Je stávající úprava soudních poplatků v ČR rozumná a efektivní?

V diskusi o sankční funkci náhrady škody v soukromém právu jsem objevil též stručnou zmínku P. Zimy o stávající podobě soudních poplatků. Podle mne jde o natolik závažné téma, že si zaslouží samostatný post. Níže je spíše snůška samostatných úvah, která si nečiní nárok na úplnost ani správnost, a spíše si říká o kritiku.

Základním pravidlem je v českém právním prostředí (viz zákon č. 549/1991 Sb.) vybírání soudních poplatků za žalobu v občanském soudním řízení určených 4 procentním podílem ze základu žalované částky. Předpokladem je, že žaloba směřuje na peněžité plnění. Naopak u žalob na nepeněžité plnění sazebník určuje samostatné poplatky (např. 1.000,- Kč nejedná-li se o nemovitost nebo podnik). Dále např. za žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení ve věcech správního soudnictví proti rozhodnutí správního orgánu 2.000,- Kč.

Takto nastavený systém soudních poplatků je zřejmě neefektivní a iracionální.

Bylo-li by jediným smyslem soudních poplatků odstrašit potencionální sudiče, resp. naplnit státní kasu, jistě bychom mohli zvýšit procentní výměru soudních poplatků u žalob na peněžité plnění, resp. podstatně zvýšit ostatní zmíněné poplatky. Takovýto smysl nicméně soudní poplatek nemá a mít nemůže.

Má-li zaplacený soudní poplatek plnit funkci alespoň částečného příspěvku účastníků civilního řízení na výkonu justice, má takto nastavený systém jen omezenou logiku. Často totiž řízení o žalobě na určení vlastnictví nemovitosti (kde účastník zaplatí zanedbatelných 3.000,- Kč) bude mnohem komplikovanější a nákladnější než řízení o zaplacení 10.000.000,- Kč, kde ovšem bude soudní poplatek činit 400.000,- Kč. Souvisejícím problémem je, že soudní poplatek jako procento ze žalované částky se hradí i u žalob o nemateriální újmu, kde se žalobce domáhá jako satisfakce též peněžitého plnění. Takto nastavený systém je tedy problematický, neboť vůbec nereflektuje skutečnou složitost a náklady, které určitý typ řízení na justiční systém přináší v individuálním případě. Jedinou výhodou je snad jen (obvykle) snadné určení soudního poplatku. V našem systému tedy účastníci v jednoduchých ale poplatkově drahých věcech přispívají na účastníky ve věcech složitých, ale poplatkově levných.

Navíc nelze podceňovat širší pozitivní význam, který může žaloba mít. Jakkoliv žalobce podává (ve velké většině případů) žalobu jen za účelem dosažení vlastního prospěchu, nelze přehlédnout, že v řadě případě má výsledek žaloby (tedy rozsudek soudu) význam přesahující jen vztah žalobce – žalovaný, a podání žaloby tak ve výsledku přináší prospěch neurčité skupině osob (zatímco náklady spojené s žalobou nese pouze žalobce, resp. v tom lepším případě žalovaný). Na mysli mám samozřejmě precedentní přesah právního názoru soudu pro obdobné případy v budoucnu. Není tedy pravdou, že jsou-li soudní poplatky nižší, nutně to vede k přílivu většího počtu žalob. Kvalitně propracovaná judikatura může sloužit jednak k zrychlení procesu (včetně rychlého rozlišení šikanózních žalob od žalob podaných s rozumným předpokladem úspěchu), jednak ke zvýšené motivaci účastníků vyřešit spor mimosoudně.

Vysoké soudní poplatky zvětšují motivaci chovat se protiprávně a neefektivním způsobem poškozovat druhé, neboť škůdce si je vědom vysokých transakčních nákladů, které jsou spojeny se zahájením řízení a jeho vedením. Tuto situaci nemůže vyřešit (až na některé specifické oblasti) trh, což přesvědčivě ukázal již Ronald Coase. Kombinováno s problematických výpočtem náhrady škody, která je pouze kompenzační (a tady je druhý komentář P. Zimy vynikající, když ukazuje příklad sporů podle § 220k obch. zák., kde ekonomicky racionálním jednáním hlavního akcionáře je chovat se tak, že poškozen bude minoritní akcionář) a neexistencí hromadných žalob (a bez nich se stává vysoce problematická též contingency fees, protože advokát si sice dnes již může – narozdíl od SRN – domluvit odměnu procentem z vysouzené částky, ale je-li tato částka malá, postrádá takováto odměna valný význam) brzdí vysoké soudní poplatky podání řady žalob, jejichž podání by bylo jinak racionální a prospívající ekonomice.

Problematika soudních poplatků vázaných jen na hodnotu žalované částky může mít též ústavní rozměr. Přístup k soudu je ústavně zaručen. Zákon nicméně umožňuje jen velmi omezenou možnost prominutí soudního poplatku; možnost uspokojení na procesně neúspěšné straně je jen malou záplatou tohoto problému, neboť je spojena s nevypočitatelným výsledkem řízení.

Jaká jsou tedy řešení? Přiznám se, že nevím. Jedna skromná možnost je například to, že podá-li žalobce žalobu, která doposud typově nebyla vyřešena, a přispěje tak k dotvoření práva, mohl by jako „benefit“ dostat zpět soudní poplatek od státu tehdy, pokud se svou žalobou neuspěl. Určení takovéto situace by bylo v diskreci soudu. Ambicióznější řešení by pak bylo spojeno s kompletním přetvořením české úpravy soudních poplatků.

PS: V USA je situace velmi specifická, neboť soudní poplatek v civilní věci tam je 150 USD, tedy částka zcela zanedbatelná. Na druhou stranu je to obtížně srovnatelné, neboť tam nesou účastníci nepoměrně větší část nákladů vedení civilního sporu (srov. jen mimořádně komplexní proces discovery, tedy kompletně privatizované dokazování, jehož náklady nesou plně procesní strany). Zajímavé by bylo srovnání s kontinentálními právními řády, které jsem ale líný jen pro potřeby postu na blogu dělat.