Ztráta (reálných) šancí: co to je?

Jak známo, Evropský soud pro lidská práva ("ESLP") má možnost přiznat těm, jejichž práva a svobody chráněné Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") byly porušeny, určité spravedlivé zadostiučinění (článek 41 Úmluvy), což je nepochybně jeden z momentů, který katalyzuje přeměnu stěžovatele latentního ve stěžovatele skutečného. Toto spravedlivé zadostiučinění má tři základní složky: náhradu materiální újmy, náhradu nemajetkové újmy a náhradu nákladu řízení, které stěžovatel (skutečně, nezbytně a v rozumné míře) vynaložil ve snaze předejít či dosáhnout nápravy porušení Úmluvy, které ESLP v rozsudku konstatoval.

Způsob, jakým ESLP o přiznání spravedlivého zadostiučinění ve své praxi rozhoduje, může být předmětem kritiky z řady směrů, zastavil bych se nicméně pouze u jednoho z nich, a to konkrétně u používání institutu tzv. ztráty (reálných) šancí (příp. příležitostí) v souvislosti se vznesenými nároky na náhradu materiální újmy.

ESLP v tomto smyslu používá promiscue celou řadu termínů: ve francouzštině perte de chance (viz např. rozsudek ze dne 13. července 2006 ve věci stížnosti č. 77575/01 Farange S.A. proti Francii, § 49), perte de chances (viz např. rozsudek ze dne 25. března 2008 ve věci stížnosti č. 1562/02 Gaga proti Rumunsku, § 69), perte de chance réelle (viz např. rozsudek ze dne 1. prosince 2005 ve věci stížnosti č. 77364/01 Ilişescu a Chiforec proti Rumunsku, § 47), perte de chances réelles (viz např. rozsudek ze dne 12. února 1985 ve věci stížnosti č. 9024/80 Colozza proti Itálii, § 38), perte de chances réelle (viz např. rozsudek ze dne 3. července 2008 ve věci stížnosti č. 20728/05 Vokoun proti České republice, § 33), perte réelle de chances (viz např. rozsudek ze dne 12. května 1992 ve věci stížnosti č. 13770/88 Megyeri proti Německu, § 30); v angličtině loss of opportunity (viz např. rozsudek ze dne 23. března 1994 ve věci stížnosti č. 14940/89 Silva Pontes proti Portugalsku, § 46), loss of opportunities (viz např. rozsudek ze dne 2. června 1986 ve věci stížnosti č. 8658/79 Bönisch proti Rakousku, § 11), loss of real opportunity (rozsudek ze dne 16. ledna 2007 ve věci stížnosti č. 60682/00 Young proti Spojenému království, § 48), loss of real opportunities (viz např. rozsudek ze dne 25. března 1999 ve věci stížnosti č. 25444/94 Pélissier a Sassi proti Francii, § 80), real loss of opportunity (viz např. rozsudek ze dne 13. července 2000 ve věci stížnosti č. 25735/94 Elsholz proti Německu, § 70).

A podobně, jako lze jen těžko odhadnout, který termín si ESLP v tom kterém rozhodnutí zrovna vybere, není zrovna snadné nalézt nějaká kritéria, podle kterých určuje, že v daném případě stěžovatel (reálnou) ztrátu (reálné/reálných) šance/šancí utrpěl či nikoli, a že je tudíž namístě přiznat mu alespoň část nárokované náhrady, nebo jej poslat zcela k šípku. Argumentace na poli článku 41 Úmluvy je zpravidla velmi kusá, ESLP zřejmě hřeší na to, že jeho rozhodnutí už nikdo nepřezkoumává, stranám proto musí stačit, že tomu tak je či není a basta fidli.

Vsuvka: Tento přístup je sice do jisté míry pochopitelný, na druhou stranu má ale určitá rizika, jak se ukázalo u stížností na neadekvátní výši zadostiučinění, které se stěžovatelé domohli na vnitrostátní úrovni, za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. Od rozsudku Kudła proti Polsku (rozsudek ze dne 26. října 2000 ve věci stížnosti č. 30210/96, § 149) ESLP pečlivě kontroluje nejen to, zda o oprávněnosti trestního obvinění nebo civilních právech a závazcích bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě (článek 6 odst. 1 Úmluvy), ale také zda měl stěžovatel na vnitrostátní úrovni k dispozici účinný vnitrostátní prostředek nápravy porušení tohoto práva, jak si to žádá článek 13 Úmluvy. V rozhodnutí Scordino proti Itálii (č. 1) (rozhodnutí ze dne 27. března 2003 o přijatelnosti stížnosti č. 36813/97) potom ESLP dospěl k závěru, že jedním z atributů této účinnosti je i výše zadostiučinění přiznaného státem, které musí být v rozumném poměru k částkám, které by v daných případech přiznal on sám na základě článku 41 Úmluvy. Zjistit, kolik by přiznal On, však není zrovna snadné, pokud jediné odůvodnění výše přiznané částky spravedlivého zadostiučinění zhusta spočívá v pouhém odkazu na „spravedlivý základ“ (equity/équité), o který se při svém rozhodování opírá (viz např. rozsudek ze dne 26. října 2004 ve věci stížnosti č. 65195/01 Jírů proti České republice, § 55), případně se obejde i bez něj (viz např. rozsudek ze dne 14. února 2006 ve věci stížnosti č. 30276/03 Dušek proti České republice, § 29). Ale zpátky na šance ...

