„Ústavní soud dnes odmítl žalobu pražské radnice, kterou se dovolávala....“
Vždy, když otevírám soudní monitoring českého tisku, pozoruji na sobě masochistická nutkání; tak copak se dnes opět dozvím, jakou perlou oči své zatížím? Zjistím opět, že Ústavní soud odmítá žaloby? Že Nejvyšší správní soud rozhoduje o odvoláních? Že ve volebních věcech rozhoduje Nejvyšší soud? Že krajský soud tam a tam vynesl ortel?
Již několikrát jsem se účastnil debat o úrovni právní žurnalistiky. Poslední z nich se týkala právního zpravodajství v Bulharsku. Motivy byly však překvapivě stejné, jako u nás. Profesní část barikády, tedy soudci, advokáti, státní zástupci apod., si zpravidla stěžuje na neznalost novinářů, neschopnost rozlišit základní procesní postupy v rámci justice. Mnoho soudců odmítá s novináři mluvit proto, že by jejich názory jenom zkreslili či následně sestřihli do 10ti sekundového spotu a úplně překroutili či vytrhli z kontextu. Novináři se zase brání tím, že musí noviny „prodat“. Nemohou proto vytvářet zpravodajství o procesních finesách, kterým není běžný čtenář/divák schopen porozumět. Dobrá zpráva musí být krátká, úderná, jednoduchá. Každou novinku či tiskovou zprávu je proto nutné „zjednodušit“. U této aktivity jsem se párkrát vyskytl: v několika vteřinách se z Nejvyššího správního soudu stává Nejvyšší soud, z kasační stížnosti jenom stížnost. Zpráva je pak dostatečně „jednoduchá“ a hurá s ní do novin.
Obě části barikády jsou zakopány na svých pozicích; kupříkladu soudci odmítají „sejít“ o něco níže se svým vyjadřovacím rejstříkem. Namísto toho zaznívají návrhy, že by se novináři měli „školit“ předtím, než začnou psát či referovat o justici. Novináři se zase ohánějí svojí sociologickou kategorií „průměrného čtenáře“, pro kterého údajně píší. Ten je definičně tupý: nemůžeme ho proto zatěžovat složitějšími výrazy, protože je nepochopí. Odpověď soudců je odmítnutí sestoupit do „intelektuálního suterénu“ současných průměrných českých médií. Dveře jsou tak zavřeny, komunikace se nekoná.
Kudy ven? Dle mého názoru jsou na vině nesprávná koncepce profesní přípravy novinářů u nás. Navrhuji s okamžitou platností zavřít fakulty/katedry/instituty žurnalistiky. Studium „žurnalistiky“ jako samostatného oboru je zbytečné. Absolvent tohoto oboru možná umí napsat fejeton/esej/úvahu a já nevím co ještě, má však mizivé odborné znalosti. Pokud pak chce psát něco jiného než černou kroniku nebo komentáře k fotkám nahých hvězdiček, musí se pokusit proniknout do nějakého oboru. Základem vzdělání novináře je proto znalost určitého oboru, o kterém píše, nikoliv tříleté/pětileté studium neoboru názvem „žurnalistika“. To je ostatně standard v solidních západních médiích; pokud chce někdo psát o právu či o politice, musí být vzděláním právník či politolog, nikoliv „žurnalista“. Příprava tohoto typu odborných novinářů proto probíhá tak, že jedinci s odborným vzděláním jsou v rámci buď centrálního kurzu anebo v rámci novin samotných předány základní žurnalistické dovednosti. Jak pronesl (tuším?) editor the New York Times: dejte mi opici s tužkou a do 14 dní z ní udělám novináře.
Na lepší časy se snad blýská i u nás; zatím mi na jejich vyjmenování stačí prsty jedná ruky, nicméně ti čeští novináři, kteří se snaží o právu referovat trochu smysluplným způsobem, jsou buď absolventy nebo alespoň bývalými studenty práva. Tak snad až budeme mít ty davy nezaměstnaných právníků, kterými hrozí příslušná místa jako jedním z důvodů, proč neotvírat nové právnické fakulty, třeba se více jedinců z tohoto davu začne zamýšlet nad profesní budoucností novináře...
Vždy, když otevírám soudní monitoring českého tisku, pozoruji na sobě masochistická nutkání; tak copak se dnes opět dozvím, jakou perlou oči své zatížím? Zjistím opět, že Ústavní soud odmítá žaloby? Že Nejvyšší správní soud rozhoduje o odvoláních? Že ve volebních věcech rozhoduje Nejvyšší soud? Že krajský soud tam a tam vynesl ortel?
