Diskusi nad efektivitou současného systému zastupování České republiky před soudy jsme zde jen naťukli v souvislosti s lákavým inzerátem Kanceláře vládního zmocněnce pro zastupování ČR před ESLP. Ve svém komentáři pod příspěvkem se Michal Bobek podivil nad současnou roztříštěností jednotlivých úřadů, které zastupují náš stát před rozličnými soudy a v rozličných věcech.
Současné oddělení vládních zmocněnců na různých ministerstvech svoji logiku má. Zmocněnec před ESLP řeší v drtivé většině případů problémy, které způsobily svojí rozhodovací činností soudy. Prostřednictvím svého zakotvení na Ministerstvu spravedlnosti má zmocněnec účinné páky na vynucení si spolupráce s nimi – např. při získávání podkladů z řízení.
Vládní zmocněnec před ESD často řeší otázky velice politické, které se navíc týkají více ministerstev a současně i zahraniční politiky České republiky (stačí se jen podívat na přehled případů, kde se vládní zmocněnec účastnil řízení před ESD v roce 2005 [pdf]).
Na druhou stranu, jistě se nejedná o model jediný možný. Z hlediska efektivního zastupování zájmů České republiky před soudy například nedává smysl, aby vládní zmocněnec disponoval vysoce kvalifikovanými odborníky v oblasti ochrany lidských práv nebo komunitárního práva, a zároveň jejich potenciál nevyužil i v řízeních před vnitrostátními soudy. Může se tak stát, že ČR „vyhraje“ v řízení o předběžné otázce odpověď, která odpovídá její představě řešení sporu, když se však tato odpověď dostane zpátky k českému soudu, který skutečně rozhoduje o skutečném vítězi, právníci vládního zmocněnce už do řízení nemohou zasáhnout (třeba v řízení o náhradě škody).
Problematika zastupování však má ještě jeden aspekt, a sice otázku ekonomické únosnosti stále častějšího „outsourcingu“. Zpravodajský server aktuálně.cz ve svém dnešním článku připomenul rozsudek Nejvyššího správního soudu, který odmítl přiznat Ministerstvu průmyslu a obchodu náhradu nákladů za zastupování advokátem s poukazem na to, že
„u jednoho z ústředních orgánů státní správy lze vycházet z postulátu, že disponuje dostatečným množstvím odborně erudovaných pracovníků, aby mohlo v řízení vystupovat samo. Tím samozřejmě není vyloučena možnost jakéhokoliv orgánu veřejné moci, včetně ministerstva, nechat se pro potřeby soudního řízení zastoupit advokátem, tyto náklady však Nejvyšší správní soud v kontextu projednávané věci neshledává účelně vynaloženými náklady řízení.“
Vzhledem k tomu, že ministerstva za služby externích právníků nejen za zastupování, ale i za odborné posudky, vydávají ročně prostředky v řádech milionů, v případě arbitráží dokonce stovek milionů (za arbitráže s Nomurou vydala ČR podle aktuálně.cz 549 milionů korun) opět se, i v souvislosti s judikátem NSS, nabízí otázka, zda uvedené prostředky nevynaložit na vytvoření jednoho úřadu, který by disponoval dobře zaplacenými právníky, kteří by stát zastupovali ve všech sporech a ústředním orgánům státní správy by poskytovali svá odborná stanoviska. V čele takového úřadu by mohl stát člen vlády či by tento úřad měl zvláštního vedoucího, který by byl podřízen Ministerstvu zahraničí, spravedlnosti či předsedovi LRV, to už by záleželo na politickém rozhodnutí a definici působnosti a role dotčeného úřadu.
Určitým vzorem pro obsahové a organizační uspořádání takového úřadu by mohl být třeba Právní servis Komise s tím, že by se agenda samozřejmě neomezovala jen na evropské právo. Organizační uspořádání a způsob (zde nemyslíme výši) odměňování by měl být nastaven mnohem flexibilněji, než jak je tomu ve státní správě.
Úskalí toho modelu spočívá v jedné zásadní otázce: jak na takový úřad přitáhnout špičkové právníky?
První otázkou je jejich odměňování. Je třeba si uvědomit, že mnohdy astronomické sumy, které se vyplácejí advokátním kancelářím by mohly být mnohem efektivněji vynaloženy (a podstatná část z nich ušetřena), pokud by se z nich platili právníci státu. Výhodou by byla kontinuálnost takového zastupování a využití nabytých zkušeností i pro jiné aktivity státu (zmiňované odborné poradenství, reprezentace na mezinárodních konferencích apod.)
