Ač nepochybuji, že v české kotlině je v současné době nejzajímavější kauzou v řadě třetí porážka prezidenta Klause před Ústavním soudem a (definitivní?) sbohem, které bude muset dát pan Bureš Nejvyššímu soudu, věnuji tento post případu stojícímu v ústraní české mediální pozornosti, byť jsou to právě novináři, již mu dali vzniknout.
Věc T-36/04 , o níž minulý týden (konečně) rozhodl lucemburský Soud prvního stupně („SPS“), se týká přístupu veřejnosti k dokumentům orgánů EU. Konkrétně údajného porušení Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331), které v principu umožňuje všem občanům a obyvatelům EU přístup k unijním dokumentům. Mezi výjimky z tohoto pravidla patří i případy, kdy by zpřístupnění dokumentu vedlo k porušení ochrany „soudního řízení a právního poradenství...,cílů inspekce, vyšetřování a auditu.“ Přitom platí, že „[p]okud se některá z výjimek vztahuje pouze na části požadovaného dokumentu, zbývající části dokumentu se zpřístupní“ a výjimky se „uplatňují jen po dobu, po kterou je ochrana odůvodněna obsahem dokumentu.“
Association de la presse internationale ASBL („API“), což je organizace zahraničních novinářů působících v Bruselu se pranic nelíbilo, že Evropská komise vyhověla pouze částečně jejich žádosti o zpřístupnění veškerých podání, které Komise učinila ve vybraných případech před ESD a Soudem prvního stupně („SPS“). Zatímco Komise vyhověla žádosti týkající se veleznámého případu C-224/01 Köbler a také ve věci C-280/00 Altmark Trans, odmítla tak učinit u ostatních kauz, a to nejen u probíhajících případů T-209/01 Honeywell v. Komise, T-210/01 General Electric v. Komise, C-203/03 Komise v. Rakousko, T-212/03 MyTravel v. Komise, ale i u už skončených věcí T-342/99 Airtours v. Komise či tzv. případů „Otevřené nebe“ (např. C‑467/98 Komise v. Dánsko), dnes již klasiky v oblasti judikatury k implicitním vnějším kompetencím ES.
A tak nespokojení novináři napadli rozhodnutí Komise u SPS.
A jaké měla vlastně Komise důvody pro takové tajnůstkářství? Inu, judikát argumenty rozhodnutí shrnuje takto:
„Co se týče odepření přístupu ke spisům účastníka řízení předloženým Komisí v rámci věcí Honeywell v. Komise, T‑209/01, a General Electric v. Komise, T‑210/01, Komise v napadeném rozhodnutí tvrdila, že jelikož tyto věci jsou stále projednávány, zpřístupnění jejích spisů účastníka řízení by ohrozilo její pozici jakožto žalované v rámci těchto řízení. Dodala, že jak to připomenul soud Společenství (rozsudek Soudu ze dne 17. června 1998, Svenska Journalisteförbundet v. Rada, T‑174/95, Recueil, s. II‑2289), účastníci řízení mají na základě obecné zásady řádného výkonu spravedlnosti právo na to, aby hájili své zájmy nezávisle na jakémkoli vnějším vlivu, zejména ze strany veřejnosti. Jelikož dokumenty, o jejichž zpřístupnění žalobkyně požádala, byly sepsány výlučně pro účely obou dotčených řízení, měla Komise za to, že se na ně vztahuje výjimka týkající se ochrany soudních řízení (rozsudek Soudu ze dne 7. prosince 1999, Interporc v. Komise, T‑92/98, Recueil, s. II‑3521, dále jen „rozsudek Interporc II“). Komise mimoto upřesnila, že na skutečnost, že poskytla přístup k vyjádření, které předložila ve věci Köbler, C‑224/01, se nelze odvolávat jako na precedent, vzhledem k tomu, že řízení bylo ukončeno, přestože věc byla ještě projednávána, a že se jednalo o řízení ve věci žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, které tedy nebylo srovnatelné s přímými žalobami. Krom toho Komise zdůraznila, že samotná skutečnost, že poskytla přístup k uvedenému vyjádření, ukazuje, že žádost API byla přezkoumána dokument po dokumentu.
