Nemyslím, že by bylo nutné si ze soudce Breyera sedat na jakoukoliv větev, bez ohledu na míru její nebezpečnosti. Nechci podceňovat auditorium Clarendon Lectures, ale s ohledem na převažující politické přesvědčení mezi oxfordskými akademiky se domnívám, že s ním všichni nudně souhlasili. Takže v rámci Breyerstřízlivění nabízím hezkou debatu mezi Breyerem a Scaliou, která se týkala využívání srovnávacího práva v (ústavní) judikatuře Nejvyššího soudu USA. I když se Scaliou (tedy "Ninem", jak říká jiný vrcholný federální soudce italského původu, Guido Calabresi) nesouhlasím, tak mu musím nechat, že Breyera na několika místech velice dobře a vtipně utřel. To samé lze ale říci i v opačném gardu. Ukazuje to jenom, že v těchto otázkách nejsou univerzální pravdy a že i soudce se sebe větší aurou musí argumentovat v okamžiku, kdy mu do ringu pustíte stejnou váhovou kategorii.
Já sice převažující politické přesvědčení mezi oxfordskými akademiky neznám, nicméně řekl bych, že je Clarendon Lecture přece jenom o nečem jiném: zatímco v té diskusi se Scaliou byla jejím skutečným cílem konfrontace mezi dvěma názorovými protipóly reprezentovanými oběma diskutujícími, "lecture" je "lecture" právě od toho, že tam jedna ústřední postava přednáší svoje "pravdy" - a vůbec nemusí předstírat, že jsou univerzální. Jestli v publiku byly stejné "váhové kategorie" jaksi nešlo poznat - právě proto, že to byla přednáška, ne názorový duel.
OdpovědětVymazat