Již několikrát jsem se účastnil debat o úrovni právní žurnalistiky. Poslední z nich se týkala právního zpravodajství v Bulharsku. Motivy byly však překvapivě stejné, jako u nás. Profesní část barikády, tedy soudci, advokáti, státní zástupci apod., si zpravidla stěžuje na neznalost novinářů, neschopnost rozlišit základní procesní postupy v rámci justice. Mnoho soudců odmítá s novináři mluvit proto, že by jejich názory jenom zkreslili či následně sestřihli do 10ti sekundového spotu a úplně překroutili či vytrhli z kontextu. Novináři se zase brání tím, že musí noviny „prodat“. Nemohou proto vytvářet zpravodajství o procesních finesách, kterým není běžný čtenář/divák schopen porozumět. Dobrá zpráva musí být krátká, úderná, jednoduchá. Každou novinku či tiskovou zprávu je proto nutné „zjednodušit“. U této aktivity jsem se párkrát vyskytl: v několika vteřinách se z Nejvyššího správního soudu stává Nejvyšší soud, z kasační stížnosti jenom stížnost. Zpráva je pak dostatečně „jednoduchá“ a hurá s ní do novin.
Obě části barikády jsou zakopány na svých pozicích; kupříkladu soudci odmítají „sejít“ o něco níže se svým vyjadřovacím rejstříkem. Namísto toho zaznívají návrhy, že by se novináři měli „školit“ předtím, než začnou psát či referovat o justici. Novináři se zase ohánějí svojí sociologickou kategorií „průměrného čtenáře“, pro kterého údajně píší. Ten je definičně tupý: nemůžeme ho proto zatěžovat složitějšími výrazy, protože je nepochopí. Odpověď soudců je odmítnutí sestoupit do „intelektuálního suterénu“ současných průměrných českých médií. Dveře jsou tak zavřeny, komunikace se nekoná.
Kudy ven? Dle mého názoru jsou na vině nesprávná koncepce profesní přípravy novinářů u nás. Navrhuji s okamžitou platností zavřít fakulty/katedry/instituty žurnalistiky. Studium „žurnalistiky“ jako samostatného oboru je zbytečné. Absolvent tohoto oboru možná umí napsat fejeton/esej/úvahu a já nevím co ještě, má však mizivé odborné znalosti. Pokud pak chce psát něco jiného než černou kroniku nebo komentáře k fotkám nahých hvězdiček, musí se pokusit proniknout do nějakého oboru. Základem vzdělání novináře je proto znalost určitého oboru, o kterém píše, nikoliv tříleté/pětileté studium neoboru názvem „žurnalistika“. To je ostatně standard v solidních západních médiích; pokud chce někdo psát o právu či o politice, musí být vzděláním právník či politolog, nikoliv „žurnalista“. Příprava tohoto typu odborných novinářů proto probíhá tak, že jedinci s odborným vzděláním jsou v rámci buď centrálního kurzu anebo v rámci novin samotných předány základní žurnalistické dovednosti. Jak pronesl (tuším?) editor the New York Times: dejte mi opici s tužkou a do 14 dní z ní udělám novináře.
Na lepší časy se snad blýská i u nás; zatím mi na jejich vyjmenování stačí prsty jedná ruky, nicméně ti čeští novináři, kteří se snaží o právu referovat trochu smysluplným způsobem, jsou buď absolventy nebo alespoň bývalými studenty práva. Tak snad až budeme mít ty davy nezaměstnaných právníků, kterými hrozí příslušná místa jako jedním z důvodů, proč neotvírat nové právnické fakulty, třeba se více jedinců z tohoto davu začne zamýšlet nad profesní budoucností novináře...
Naprostý souhlas. Studium práva myslím na žurnalistice zabere jeden semestr, a takto to tam chodí s řadou dalších věcí. V Česku píše o právu výborně třebas Tomáš Němeček, vynikající je Jan Macháček (ten má ale naprosto dokonalý přehled úplně o všem, snad nejlepší český komentátor vůbec), velmi dobře píše o právu Petr Uhl v Právu, ale to je jaksi všechno a už mne jaksi nic nenapadá. Je to hrozná škoda, protože naše situace je tak nesrovnatelná s USA, Německem, ale i Polskem (jak často říkám, v Česku není Gazetta Wyborcza).