... co se týče odepření umožnit přístup k dokumentům týkajícím se věci Airtours v. Komise, T‑342/99, Komise uvedla, že po rozsudku Soudu ze dne 6. června 2002 (Recueil, s. II‑2585), kterým bylo v této věci rozhodnuto, následovala žaloba proti Komisi na náhradu škody (věc MyTravel v. Komise, T‑212/03), v jejímž rámci budou diskutovány argumenty Komise na odůvodnění jejího rozhodnutí uplatněné ve věci T‑342/99. Komise měla za to, že mezi oběma věcmi existuje úzká souvislost a že zpřístupněním spisů účastníka řízení požadovaných žalobkyní by bylo ohroženo řízení v probíhající věci.
..., co se týče odepření umožnit přístup k dokumentům týkajícím se věci Komise v. Rakousko, C‑203/03, Komise uvedla, že věc je projednávána a prohlásila, že zpřístupněním jejího vyjádření by byla ohrožena její pozice před Soudním dvorem a ve vztahu k rakouským orgánům. Měla tedy za to, že pro tuto věc platí totéž odůvodnění jako odůvodnění, z něhož vycházela při odepření přístupu ke spisům účastníka řízení týkajícím se věcí Honeywell v. Komise, T‑209/01, a General Electric v. Komise, T‑210/01. Dodala, že musí odepřít přístup k jakémukoli dokumentu týkajícímu se žaloby pro nesplnění povinnosti, pokud by zpřístupnění vedlo k porušení ochrany cíle vyšetřování, který tkví v tom, jak rozhodl Soud v rozsudku ze dne 11. prosince 2001, Petrie a další v. Komise (T‑191/99, Recueil, s. II‑3677), aby bylo dosaženo smírného řešení sporu mezi Komisí a dotyčným členským státem. Komise dále upřesnila, že přestože se uvedený rozsudek týkal odepření přístupu k výzvám dopisem a odůvodněným stanoviskům, Soud neuvedl, že odepření přístupu za účelem zachování cíle spočívajícího v dosažení smírného řešení sporu je omezeno na tyto kategorie dokumentů, takže odůvodnění, o něž se takové odepření opíralo, je relevantní, i co se týče spisů účastníka řízení předložených Soudnímu dvoru, neboť argumenty použité k prokázání nesplnění povinností jsou totožné.
... co se týče odepření poskytnout přístup k jejím spisům účastníka řízení ve věcech „Otevřené nebe“, Komise uvedla, že ačkoli řízení na základě žalob pro nesplnění povinnosti byla v těchto věcech ukončena rozsudky Soudního dvora ze dne 5. listopadu 2002, dotyčné členské státy ještě nesplnily povinnosti vyplývající z těchto rozsudků, takže probíhají stále jednání za účelem toho, aby tyto státy ukončily protiprávní jednání zjištěné Soudním dvorem."
Komise také připomenula, že čl. 4 odst. 2 in fine nařízení č. 1049/2001 stanoví, že přístup se odepře, „neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění“ a poukázala v napadeném rozhodnutí na to, že API nepředložila argumenty prokazující, že veřejný zájem na zpřístupnění dotčených dokumentů převažuje nad veřejným zájmem na zaručení odpovídající ochrany probíhajících soudních řízení a šetření týkajících se řízení o nesplnění povinnosti. Dodala, že veřejný zájem je nejlépe naplněn tehdy, je-li zaručen řádný průběh řízení zahájených před soudy Společenství a jsou-li chráněny jejich vyšetřovací pravomoci.
Nicméně rozsudek budiž důkazem, že SPS tato argumentace zcela neuchvátila, byť ji Komise v samotném řízení ještě rozšířila a zpřesnila (viz předmětný judikát, body 40-50).