S výše uvedeným je úzce spojen druhý aspekt. Tím je prestiž spojená s takovým specializovaným úřadem. Bohužel u nás pořád převládá názor, že být státním úředníkem je vlastně kariéra z nouze. Není tomu tak a i dnes lze najít (třeba právě u obou vládních zmocněnců) špičkové odborníky, pro něž je přitažlivost práce, kterou mohou dělat, více než odměna. Z tohoto pohledu je frustrující, když si např. vláda hledá advokátní kancelář v případě sporu mezi vlastníky domů a Českou republikou, přičemž disponuje vlastními experty, kterým tak vysílá signál o své (ne)důvěře v jejich práci. Prestiži jejich povolání tím také příliš nepomáhá. Samotná prestiž může – ovšem pouze do určité míry – dorovnat platové ohodnocení, které by se zřejmě ani na takovém úřadu nemohlo vyrovnat špičkové advokátní kanceláři.
Finanční ohodnocení by nicméně mělo být alespoň na takové úrovni, aby (právě ve spojení s prestiží a druhem práce) vytvořilo prostor pro skutečný výběr mezi výbornými uchazeči, kteří by takový úřad nebrali pouze jako krátkodobou přestupní stanici, ale byli s ním ochotni spojit podstatnější část své právnické kariéry. Úřad by mohl brát na stáže nadějné studenty, kteří by v budoucnu mohli posílit jeho řady (podobně jako to dělá Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování před ESD), nicméně k nabírání čerstvých absolventů by mělo docházet pouze v mimořádných případech, tedy obvyklé pravidlo státní správy by se stalo výjimkou.
Otázek spojených s námi navrhovaným úřadem je samozřejmě mnohem více, nicméně již tak narostl tento post do nadstandardních rozměrů. Jsme zvědaví, co si o tom myslíte Vy.
Petr Bříza & Honza Komárek
Současné oddělení vládních zmocněnců na různých ministerstvech svoji logiku má. Zmocněnec před ESLP řeší v drtivé většině případů problémy, které způsobily svojí rozhodovací činností soudy. Prostřednictvím svého zakotvení na Ministerstvu spravedlnosti má zmocněnec účinné páky na vynucení si spolupráce s nimi – např. při získávání podkladů z řízení.
Vládní zmocněnec před ESD často řeší otázky velice politické, které se navíc týkají více ministerstev a současně i zahraniční politiky České republiky (stačí se jen podívat na přehled případů, kde se vládní zmocněnec účastnil řízení před ESD v roce 2005 [pdf]).
Na druhou stranu, jistě se nejedná o model jediný možný. Z hlediska efektivního zastupování zájmů České republiky před soudy například nedává smysl, aby vládní zmocněnec disponoval vysoce kvalifikovanými odborníky v oblasti ochrany lidských práv nebo komunitárního práva, a zároveň jejich potenciál nevyužil i v řízeních před vnitrostátními soudy. Může se tak stát, že ČR „vyhraje“ v řízení o předběžné otázce odpověď, která odpovídá její představě řešení sporu, když se však tato odpověď dostane zpátky k českému soudu, který skutečně rozhoduje o skutečném vítězi, právníci vládního zmocněnce už do řízení nemohou zasáhnout (třeba v řízení o náhradě škody).
Problematika zastupování však má ještě jeden aspekt, a sice otázku ekonomické únosnosti stále častějšího „outsourcingu“. Zpravodajský server aktuálně.cz ve svém dnešním článku připomenul rozsudek Nejvyššího správního soudu, který odmítl přiznat Ministerstvu průmyslu a obchodu náhradu nákladů za zastupování advokátem s poukazem na to, že
„u jednoho z ústředních orgánů státní správy lze vycházet z postulátu, že disponuje dostatečným množstvím odborně erudovaných pracovníků, aby mohlo v řízení vystupovat samo. Tím samozřejmě není vyloučena možnost jakéhokoliv orgánu veřejné moci, včetně ministerstva, nechat se pro potřeby soudního řízení zastoupit advokátem, tyto náklady však Nejvyšší správní soud v kontextu projednávané věci neshledává účelně vynaloženými náklady řízení.“
Vzhledem k tomu, že ministerstva za služby externích právníků nejen za zastupování, ale i za odborné posudky, vydávají ročně prostředky v řádech milionů, v případě arbitráží dokonce stovek milionů (za arbitráže s Nomurou vydala ČR podle aktuálně.cz 549 milionů korun) opět se, i v souvislosti s judikátem NSS, nabízí otázka, zda uvedené prostředky nevynaložit na vytvoření jednoho úřadu, který by disponoval dobře zaplacenými právníky, kteří by stát zastupovali ve všech sporech a ústředním orgánům státní správy by poskytovali svá odborná stanoviska. V čele takového úřadu by mohl stát člen vlády či by tento úřad měl zvláštního vedoucího, který by byl podřízen Ministerstvu zahraničí, spravedlnosti či předsedovi LRV, to už by záleželo na politickém rozhodnutí a definici působnosti a role dotčeného úřadu.