OdpovědětVymazatTento článek mi připomněl ochranu spotřebitele v rámci nekalé soutěže v Německu v sedmdesátých a osmdesátých létech. Spotřebitel byl tehdy považován za takového „debila,“ že bylo dostačující bylo-li oklamáno 10-15% spotřebitelů, aby byla naplněna skutková podstata klamavé reklamy. Jedním z kritiků takto silné ochrany spotřebitele byl Volker Emmerich, kterému se podařilo vystihnout tento problém velice vtipně a zároveň výstižně: „Schutz des an der Grenze zur Debilität verharrenden, unmündigen, einer umfassenden Betreuung bedürftigen, hilflosen Verbrauchers.“
OdpovědětVymazatBohužel mám občas pocit, že současný čtenář novin v ČR je vnímám stejně jako spotřebitel v Německu v sedmdesátých a osmdesátých létech.
K těm, které jmenoval Zdeněk Kühn bych se nebál přidat například Luďka Navaru.
Dovolil bych si s Michalem nesouhlasit: nemyslím, že by o právu měli psat novináři, kteří vystudovali právnickou fakultu. Právo je nástrojem společenské regulace (pracovní definice pro účely tohoto komentáře) a jako takové musí být společnosti srozumitelné. Pokud soudce nedokáže srozumitelně vysvětlit, proč rozhodl určitým způsobem, je to jeho chyba, ne chyba novináře. Novináře lze považovat za "lakmusový papírek" srozumitelnosti právního jazyka a vyjadřování jeho aktérů. Pokud právníci komunikují tak, že inteligentní novinář nerozpozná, co je důležité (a má tedy zůstat nezkresleno), opět, je to jejich chyba, ne chyba novinářů.
OdpovědětVymazatMyslím, že Michalův odkaz na zahraniční tisk je nepřesný: samozřejmě, noviny ve Spojených státech mají novináře-specialisty, kteří referují o aktuálních rozhodnutích Nejvyššího soudu. Nevěřím ale, že by pouze tito novináři psali o právu.
Až u nás bude justice vnímána jako důležitá součást institucionálního rámce společenské regulace a také praktické politiky (jako tomu je ve Spojených státech), pak možná bude společenská poptávka po novinářích-právnících. Zatím tomu tak není a posílat novináře na právnické fakulty je podle mě nesmysl. Vede to jen k jakémusi "zbožšťování" práva. Ne, právo je intelektuální činnost jako každá jiná a jako taková nemá zůstat v rukách "vysvěcených" - tj. majitelů diplomu. Tuhle nebeskou bránu bych nechal zavřenou-ať se Michal nedoklepe.
Já si myslím, že obecně mají novináři dva problémy.
OdpovědětVymazatTím prvním je, že běžně píší o něčem, o čem nemají ani ponětí (stačí se zeptat odborníků v jakémkoliv oboru a jejich názor bude obdobný našemu) a podle toho pak vypadá výsledek, pokud si takový článek přečte někdo kdo dané problematice nerozumí, získá zcela zkreslené informace.
Druhým problémem je klipovitost doby, novináře nezajímá nějaká podstata problému, kterou by se v článku zabývali, ale výsledkem musí být jednoduchá, úderná zpráva psaná nejlépe v holých větách.
Otázkou je, zda je možné složitý problém, na který se novinář táže, shrnout do jedné holé věty. Někdy ano, ale ve většině případů ne, problém je většinou složitější. A pokud si novinář správně nezapamatuje ani název orgánu, který rozhodoval, je asi jakákoliv snaha o komunikaci marná, neboť je evidentní, že novinář vlastně ani nemá zájem aby jeho zpráva měla hlavu a patu, potřebuje jen zaplácnout novinový papír a fakta jsou pro něj nepodstatná.
Souhlasím s Janem Matesem. Jen si nemyslím, že by řešením bylo dělat z novinářů odborníky v oblastech, o kterých píší. Přece jenom bych nerušil obor žurnalistiky, jak navrhuje MB, ale raději se zaměřil na to, co (a jakým způsobem) se tam učí.
OdpovědětVymazatAd Jan Komarek I: "pravo je nastrojem spolecenske regulace" ci "součást institucionálního rámce společenské regulace" jiz tyto obraty Ti pres 80% ceskych novin nevezme, protoze jsou prilis slozite pro "prumerneho ctenare" a muselo by se to zjednodusit.
OdpovědětVymazatObavam se, ze vetsina Tvych komentaru pochazi z idealistickeho pojeti ceskeho novinare; zkus jim dodat nejakou tiskovou zpravu.
