Jak už si asi pravidelní čtenáři zdejšího blogu všimli, Tomáš Sobek v jednom ze svých komentářů k příspěvku Jirky Přibáně informoval o nedávném úmrtí filosofa Richarda Rortyho. Jelikož jsem na tom teď s časem bohužel asi jako Honza Komárek (byť z jiných důvodů - jo, co bych dal zato se zase nad něčím "mořit" v Oxfordu ;o)), tak bych jen rád poukázal na pár souvisejících internetových zdrojů, které na smrt Rortyho reagují.Doporučuji zkusit třeba příspěvek na Leiterovo skupinovém blogu, zajímavá může být i krátká úvaha od B. Tamanahy na blogu Balkinization. No a konečně pokud si chcete přečíst přímo něco relativně krátkého od Rortyho, tak proč nezkusit jeho článek Democracy and Philosophy dostupný v Eurozinu, a to v angličtině a ve slovenštině.
Pro ty, co preferují médium filmu před četbou, tak zde je ke shlédnutí krátký film týkající se Rortyho.
Ha, díky, ještě doplním odkaz na zajímavou Leiterovu reakci na Tamanahův post, kterou umístil na svůj právnický blog:
OdpovědětVymazathttp://leiterlawschool.typepad.com/leiter/2007/06/on_law_professo_3.html .
Díky Jirkovi za pěkný post k nultému výročí úmrtí Richarda Rortyho.
OdpovědětVymazatSnad bychom se mohli zamyslet nad některým z Rortyho názorů. Např. v diskuzi s Apelem a Habermasem říká toto: "... podle mě diskurz předpokládá JEDINÝ ideál - schopnost zdůvodnit vlastní přesvědčení před KOMPETENTNÍM publikem."
Mám v této věci pochybnosti. Kladu si otázku: Kdo je kompetentní nebo nekompetentní v morálních sporech?
Ještě bych přidal odkaz na pěkný kritický článek z pera Rogera Scrutona:
OdpovědětVymazathttp://www.opendemocracy.net/democracy_power/people/richard_rorty_legacy
K T Sobkovi
OdpovědětVymazatDiskurs je podle mne teorií v prvé řadě procedurální, tedy adjektivum "kompetentní" nepředpokládá nějaké hodnotové soudy, ale prostě dodržování minimálních procesních předpokladů racionálního diskursu, o jejichž formulaci se musíme pokusit.
Otázka kompetence publika je nakonec otázkou toho, zda kritéria platnosti argumentů mohou být univerzální nebo jsou vždy jen relativní vzhledem k publiku. Např. diskurzivista A. Wellmer píše: "Když například mezi příslušníky různých jazykových, vědeckých či kulturních společenství panují zásadně odlišné názory na možnost zdůvodnění nároků na pravdivost, na standardní způsoby argumentace nebo na uvádění důkazů, mohu navzdory tomu předpokládat, že někde existují správné způsoby argumentace, správná kritéria, zkrátka, že existuje objektivní pravda o dané věci? Anebo bych měl raději přijmout představu, že pravda je ve vztahu k jednotlivým kulturám, jazykům, společenstvím, ba dokonce osobám, relativní?"
OdpovědětVymazatad tomáš sobek
OdpovědětVymazat"... podle mě diskurz předpokládá JEDINÝ ideál - schopnost zdůvodnit vlastní přesvědčení před KOMPETENTNÍM publikem."
Tato věta se vůbec netýká diskursu. To by totiž znamenalo, že diskurs je jedinou metodou poznání a následné obhajoby poznání. Můj pocit mi dokonce nalhává, že se tímto dostáváme na hranici ztotožnění diskursu s pravdivostí.
A co se týče kompetentního publika u morálních soudů, tak tam z nedostatku jiných možností bych se uchýlil ke klišé, že to může být jedině společnost jako celek. Nedokážu si představit, že by existoval nějaký klíč, na základě něhož bychom mohli vyčlenit ono kompetentní půblikum. Jakkoli mě to děsí, obávám se, že co člověk to morální autorita.
ad pavel vacek
OdpovědětVymazatA)Zda lze materiální pojem pravdy nahradit nějakými formálními pojmy jako třeba dokazatelnost, koherence, konsenzus, obhajitelnost před (nějakým) publikem, apod., je samozřejmě jedna z nejtěžších otázek filozofie.