Soud uvedl, že Komise je povinna přezkoumávat konkrétně obsah každého dokumentu, o přístup k němuž je žádáno. Bohužel, Komise takový přezkum neprovedla, ale omezila se jen na to, že případy rozlišila podle druhu řízení a stadia řízení, přičemž usoudila, že pokud jde o řízení ve věcech týkajících se předběžných otázek přístup lze poskytnout, pokud již došlo k ústnímu jednání, zatímco v případě přímých žalob je přístup odepřela až do vydání konečného rozsudku, a v probíhajících souvisejících věcech až do ukončení (poslední) související věci.
Podle Soudu je třeba výjimky z uvedeného nařízení je vykládat restriktivně. Dotyčný orgán je přitom povinen u každého vyžádaného dokumentu přezkoumat, zda s ohledem na informace, jimiž disponuje, může jeho zpřístupnění skutečně vést k porušení jednoho z režimem výjimek chráněných zájmů. Možnost nepřikročit k přezkumu obsahu vyžádaných dokumentů je připuštěna, pouze je-li zjevné, že se tvrzená výjimka vztahuje na celý jejich obsah. Dle SPS je účelem výjimky týkající se ochrany soudního řízení „zajistit dodržování práva každého na to, aby byl spravedlivě vyslechnut nezávislým soudem, které je základním právem upraveným v článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ..., jakož i zaručit řádný chod spravedlnosti. Tato výjimka pokrývá tedy nejen zájmy účastníků v rámci soudního řízení, ale obecněji jeho řádný průběh.“
Soud se následně pustil do posouzení jednotlivých případů.
Pouze u věcí Honeywell v. Komise, T‑209/01, General Electric v. Komise, T‑210/01, a Komise v. Rakousko, C‑203/03, kde neproběhla v době žádosti ještě ústní jednání, došel SPS k závěru, že Komise měla právo přístup odepřít, a to protože:
„[z]přístupnění jejích spisů účastníka řízení před konáním jednání by mohlo Komisi postavit do situace, že by musela čelit kritice a námitkám, které by mohly být vznášeny odbornými kruhy, jakož i tiskem a veřejným míněním obecně proti argumentům obsaženým v uvedených spisech. Nehledě na případný tlak na jeho zmocněnce by tato kritika a námitky mohly mít zejména ten účinek, že by tomuto orgánu přivodily dodatečnou práci, jelikož by se mohl domnívat, že je nucen k nim při obhajování svého postoje před soudem přihlížet, zatímco účastníci řízení, kteří nemají povinnost své spisy účastníka řízení zpřístupnit, mohou hájit své zájmy nezávisle na jakémkoli vnějším vlivu.
... zásada rovnosti zbraní, jež představuje jednu ze složek širšího pojmu spravedlivého procesu, znamená povinnost nabídnout každému účastníku řízení přiměřenou možnost prezentovat svoji věc za podmínek, které ho nestaví do jasně nevýhodnější situace oproti jeho protivníkovi (viz ESLP, rozsudek Dombo Beheer BV v. Nizozemsko ze dne 27. října 1993, řada A č. 274, § 33; Ernst a další v. Belgie ze dne 15. července 2003, § 60, a Vezon v. Francie ze dne 18. dubna 2006, § 31). Avšak i když zpřístupnění vlastních spisů účastníka řízení samo o sobě nemůže dotyčný orgán postavit do jasně nevýhodnější situace při prezentaci jeho věci před soudem, nic to nemění na tom, že záruka výměny informací a názorů prosté jakéhokoli vnějšího vlivu může v zájmu řádného výkonu spravedlnosti vyžadovat, aby z přístupu veřejnosti byly vyloučeny spisy účastníka řízení předložené orgány, a to až do té doby, než argumenty v nich obsažené byly předmětem diskuze před soudem.“
Proto, pokud řízení nedospělo do fáze ústního jednání, odepření zpřístupnění těchto spisů je třeba považovat za vztahující se k veškerým poznatkům, které jsou v nich obsaženy. Soud neshledal, že by u těchto případů byl převažující veřejný zájem odůvodňující zpřístupnění nehledě na ohrožení soudního řízení.