Pozor: nikde v mem postu neni napsano, ze "pouze novinari s diplome z pravnicke fakulty" smeji psat o pravu. Co rikam je, ze pro novinare - zpravodajce je klicove odborne vzdelani v jakemkoliv oboru (nejen pravu), nikoliv studium cehosi s nazvem "zurnalistika" ci "masove komunikace" apod.
Souhlasím s tím, že pro čtenáře není podstatné rozlišovat kasační stížnost a třeba dovolání, nicméně o právu se vskutku píše špatně (o čemkoliv jiném ostatně také). Myslím si obdobně jako Michal Bobek, že žurnalistická fakulta jako taková je zbytečná, pokud nenavazuje na studium nějakého speciálního oboru.
OdpovědětVymazatAd R. Zbiral: rozhodne se nejedna o dotykani ;-) Mate naprostou pravdu v tom, ze post je "elitisticky". Samozrejme se jedna o me osobni zajmy; o jedince, kteri si kazde rano s potesenim otevrou Blesk a cestou do prace do prolozi "Metrem" ci "Aha", vazne strach nemam. Jedna se o elitisticky stesk ve jmenu zoufalcu, kteri by radi pouzivali ceske noviny i na neco jineho nez .... baleni fish and chips.
OdpovědětVymazatObecne: velikost trhu - nevim, jestli to neni jen takove univerzalni zaklinadlo, abychom se nemuseli podivat pravde do oci (treba zminovene NZZ - Neue Zurcher Zeitung vychazi primarne pro nemecky mluvici Svycary. To taky neni az tak obrovsky trh... A jak to, ze muze mit kvalitni noviny Belgie ci Nizozemi, jedno se srovnatelnym, druhe s mensim trhem ?)
Souhlasím, že se o právu píše špatně. Naopak mi připadá naprosto ujeté, aby se novinářem mohl stát teprve odborník na danou problematiku.
OdpovědětVymazatMichalově reakci nerozumím (cituji: "nikde v mem postu neni napsano, ze "pouze novinari s diplomem z pravnicke fakulty" smeji psat o pravu. Co rikam je, ze pro novinare - zpravodajce je klicove odborne vzdelani v jakemkoliv oboru (nejen pravu), nikoliv studium cehosi s nazvem "zurnalistika" ci "masove komunikace" apod.").
Podle mně ale "klíčové odborné vzdělání" zřejmě předpokládá diplom, nebo ne? Odpověď MB je tak jaksi rozporná. Nebo je pro MB postačující, když jeho odborně kovaný novinář prolétne pár semestrů na PF, pár semestrů ma VŠE a hurá do Mladé fronty psát o právu a politice?
Vámi uvádění novináři (Němeček, Macháček atd...) píší o právu dobře nikoliv proto, že se otřeli o PF, ale proto, že jsou prostě dobří novináři.
Co mi schází, je třebas zasvěcené informování o judikatuře. Dobrý novinář by si měl být schopen dané rozhodnutí přečíst a pak ho rozumně lidem přetlumočit.
OdpovědětVymazatTo souvisí se dvěm věcmi: za prvé soudy by měly publikovat rozhodnutí okamžitě, co jej vyhlásí, online (jinak není o čem psát, leda snad o ústním vyhlášení, což se také děje). Za druhé soudci by měli schopni ve vyhlášení rozumně a stručně vysvětlit, na čem je jejich rozhodnutí vlastně založeno.
Obecně si myslím, že novinář píšící o právu by v zásadě měl mít právnickou fakultu vystudovanou. Mimochodem vím, že v současné době takových novinářů přibývá, což je určitě do budoucna slibné.
K Janu Komárkovi: Němeček píše o právu podle mne dobře, že se o právnickou fakultu otřel (resp. ji vystudoval), Macháček píše skvěle o všem (z takových lidí mám hluboký respekt), Petr Uhl si vystudoval večerní školu práva po komunistických basách (jeden z novinářů s nejlepším citem pro právo, jakkoliv zdaleka ne ve všem s ním souhlasím). Jinak souhlas s Navarou, četl jsem od něj také některé skvělé věci a dokonce je i někde citoval.
Psat se musi umet, ale to se clovek nauci jenom psanim, treba v nejakych novinach.
OdpovědětVymazatPripada mi, ze zurnalisticka fakulta povazuje za idealniho absolventa takoveho Hanaka z Prava: Prakticke znalosti zadne, ale ke vsemu zna nejaky pekny citat nebo recnicky obrat.
Je to jenom odhad; jak studium skutecne vypada, nevim.
