Na včerejším metodologickém semináři z právní a ústavní teorie přišla řeč mimo jiné na zajímavou otázku: jak je možné potvrdit či vyvrátit teorii v právu?
Můj první pokusný argument byl mírně scholastický: nijak. Představme si situaci, kdy někdo píše kupříkladu disertaci, která má silný empirický základ (jako třeba výtečná práce Zdeňkova či možná, ve vzdálené budoucnosti ve vzdálené galaxii, moje). Empirickou část určitým způsobem zpracuji, přejdu k teorii a závěrem přijdu s „teorií“, která vysvětluje empirická fakta. Na čem budu svoji teorii testovat? V úvahu přicházejí dva zdroje protiargumentů: interní a externí. Interní by znamenal, že v rámci pramenů mé práce je jeden či více, který protiřečí závěrům, ke kterým jsem došel. Pak se asi nejedná o reálné vyvrácení mé teorie, ale spíše o lajdáckou badatelskou práci, která je vnitřně nekonzistentní a žádná teorie hodna toho jména nebyla vůbec vytvořena. Jestliže však existují nějaké externí prameny, které by moji teorii vyvracely, a já jsem se s nimi opět nevypořádal, pak je to opět nedbale odvedená práce: ony argumenty měly být (jestliže jsou relevantní a já jsem o nich věděl) v mé práci zohledněny a já jsem se měl s nimi vypořádat.
Výše uvedený argument je logicky správný, jeho problém je však v množství ideálních předpokladů, které v praxi nikdy nebudou splněny. Problematické bude přinejmenším:
- shromáždit všechna relevantní empirická fakta;
- „překlad“ těchto skutečností v určitou teorii, kde může dojít k výkladovému posunu;
- předpoklad ideální znalosti všech dostupných pramenů, což je v současném světě neproveditelné.
Argument, kterým se snažil na původní myšlenku reagovat W. Sadurski, byl také zajímavý: při vytváření teorie si nutně vymezuji určitou míru abstrakce či určitý okruh problémů, které do ní zahrnu. Interní a externí argumenty pro i proti se pak vždy definují s ohledem na můj okruh zájmu (například teritoriální). Jestliže tak například zpracovávám judikaturu francouzských, anglických a německých soudů a na jejich základě vytvořím určitou teorii, pak k vyvrácení této teorie může posloužit judikatura belgická či irská, která říká opak.
Tímto argumentem jsem nebyl až tak přesvědčen: přeci právě pro zamezení podobného problému zpravidla teritoriálně definuji svůj výzkum. Jestliže pak také nedojdu k univerzalistickému závěru typu „soudy pracují se srovnávacím právem tak a tak“, ale dojdu k závěru reflektujícímu můj teritoriální závěr „anglické, německé a francouzské soudy pracují se srovnávacím právem tak a tak“, pak mě mohou protiargumenty z Belgie či Irska nechat vcelku chladným.
Problémem nicméně bude rámec časový; svůj výzkum definuji v nějakém časovém rámci. Jestliže dojdu na základě analýzy judikatury k teorii, která říká „Je A“ a pozdější judikatura začne říkat je „Non-A“, tak se mohu pokoušet ještě chvilku interpretačně bruslit (no vždyť to jsem vlastně říkal taky, že?) případně mohu opět (poněkud scholasticky) prohlašovat, že předmětem mého zájmu bylo vytvoření teorii v daném čase a nikoliv pro budoucnost (proč bych to potom dělal?), teorie nicméně skutečně padá: v rámci mého výzkumného okruhu vznikají protiargumenty, skutečně externí k mé teorii, které ji vyvracejí. Kolik je těchto protiargumentů potřeba? Stačí (i ve společenských vědách) skutečně jeden? Můžu mít platný induktivní argument z jediného příkladu? A co na to Jan Tleskač?
Já si toho Poppera budu muset asi vážně přečíst....
Můj první pokusný argument byl mírně scholastický: nijak. Představme si situaci, kdy někdo píše kupříkladu disertaci, která má silný empirický základ (jako třeba výtečná práce Zdeňkova či možná, ve vzdálené budoucnosti ve vzdálené galaxii, moje). Empirickou část určitým způsobem zpracuji, přejdu k teorii a závěrem přijdu s „teorií“, která vysvětluje empirická fakta. Na čem budu svoji teorii testovat? V úvahu přicházejí dva zdroje protiargumentů: interní a externí. Interní by znamenal, že v rámci pramenů mé práce je jeden či více, který protiřečí závěrům, ke kterým jsem došel. Pak se asi nejedná o reálné vyvrácení mé teorie, ale spíše o lajdáckou badatelskou práci, která je vnitřně nekonzistentní a žádná teorie hodna toho jména nebyla vůbec vytvořena. Jestliže však existují nějaké externí prameny, které by moji teorii vyvracely, a já jsem se s nimi opět nevypořádal, pak je to opět nedbale odvedená práce: ony argumenty měly být (jestliže jsou relevantní a já jsem o nich věděl) v mé práci zohledněny a já jsem se měl s nimi vypořádat.