Soud se dokázal vypořádat i s námitkou, že zpřístupnění procesních písemností některé členské státy připouštějí a že je rovněž upraveno čl. 40 odst. 2 EÚLP, který stanoví, že „[d]okumenty uložené u vedoucího kanceláře jsou přístupné veřejnosti, pokud předseda Soudu nerozhodne jinak“, když poukázal na to, že „na rozdíl od těchto ustanovení procesní pravidla soudů Společenství nestanoví právo třetích osob na přístup k procesním písemnostem doručeným účastníky řízení kanceláři.“
Třebaže se s výše uvedenou argumentací mohu v zásadě ztotožnit, trochu mě zarazila věta v bodě 81, kde Soud říká, že „Komise totiž musí mít podobně jako ostatní účastníci řízení možnost prezentovat a diskutovat svůj postoj s vyloučením jakéhokoli vnějšího vlivu, a to tím spíše, že jí obhajovaný postoj v zásadě směřuje k zaručení správného použití práva Společenství.“ (kurzíva přidána) Přiznat otevřeně Komisi status účastníka, který v principu ZARUČUJE SPRÁVNÉ použití komunitárního práva, to mi skutečně přijde jako poměrně silné kafe. Ani použití malinko jemnějšího výrazu v anglické verzi (proper application) můj negativní dojem z této „větičky“ nesnižuje, zvláště mluví-li pilotní francouzská verze o „...garantir la bonne application“...
Jak jsem již naznačil výše, Komise odůvodnila odepření přístupu ke svým spisům účastníka řízení týkajícím se věci T-342/99 tím, že některé argumenty předložené v rámci tohoto řízení budou použity a diskutovány za účelem hájení její pozice v rámci žaloby na náhradu škody, která byla podána týmž účastníkem řízení (T-212/03). Tuto argumentaci SPS zcela odmítl, a to především z toho důvodu, že argumenty Komise byly již zveřejněny v podobě shrnutí v rámci zprávy k jednání vyhotovené Soudem a diskutovány v průběhu veřejného jednání a rovněž převzaty v rozsudku Soudu. Jelikož jde tedy o argumenty, které jsou již v zásadě veřejně přístupné, bylo by odepření přístupu k plnému rozsahu vyžádaných spisů účastníka řízení v rozporu s obecnou zásadu spočívající v tom, že veřejnosti je přiznán co nejširší přístup k dokumentům v držení orgánů.
U věcí „Otevřené nebe“ SPS připomněl, že v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí Komisí tomu byl již zhruba rok, co ESD vydal rozsudky, jimiž byla určena protiprávní jednání vytýkaná Komisí dotyčným členským státům. Nelze tedy zpochybnit, že k tomuto datu již bylo šetření směřující k prokázání existence dotčeného nesplnění povinnosti ukončeno a vedlo k určení tohoto nesplnění povinnosti Soudním dvorem.
SPS má proto za to, že odepření přístupu nelze odůvodnit tím, že dotyčné členské státy ještě nesplnily své povinnosti vyplývající z uvedených rozsudků. Odepření přístupu k dokumentům až do té doby, než je rozhodnuto o všech dalších krocích vyplývajících z nesplnění původního rozsudku, a to i v případě, kdy je nezbytné nové šetření vedoucí případně k podání druhé žaloby podle čl. 228 SES, by totiž znamenalo, že by přístup k uvedeným dokumentům podléhal nejistým budoucím událostem, závisejícím na rychlosti a stupni péče jednotlivých dotyčných orgánů.
Přiznám se, že se mi tento judikát poměrně líbí, a to jak argumentačně, tak svým liberálním vyzněním. Až na drobné mušky tedy není z mého pohledu příliš co kritizovat. Otázka případného úplného zpřístupnění podání k soudu ještě před jejich projednáním naráží na neexistenci obdobné povinnosti u ostatních účastníků řízení, takže relevantní je zde spíše úvaha, zda by „procesní postupy Soudů Společenství“ neměly otevřít přístup k těmto dokumentům po vzoru ESLP.