Určitým vzorem pro obsahové a organizační uspořádání takového úřadu by mohl být třeba Právní servis Komise s tím, že by se agenda samozřejmě neomezovala jen na evropské právo. Organizační uspořádání a způsob (zde nemyslíme výši) odměňování by měl být nastaven mnohem flexibilněji, než jak je tomu ve státní správě.
Úskalí toho modelu spočívá v jedné zásadní otázce: jak na takový úřad přitáhnout špičkové právníky?
První otázkou je jejich odměňování. Je třeba si uvědomit, že mnohdy astronomické sumy, které se vyplácejí advokátním kancelářím by mohly být mnohem efektivněji vynaloženy (a podstatná část z nich ušetřena), pokud by se z nich platili právníci státu. Výhodou by byla kontinuálnost takového zastupování a využití nabytých zkušeností i pro jiné aktivity státu (zmiňované odborné poradenství, reprezentace na mezinárodních konferencích apod.)
S výše uvedeným je úzce spojen druhý aspekt. Tím je prestiž spojená s takovým specializovaným úřadem. Bohužel u nás pořád převládá názor, že být státním úředníkem je vlastně kariéra z nouze. Není tomu tak a i dnes lze najít (třeba právě u obou vládních zmocněnců) špičkové odborníky, pro něž je přitažlivost práce, kterou mohou dělat, více než odměna. Z tohoto pohledu je frustrující, když si např. vláda hledá advokátní kancelář v případě sporu mezi vlastníky domů a Českou republikou, přičemž disponuje vlastními experty, kterým tak vysílá signál o své (ne)důvěře v jejich práci. Prestiži jejich povolání tím také příliš nepomáhá. Samotná prestiž může – ovšem pouze do určité míry – dorovnat platové ohodnocení, které by se zřejmě ani na takovém úřadu nemohlo vyrovnat špičkové advokátní kanceláři.
Finanční ohodnocení by nicméně mělo být alespoň na takové úrovni, aby (právě ve spojení s prestiží a druhem práce) vytvořilo prostor pro skutečný výběr mezi výbornými uchazeči, kteří by takový úřad nebrali pouze jako krátkodobou přestupní stanici, ale byli s ním ochotni spojit podstatnější část své právnické kariéry. Úřad by mohl brát na stáže nadějné studenty, kteří by v budoucnu mohli posílit jeho řady (podobně jako to dělá Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování před ESD), nicméně k nabírání čerstvých absolventů by mělo docházet pouze v mimořádných případech, tedy obvyklé pravidlo státní správy by se stalo výjimkou.
Otázek spojených s námi navrhovaným úřadem je samozřejmě mnohem více, nicméně již tak narostl tento post do nadstandardních rozměrů. Jsme zvědaví, co si o tom myslíte Vy.
Petr Bříza & Honza Komárek
Z pozice soudce odvolacího soudu se mohu jen připojit k tomu, aby ke koncentrovanosti zastupování státu /či spíš jednání za něj/ došlo. Jakkoliv je citované rozhodnutí NSS zajímavé i ohledně otázky náhrady nákladů, přece jen považuji za trochu plýtvání energií a časem soudce, aby v konkrétní věci vždy musel posuzovat, jesrli je tak ojedinělá, že náklady na advokáta jsou účelné, nebo ne. A navíc - jako běžný soudce ani nemám šanci zjistit, jestli takových sporů stát vede stovky, takže jsou běžné, nebo vedl takový spor jeden za posledních 5 let. Mj.toto vše by zřízením jednoho úřadu, který by povinně vystupoval jménem státu, odpadlo. Myslím, že navíc bude dobré upozornit, že pžed zřízením Úřadu pro zastupování se vedla diskuse o rozsahu jeho pravomocí, přičemž výsledek je podle mne hodně daleko od toho, co by bylo ideální. A jak prakticky tento úřad funguje, to by bylo téma na samostatný článek. Bohužel moje zkušenosti jsou takové, že rozhodnutí musí projít všemi stupni, s osobní účastí u jednání /ještě se mi nestalo, že bych z úřadu vymámil souhlas s rozhodnutím bez jednání/. A to už podle mne souvisí s fungováním takového zástupce a ochotou přijmout vlastní odpovědnost ze strany jeho představitelů. Současný přístup je takový - proženeme to všemi instancemi, abychom byli krytí. Jiří Sýkora
OdpovědětVymazatJednotlivci ve statni sprave mohou byt sebechytrejsi. Ale management a kumulace know-how budou v AK nejspis fungovat podstatne lepe. (Zalezi ovsem na typu sporu.)