Výše uvedený argument je logicky správný, jeho problém je však v množství ideálních předpokladů, které v praxi nikdy nebudou splněny. Problematické bude přinejmenším:
- shromáždit všechna relevantní empirická fakta;
- „překlad“ těchto skutečností v určitou teorii, kde může dojít k výkladovému posunu;
- předpoklad ideální znalosti všech dostupných pramenů, což je v současném světě neproveditelné.
Argument, kterým se snažil na původní myšlenku reagovat W. Sadurski, byl také zajímavý: při vytváření teorie si nutně vymezuji určitou míru abstrakce či určitý okruh problémů, které do ní zahrnu. Interní a externí argumenty pro i proti se pak vždy definují s ohledem na můj okruh zájmu (například teritoriální). Jestliže tak například zpracovávám judikaturu francouzských, anglických a německých soudů a na jejich základě vytvořím určitou teorii, pak k vyvrácení této teorie může posloužit judikatura belgická či irská, která říká opak.
Tímto argumentem jsem nebyl až tak přesvědčen: přeci právě pro zamezení podobného problému zpravidla teritoriálně definuji svůj výzkum. Jestliže pak také nedojdu k univerzalistickému závěru typu „soudy pracují se srovnávacím právem tak a tak“, ale dojdu k závěru reflektujícímu můj teritoriální závěr „anglické, německé a francouzské soudy pracují se srovnávacím právem tak a tak“, pak mě mohou protiargumenty z Belgie či Irska nechat vcelku chladným.
Problémem nicméně bude rámec časový; svůj výzkum definuji v nějakém časovém rámci. Jestliže dojdu na základě analýzy judikatury k teorii, která říká „Je A“ a pozdější judikatura začne říkat je „Non-A“, tak se mohu pokoušet ještě chvilku interpretačně bruslit (no vždyť to jsem vlastně říkal taky, že?) případně mohu opět (poněkud scholasticky) prohlašovat, že předmětem mého zájmu bylo vytvoření teorii v daném čase a nikoliv pro budoucnost (proč bych to potom dělal?), teorie nicméně skutečně padá: v rámci mého výzkumného okruhu vznikají protiargumenty, skutečně externí k mé teorii, které ji vyvracejí. Kolik je těchto protiargumentů potřeba? Stačí (i ve společenských vědách) skutečně jeden? Můžu mít platný induktivní argument z jediného příkladu? A co na to Jan Tleskač?
Já si toho Poppera budu muset asi vážně přečíst....
Ověření teorie v sociálních vědách?
OdpovědětVymazatOsobně je pro mě nejpřijatelnější názor/teze, že měřítkem kvality teorie v sociálních vědách je její vysvětlující (předvídací) schopnost.
Přísné logiky to neuspokojí, ale tento postoj reflektuje stochastickou a velmi komplexní povahu zkoumané sociální reality.
Teorie, která hůře vysvětluje, je nahrazena teorií lépe vysvětlující (a předpovídající) anebo
její život ukončí vyvrácení (Popper), anebo
se ukáže neslučitná s nadřagmatem a musí být reformulována (T. Kuhn)
Ahoj,
OdpovědětVymazatbanalni poznamka: z principu nejde testovat teorie definicni nebo norm ativni, nevztahujici se ke svetu. Otazku, jestli nejake procento soudcu rozhoduje nejak, testovat jde; otazku, jaky je ontologicky fundament vlastnictvi nebo jestli jsou principy prima, ne.
(Mimochodem, Posner (myslim) delal se svymi studenty vyzkum na tema jak se lisi rozhodovani demokratickych a republikanskych soudcu o nekterych otazkach.)
I o testovani hypotez je law and economics. Viz Journal of Law and Economics (Chicago); uz to ani neni law.
Nekdy me napada, ze pokud je pravni veda vedou, pak ji je i teologie. Mor na me.
A diky za blog.
Tu poznamku o statusu pravni vedy odvolavam, protoze nevim, o cem mluvim. Pravni teorie asi neni jenom to, o cem nam to tvrdili na PF.