Na závěr je ovšem třeba dodat, že rozsudek nemusí být zdaleka definitivní, neboť se Komise může do 2 měsíců odvolat k Soudnímu dvoru a od něj se můžeme dočkat ledasčeho...
Věc T-36/04 , o níž minulý týden (konečně) rozhodl lucemburský Soud prvního stupně („SPS“), se týká přístupu veřejnosti k dokumentům orgánů EU. Konkrétně údajného porušení Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331), které v principu umožňuje všem občanům a obyvatelům EU přístup k unijním dokumentům. Mezi výjimky z tohoto pravidla patří i případy, kdy by zpřístupnění dokumentu vedlo k porušení ochrany „soudního řízení a právního poradenství...,cílů inspekce, vyšetřování a auditu.“ Přitom platí, že „[p]okud se některá z výjimek vztahuje pouze na části požadovaného dokumentu, zbývající části dokumentu se zpřístupní“ a výjimky se „uplatňují jen po dobu, po kterou je ochrana odůvodněna obsahem dokumentu.“
Association de la presse internationale ASBL („API“), což je organizace zahraničních novinářů působících v Bruselu se pranic nelíbilo, že Evropská komise vyhověla pouze částečně jejich žádosti o zpřístupnění veškerých podání, které Komise učinila ve vybraných případech před ESD a Soudem prvního stupně („SPS“). Zatímco Komise vyhověla žádosti týkající se veleznámého případu C-224/01 Köbler a také ve věci C-280/00 Altmark Trans, odmítla tak učinit u ostatních kauz, a to nejen u probíhajících případů T-209/01 Honeywell v. Komise, T-210/01 General Electric v. Komise, C-203/03 Komise v. Rakousko, T-212/03 MyTravel v. Komise, ale i u už skončených věcí T-342/99 Airtours v. Komise či tzv. případů „Otevřené nebe“ (např. C‑467/98 Komise v. Dánsko), dnes již klasiky v oblasti judikatury k implicitním vnějším kompetencím ES.
A tak nespokojení novináři napadli rozhodnutí Komise u SPS.
A jaké měla vlastně Komise důvody pro takové tajnůstkářství? Inu, judikát argumenty rozhodnutí shrnuje takto:
„Co se týče odepření přístupu ke spisům účastníka řízení předloženým Komisí v rámci věcí Honeywell v. Komise, T‑209/01, a General Electric v. Komise, T‑210/01, Komise v napadeném rozhodnutí tvrdila, že jelikož tyto věci jsou stále projednávány, zpřístupnění jejích spisů účastníka řízení by ohrozilo její pozici jakožto žalované v rámci těchto řízení. Dodala, že jak to připomenul soud Společenství (rozsudek Soudu ze dne 17. června 1998, Svenska Journalisteförbundet v. Rada, T‑174/95, Recueil, s. II‑2289), účastníci řízení mají na základě obecné zásady řádného výkonu spravedlnosti právo na to, aby hájili své zájmy nezávisle na jakémkoli vnějším vlivu, zejména ze strany veřejnosti. Jelikož dokumenty, o jejichž zpřístupnění žalobkyně požádala, byly sepsány výlučně pro účely obou dotčených řízení, měla Komise za to, že se na ně vztahuje výjimka týkající se ochrany soudních řízení (rozsudek Soudu ze dne 7. prosince 1999, Interporc v. Komise, T‑92/98, Recueil, s. II‑3521, dále jen „rozsudek Interporc II“). Komise mimoto upřesnila, že na skutečnost, že poskytla přístup k vyjádření, které předložila ve věci Köbler, C‑224/01, se nelze odvolávat jako na precedent, vzhledem k tomu, že řízení bylo ukončeno, přestože věc byla ještě projednávána, a že se jednalo o řízení ve věci žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, které tedy nebylo srovnatelné s přímými žalobami. Krom toho Komise zdůraznila, že samotná skutečnost, že poskytla přístup k uvedenému vyjádření, ukazuje, že žádost API byla přezkoumána dokument po dokumentu.
