Peep show v hledáčku německých správních soudců (aneb: a pak že je správní právo nudné)

Tímto příspěvkem pokračuji ve volném cyklu letních „hambatých judikátů“, zahájeném Michalem Bobkem. Vybírám nepochybně zajímavý (byť již starší) rozsudek Spolkového správního soudu ze dne 15. 12. 1981 (sp. zn. 1 C 232.79, BVerwGE 64, 274, in: http://www.servat.unibe.ch/dfr/vw064274.html), který se zabýval přípustností provozování činnosti známé jako peep show.

Nejprve stručné shrnutí judikátu, jehož vybrané části (volně, nikoliv doslovně) překládám.

1. Skutkové okolnosti věci:

Žalobci byla podle ustanovení § 33a živnostenského řádu zamítnuta žádost o provozování tzv. peep show. Konkrétně se mělo jednat o provoz kulatého, otáčivého pódia o průměru 5 metrů, na kterém měly ukazovat osoby ženského pohlaví za zvuku hudby svá neoděná těla divákům nacházejícím se ve 21 jednomístných kabinkách uspořádaných do kruhu. Okna těchto kabinek měla být zakryta clonou, která by vždy po vhození mincí příslušné hodnoty zmizela, přičemž sklo v kabince by bylo z vnější strany neprůhledné. Žalobě proti tomuto zamítavému správnímu rozhodnutí vyhověl Správní soud v Gelsenkirchenu a následný opravný prostředek, podaný žalovaným a zástupcem veřejného zájmu, zamítl Vrchní správní soud v Münsteru. Teprve na základě revizního prostředku podaného ke Spolkovému správnímu soudu zástupcem veřejného zájmu byla žaloba zamítnuta.

2. Právní závěry Spolkového správního soudu:

Z právního hlediska se jednalo o aplikaci ustanovení § 33a odst. 2 č. 1 živnostenského řádu, podle něhož bylo možno odmítnout vydat povolení pro zamýšlenou činnost, pokud podle daných skutečností je zřejmé, že její provozování bude odporovat dobrým mravům, a to nezávisle na osobě navrhovatele. Pojem „dobré mravy“ vymezil soud jako neurčitý právní pojem, který je nutno vyložit a který státní správě neponechává prostor pro volné správní uvážení a v plném rozsahu podléhá soudnímu přezkumu. Zákonná úprava přitom odkazuje na sociálně etické hodnotové představy, podléhající historickým změnám. Jádrem relevantních sociálně etických principů jsou hodnotově etické principy, o jejichž závaznosti existuje ve společnosti ústavní konsens. Hodnotový řád ústavy (Základního zákona) je zprostředkováván obsahem dobrých mravů. Jednání, které odporuje hodnotové představě zakotvené v ústavě, porušuje dobré mravy. Respektování a ochrana lidské důstojnosti patří ke konstitutivním principům ústavy. Zařízení, která ve smyslu ustanovení § 33a živnostenského řádu okolnostmi svého provozu porušují důstojnost člověka, jsou proto v rozporu s dobrými mravy. Zamítnutí žádosti o vydání předmětného povolení je v tomto případě prostředkem, kterým správní úřad plní svoji povinnost ochrany podle ústavy. Navrhovaná zařízení by poškozovala důstojnost ženských osob vystavených k pozorování a požadované povolení proto nesmělo být vydáno.
Čl. 1 odst. 1 ústavy chrání osobní hodnotu (Eigenwert) člověka. Lidské důstojnost je porušena, pokud se jednotlivec stává pouhým objektem. Tento poškozující útok přitom může vycházet – jako zde – také od soukromých osob. Státu je v takovém případě na základě jeho ústavněprávní ochranné povinnosti přiznáno právo využít dané právní možnosti k ochraně proti takovému zásahu. Pouhé nahlížení na nahá ženská těla přitom lidskou důstojnost neporušuje, proto také nelze z tohoto hlediska vznést žádné zásadní výhrady proti obvyklým striptýzovým představením. Nelze přisvědčit názoru odvolacího soudu, že peep show lze stavět naroveň striptýzu, jelikož se jedná o zásadně odlišné záležitosti. Striptérka, vystupující před publikem v sále, které vnímá, se pohybuje v rámci, jenž se nachází v tradici původních pódiových či tanečních představení a který ponechává subjektivní situaci této striptérky nedotčenu. Oproti tomu je ženě vystupující v peep show přisouzena nedůstojná role objektu, což zapříčiňuje vícero okolností: způsob placení, navozující atmosféru mechanizovaného a automatizovaného obchodu; náhled na nahou ženu je prodáván vhozením mince stejně jako je prodáváno zboží v automatu; mechanismus zakrývání clony a jednostranný optický kontakt navozuje odcizenou izolaci vystavované ženy, která se stává objektem choutek voyeurů; tímto způsobem obzvláště vzniká dojem odosobněného prodeje ženy; izolace diváka nacházejícího se v kabince vede k absenci sociální kontroly; systém jednotlivých kabin vědomě vytváří možnost sebeuspokojení a jeho komerčního využití. Tyto okolnosti působí ve svém komplexu, takže žena vystavená k pozorování provozovatelem tohoto zařízení je nabízena jako věc, sloužící k sexuální stimulaci, a stává se pouhým objektem vzrušení pro diváka, nacházejícího se v kabince. Tím je porušována lidská důstojnost vystupující ženy. Porušení této lidské důstojnosti není ospravedlněno ani tím, že žena vystupuje v peep show dobrovolně. Lidská důstojnost je objektivní hodnota nepodléhající dispozici, jejíhož zachování se jedinec nemůže účinně vzdát. Za situace, kdy zamýšlená činnost žalobce podléhá souhlasu správního orgánu, je bezprostřední spoluodpovědností státu ochrana lidské důstojnosti. Tehdy, když objektivně k zásahu do lidské důstojnosti u vystupujících osob dochází, není rozhodující, že tak činí za úplatu. Souhlas poškozených osob by totiž mohl vyloučit porušení jejich lidské důstojnosti pouze tehdy, jestliže by bylo porušení lidské důstojnosti dáno právě a pouze tím, že by chyběl jejich souhlas, což však není tento případ. Zde se totiž jedná o porušení lidské důstojnosti již typickou povahou a způsobem provozu těchto zařízení, jak je vyloženo výše. V daném případě proto musí být lidská důstojnost s ohledem na svůj význam přesahující jedince chráněna i navzdory náhledu poškozených.

