Před několika dny mi přišla tisková zpráva ze Soudního dvora s následujícím titulkem: „Tisková zpráva č. 27/07 ze dne 21. března 2007 - Soudní statistiky 2006: Znatelné zkrácení trvání řízení před Soudním dvorem.“ Tisková zpráva opěvuje rychlost řízení před Soudním dvorem za rok 2006 v následujícím tónu:
„Snižování délky řízení, které bylo zaznamenáno již v letech 2003 až 2005, se v roce 2006 potvrdilo. Co se týče předběžných otázek, průměrná délka řízení dosahuje 19,8 měsíců, zatímco v roce 2003 dosahovala 25,5 měsíců, v roce 2004 23,5 měsíců a v roce 2005 20,4 měsíců. Srovnávací analýza ukazuje, že od roku 1995 dosáhla průměrná délka vyřizování předběžných otázek v roce 2006 své nejnižší hodnoty.“
Od nedávné zajímavé presentace kolegy z ekonomie zde na Institutu, která se týkala kvantifikace a měření výkonnosti italských soudců (ne, nejedná se o humornou presentaci) jsem teď fanoušek statistiky (které sice moc nerozumím, ale asi právě proto jsem jejím fanouškem). Popohnal jsem tedy svoji Ohnivou lišku (Mozilla Firefox) na internetové stránky Soudního dvora a počal se laskat s grafy, čísly, tabulkami a procentními koláči Soudního dvora za rok 2006.
Jako každý Čech jsem se přirozeně začal v číslech uváděných Soudním dvorem šťourat (oprava: kriticky je analyzovat). Jedna věc, která v celé statistice Soudního dvora nesedí a kterou tisková Óda na rychlost nezmiňuje je, že k 1. 5. 2004 přibylo na Soudní dvůr 10 nových soudců a celkový aparát Soudního dvora se odpovídajícím způsobem rozšířil. V okamžiku, kdy se velikost soudu přes noc skoro zdvojnásobí (z 15ti soudců na 25 soudců), je jakési zrychlení produkce nezbytné. Znásobení počtu soudců není prozatím provázeno znásobením nápadu: předběžné otázky z nových členských stejně jako přímé žaloby vyžadují určitý čas „náběhu“. V roce 2004 bylo kupříkladu ze všech nových členských států jen 2 předběžné otázky (Maďarsko), roce 2005 5 předběžných otázek (Maďarsko, Polsko, Česká republika) a roce 2006 pak 11 předběžných otázek z nových členských států. Odpovídá tedy znatelné zvýšení počtu soudců zrychlení řízení?
Domnívám se, že nikoliv. Produkce Soudního dvora se ve skutečnosti zpomaluje. Jako důkaz nám poslouží výpočet, který zohlední počet soudců daný nápad vyřizujících. Vezměme si jako referenční období roku 2003 a roky 2005 a 2006. Záměrně vypouštím rok 2004, kdy se noví soudci museli v novém pracovním prostředí aklimatizovat.
Rok 2003 – 15 soudců skončí 494 věcí, 223 z toho předběžné otázky
Rok 2005 – 25 soudců skončí 574 věcí, 254 z toho předběžné otázky
Rok 2006 – 25 soudců skončí 546 věcí, 266 z toho předběžné otázky
Učiňme nyní velice banální výpočet množství vyřízených věcí (předběžných otázek) na soudce (tedy podíl počet věcí/počet soudců).[1] Z tohoto výpočtu[2] plyne, že proměnná VS (věc na soudce) byla roce 2003 = 33 (16 pro předběžné otázky); 2005 = 23 (10 pro předběžné otázky); 2006 = 22 (11 pro předběžné otázky). Podělíme-li nyní průměrnou délku řízení (PDŘ) v těchto časových údobích u předběžných otázek (2003 = 25,5; 2005 = 20,4; 2006 = 19,8) počtem věcí na soudce, pak získáme (imaginární) proměnnou času stráveného jedním soudcem na jedné předběžné otázce (JS-JPO) . Tato hodnota pro rok 2003 = 1,59 měsíce; 2005 = 2,04 měsíce; 2006 = 1,8 měsíce.