... co se týče odepření umožnit přístup k dokumentům týkajícím se věci Airtours v. Komise, T‑342/99, Komise uvedla, že po rozsudku Soudu ze dne 6. června 2002 (Recueil, s. II‑2585), kterým bylo v této věci rozhodnuto, následovala žaloba proti Komisi na náhradu škody (věc MyTravel v. Komise, T‑212/03), v jejímž rámci budou diskutovány argumenty Komise na odůvodnění jejího rozhodnutí uplatněné ve věci T‑342/99. Komise měla za to, že mezi oběma věcmi existuje úzká souvislost a že zpřístupněním spisů účastníka řízení požadovaných žalobkyní by bylo ohroženo řízení v probíhající věci.
..., co se týče odepření umožnit přístup k dokumentům týkajícím se věci Komise v. Rakousko, C‑203/03, Komise uvedla, že věc je projednávána a prohlásila, že zpřístupněním jejího vyjádření by byla ohrožena její pozice před Soudním dvorem a ve vztahu k rakouským orgánům. Měla tedy za to, že pro tuto věc platí totéž odůvodnění jako odůvodnění, z něhož vycházela při odepření přístupu ke spisům účastníka řízení týkajícím se věcí Honeywell v. Komise, T‑209/01, a General Electric v. Komise, T‑210/01. Dodala, že musí odepřít přístup k jakémukoli dokumentu týkajícímu se žaloby pro nesplnění povinnosti, pokud by zpřístupnění vedlo k porušení ochrany cíle vyšetřování, který tkví v tom, jak rozhodl Soud v rozsudku ze dne 11. prosince 2001, Petrie a další v. Komise (T‑191/99, Recueil, s. II‑3677), aby bylo dosaženo smírného řešení sporu mezi Komisí a dotyčným členským státem. Komise dále upřesnila, že přestože se uvedený rozsudek týkal odepření přístupu k výzvám dopisem a odůvodněným stanoviskům, Soud neuvedl, že odepření přístupu za účelem zachování cíle spočívajícího v dosažení smírného řešení sporu je omezeno na tyto kategorie dokumentů, takže odůvodnění, o něž se takové odepření opíralo, je relevantní, i co se týče spisů účastníka řízení předložených Soudnímu dvoru, neboť argumenty použité k prokázání nesplnění povinností jsou totožné.
... co se týče odepření poskytnout přístup k jejím spisům účastníka řízení ve věcech „Otevřené nebe“, Komise uvedla, že ačkoli řízení na základě žalob pro nesplnění povinnosti byla v těchto věcech ukončena rozsudky Soudního dvora ze dne 5. listopadu 2002, dotyčné členské státy ještě nesplnily povinnosti vyplývající z těchto rozsudků, takže probíhají stále jednání za účelem toho, aby tyto státy ukončily protiprávní jednání zjištěné Soudním dvorem."
Komise také připomenula, že čl. 4 odst. 2 in fine nařízení č. 1049/2001 stanoví, že přístup se odepře, „neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění“ a poukázala v napadeném rozhodnutí na to, že API nepředložila argumenty prokazující, že veřejný zájem na zpřístupnění dotčených dokumentů převažuje nad veřejným zájmem na zaručení odpovídající ochrany probíhajících soudních řízení a šetření týkajících se řízení o nesplnění povinnosti. Dodala, že veřejný zájem je nejlépe naplněn tehdy, je-li zaručen řádný průběh řízení zahájených před soudy Společenství a jsou-li chráněny jejich vyšetřovací pravomoci.
Nicméně rozsudek budiž důkazem, že SPS tato argumentace zcela neuchvátila, byť ji Komise v samotném řízení ještě rozšířila a zpřesnila (viz předmětný judikát, body 40-50).
Soud uvedl, že Komise je povinna přezkoumávat konkrétně obsah každého dokumentu, o přístup k němuž je žádáno. Bohužel, Komise takový přezkum neprovedla, ale omezila se jen na to, že případy rozlišila podle druhu řízení a stadia řízení, přičemž usoudila, že pokud jde o řízení ve věcech týkajících se předběžných otázek přístup lze poskytnout, pokud již došlo k ústnímu jednání, zatímco v případě přímých žalob je přístup odepřela až do vydání konečného rozsudku, a v probíhajících souvisejících věcech až do ukončení (poslední) související věci.