OdpovědětVymazatPritahnout spickove pravniky neni jedine podstatne. Jeste by to chtelo spickove vedeni.
Ale treba by "statni advokatka" fungovala o dost efektivneji nez roztristene skupinky nadsencu.
(Jak to funguje v praxi, nevim. Proto bych mel radsi mlcet. Jen mi pripadalo, ze clanek opomiji dulezity point. Advokati a zamestnanci statnich uradu by k tomu meli vice co rict.)
Asi bychom nemeli zapominat, ze v urcite mire tu jakas take centralizace zastupovani statu, vcetne moznosti poskytovani stanovisek ostatni organum statni spravy jiz je, a to v podobe Uradu pro zastupovani statu ve vecech majetkovych. Zda funguje dobre nebo ne, je jina otazka, kterou nejsem schopen posoudit. ...
OdpovědětVymazatJe otazkou, zda by opravdu vytvoreni jednoho superadvokatskeho uradu pro veskerou statni spravu bylo resenim; spise jsem k tomu skepticky. Jen si vemte, mnozstvi ruznych oboru zvlastni casti spravniho prava, ktere resi ruzne spravni urady, ktere pak vystupuji v ramci spravniho soudnictvi na strane zalovane. Jeden urad by asi jen tezko byl schopen kumulovat potrebnou specializaci, aby to delal efektivneji nez specializovane resortni urady nyni, ale mozna se mylim ... kazdopadne by to musel byt obrovsky moloch tak trochu z Kafkovo sveta ...
Asi bych tedy zastupovani pred ceskymi soudy nechal tak, jak je. Zeefektivnit by vsak mohlo jit zastupovani u mezinarodnich organu a v mezinarodnich arbitrazich, i kdyz opravdu pokud jde o hodne komplexni a velky spor, myslim, ze zadny cesky urad by nemel dostatecnou sofistikovanost, zkusenosti a zdroje to adekvatne resit a externim AK se stat nevyhne, nechce-li si rikat o problemy s radnou peci (vzdyt na takovych kauzach zpravidla spolupracuje nekolik ruznych pobocek z kancelari po celem svete - vzdy prislusni odborni, at uz z NY, Londyna ci Bruselu, plus ceske pobocky atd.).
K Jirkovi Kindlovi:
OdpovědětVymazat1) K zastupování před vnitrostátními soudy - jistě, existuje velká skupina případů, kde je kompetence úředníka na správním úřadě (nebo třeba na nějakém odboru ministerstva) dostatečná k úspěšnému vedení sporu. Naše vize (dovolím si mluvit i za Petra) byla spíše ta, že tam, kde si dnes ministerstva najímají advokáty - kteří zajisté nejsou v dané oblasti více fundovaní, než by byl "advokát" na námi navrhovaném úřadě, existence tohoto úřadu by ušetřila mnoho prostředků. Často se mi totiž zdá (a nechuť NSS přiznávat náhradu nákladů tomu může napovídat), že zastupování úřadu advokátem je spíše výhodným kšeftíkem, než nutností zajistit kvalifikované zastupování. Svoji roli určitě hraje také alibismus státních úředníků: pokud úředník řekne, "najali jsme renomovanou advokátní kancelář" (a pak třeba spor vinou advokátky pohraje), odpovědnost zúčastněných jaksi "vymizí". Úředník (může to být i ministr) přece "udělal to nejlepší, co mohl". Pro příklady myslím nemusíme chodit daleko, stačí si vzpomenout na diskuse ohledně kvality právního zastupování v arbitráži týkající se TV Nova.