B) Tak kdo je podle Vás morální autorita? Společnost jako celek anebo každý jednotlivec individuálně?
1. Pro Vás zřejmě notorieta, ale neodpustím si ji: výrok má smysl tehdy a pouze tehdy, existuje-li metoda, která umožňuje jeho verifikaci. Metody jsou přitom obecně pouze dvě. Exaktním dokazováním nebo argumentací. Máme-li se pojmem pravdy vůbec zabývat, musíme na toto schéma přistoupit, protože žádné jiné nemáme. U argumentace je pak třeba se shodnout na nějakých standardech. Pokud jde něco odvodit čistě na bázi formálně logických postupů, pak lze konsenzus nalézt poměrně snadno. Tam, kde to není možné, typicky právo, je to horší. Pak už záleží hodně na jednotlivých přístupech (např. právních školách). Nebudeme-li tedy pravdu nalézat prostřednictvím přezkoumatelného procesu, nemáme vlastně co hledat. Zpochybním-li samotný proces (ať už je jakýkoliv), zpoochybňuji vlastně i to, že ho zpochybňuji, neboť sám nejsem schopen obhájit své zpochybňování (to je něco jako paradox lháře, ne?)
OdpovědětVymazat2. V předchozí poznámce jsem reagoval na úzké spojení diskursu se schopností přesvědčit XY. Nebo jinak. Myslím, že diskurs je především nástrojem nalézání, než přesvědčování, neboť nalezené může být objasněno třebas jinou metodou, která může být účinnější, než skrze cestu lopotného diskursu.
3. Netvrdím, že kompetentní publikum v případě morálky je autoritou ve věcech morálky. Pak bych se totiž musel vypořádat s tím, jestli se jedná o autoritu epistémickou nebo deontickou. A to už bych tedy vážně nevěděl. Kompetentní publikum jsem si pro potřeby morálky definoval jako publikum, které morálním soudům naslouchá a hodnotí a které bych asi velice, jak to říct něžně, velice popudil, kdybych mu řekl, že věci nerozumí. Jako nositel morálního povědomí se cítí každý. Při posuzování toho, co je obsahem morálky, je však třeba vycházet z morálního povědomí společnosti jako celku.
http://www.nssoud.cz/anonym.php?ID=5555
ad pavel vacek
OdpovědětVymazatSociální realitu vytváří lidé svým jednáním a svými postoji. Lidské postoje jsou pro ni konstitutivní. V sociální realitě primárně nejde o nalezání pravdy, ale o vytváření pravdy. Pokud s někým nesouhlasíme v morálních otázkách, pak to není spor o to, jaký svět je, tedy kdo má aktuálně pravdu, ale spor o to, jaký svět má být, tedy co se má stát budoucí pravdou. Čím širší a vlivnější bude publikum, které přesvědčíte, tím větší dopad budou mít Vaše názory na formování sociální reality, a tím více se budou podílet na budoucí pravdě.
S tím samozřejmě souhlasím. To jsem nikde nerozporoval.
OdpovědětVymazatOtázka ale na vás: Kde vidíte morální autoritu Vy a proč ji hledáte?
ad pavel vacek
OdpovědětVymazatMorálka je produkt tandemu biologické a kulturní evoluce. Nemá smysl mluvit o aktuálním společenství jakoby morálku ad hoc vytvořilo nebo objevilo. Na druhé straně ale jsme součástí této evoluce a v tomto smyslu se svým dílem podílíme na dlouhodobém formování morálky. Jsme morální autoritou do té míry, do jaké jsou naše morální postoje uznány a rozvíjeny navazující praxí. Někteří jednotlivci (např. Ježíš, Mohamed, Buddha) jsou z tohoto evolučního hlediska velmi úspěšní. Morální autority jsou lidé s nakažlivými morálními postoji.