Již v této fázi můžeme konstatovat opačný trend než v oficiální „globální“ statistice. Vezmeme-li v potaz počet soudců, pak časový úsek, který jeden soudce tráví jako soudce zpravodaj na jedné věci de facto narůstá. Celý trend je pak naprosto zřetelný v okamžiku, kdy dosadíme JS-JPO z roku 2003, tedy proměnnou, která zohledňuje počet soudců vyřizujících agendu, do výpočtu z let 2005 a 2006. Zpětným dopočtem délky řízení s touto proměnnou (JS-JPO x VS = PDŘ) zjistíme, jaká by měla být průměrná délka řízení s novými soudci při zachování výkonnosti z roku 2003: v roce 2005 to mělo být 15,9 měsíců, v roce 2006 17,49 měsíce. Skutečné hodnoty jsou 20,4 měsíce pro rok 2005 a 19,8 měsíce pro rok 2006, tedy o 4,5 a 2,4 měsíce déle.
Tento výpočet je přirozeně velice hrubý. Pokouší se ale alespoň nějakým způsobem kvantifikovat to, o čem se v odborných kruzích spekuluje již delší dobu: ač tedy Soudní dvůr od přistoupení často opakuje, jak se mu daří zrychlovat řízení[3] a jak je schopen vyřizovat svůj nápad v rozumných lhůtách, opak je pravdou. Zdánlivé zlepšení je dle mého názoru pouze důsledkem znásobení potenciálu Soudního dvora při více méně stejném nápadu. Ten nápad ale bude postupně růst. Až v nejbližších letech naběhnou předběžné otázky z nových členských států, problém je zpět a zřejmě ještě v horších obrysech, než v prvních letech nového tisíciletí.
Není pochyb o tom, že Soudní dvůr odvádí v rámci možností výtečnou práci. Délka řízení je obecným problémem všech soudů. V případě Soudního dvora je bohužel dána především faktorem, který je mimo kontrolu soudců a soudu: překlady, tlumočením a mnohojazyčným prostředím, ve kterém se Soudní dvůr nalézá. To jsou známé problémy a slabiny, o kterých je možné diskutovat či možná raději mlčet. Určitě je ale dosti nevhodné vyhlašovat do světa „úspěch“, který je ve skutečnosti existuje pouze díky neúplné statistice.
„Snižování délky řízení, které bylo zaznamenáno již v letech 2003 až 2005, se v roce 2006 potvrdilo. Co se týče předběžných otázek, průměrná délka řízení dosahuje 19,8 měsíců, zatímco v roce 2003 dosahovala 25,5 měsíců, v roce 2004 23,5 měsíců a v roce 2005 20,4 měsíců. Srovnávací analýza ukazuje, že od roku 1995 dosáhla průměrná délka vyřizování předběžných otázek v roce 2006 své nejnižší hodnoty.“
Od nedávné zajímavé presentace kolegy z ekonomie zde na Institutu, která se týkala kvantifikace a měření výkonnosti italských soudců (ne, nejedná se o humornou presentaci) jsem teď fanoušek statistiky (které sice moc nerozumím, ale asi právě proto jsem jejím fanouškem). Popohnal jsem tedy svoji Ohnivou lišku (Mozilla Firefox) na internetové stránky Soudního dvora a počal se laskat s grafy, čísly, tabulkami a procentními koláči Soudního dvora za rok 2006.
Jako každý Čech jsem se přirozeně začal v číslech uváděných Soudním dvorem šťourat (oprava: kriticky je analyzovat). Jedna věc, která v celé statistice Soudního dvora nesedí a kterou tisková Óda na rychlost nezmiňuje je, že k 1. 5. 2004 přibylo na Soudní dvůr 10 nových soudců a celkový aparát Soudního dvora se odpovídajícím způsobem rozšířil. V okamžiku, kdy se velikost soudu přes noc skoro zdvojnásobí (z 15ti soudců na 25 soudců), je jakési zrychlení produkce nezbytné. Znásobení počtu soudců není prozatím provázeno znásobením nápadu: předběžné otázky z nových členských stejně jako přímé žaloby vyžadují určitý čas „náběhu“. V roce 2004 bylo kupříkladu ze všech nových členských států jen 2 předběžné otázky (Maďarsko), roce 2005 5 předběžných otázek (Maďarsko, Polsko, Česká republika) a roce 2006 pak 11 předběžných otázek z nových členských států. Odpovídá tedy znatelné zvýšení počtu soudců zrychlení řízení?
