„Was Heimat hieß, nun heißt es Hölle“ – Vykořenění právníci

Vykořenění právníci (Jurists Uprooted; German-Speaking Emigré Lawyers in Twentieth Century Britain) je jedna z nejúžasnějších knih o právu a právnících, která se mi v poslední době dostala do rukou.

Má cesta k této knize byla skrze osobní zážitek: ten se odehrál jednoho červencového dne v učebně právnické fakulty University v Cambridgi. Do místnosti vstoupil malý, starý a na první pohled dosti opotřebovaný pán v tvídovém obleku (s vestičkou). Vypadal na nějakých 80 let. Dosti jsme se podivili a očekávali věci příští. Pán se postavil před tabuli, prohlásil, že jeho jméno je Kurt Lipstein a začal přednášet základy anglického mezinárodního práva soukromého (conflict of laws). Po hodině jsme byli všichni unešení: naprosto perfektní projev, velice zajímavá přednáška, jazyk a vystupování starosvětská Anglie 30tých let. Kdo to proboha je?

Profesor Kurt Lipstein je jedním (a zřejmě posledním žijícím) z vykořeněných právníků; v roce 1933, kdy se v Německu připravoval na svoji druhou státní zkoušku, převzali moc nacisté. V jeho biografii je krásná pasáž o dni po nacistickém nástupu k moci, kdy přišel jako obvykle do práce na soud, u kterého byl referendářem. Předseda soudu jej přijal ve své pracovně a s pochopením prohlásil, že předpokládá, že si pan Lipstein asi přeje vzít na nějakou dobu neplacené volno. Ono neplacené volno trvá od roku 1933 dodnes.

Jurists Uprooted je bibliografií osudů jako je Lipsteinův; vypráví osudy německy mluvících právníků-emigrantů, kteří před druhou světovou válkou či v jejím průběhu emigrovali do Spojeného království a tam počali druhou kariéru. Většina z nich jsou velká jména římského práva (David Daube, Martin Wolff), srovnávacího práva (Sir Otto Kahn-Freud, Kurt Lipstein), právní filosofie (Gustav Radbruch) či mezinárodního práva (Lassa Oppenheim, Hersch Lauterpacht). V drtivé většině případů se jedná o fascinující a pohnuté příběhy; kdo se byl schopen „překořenit“ a aklimatizovat, kdo toho schopen nebyl a pokračoval dál (USA, jižní Amerika) či válku přetrpěl a po ní se vrací do poválečného Německa. Sám Lipstein kupříkladu získal ve třicátých letech doktorát v Cambridgi, kde také začal ještě před válkou vyučovat. V roce 2001, kdy mě vyučoval anglické mezinárodní právo soukromé, mu bylo 92 let. Jeho intelekt, schopnost argumentace byla lepší, než většiny čtyřicátníků. Profesor Lipstein je stále ještě emeritním profesorem Právnické fakulty Univerzity v Cambridgi, členem Clare College a já pevně doufám, že tu stovku zvládne (v roce 2009).

Kromě osudů jednotlivých jedinců pak kniha obsahuje také průřezové kapitoly, které se pokoušejí dokumentovat dopad emigrantů na rozvoj anglického práva v oblastech mezinárodního práva veřejného i soukromého, práva srovnávacího a práva římského. Nikoliv překvapivě, emigranti byli aktivní právě v těchto oblastech; kupříkladu moderní srovnávací právo bylo v Anglii v podstatě založeno německou emigrací (podrobnější anotace knihy).

Uvidíme, jestli se jednou dočkáme nějaké studie na téma osudů českých právníků – emigrantů ve 20. století. Ti v českých poměrech vítáni nejsou, zpravidla s odkazem na floskule typu „vy jste si v zahraničí spokojeně žili zatímco my tu za bolševika trpěli“. Tento postoj a z něj plynoucí odcizení vcelku dobře zachycuje, ve své jinak ne zrovna zdařilé novele „l´Identité“ M. Kundera. Zájem o pohledy emigrantů tak zřejmě zůstává nulový – pokud je mi známo, dosud kupříkladu nebyla v Čechách vydána Ulčova „Malá doznání okresního soudce“. Ta zůstávají nepřístupná v jediném vydání v Torontu u Sixty-Eight Publishers. Škoda.