Spíše jsme chtěli naznačit, že je v mnoha případech rozříštěnost existujících úřadů, které zastupují stát, na škodu věci (předběžná otázka týkající se náhrady škody je myslím výmluvná, nejen však ta).
2) Pokud jde o zastupování před mezinárodními soudy: za dva roky, kdy jsem pracoval pro vládního zmocněnce před ESD jsem k "renomovaným" advokátním kancelářím velmi skeptický (s tou Jirkovou jsme ale do činění tuším nic neměli). Živě se pamatuji na kolegu, který přepracovával odpověď, připravenou advokátní kanceláří pro jiné ministerstvo v řízení s Komisí, jež se týkalo státních podpor (vládní zmocněnec sám si zaplaťpánbůh žádnou kancelář za dobu, kdy jsem pro něj pracoval, nenajímal). A rozhodně se nejednalo o ojedinělý případ. Smutné je, že advokát za svoji práci dostal zaplaceno mnohonásobně víc, než ten kolega, jehož práce pak "odešla" do Bruselu. (Myslím, že obdobnou zkušenost mají kolegové, kteří pracují pro zmocněnce před ESLP).
Stejně tak bych mohl poukázat na to, jak vypadala vyjádření účastníků sporu před českými soudy, jež podaly předběžnou otázku. Bohužel se nejedná o veřejné dokumenty, nicméně i tam by se našly důkazy pro moji skepsi (vyjádření je nicméně podle mého názoru možné požadovat od Soudního dvora).
V neposlední řadě, nesouhlasím s tím, že by si státní úředníci nedokázali poradit s naprostou většinou kauz, které se v mezinárodním (nebo přinejměnším evropském) právu objevují (čímž neříkám, že zde může být určité - ale významně menší procento případů, kde je asistence advokátky třeba - koneckonců, někde - byť ojediněle - zastupuje ES namísto právní služby Komise také advokátka).
Obrovskou výhodou právní služby Komise je její institucionální paměť - její právníci se účastní přípravy a vyjednávání právních předpisů/mezinárodních smluv. Stejně tak mají zkušenosti z mnoha desítek sporů před ESD. Proto když vyvstane nějaký právní problém, jsou v daleko lepší pozici, než jakýkoliv advokát, který k případu přistupuje. Vezměte si holý fakt, že každý z vládních zmocněnců vystoupil před ESD/Komisí/ESLP již v několika desítkách případů. Advokát s takovou zkušeností (nebo jak píše Jan Petrov, "know-how")prostě v ČR neexistuje.
Problémem státní správy (a vládních zmocněnců, kteří hledají kvalifikované pracovníky) však je, že nedokáže přitáhnout, popřípadě udržet kvalifikované lidi - z důvodů, na které reaguje náš návrh (nízky plat+prestiž).
Námi navrhovaný úřad by mohl být řešením, samozřejmě za předpokladu "kvalitního vedení", jak píše Jan Petrov. To však není tak klíčové na odborné úrovni, na které se právní spory vedou. Náměstky, natož ministry nezajímá dvacetistránkové vyjádření k Soudnímu dvoru (Komisi), ale pouze nabízené řešení, proto nemají na kvalitu práce takový vliv.
Ještě bych dodal, že podle mne na novém Úřadu, pokud vznikne, bude určitá specializace samozřejmostí, ale svěřit mu zastupování státu ve všech agendách bych se nebál, už proto, že dnes ten Úřad, z důvodu pro mne nepříliš pochopitelných, dělá vše možné i mimo samotnou právničinu, včetně správy majetku státu a vybírání nájemného apod. Takže dnes ten problém vidím jak v tom, že zdaleka ne všude zastupuje, ač by v principu mohl, tak v tom, že dělá činnosti, které se samotným zastupováním fakticky nesouvisí, což zbytečně tříští síly. Jiří Sýkora
OdpovědětVymazatK Honzovi: Mas pravdu a souhlasim s vetsinou toho, co jsi napsal v tom svem komentu.
OdpovědětVymazatObecne mi ale nakonec prijde, ze se problem presouva do roviny, resp. kritiky toho, ze si statni urady (nekdy) najimaji nekvalitni externi pravni zastoupeni, pricemz by si to (stejne nekvalitne) mohly vyridit interne. Byl by zde nejaky problem, kdyby si urady najimaly kvalitni externi zastoupeni za trzni cenu?
