Rozvod jako řemen

Po Michalových pákistánských stescích a některých vlastních dřívějších příspěvcích skoro uvažuji, zda bychom neměli zřídit novou rubriku, nejlépe pod názvem „Islám a my“, třeba jako kontrapunkt k povídačkám z Florencie, nebo naopak jako přirozeného kulturního spojence povídaček z Florencie proti povídačkám z Oxfordu....

Právě o střet kultur (možná ještě výraznější než mezi italským a britským přístupem k čemukoliv) a práv totiž jde v aktuálním německém soudním skandálu, který vzešel u soudu ve Frankfurtu nad Mohanem (Amtsgericht Frankfurt am Main) a který hýbe již nejen německými médii (viz např. rozbor ve Spiegelu: http://www.spiegel.de/politik/deutschland/0,1518,472966,00.html nebo anglicky na Fox News http://www.foxnews.com/story/0,2933,260580,00.html ). Šlo tu o klasický problém známý snad ze všech kultur, domácí násilí. Šestadvacetiletá žena, matka dvou dětí, už neunesla bití svým manželem, nejprve požádala o policejní ochranu po jedné násilné scéně, a poté, co nepomohlo ani policejní vykázání jejího manžela z domu, požádala – podnícena jeho vyhrožováním, že ji zabije – o rozvod, a to ve zkráceném řízení. Až dosud by se zdálo, už vzhledem k jednoduché prokazatelnosti domácího násilí dosvědčovaného i policií, že se jedná o jednoduchý případ, neboť co jiného už by mělo být pro křehkou manželku „nesnesitelnou tvrdostí“ ve smyslu § 1565 Abs. 2 BGB (http://bundesrecht.juris.de/bgb/1565.html )? Asi by tomu tak bylo, pokud by manželé byli Němci, protože však jsou – a zde přichází radikální obrat v ději - původu marockého a muslimského vyznání, a protože – podobně jako český skladník ve šroubárně ve vztahu k Vergiliovi – i německá soudkyně okresního soudu si může v bezesných nocích listovat v Koránu, překvapila v lednu soudkyně Christa Datz-Winter strany sporu tím, že tento rychlý rozvod odmítla provést s poukazem na to, že v muslimském prostředí je násilí muže na ženě běžné a ospravedlnitelné, jak dosvědčuje v rozsudku citovaný verš z Koránu (súra 4, ája 34), podle nějž platí:
„Muži zaujímají postavení nad ženami proto, že Bůh dal přednost jedněm z vás před druhými, a proto, že muži dávají z majetků svých (ženám). A ctnostné ženy jsou pokorně oddány a střeží skryté kvůli tomu, co Bůh nařídil střežit. A ty, jejichž neposlušnosti se obáváte, varujte a vykažte jim místa na spaní a bijte je! Jestliže vás jsou však poslušny, nevyhledávejte proti nim důvody! A Bůh věru je vznešený, veliký.“ (tolik překlad z http://www.muslim-inform.cz/ )

Jakmile se toto lednové rozhodnutí „zimní“ soudkyně dostalo na veřejnost, vyvolalo oprávněné zděšení, soudkyně byla minulou středu z případu odvolána a zvažuje se, že na ni bude podána kárná žaloba. Debata se rozhořela i mezi znalci Koránu, kteří upozorňují na chybně použitý překlad Koránu (http://www.iht.com/articles/2007/03/25/news/koran.php?page=1), zato němečtí politici a komentátoři soudkyni jednoznačně odsoudili za to, že by chtěla postavit šaríu nad německé právo.

Vzhledem k tomu, že mám k rychlým odsudkům obvykle dost daleko (skoro dál, než Michal do Pákistánu), neodsuzoval bych asi onu soudkyni tak příkře. Jakkoli si nedokážu představit odůvodnění, které by její rozhodnutí ospravedlnilo, zběsile alergická reakce německé veřejnosti na použití šaríi v německém rozsudku mi taky není blízká. Neviděl bych totiž chybu přímo v té odvolávce na islámské právo, ale v tom, že ta odvolávka – pokud můžeme věřit tomu, jak je obsah rozhodnutí, které bude sotva publikováno v některé ze sbírek německé judikatury, převyprávěn německými médii (nerad bych působil jako prezident Klaus, který v reakci na jedno volební usnesení NSS řekl, že s ním zásadně nesouhlasí a další kritiku provede, až si ho přečte) – byla patrně nemístná.

Dokázal bych si takovou zmínku dokonce představit i v českém rozsudku, ale jedině jako skutkovou okolnost. Není nepředstavitelné, že by bylo v rozsudku zmíněno, jak je určité manželské chování chápáno v některém menšinovém kulturním kontextu, a to i v opačném gardu: pokud by katolická manželka tvrdila, jak její manželství rozvrátila jednorázová manželova nevěra, mělo by to patrně jinou váhu, než pokud by totéž tvrdila členka hnutí hippies, takže proč neocitovat v rozvodovém rozsudku Bibli nebo nějakého guru květinových dětí?

Naopak určitě nelze na šaríu (ale ani na Bibli) odkazovat jako na pramen práva (a to samozřejmě ani pokud by ona svatba byla uzavírána podle islámského práva; manželství má možná některé rysy smluvního vztahu, ale představa šaríi jako zvláštních „smluvních podmínek“, které muslimští novomanželé uzavřením manželství akceptují, je v evropském kontextu poněkud zvrhlá…), ba dokonce ani jako na mimoprávní normativní systém (zde má při aplikaci českého, a zatím snad i německého práva, naštěstí stále výsadní postavení evropská, tedy o křesťanské základy opřená, morálka a mravnost). Tím méně lze dát takovému odkazu větší váhu, než veřejnému pořádku obsaženému v našem právním řádu.

A kromě toho – pokud už se soudce chce blýsknout svým všeobecným rozhledem - je dobré nezapomínat, že s jazykovým výkladem nevystačíme ani u zánovního kontinentálního práva, tím méně pak u čtrnáct století starého pramene, u nějž podle některých muftí (viz třeba www.islamonline.net ) například „bití“ už dávno neznamená „bití“….

Apropos, autor tohoto příspěvku není odborníkem ani na německé právo, ani na šaríu, ba ani na manželství (na to snad dokonce nejméně). Budiž proto závěrem pochválena lehkost psaní na blog, snad není pro čtenáře nesnesitelná…;-)