3. Otázka k úvaze závěrem:

Je mi jasné, že citovaný rozsudek je zajímavý zejména uchopeným tématem, které samo o sobě popírá zažité představy studentů právnických fakult o tom, že správní (a taky ústavní) právo je nebetyčná nuda, na rozdíl např. od práva trestního či rodinného, které prý jsou naopak „ze života“... Pozoruhodné jsou nepochybně rovněž znalosti a hloubka ponoření do problému, kterou soudci prokázali zejména při podrobném popisu fungování peep show. Osobně však považuji přínos tohoto poněkud „rousseauovsky“ pojatého rozsudku za zásadní k otázce nezadatelnosti základních práv. (Nikoliv náhodou je ostatně tento judikát citován v některých německých učebnicích ústavního práva.) Jakkoliv ho proto lze z různých argumentačních pozic kritizovat, není možno mu zároveň upřít myšlenkovou a logickou důslednost.
Tento judikát proto čtenáře ve svém výsledku provokuje ani ne tak tím, že popisuje peep show a striptýz, nýbrž tím, že má v sobě ukrytu klíčovou otázku: kde jsou hranice mojí svobodné vůle při dobrovolném omezení či dokonce zřeknutí se svého základního práva? Je z tohoto hlediska únosné uvažovat např. o uzákonění eutanazie či o prodeji svých tělesných orgánů? Mohu se dobrovolně nabídnout k pracem, které lze označit za novodobou formu otroctví? Je právně účinný můj souhlas s podrobením se mučení? (Viz např. před časem medializovaný případ komerčně pojatého koncentračního tábora tuším ve Velké Británii, kde bylo možno si za vysoký peníz zaplatit několikadenní či několikatýdenní dovolenou, spočívající v týrání hladem, žízní a nepohodlím a v rámci nadstandardu bylo možno si připlatit i za individuální bití.)

Jednoduše řečeno: končí moje svoboda jen tam, kde začíná svoboda někoho jiného, anebo se tyto hranice nacházejí již uvnitř každého z nás?