Jinymi slovy, resenim by proste bylo najmout si kvalitni pravni zastoupeni. Takove se da najit v soukrome sfere (kde bude, myslim, prinejmensim statisticky castejsi, ale bude mozna drazsi) a dalo by se mozna zajistit i na tom specialnim urade. Veskera otazka pak je, jak lze zridit 'statni advokatni kancelar/urad', ktera pritahne dostatecne odborniky a bude pritom levnejsi nez soukrome AK. Jako myslenka je to zajimave, ale prijde mi to dost v risi snu, pokud by se lidem, kteri by tam meli pusobit nenabidly obdobne podminky jako maji lide na Legal Services Komise ci na nekterych jejich odbornych direktoratech.
Je-li ale hlavni problem v kvalifikaci (a ne v peclivosti a duslednosti, coz je mnohdy hlavni problem nekvalitniho pravniho zastoupeni), pak by bylo plytvanim zdroju a odborniku, aby se ten specializavany urad zameroval na bezne kauzy (ty by se tedy resily po staru?), a soustredil by se (mozna ne vylucne, ale v prevaznem rozsahu) jen na kauzy po odborne strance narocnejsi, ktere zpravidla budou mit ten mezinarodni rozmer, a tim se opet dostane k Michalovu navrhu na slouceni ruznych vladnich zmocnencu pod jednu strechu :o) plus bychom tam mohli pridat mezinarodni arbitraze, kde si ale myslim, ze by cesky specializovany urad 'think tank' kvalitnich AK, ktere kumuluji zdroje a zkusenosti treba i tisice pravniku v pobockach po celem svete, proste nahradit nemohl. K tomu pak jeste jedna poznamka - u takovych AK ani neplati to, ze by nasi zmocnenci meli nevyhnutelne vice zkusenosti s ESD/Komisi/ESLP atd. - vzdyt mnohe takove kancelare maji pobocky v Bruselu, Londyne atd. a s danymi institucemi prichazeji do styku po x (desitek) let ...
V konecnem dusledku to tedy je (jako vicemene vsude) o tom sehnat kvalitni lidi, za tomu odpovidajici penize. To je ale celkem trivialni point, a ja, co se tyce jeho uspesneho reseni, spise verim v soukromou sferu. :o))
Otázka peněz a výběru příslušně kvalitních pracovníků to nepochybně je, sám bych ale neviděl problém v tom, že by na různé úrovni /a tedy i různé odpovědnosti/ v rámci úřadu by byly i velké platové rozdíly. A jakkoliv mám jen dílčí informace, jsem přesvědčený, že u běžných věcí by vyšlo dráž zase zastupování advokátní kanceláří, takže nakonec ty náklady vyjdou určitě srovnatelně. A pokud by byly nějaké agendy, které by ten úřad nedělal, tak zase narazíme na problém, jak legislativně vymezit agendy svěřené úřadu a agedny, kde může zastupovat advokát /zkrátka jiný subjekt, než samotný úřad/. Nakonec i nynější úprava až na výjimky fakticky umožňuje, aby úřad zastupoval kdekoliv a v kterékoliv věci, samozřejmě, pokud o to příslušná složka stát požádá. Což ovšem vyžaduje, aby vedoucí pracovník té složky pochopil, že jde o složitou věc vyžadující speciální zastoupení, což podle mne ne vždy funguje. Takže by určitě bylo jednodušší, kdyby bylo zastoupení úřadem povinné. A to by samozřejmě také eliminovalo pochybnosti o tom, jestli věc byla náročná nebo ne a jestli odměna advokáta byla přiměřená či ne. Jiří Sýkora
OdpovědětVymazatJá ve svém předchozím komentáři zdůrazňoval vedle kvality lidí také systémové výhody "státní advokátky". Ta největší, kterou soukromá sféra nemůže nikdy nahradit, je práve to, co jsem nazval "institucionální paměť", čili účast vládních právníků na daleko širším spektru činností, než kterých se účastní jakýkoliv advokát, a promítání těchto zkušeností do vedení sporů.
OdpovědětVymazatVedle toho je taky třeba pamatovat na nutnost konzistence postojů, které má stát ve sporech zastávat. Pamatuji se, jak se během mé stáže na ESD sešly dva případy týkajícící se zdanění obchodních společností a jejich poboček v různých členských státech. Jeden z členských států (jednalo se o stát, který nemá systém centralizovaného zastupování) tvrdil o účincích své právní úpravy v každém z případů něco jiného - vždy tak, jak se to "hodilo" pro danou kauzu. Neprošlo to bez povšimnutí. Toho se vyvaruje "státní advokátka" mnohem spíše než najatá kancelář, zastupující stát ad hoc.
