Pouť k podobence mistra

Když už na mě bylo v předešlém postu prozrazeno, jaké hity věnuji svým přátelům k narozeninám, tak již také nebudu tajit, že jsme v rámci Komáří návštěvy Oxford 2005 také vykonali pouť k tváři mistra (viz fotodokumentace). Hart visí v jídelně. Brasenose College. Nikoliv snad proto, že by studentům při pohledu na jeho portrét lépe chutnalo, ale proto, že portréty bývalých představených („heads of houses“) jednotlivých kolejí jsou tradičně vystavovány po stěnách kolejních jídelen.

Vcelku surrealistický zážitek na toto téma jsem měl při návštěvě Keble College (Ano, skutečně čti [kíbl]), kam jsem byl pozván na formální večeři jedním francouzským kolegou, který tam vyučoval. A to přímo k „vysokému stolu“, tedy „high table“, kde večeří, na vyvýšeném stupínku oproti zbytku jídelny, vyučující v koleji (fellows). Byl jsem usazen naproti kolegovi, hned vedle současné představené koleje (principal). Počal jsem obdivovat olejomalby bývalých principálů a principálek; pak jsem se podíval okolo sebe na lidi u stolu a zjistil, že podobizny na dvou nejnovějších portrétech se nápadně shodují s mými spolustolovníky. Stočil jsem na toto téma řeč s principálkou a ona mi potvrdila, že je tomu skutečně tak: ona a její předchůdce, který seděl po její pravé straně, již skutečně viseli na zdi. Nenápadně jsem se přeptal, zda jí to nepřipadá mírně morbidní. V ostatních kolejích bývají představení vyvěšení až po své smrti a zařadí se tak do „galerie slavných“ hned vedle svých staletých předchůdců (srov. kupř. známou Christ Church Hall, kde takto visí představení koleje někdy od 15. století a kde se proto točí pokleslý žánr typu Harryho Pottera).

Odpověď principálky byla typicky anglická; suchým, pragmatickým tónem mi vysvětlila, že pokud se chce daná osoba ke své stylizaci na zdi vyjádřit, musí tak učinit za života, protože po smrti si tam kolej strčí, co se jim zlíbí. Proto se v Keble College ustálil zvyk, že si odstupující principál v posledním roce svého mandátu objedná obraz, na jehož provedení dohlíží a obraz je pak rovnou vyvěšen. Logické a racionální vysvětlení. Nemohl jsem se nicméně zbavit dojmu, jaký jsem měl při své první návštěvě české vesnice Svatá Helena v rumunském Banátu. Tam totiž si se stejnou logikou kupovali lidé své hrobečky již za života a dokonce tam přidělávali své podobenky a nápisy dle své vůle. Pro návštěvníky bylo trochu morbidní zjištění, že většina babiček a dědečků, které potkával při procházce ve vesnici, má už svůj obrázek na hrobečku a na nápis zbývá pouze doplnit „koncové“ datum. No, parafrází slov inspektora Trachty: Je dobré být připraven na vše. Není nic horšího, než když Vás zavolají k mrtvole, která si nekoupila hrob. To bych ji nejradši zabil....