Judikát s lidskou tváří podruhé aneb Nosí zákonodárce helmu? A Jan Tleskač..?

Když jsem se zde nedávno dočetl k Michalovu volání po rozsudku s lidskou tváří, na jednu stranu mě napadlo, že jako osoba soudní bych si měl uložit skromné mlčení, na druhou stranu mi bylo natolik rychle jasné, o kterém rozsudku bych se měl zmínit, že neodolám pokušení… Navíc jsem se o něj chtěl podělit tak jako tak a Michalův apel je tak spíše záminkou. Inu, kdo má hůl, psa si vždycky najde…

Rozhodnutí, které mi vytanulo na mysli, byl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 51 Ca 9/2006. Můj vztah k němu je vztahem věštce k důkazu potvrzujícímu jeho věštbu - vztah římského augura prorokujícího, že galské město bude dobyto, k legionáři, který poprvé vyleze na jeho hradby. K věštbě mě podnítil před rokem vytanuvší děs nad novým (účinným od 1. 7. 2006) zněním § 22 odst. 1 písmeno h) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, podle nějž se přestupku dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích „porušením zvláštního právního předpisu způsobí dopravní nehodu, při které dojde k usmrcení nebo zranění osoby.“ Podle odstavce čtvrtého uvedeného ustanovení hrozí přestupci za takový přestupek pokuta od 25 000 Kč do 50 000 Kč a zákaz činnosti od jednoho roku do dvou let. Jakmile toto ustanovení viděli novináři, nápaditě si představili situaci cyklisty, který jede v parném poledni zcela sám po silnici, znaven horkem spadne do příkopu či vrazí do kolem stojícího jilmu, zraní se (ačkoliv je otázka, kolik cyklistů se kdy zranilo zrovna o jilm) a tedy „spadne“ plnou vahou nejen do toho příkopu, ale i do hypotézy záludného ustanovení zákona, protože došlo ke zranění osoby. Novináři začali v jednom šiku s právními pozitivisty děsit veřejnost, že je nutno okamžitě změnit zákon, přičemž každý den do změny zákona bude znamenat, že každého cyklistu v příkopě a u jilmu bude čekat pětadvaceti- (z hlediska veřejnoprávních médií), respektive padesáti- (z hlediska NOVY, která si mezi dvěma krajními sazbami vybere tu nejvyšší) tisícová pokuta, jakkoli zdravému rozumu se trest tak nepřiměřený „zločinu“ vzpírá. Je totiž opravdu těžké pochopit proč, pokud dva účastníci silničního provozu dělají totéž (třeba zcela shodně překročí rychlost ve stejné zatáčce, jsouce sami na silnici), není to podle zákonodárce totéž, pokud na jedné z těch zatáček stojí strom, nebo pokud je jeden z nich lehčí a ke stromu doletí, aby se o něj mohl zranit (tady jsem trochu podjatý, jsa sám cyklistou váhy dříve muší až velterové, nyní polotěžké), zatímco druhý by k němu nedoletěl… První z nich neohrožuje veřejný zájem nijak víc než druhý (kdyby zranil nebo usmrtil třetí osobu, byla by to samozřejmě jiná pohádka!), sám je trestán za svou chybu už tak dost díky vis maior a ještě na něj dopadne přísná ruka správního orgánu třímající § 22 odst. 4 zákona o přestupcích.

Vzhledem k tomu, že má důvěra v soudy je výrazně vyšší než důvěra v zákonodárce (jakkoliv drobně participuji na obou stranách barikády), vyvěstil jsem si sám pro sebe, že stačí počkat na první (budiž, tak možná nejpozději na třetí, čtvrtý…) případ, kdy nějaký zasněný cyklista ohrožující a poškozující jen sám sebe napadne pokutu, která mu dále „zpříjemní“ jeho vlastní zranění, u správního soudu, ten prokáže, že je opravdu „moudřejší než zákonodárce“ (ne, že by to byla až taková intelektuální výzva…), a ustanovení vyloží tak, že se bude konečně zdát rozumným i „pastuchovi z Kašperských hor“.

A ejhle, tu ho máme, byť bohužel (z hlediska čistoty příkladu) nikoliv cyklistu: Motorista havaroval vpravo do příkopu nedaleko Jičína, zranil se a v souladu s oslavovanou „dikcí zákona“ dostal místo bolestného pokutu 25 000 Kč a rok zákazu činnosti. Obé na spodní hranici sazby, neboť Městský úřad Jičín je lidumilný. Přes zastávku před Krajským úřadem Královéhradeckého kraje se motorista dostal až do náruče správního soudnictví a tam jej Krajský soud v Hradci Králové pohladil jednak zrušením napadených rozhodnutí obou stupňů pro nezákonnost danou zejména podivným průběhem dokazování a jednak tímto výkladem zákona:
„…krajský soud poznamenává, že podle § 22 odst. 1 písmeno h) zákona o přestupcích se přestupku dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích porušením zvláštního právního předpisu způsobí dopravní nehodu, při které dojde k usmrcení nebo zranění osoby. Podle odstavce čtvrtého uvedeného ustanovení hrozí přestupci za takový přestupek pokuta od 25 000 Kč do 50 000 Kč a zákaz činnosti od jednoho roku do dvou let. V rámci těchto sazeb také byly žalobci tresty uloženy. Bohužel však chybně, neboť uvedené ustanovení je třeba vykládat tak, že se vztahuje jen na případy zranění či usmrcení jiných osob než těch, které dopravní nehodu způsobily. Jde ostatně o zásadu všeobecně platnou v celém trestním právu, které je založeno na principu poškození jiného než pachatele. Neadekvátnosti přísně gramatického výkladu daného ustanovení, jak jej správní orgány použily, svědčí koneckonců i to, že by podle něho musely trestat i mrtvého.“

Argumentace snad nepříliš propracovaná, ale pokud nezalichotí svou rezignací na bohatou škálu možných výkladových metod odkojencům Savignyho, určitě pohladí po selském rozumu ty, kdo považují za absurdní, aby byl účastník silničního provozu trestán za to, že zranil sám sebe. Inu, takhle nějak si představuji lidskou tvář rozsudku…Přinejmenším by netrestal mrtvého.

P. S.: Pokud znalce judikatury a jejího citování zarazilo, že neuvádím, kde je tento rozsudek dostupný, je to proto, že – pokud moje paměť sahá – nikde dostupný není, neboť do Sbírky rozhodnutí NSS zařazen nebude. Chápejte tak prosím tento příspěvek také jako pokus o jeho vytrysknutí na veřejnost, aby nezůstal nezaslouženě skryt v podzemních vodách masy rozsudků soudů nižších stupňů.