Domnívám se, že nikoliv. Produkce Soudního dvora se ve skutečnosti zpomaluje. Jako důkaz nám poslouží výpočet, který zohlední počet soudců daný nápad vyřizujících. Vezměme si jako referenční období roku 2003 a roky 2005 a 2006. Záměrně vypouštím rok 2004, kdy se noví soudci museli v novém pracovním prostředí aklimatizovat.
Rok 2003 – 15 soudců skončí 494 věcí, 223 z toho předběžné otázky
Rok 2005 – 25 soudců skončí 574 věcí, 254 z toho předběžné otázky
Rok 2006 – 25 soudců skončí 546 věcí, 266 z toho předběžné otázky
Učiňme nyní velice banální výpočet množství vyřízených věcí (předběžných otázek) na soudce (tedy podíl počet věcí/počet soudců).[1] Z tohoto výpočtu[2] plyne, že proměnná VS (věc na soudce) byla roce 2003 = 33 (16 pro předběžné otázky); 2005 = 23 (10 pro předběžné otázky); 2006 = 22 (11 pro předběžné otázky). Podělíme-li nyní průměrnou délku řízení (PDŘ) v těchto časových údobích u předběžných otázek (2003 = 25,5; 2005 = 20,4; 2006 = 19,8) počtem věcí na soudce, pak získáme (imaginární) proměnnou času stráveného jedním soudcem na jedné předběžné otázce (JS-JPO) . Tato hodnota pro rok 2003 = 1,59 měsíce; 2005 = 2,04 měsíce; 2006 = 1,8 měsíce.
Již v této fázi můžeme konstatovat opačný trend než v oficiální „globální“ statistice. Vezmeme-li v potaz počet soudců, pak časový úsek, který jeden soudce tráví jako soudce zpravodaj na jedné věci de facto narůstá. Celý trend je pak naprosto zřetelný v okamžiku, kdy dosadíme JS-JPO z roku 2003, tedy proměnnou, která zohledňuje počet soudců vyřizujících agendu, do výpočtu z let 2005 a 2006. Zpětným dopočtem délky řízení s touto proměnnou (JS-JPO x VS = PDŘ) zjistíme, jaká by měla být průměrná délka řízení s novými soudci při zachování výkonnosti z roku 2003: v roce 2005 to mělo být 15,9 měsíců, v roce 2006 17,49 měsíce. Skutečné hodnoty jsou 20,4 měsíce pro rok 2005 a 19,8 měsíce pro rok 2006, tedy o 4,5 a 2,4 měsíce déle.
Tento výpočet je přirozeně velice hrubý. Pokouší se ale alespoň nějakým způsobem kvantifikovat to, o čem se v odborných kruzích spekuluje již delší dobu: ač tedy Soudní dvůr od přistoupení často opakuje, jak se mu daří zrychlovat řízení[3] a jak je schopen vyřizovat svůj nápad v rozumných lhůtách, opak je pravdou. Zdánlivé zlepšení je dle mého názoru pouze důsledkem znásobení potenciálu Soudního dvora při více méně stejném nápadu. Ten nápad ale bude postupně růst. Až v nejbližších letech naběhnou předběžné otázky z nových členských států, problém je zpět a zřejmě ještě v horších obrysech, než v prvních letech nového tisíciletí.
Není pochyb o tom, že Soudní dvůr odvádí v rámci možností výtečnou práci. Délka řízení je obecným problémem všech soudů. V případě Soudního dvora je bohužel dána především faktorem, který je mimo kontrolu soudců a soudu: překlady, tlumočením a mnohojazyčným prostředím, ve kterém se Soudní dvůr nalézá. To jsou známé problémy a slabiny, o kterých je možné diskutovat či možná raději mlčet. Určitě je ale dosti nevhodné vyhlašovat do světa „úspěch“, který je ve skutečnosti existuje pouze díky neúplné statistice.
________________________________________________
[1] Banální proto, že vychází z předpokladu, že každý člen Soudního dvora jedná jako soudce-zpravodaj, což přirozeně nemusí být (plně) pravdou u předsedy Soudního dvora a předsedů senátů. Tato skutečnost však není klíčová, neboť stejný nápad se poměrně rozdělí mezi ostatní soudce. Navíc kdybychom zohlednili skutečnost, že někteří členové Soudního dvora dostávají snížený či žádný „vlastní“ nápad, pak by byl tento výpočet pro výkonnost vyzněl ještě hůře: 10 nových soudců, kteří přibyli, byli ve smyslu výkonnosti “prostými votanty“, kteří dostali plný nápad. Předseda soudu reálně snižuje výkonnost celého soudu před i po rozšíření, po rozšíření se však statisticky „rozpouští“ mezi větší počet soudců.