Podle Soudu je třeba výjimky z uvedeného nařízení je vykládat restriktivně. Dotyčný orgán je přitom povinen u každého vyžádaného dokumentu přezkoumat, zda s ohledem na informace, jimiž disponuje, může jeho zpřístupnění skutečně vést k porušení jednoho z režimem výjimek chráněných zájmů. Možnost nepřikročit k přezkumu obsahu vyžádaných dokumentů je připuštěna, pouze je-li zjevné, že se tvrzená výjimka vztahuje na celý jejich obsah. Dle SPS je účelem výjimky týkající se ochrany soudního řízení „zajistit dodržování práva každého na to, aby byl spravedlivě vyslechnut nezávislým soudem, které je základním právem upraveným v článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ..., jakož i zaručit řádný chod spravedlnosti. Tato výjimka pokrývá tedy nejen zájmy účastníků v rámci soudního řízení, ale obecněji jeho řádný průběh.“
Soud se následně pustil do posouzení jednotlivých případů.
Pouze u věcí Honeywell v. Komise, T‑209/01, General Electric v. Komise, T‑210/01, a Komise v. Rakousko, C‑203/03, kde neproběhla v době žádosti ještě ústní jednání, došel SPS k závěru, že Komise měla právo přístup odepřít, a to protože:
„[z]přístupnění jejích spisů účastníka řízení před konáním jednání by mohlo Komisi postavit do situace, že by musela čelit kritice a námitkám, které by mohly být vznášeny odbornými kruhy, jakož i tiskem a veřejným míněním obecně proti argumentům obsaženým v uvedených spisech. Nehledě na případný tlak na jeho zmocněnce by tato kritika a námitky mohly mít zejména ten účinek, že by tomuto orgánu přivodily dodatečnou práci, jelikož by se mohl domnívat, že je nucen k nim při obhajování svého postoje před soudem přihlížet, zatímco účastníci řízení, kteří nemají povinnost své spisy účastníka řízení zpřístupnit, mohou hájit své zájmy nezávisle na jakémkoli vnějším vlivu.
... zásada rovnosti zbraní, jež představuje jednu ze složek širšího pojmu spravedlivého procesu, znamená povinnost nabídnout každému účastníku řízení přiměřenou možnost prezentovat svoji věc za podmínek, které ho nestaví do jasně nevýhodnější situace oproti jeho protivníkovi (viz ESLP, rozsudek Dombo Beheer BV v. Nizozemsko ze dne 27. října 1993, řada A č. 274, § 33; Ernst a další v. Belgie ze dne 15. července 2003, § 60, a Vezon v. Francie ze dne 18. dubna 2006, § 31). Avšak i když zpřístupnění vlastních spisů účastníka řízení samo o sobě nemůže dotyčný orgán postavit do jasně nevýhodnější situace při prezentaci jeho věci před soudem, nic to nemění na tom, že záruka výměny informací a názorů prosté jakéhokoli vnějšího vlivu může v zájmu řádného výkonu spravedlnosti vyžadovat, aby z přístupu veřejnosti byly vyloučeny spisy účastníka řízení předložené orgány, a to až do té doby, než argumenty v nich obsažené byly předmětem diskuze před soudem.“
Proto, pokud řízení nedospělo do fáze ústního jednání, odepření zpřístupnění těchto spisů je třeba považovat za vztahující se k veškerým poznatkům, které jsou v nich obsaženy. Soud neshledal, že by u těchto případů byl převažující veřejný zájem odůvodňující zpřístupnění nehledě na ohrožení soudního řízení.