OdpovědětVymazatTeorii o tom,že "soudy pracují se srovnávacím právem tak a tak“ vyvrátí sada příkladů dokládajících opačný přístup než uvádí hypotéza.
OdpovědětVymazatJe ale jasné, že v zásadě popisná hypotéza (soudy přistupují ke srovnávací metodě tak a tak) se vyvrací těžko.
POkud ale někdo jako expert na tuto oblast řekne:
stěžovatel podpořil svůj návrh poukazem na úpravu SRN, VB..., avšak myslím, že zůstane oslyšena, neboť Soud používá srovnávací argument velmi zřídka. Pak je možno ex post hodnotit předpovídací schopnost dané teorie.
Když pak dodá: mnohem větší šanci dávám argumentu rozhodnutím ESLP, neboť Soud judikatuře vztahující se k Umluvě (přednostně aplikovatelné dle čl. 10 Ustavy), v minulosti několikrát přiznal závaznost, a to přímým odkazem na čl. 1 odst. 2 Ústavy...
a zase to "vyjde", bude považován za člověka, který na základě sběru, analýzy a třídění empirických dat (jedna z možných definic vědecké práce) dokáže relativně přesně odhadovat budoucí chování soudu.
Není to sice žádná rovnice, matice, natož rovnice diferenciální, ale pokusy matematicky modelovat soudní rozhodování většinou skončily kritikou zkoumané reality
o)) ad j. petrov" :o)
OdpovědětVymazat"Nekdy me napada, ze pokud je pravni veda vedou, pak ji je i teologie. Mor na me."
S tím morem to nebude tak horké. Ostatně když jsem diskutoval s chemiky o ekonomii, tak pro ně vědou nebyla také ekonomie. Veškeré vysvětlování bylo marné. :o)))
Ale. Přesně o tom byl na začátku spor o soc-věd positivismus: o vzájemném vykazování z bran vědy. (Jako pragmatik říkám "no a co". Pokud právní teorie programově vynechává ze svého zájmu právní okolí a vzájemné interakce, je to prostě fakt. Musí to tedy za ni udělat nějaká jiná větev vědy. A pokud něco nejde ve svém celku vědecky zkoumat za pomoci matematických či logických metod, neznamená to, že se má rezignovat na metody vědecké práce.)
A o tom čím se vzájemně častovali právní normativisté a "ostatní právníci" za první republiky nemá cenu psát. Stačí otevřít jakoukoli knihu. :o)
Když profesor Hajn v reakci na nějaký spor nazval "tehdyjen docenta" Eliáše "právním publicistou", bylo to velmi jemné ve srovnání s tím, čím např. Prof. Weyr označoval každého, kdo pří uvažování o právu vykročil jen trošičku do právního okolí (a vadil třeba i Engliš, za to že si všímá účelu) :o)
Ta narážka na Weyra je případná. Teď dočítám jeho Paměti (začal jsem třetím dílem, který jsem si po dlouhém uvažování koupil na nádraží v Pardubicích, abych měl co číst cestou do Prahy a teď jsem u závěru dílu druhého, tedy téměř na konci) a přes jeho nespornou noblesu a intelektuální velikost mi přijdou úsměvné (a přitom zárověň smutné) jeho velká prohlášení o konečném vítězství jeho normativismu nad ostatními směry v právní vědě, "které vědami nejsou". Asi by se divil, pokud by se podíval na dnešní diskuse. I když asi také ne, neboť by se o nich nedozvěděl. Neuměl totiž anglicky a o anglické právní vědě prohlásil: "... v cizině jsem Angličanům nerozuměl ani za mák. Ve svém odborném právnickém studiu jsem však znalost této řeči nikdy nepostrádal, poněvadž Angličané neznají podle mého mínění vůbec to, čemu já říkám teorie práva. Ji nahražují, jak známo, znalostí tak zvaných "precedenčních případů" a okolo těchto točí se celá právní věda."
OdpovědětVymazatMyslím, že dnešní anglický profesor právní teorie/filozofie/jurosprudence by vědou stěží nazval to, co se provozuje na našich fakultách (a omlouvám se za generalizaci-samozřejmě existují výjimky, které ale bohužel stále ještě potvrzují pravidlo).
Příspěvek vychází z toho, že inkonzistence je důvod k zavrhnutí teorie. To je unáhlené. Např. současná fyzika je inkonzistentní, protože obecná teorie relativity je v rozporu s kvantovou mechanikou. Nicméně, nemáme k dispozici nic lepšího, a proto musíme pracovat s tím co je. Mám zato, že právní pozitivizmus je inkonzistentní, a přesto jsem právní pozitivista. :)
OdpovědětVymazat