Reformní smlouva: „no když to tedy musí být…“

Tak nám prý evropští politici uzavřeli „sňatek z rozumu“, jak to nazývá Alexandr Vondra ve svém komentáři pro Hospodářské noviny. Reformní smlouvu, která není sexy, aby k ní kdokoliv „zahořel láskou na první pohled“, u které však „bilance výhod a nevýhod převažuje ve prospěch prvního“. Podobná vyjádření lze nalézt i u jiných českých politiků. Podle premiéra Topolánka to byl „těžký kompromis a ani [on] s tou smlouvou, tak jak je, přeci [nemůže] být spokojen. Ale samotná schopnost kompromis najít a získat pro něj v dané chvíli 27 hlasů je cennější než samotný text, o kterém se bavíme. Protože nám umožňuje vést další diskusi.“

Topolánkovo vyjádření rezonuje s prohlášeními některých dalších evropských politiků, zdůrazňující přínosy toho, že se konečně dohodli. „Již nejsme v institucionální krizi“, pronesl na tiskové konferenci současný předseda Rady EU, portugalský premiér José Socrates. Francouzský prezident Sarkozy zase jako by chtěl „odčinit“ francouzské „non“ k ústavní smlouvě tím, že Francie bude první zemí, jež Reformní smlouvu ratifikuje.

Přestože se nejedná o nijak přitažlivý dokument (koneckonců, tím nebyla ani ústavní smlouva), jistě stojí za pozornost. Hlasy o tom, že se v podstatě jedná o pohřbenou ústavní smlouvu, pouze zbavenou ústavní symboliky, potvrzuje tento velice zajímavý rozbor profesora Steva Peerse, zpracovaný pro nevládní organizaci Statewatch. V původní Smlouvě o EU nezůstalo jediné ustanovení beze změny, ve Smlouvě o založení ES (kterou se politici rozhodli přejmenovat na „Smlouvu o fungování EU“ - ne, taková sexuální úchylka skutečně neexistuje, aby někdo zahořel láskou k tomuto názvu) bylo provedeno 296 změn ve stávajících 318 článcích. Byla zrušena „pilířová struktura“ Unie, což znamená mj. i větší vliv EU v oblasti trestního práva (stejného výsledku však stejně dosáhl svojí „kreativní“ judikaturou i Soudní dvůr - srov. např. tento příspěvek mé oxfordské kolegyně D. Leczykiewicz - pdf). V mnoha ohledech se změnil způsob hlasování. Unie bude mít svého „ministra zahraničí“ (ačkoliv ten se nebude jmenovat „ministr“ - jinak však relevantní ustanovení kopírují ustanovení ústavní smlouvy, která se týkala ministra) a také prezidenta Rady s mandátem přesahující předsednictví jednotlivých států.

Že evropští politici stále nechtějí brát občany vážně napověděl již post Jiřího Kindla, který se týkal skutečné (ne)významnosti vypuštění ustanovení smluv o tom, že je nenarušená hospodářská soutěž jedním z cílů ES. Možná si vzpomenete, že Jiří docela přesvědčivě ukázal, že tento krok mířil do francouzského politického kontextu: „Vidíte, Unie nebuduje jen neregulovaný vnitřní trh bez přívlastků, jak by ho chtěli Britové“, aniž by to mělo ve skutečnosti nějaký reálný dopad: „však my tady v Bruselu víme, jak to bylo myšleno.“ Pozor - „Bruselem“ zde nemyslím pouze vysoké úředníky EU, ale i zástupce členských států, kteří mi svým jednání vůči EU připomínají Dr. Jekylla a pana Hydea ze slavné Stevensonovy novely. Jejich převtělování probíhá vždy v závislosti na tom, ke komu mluví.

Podobně manévruje před svými voliči Gordon Brown, jehož hlavním cílem je vyhnout se referendu. Zajímavě na to upozorňuje třeba The Economist, když říká: „Oba nemohou mít pravdu“. Kdo? Na jedné straně španělský premiér Zapatero, který tvrdí, že se Reformní smlouvou Unii otevírají ve světě „nové horizonty“, na straně druhé Brown, který Reformní smlouvu prezentuje jako domácí úklid který bylo třeba udělat po přijetí nových členů. Podobně to je i s britským přístupem k Listině základních práv EU: skutečnost, že jí Spojené království nebude vázána, bude jen stěží znamenat, že jeho orgány uniknou přezkumu Soudního dvora při implementaci práva EU. Jediný rozdíl bude, že Soudní dvůr nebude citovat Listinu, ale pouze svoji vlastní judikaturu. Mohu se mýlit, ale jinak si to skutečně neumím představit.