Soud se dokázal vypořádat i s námitkou, že zpřístupnění procesních písemností některé členské státy připouštějí a že je rovněž upraveno čl. 40 odst. 2 EÚLP, který stanoví, že „[d]okumenty uložené u vedoucího kanceláře jsou přístupné veřejnosti, pokud předseda Soudu nerozhodne jinak“, když poukázal na to, že „na rozdíl od těchto ustanovení procesní pravidla soudů Společenství nestanoví právo třetích osob na přístup k procesním písemnostem doručeným účastníky řízení kanceláři.“
Třebaže se s výše uvedenou argumentací mohu v zásadě ztotožnit, trochu mě zarazila věta v bodě 81, kde Soud říká, že „Komise totiž musí mít podobně jako ostatní účastníci řízení možnost prezentovat a diskutovat svůj postoj s vyloučením jakéhokoli vnějšího vlivu, a to tím spíše, že jí obhajovaný postoj v zásadě směřuje k zaručení správného použití práva Společenství.“ (kurzíva přidána) Přiznat otevřeně Komisi status účastníka, který v principu ZARUČUJE SPRÁVNÉ použití komunitárního práva, to mi skutečně přijde jako poměrně silné kafe. Ani použití malinko jemnějšího výrazu v anglické verzi (proper application) můj negativní dojem z této „větičky“ nesnižuje, zvláště mluví-li pilotní francouzská verze o „...garantir la bonne application“...
Jak jsem již naznačil výše, Komise odůvodnila odepření přístupu ke svým spisům účastníka řízení týkajícím se věci T-342/99 tím, že některé argumenty předložené v rámci tohoto řízení budou použity a diskutovány za účelem hájení její pozice v rámci žaloby na náhradu škody, která byla podána týmž účastníkem řízení (T-212/03). Tuto argumentaci SPS zcela odmítl, a to především z toho důvodu, že argumenty Komise byly již zveřejněny v podobě shrnutí v rámci zprávy k jednání vyhotovené Soudem a diskutovány v průběhu veřejného jednání a rovněž převzaty v rozsudku Soudu. Jelikož jde tedy o argumenty, které jsou již v zásadě veřejně přístupné, bylo by odepření přístupu k plnému rozsahu vyžádaných spisů účastníka řízení v rozporu s obecnou zásadu spočívající v tom, že veřejnosti je přiznán co nejširší přístup k dokumentům v držení orgánů.
U věcí „Otevřené nebe“ SPS připomněl, že v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí Komisí tomu byl již zhruba rok, co ESD vydal rozsudky, jimiž byla určena protiprávní jednání vytýkaná Komisí dotyčným členským státům. Nelze tedy zpochybnit, že k tomuto datu již bylo šetření směřující k prokázání existence dotčeného nesplnění povinnosti ukončeno a vedlo k určení tohoto nesplnění povinnosti Soudním dvorem.
SPS má proto za to, že odepření přístupu nelze odůvodnit tím, že dotyčné členské státy ještě nesplnily své povinnosti vyplývající z uvedených rozsudků. Odepření přístupu k dokumentům až do té doby, než je rozhodnuto o všech dalších krocích vyplývajících z nesplnění původního rozsudku, a to i v případě, kdy je nezbytné nové šetření vedoucí případně k podání druhé žaloby podle čl. 228 SES, by totiž znamenalo, že by přístup k uvedeným dokumentům podléhal nejistým budoucím událostem, závisejícím na rychlosti a stupni péče jednotlivých dotyčných orgánů.
Přiznám se, že se mi tento judikát poměrně líbí, a to jak argumentačně, tak svým liberálním vyzněním. Až na drobné mušky tedy není z mého pohledu příliš co kritizovat. Otázka případného úplného zpřístupnění podání k soudu ještě před jejich projednáním naráží na neexistenci obdobné povinnosti u ostatních účastníků řízení, takže relevantní je zde spíše úvaha, zda by „procesní postupy Soudů Společenství“ neměly otevřít přístup k těmto dokumentům po vzoru ESLP.
Na závěr je ovšem třeba dodat, že rozsudek nemusí být zdaleka definitivní, neboť se Komise může do 2 měsíců odvolat k Soudnímu dvoru a od něj se můžeme dočkat ledasčeho...
Žádné komentáře:
Okomentovat