Tak vezměme si kupříkladu případy, kdy ESLP konstatoval porušení práva na spravedlivý proces z důvodu, že stěžovateli nebylo umožněno být přítomen při jednání soudu rozhodujícího o jeho trestním obvinění. Ve výše zmíněném rozsudku Gaga se stěžovatel na poli článku 41 Úmluvy domáhal kromě jiného náhrady za ztrátu na výdělku za období, kdy se nacházel ve výkonu trestu. ESLP usoudil, že „sice samozřejmě nemůže spekulovat o tom, jaký by byl výsledek řízení, kdyby k porušení Úmluvy nedošlo, ale nepovažuje za nerozumnou myšlenku, že stěžovatel utrpěl ztrátu šancí.“ (§ 69). Ve věci Kaya proti Rakousku se stěžovatel domáhal náhrady za pokutu a náklady řízení, které musel na základě rozhodnutí soudu zaplatit, což však ESLP odmítl s poukazem na to, že „nemůže spekulovat o tom, jaký by byl výsledek řízení, pokud by proběhlo v souladu s článkem 6 Úmluvy.“ (rozsudek ze dne 8. června 2006 ve věci stížnosti č. 54698/00, § 35).

Nebo případy, v nichž stěžovatelé v rozporu s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy neměli možnost vyslechnout svědky, na jejichž výpovědích v rozhodující míře spočívalo jejich odsouzení. Ve věci A. M. proti Itálii, kde stěžovatel tvrdil, že v důsledku odsouzení přišel o zaměstnání a zhoršilo se mu zdraví, ESLP uvedl, že „i když nemůže spekulovat o tom, k jakému výsledku by řízení dospělo, pokud by k porušení Úmluvy nedošlo, domnívá se nicméně, že stěžovatel utrpěl opravdovou ztrátu šancí.“ (rozsudek ze dne 14. prosince 1999 ve věci stížnosti č. 37019/97, § 32). Naopak ve věci A. H. proti Finsku byl nárok stěžovatele na náhradu za ztrátu na výdělku způsobenou odsouzením odmítnut s odůvodněním, že ESLP „nemůže spekulovat o tom, jaký by byl výsledek řízení, pokud by bylo v souladu s článkem 6 Úmluvy. [ESLP] sice konstatoval porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, neshledává ale žádnou příčinnou souvislost mezi porušením a údajně utrpěnou materiální újmou.“ (rozsudek ze dne 10. května 2007 ve věci stížnosti č. 46602/99, § 49).

Takto bychom mohli pokračovat, myslím však, že již z výše uvedených příkladů se podává, že judikatura ESLP není v inkriminovaném ohledu – eufemicky řečeno – zcela předvídatelná.

Přiznám se, že jsem zatím nenarazil na žádné odborné pojednání o problematice ztráty (reálných) šancí (či lépe řečeno nenarazilo ono na mne, neboť jsem po něm zatím pátral pouze nedostatečně). V tomto směru spoléhám na poučené komentátory, že tápajícího nasměrují ...

Pokusím-li se takto handicapován pohlédnout na problém trochu v obecné rovině, domnívám se, že soud, který má rozhodnout o oprávněnosti nějakého nároku na náhradu škody, může v zásadě uplatňovat dva přístupy (předpokládejme, že sporná je pouze existence příčinné souvislosti, nikoli existence porušení práva nebo existence a výše újmy):

a) v případě, že zde mezi porušením práva a tvrzenou újmou existuje příčinná souvislost, která je prokázána požadovaným standardem (nad rozumnou pochybnost apod.), náhradu přizná, pokud tomu tak není, nárok zamítne (tertium non datur);

b) v případě, že zde mezi porušením práva a tvrzenou újmou existuje příčinná souvislost, která je prokázána požadovaným standardem, náhradu přizná, pokud tomu tak není, přizná náhradu alespoň za ztrátu (reálných) šancí, s výjimkou případů, kdy je požadovaným standardem prokázáno, že existence příčinné souvislosti je vyloučena.