[2] Zaokrouhleno na celé jednotky.
[3] A to nejenom díky posilám z nových členských států, ale také díky dalším procesním úpravám pro zrychlení řízení.
[1] Banální proto, že vychází z předpokladu, že každý člen Soudního dvora jedná jako soudce-zpravodaj, což přirozeně nemusí být (plně) pravdou u předsedy Soudního dvora a předsedů senátů. Tato skutečnost však není klíčová, neboť stejný nápad se poměrně rozdělí mezi ostatní soudce. Navíc kdybychom zohlednili skutečnost, že někteří členové Soudního dvora dostávají snížený či žádný „vlastní“ nápad, pak by byl tento výpočet pro výkonnost vyzněl ještě hůře: 10 nových soudců, kteří přibyli, byli ve smyslu výkonnosti “prostými votanty“, kteří dostali plný nápad. Předseda soudu reálně snižuje výkonnost celého soudu před i po rozšíření, po rozšíření se však statisticky „rozpouští“ mezi větší počet soudců.
[2] Zaokrouhleno na celé jednotky.
[3] A to nejenom díky posilám z nových členských států, ale také díky dalším procesním úpravám pro zrychlení řízení.
S tím, co Michal napsal, musím jen souhlasit. Vedle toho bych zmínil ještě jeden aspekt, který mne trápí možná ještě více než délka řízení a myslím, že už ho tady kdysi naťukl Honza Komárek v souvislosti s kauzou Banca di Popolare - v (ne)úspěšné snaze zrychlovat se ESD snaží zkracovat své judikáty, aby překlady apod. zabraly méně času. Odůvodnění se tak stávají často velice lakonickými. Pokud je jasné, co chtěl básník ESD říci, pak už mnohdy nebývá tak jasné, proč to říká. Nedostatečně vyargumentovaná rozhodnutí jsou pak méně přesvědčivá a tedy obtížněji akceptovatelná (nejen) pro národní soudy.
OdpovědětVymazatSamozřejmě neznám dost podrobně praxi na ESD, ale z vlastní praxe můžu říci, že zvýšení počtu soudců či senátů většinou nebývá vyváženo zvýšením výkonnosti ve stejném poměru. Když odhlédnu od toho, že ti nově přicházející soudci jsou zkrátka nováčci /nebo alespoň noví na daném stupni soudu/ a musí se naučit konkrétní praxi na daném soudu, takže zpočátku pracují méně efektivně, jsou tu ještě další problémy. Např. pokud má být zachována jednotnost rozhodování, pak je potřeba větší doby pro vzájemné konzultace stanovisek mezi jednotlivými soudci či senáty. Nedělám si sice iluze o tom, že by v našich podmínkách toto byl běžný jev, ale pokud se konklrétní soud o takový přístup snaží, pak to většinou má tento dopad. Můj osobní názor je, že od určitého počtu soudců už nemá smysl zvyšovat výkon soudu navyšováním jejich počtu, ale zvýšením počtu obslužného personálu, případně přiměřenou změnou procesních pravidel. Což je konkrétně u nás největší problém, na většině soudů ještě skoro žádný takový odborný personál není.
OdpovědětVymazatAd J. Sýkora: Máte naprostou pravdu. To, že řešením rostoucího nápadu není zvyšování počtu soudců, ale systémové změna, se snad postupně stává akceptovaným názorem.
OdpovědětVymazatStejně tak souhlasím s tím, že "nováčci" jsou z definice vždy v počátcích pomalejší. Proto jsem také nezohlednil rok 2004, kdy nastal právě hlavní příliv nováčků.
Nevím, nakolik je v případě Soudního dvora akceptovatelný argument o zachování jednoty rozhodování při zvýšeném počtu soudců zvýšeným počtem mezi-senátních konzultací. To by veděl někdo z uvnitř soudu a ten to zase nepoví.
V každém případě má "interpretace" výroční zprávy Soudního dvora nebyla myšlena jako "jste pomalí", ale jako "nechlubte se něčím, co je hodně sporné", v horším případě není korektní.