má nicméně daleko blíže k označení kapitoly či k nadpisu zákonného ustanovení než k závaznému stanovení pravidel chování. Přitom, jak známo, ani nadpis právního předpisu není jeho závaznou součástí.
7. Při argumentaci právními větami je proto namístě mimořádná opatrnost. Jak upozornil R. Policar v diskusi k mému postu věnovanému kontrole norem, může dojít k omylům, a to dokonce i takového rázu, že jako právní věta je chybně publikován právní názor některého z účastníků řízení, obsažený v narativní a nikoliv v argumentační části rozhodnutí. Může tak dojít k úsměvným situacím, že účastník řízení na podporu svého názoru argumentuje opět svým názorem, o němž tvrdí, že to je názor soudu. Doporučuji proto raději vůbec necitovat právní věty, nýbrž toliko relevantní části odůvodnění příslušného judikátu. Jen tak se lze podobným chybám vyvarovat. Ostatně, samotná právní věta, nemající jednoznačnou oporu v odůvodnění judikátu, není ničím jiným než izolovaným názorem jeho zpracovatele. Nemůže být názorem soudu, neboť ten je obsažen pouze a jedině v judikátu samotném.

Úplným závěrem miniseriálu věnovaného tvorbě právních vět se vrátím k přirovnání lodivoda řídícího loď, zmítanou vlnami. Poté, co jsem formou osobní zpovědi upozornil na dilemata a pokušení, kterým jsem jako občasný tvůrce právních vět vystaven, proto prosím o jejich nepřeceňování a velmi opatrné nakládání s nimi. Skutečně, nemají normotvornou či jinou závaznou povahu, nýbrž toliko význam informativní a zpřehledňující. Proto také věřím v toleranci uživatelů právních vět a v pochopení toho, že – jakožto občasný tvůrce právních vět - svoji kocábku mnohdy neúspěšně kormidluji mezi útesy, z nichž jeden se nazývá Banalita, druhý Kazuistika a třetí Generalizace.