Je asi jedno, co studujete, pokud je to studium intelektualne kvalitni. Kdyz studujete prava na dobre fakulte, nauci vas to identifikovat problem a pracovat se zdroji. Kdyz studujete zurnalistiku na spatne fakulte, nauci vas to pamatovat si, co kdy rekl Karel Capek o profesi novinare.
Je to drsny predsudek, ale presto: Pokud by v obecne zamerenych novinach byl clanek od absolventa zurnalistiky a matfyzu, vyberu si ten druhy.
Take povazuji Machacka z HN za naseho nejlepsiho komentatora; na fakulte zurnalistiky se to asi nenaucil.
Pravni problemy nejsou natolik slozite, aby jejich hlavni otazky nebylo mozne vysvetlit obecnym jazykem i mirne nadprumernemu laikovi. Pokud to novinari neumi, pak ne proto, ze nemaji pravnicke vzdelani, ale proto, ze maji spatne vzdelani. (Pokud se specializujete na pravni zurnalistiku, staci ovsem pravni vzdelani, i kdyz spatne.)
Psat komentare o tom, jak moc je Paroubek namysleny, je pro luzry. Pokud chcete psat o politice rozumne, musite ZNAT zakulisi, metodologii pruzkumu verejneho mineni, nejake to pravo (odposlechy...) a spoustu dalsich veci. Ty se na fakulte zurnalistiky nenaucite.
Na styl mate korektora. A text bez obsahu ani styl nevytrhne, i kdyz si treba Steigerwald mysli opak.
A taky je to vec talentu -- co vidime v celostatnich denicich jsou / maji byt spicky. A na spicce fouka. Nema na to kazdy a nejde se to uplne naucit.
Zásadním problémem, palčivě zřejmým zejména v dekádě po revluci roku 1989, kdy nejrůznější naši odbornívci, zákonodárci, politici, atd. vyjížděli na konference, bilaterální nebo multilaterální jednání a měli tam v nejrůznějších fomátech vystupovat.
OdpovědětVymazatObodně na tom, jako inženýři, právníci, soudci, bankéři atd. atd. nebyli většinou špatně, mnozí výborně a "na mezinárodní úrovni". Problém byl (nejen s AJ nebo NJ atd.) hlavně ve zcela neefektivní komunikaci. Bylo to jako na sjezdu KSČ. Suchopárné, otrocké, nudné, nesděluijící podstatu, natožpak efektivně.
Ikdyž se věci, spíše jen v AJ a NJ, za ta léta nejednou hodně zlepšily, efektivní komunikace je stále tak či onak problémem, brzdou, zmařenou příležitostí.
A že jsem, jako tlumočnice, byla na mnoha tuctech mezivládních jednání, konferencí, atd. atd.
Musím tedy souhlasit s Janem Komárkem (níže): Pokud (náš) soudce nebo kdokoliv médii a novináři dotazovaný není schopen stručně a jasně vystihnout a prezentovat daný poroblém "široké veřejnosti", tak je to problém jeho a ne novináře (nebo veřejnosti).
Očekávat, že naše média budou mít v právu formálně vzdělané novináře proto, aby mohli dělat rozhovory a psát články nebo dělat videoklipy na aktální otázky týkající se právní tématiky, není reálné. Zejména v dnešních médiích (tvrdá konkuence, nízké marže) na to nejsou peníze, ani lidi. Média nemohou mít formálně ve všech těch oborech vzdělané lidi. Účinně komunikovat je na každém odborníkovi nebo politikovi, atd. atd., na kterého se média obrátí a který se neschovává jen za "no comments", ale má za povinnost nebo vidí jako příležitost přes novináře širokou veřejnost vhodně oslovit.
Problém s tím, že člověk (politik atd.) nejednou ve skutečném článku nebo videoklipu nepozná to, co chtěl vlastně říci, je pak problém jeho samotného (měl komunikovat jasně a správné pochopení svého vyjádření se si s novinářem ověřit) anebo danému médiu sdělit, že příště musí poslat někoho, kdo bude jeho jasně artikulované vyjádření interpretoat lépe, tedy tak, ajy bylo myšleno.
Návrh na zušení fakulty žurnalistiky je laciné gesto. Nemalý objem mediální komunikace je tak všeobecný a příprava na výkon povolání žurnalisty tak univerzálně aplikovatelná v praxi, že existence fakulty je zcela oprávněná.
Znovu tedy: Jsem-li oslovena všeobecnými médii a nechci je odmítnout, tedy vidím v tom možnost oslovit širokou veřejnost, je hlavně na mě samotné, jak své sdělení provedu.