Tvrzení, že kumulované zkušenosti advokátek předčí kumulované zkušenosti vládních zmocněnců a jiných státních úřadů ze všech států EU (a veřte že spolu na složitých případech spolupracují, přičemž mohou působit i v mimosoudní sféře na politickém poli) mi připadá poněkud odvážné. Navíc, a to je další aspekt: obecně spolu navzájem spolupracují mnohem ochotněji státní úředníci, než státní úředníci a advokáti (myslím teď z různých členských států). Představit si úředníka, řekněme z Německa, jak konzultuje s českým (nebo i bruselským) advokátem strategii své vlády v daňových řízeních, která jsou provázána s legislativním procesem na úrovni EU, je velmi nepravděpodobné.
Proto bych nesouhlasil s vyzněním předchozího komentáře: není to jen o lidech, je to i o systému.
Ještě musím doplnit, že "předchozím komentářem" jsem myslel komentář Jirky Kindla.
OdpovědětVymazatK Jiřímu Sýkorovi: alibismus státních úředníků jste vystihl přesně (radši to proženeme všemi instancemi, ať jsme krytí"). Funguje to stejně, pokud stát zastupuje advokátka? (Skutečně se ptám, poněvadž v tomhle směru nemám žádnou praktickou zkušenost).
Pokud se týká rozdělení komptencí mezi "superadvokátem" a státními úřady - myslím, že by zastupování státním advokátem nemuselo být povinné. Stačilo b, pokud by ostatní státní úřady věděly, že se mohou obrátit na něj místo na soukromou sféru (rozhodnutí o tom, zda je skutečně třeba využít pomoci advokátní kanceláře by pak bylo na "superadvokátovi", který by jej musel zdůvodnit; značně by se také zprůhlednil tok peněz ze státní správy směrem k advokátkám). Výhodou by bylo, že by se zamezilo výhodným kšeftíkům pro známé "firmy", které zastupují stát jen proto, že jsou známými nebo bývalými partnery z advokátních kanceláří náměstků na ministerstvech, na které jsem tady narážel.
K Honzovi: Beru Tvoje argumenty, preste preferuji soukromy sektor (asi je to trochu pocitova zalezitost ;o)).
OdpovědětVymazatInstitucionalni pamet prece funguje i u AK - i ty maji nejake predchozi zkusenosti, samozrejme je otazkou, jak jsou dane zkusenosti pouzitelne, ale asi jich bude vice nez u nove zrizovaneho specialniho uradu. Co se tyce moznych nekonzistenci, tak to je urcite resitelne na urovni vhodne komunikace v rovine klient -advokat. A konecne ... opravdu si myslis, ze 'know-how' kancelare zmocnence pro zastupovani pred ESD je srovnatelna s know-how 'velkych kancelari', konkretne jejich bruselskych pobocek, ktere se ve znacne mire podilely na vetsine velkych evropskych kauz - nejen u soudu, ale i Komise ci jinde? To same plati u mez. arbitrazi, myslis, ze par ceskych pravniku se v tomto smeru bude moci srovnavat s 'velkymi kancelaremi' treba z New Yorku, Parize, Londyna, ktere maji ve vedeni takovych arbitrazi desitky let zkusenosti? U lidskopravnich veci to muze byt neco jineho, ale i tady bych si spise vsadil na soukrome, treba londynske, human rights attorneys, nez na sebelepsi cesky urad ...
Ono jde asi o to porovnavat to nejlepsi z advokacie s tim nejlepsim, co by nabizela statni sprava (Vas specializovany urad), a ne ten 'extra' urad s beznou a v mnoha ohledech omezenou ceskou advokatni praxi. Je nicmene pravde, ze pri vyse uvedenem ponechavam stranou otazku nakladu.
Pokud se jedná o know-how v oblasti naprosté většiny práva EU, jsem o tom přesvědčen, stejně jako v případě oblasti Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (reaguji na Jirkovu otázku, zda si myslím, že se know-how vládních zmocněnců může rovnat kapacitě špičkových AK).
OdpovědětVymazatSamozřejmě, pokud se jedná o mezinárodní arbitráže nebo o některé segmenty práva ES (např. soutěž), budou bruselské advokátky zřejmě lepší, jde ale o to, že se jedná o naprostou menšinu kauz, kde vystupuje před soudy stát.
Pokud by takový úřad vznikl, nebyl by personálně naprosto nový, přejít by na něj mohli ti nejlepší právníci, které v současné době státní správa má. Institucionální paměť úřadu by tak nebyla nulová.