Do tohoto koloritu tedy celkem zapadají prohlášení českých politiků citovaná v úvodu. Navrch se ještě výkonná rada nejsilnější vládní strany usnesla, že „považuje za žádoucí předložit v průběhu ratifikace Reformní smlouvu EU k posouzení Ústavnímu soudu zejména z hlediska možných právních dopadů tzv. Charty základních práv a svobod do českého právního řádu“. No, nezbývá mi, než popřát Ústavnímu soudu (pokud bude návrh skutečně podán) příjemné čtení.

Čeští politici mezitím mohou, podobně jako jejich evropské protějšky, vymýšlet důvody, proč tuto smlouvu nepředkládat do referenda. Když senát v březnu 2005 schválil svůj návrh ústavního zákona o referendu o souhlasu České republiky se Smlouvou o Ústavě pro Evropu, předkladatelé (mezi nimi i senátoři z ODS) argumentovali:

Na pozici České republiky mají vliv i vybavení Evropské unie právní subjektivitou (čl. I-7 Ústavní smlouvy), redefinice kvalifikované většiny v Radě (čl. I-25 Ústavní smlouvy) a četné přesuny působností do sféry většinového rozhodování. Vstupem Ústavní smlouvy v platnost by tak došlo k významným změnám v pozici České republiky, které se dotýkají postulátu svrchovanosti České republiky podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. K tak závažnému rozhodnutí České republiky by se měl vyslovit suverén, tedy lid České republiky formou referenda.

Teď jen vymyslit, v čem že se to ta Reformní smlouva odlišuje od smlouvy ústavní, aby se už nemusel „vyslovit suverén, tedy lid České republiky“, když lze všechna výše uvedená ustanovení nalézt i v Reformní smlouvě…

Je pravdou, že dalším argumentem předkladatelů pro referendum bylo, že „Ústavní smlouva má vliv na svrchovanost České republiky, postulovanou v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Svědčí o tom zejména čl. I-6 Ústavní smlouvy, který zní: „Ústava a právo přijímané orgány Unie při výkonu jí svěřených pravomocí mají přednost před právem členských států.““, přičemž toto ustanovení v Reformní smlouvě chybí. Tady ovšem všichni zasvěcení vědí, že zrovna v tomto bodu Ústavní smlouva nepřinášela nic nového, což potvrzovalo i připojené prohlášení, podle kterého „Konference konstatuje, že ustanovení článku I-6 odrážejí stávající judikaturu Soudního dvora Evropských společenství a Soudu prvního stupně“ (prohlášení je dostupné zde - pdf). Divit se existenci principu přednosti mohl skutečně snad jenom prezident Klaus (a i tady pochybuji, že to myslel „upřímně“ - pdf). Naštěstí pro politiky debata nad senátním návrhem v Poslanecké sněmovně usnula poté, kdy Ústavní smlouvu v referendu odmítli Francouzi a Nizozemci.

Není mým úmyslem tady plédovat za referendum, o jehož smysluplnosti mám pochybnosti (pokud byste hledali i právní argumenty, proč se referendum nemá konat, doporučuji Vaší pozornosti článek profesora Malenovského v Právníku č. 4/2005; jedná se o nejkomplexnější rozbor, o kterém vím). K napsání tohoto příspěvku mě přiměla spíše pachuť, která ve mně zůstává po všech těch tanečcích okolo obou smluv - ústavní i reformní.

Kdy už konečně začnou politici brát společný projekt vážně a začnou ho prodávat jako něco, co Evropě sluší? Ne v podobě superstátu, ale spíše jako celku, bez kterého se již dnes evropské státy neobejdou? Kdy už také přestanou balamutit své občany o tom, čím Unie je a čím není? Možná je problém v tom, že to sami nevědí….