Tím neříkám, že by ve specifických otázkách (viz výše) nezastupovaly stát lépe advokátní kanceláře. Pokud by ale o jejich asistenci rozhodoval kvalifikovaný státní advokát, zamezilo by se tím zbytečnému plýtvání prostředků. Zároveň by se uplatnily ty nejlepší advokátní kanceláře, nikoliv ty s nejlepšími kontakty na "svoje" lidi ve státní správě. To samozřejmě za předpokladu, že by státní advokát dokázal odolat nátlaku, aby vybíral kanceláře napojené na náměstky a ministry.
Stejně jako Jirka ale musím přiznat svoji zaujatost: ve státní správě jsem strávil skvělé dva roky profesního růstu.
K Honzovi: kdyz to podavas takhle, tak s tim nelze nez souhlasit. Ted bych se pod to, co rikas mohl plne podepsat. :o)) Jen bych doplnil svuj nazor, ze tech specializovanych odvetvi, kde by na tom mohly byt lepe AK, bude asi vice nez jen soutez (telekomunikace, doprava, energetika, vodarenstvi, zemedelstvi, ...) - nakolik se statu dotykaji kauzy v techto odvetvich z hlediska celkoveho poctu sporu vsak neumim posoudit a urcite o tom vis vice nez ja ... :o)
OdpovědětVymazatCelý návrh je velmi zajimavý, ale myslím, že poměrně nereálný, resp. jeho případná realizace bude na dlouhá léta. Je nutno mít na paměti, že:
OdpovědětVymazat1.jednotlivá ministerstva se jen nerada vzdají vedení sporů ve své kompetenci jedné superinstituci. Důvodem bude jednak odvěká rivalita a jednak dle mého názoru nemístná centralizace, která by měla začít až od určitého stupně, resp. jen u některých otázek (např. jen pro spory s mezinárodním nebo "EU" prvkem, i když je samozřejmě velmi těžké tyto spory identifikovat. Pro začátek by stačilo hledisko vznesení prvního argumentu, že jde o takový případ.)
2. v některých případech nebude ani dost dobře možné některé spory předat- viz problém těch orgánů státní správy, které podléhají jen metodickému vedení ústředního orgánu státní správy. A to nemluvím o těch orgánech, které nejsou orgány státní správy v úzkém slova smyslu, ale vykonávají některé její funkce(státní podniky, mimorozpočtové fondy, apod.)
Případná změna kompetencí za účelem vybudování nového superadvokáta by proto dle mého názoru musela být velmi revoluční.
3. bude problém s kvalifikací případných zaměstnanců superadvokáta. Státní správa má tolik nejrůznějších oblastí, že se mi zda až téměř nereálné, že by se podařilo sehnat specialisty na všechny oblasti. Samozřejmě, že by bylo lze zajistit tento nedostatek získáváním stanovisek od jiných úřadů, ale obě kanceláře vládních zmocněnců (zejména ale ESLP) by o spolupráci s ostatními úřady mohla napsat román. Dalším aspektem bude, kde takové lidi hned vzít -zkušenost nelze nabýt jen studiem literatury nebo akademickou činností nebo nadšením.
4. potřeba velkého počtu zaměstnanců nového superadovkáta s ohledem na širokou kompetenci narazí na odpor vzhledem ke koncepci snižování počtu státních úředníků.
Myslím, že pro začátek by stačilo, kdyby existovala databáze přístupná všem orgánům státní správy, nebo alespoň těm ústředním, ve které by byly dostupné informace o všech soudních řízeních, kterých se stát účastní. Druhým krokem by pak mohlo být zakotvení povinnosti informovat příslušného vládního zmocněnce o případech, ve kterých se objeví vztah k právu ES nebo k ESLP, resp. k Umluvě.
jana jirkalová
Já myslím, že by superadvokát nemusel mít skvělé odborníky ze všech oblastí práva, spíše by šlo o to, že by šlo o elitní právníky na úrovni těch nejlepších advokátů (kteří přece také neovládají úplně všechno). Šlo by o to, že by takoví vládní právníci byli mnohem lepšími partnery pro advokátní kanceláře, které by v případě potřeby najímali.
OdpovědětVymazatSoučasná praxe mi připadá taková, že si každý státní úředník ze strachu před odpovědností na všechno najme advokátku, která v mnohých případech není o mnoho lepší, než ta státní správa.