Podle mého názoru lze legitimně hájit oba přístupy (je ovšem třeba si vybrat, nikoli používat tu jeden, tu druhý; ESLP podle všeho oba přístupy střídá). Jestliže aplikaci institutu ztráty šancí zcela vyloučíme, bude rozhodování soudu relativně předvídatelné, pro soud jednoduché, ale pro poškozené poměrně přísné. V případě druhého přístupu se klady a zápory prohodí: daleko větší množství poškozených se domůže alespoň nějaké náhrady, soud si však s rozhodováním bude lámat hlavu delší dobu a jeho rozhodnutí nebudou tak snadno předvídatelná.

Rozhodneme-li se pro druhé pojetí a připustíme-li aplikaci institutu ztráty šancí, dostaneme se nicméně k otázce, jak definovat šanci. Představíme-li si pomyslnou úsečku, na jejímž jednom konci trůní „absolutní“ jistota existence příčinné souvislosti a na konci druhém si hoví „absolutní“ jistota neexistence takové příčinné souvislosti, pak všude mezi těmito dvěma krajními polohami je nějaká šance. Měli bychom ale každou, byť jen nepatrnou šanci „proplácet“? Nezaslouží si odškodnění pouze ten poškozený, který utrpěl ztrátu šancí skutečně reálných? A jaké šance jsou reálné? Více než 50 %? A jakou šanci uspět měl Jan Tleskač, kdyby nebylo M.?

Celý příspěvek

Förster: následovník Bidara nebo jeho (částečná) revize?

Rozsudek v případu Förster, který ESD včera vydal, by mohl být vnímán jako důkaz toho, že lucemburský Soud opravdu naslouchá reakcím na svá předchozí rozhodnutí, zvláště jsou-li tak hlasité jako ty, jež následovaly po rozhodnutí ve věci Bidar. Po prvním zběžném pročtení rozsudku mám však pocit, že názory na to, zda Förster je Bidarovým klonem nebo naopak jeho implicitní revizí, se budou zřejmě různit. Mé letmo poskládané první dojmy naleznete dále.

Bidar je notoricky známým případem týkajícím se dotovaných půjček/stipendií pro zahraniční studenty. Podám-li to hodně zjednodušeně, ESD v něm řekl, že studenti z jiného členského státu EU mají nárok na studentské půjčky za stejných podmínek jako „domácí“ studenti v případě, že jsou do společnosti hostitelského státu náležitě integrováni. Pro úplnost zde v tomto ohledu uvádím výrokovou část judikátu Bidar (tu samozřejmě je nutno číst ve světle celého odůvodnění, k němuž ty, co tento judikát neznají, tímto odkazuji):

Podpora poskytovaná ať již ve formě dotovaných půjček, nebo stipendií studentům legálně pobývajícím v hostitelském členském státě a směřující k pokrytí jejich životních nákladů spadá do rozsahu působnosti Smlouvy o ES pro účely zákazu diskriminace stanoveného v prvním pododstavci čl. 12 ES.

První pododstavec čl. 12 ES musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která poskytuje studentům nárok na podporu pokrývající jejich životní náklady, pouze pokud jsou usazeni v hostitelském členském státě, a přitom vylučuje, aby státní příslušník jiného členského státu obdržel jako student status usazené osoby, i když tento státní příslušník v hostitelském členském státě legálně pobývá a absolvoval tam podstatnou část svého středoškolského studia, a v důsledku toho si vytvořil skutečný vztah ke společnosti tohoto státu.

ESD v tomto případě mluvil o skutečném vztahu ke společnosti hostitelského státu v souvislosti s francouzským studentem, který na území Velké Británie (v bytě své babičky) pobýval tři roky.

Věc Bidar vyvolala lavinu kritiky, hlavně mezi politiky. Pokud se nemýlím, byl to jeden z případů, který tehdejšího předsedu rakouské vlády, Wolfganga Schüssela, přiměl před začátkem jejich předsednictví až k úvahám o omezení pravomocí Soudního dvora. Bidar byl drtivě kritizován též ve Velké Británii a i jinde se stal jedním ze symbolů všude se cpoucí EU a imperialistického ESD, který, budu-li ty „běsy“ parafrázovat, došel tak daleko, že nařizuje živit cizí studenty z peněz daňových poplatníků...

Nevím, zda soudci velkého senátu ESD měli poprask, který se kolem Bidara strhl, v paměti, když se jim na stůl dostala věc Förster. Skutečnost, že případ dostal opět velký senát, však nepochybně znamená, že tohle Bidarovo dítě nebrali v Lucemburku na lehkou váhu. Nebudu zde blíže popisovat skutkový stav případu Förster, to si můžete v případě zájmu přečíst sami, ale v podstatě šlo v dané věci o to, zda holandské orgány mohou stanovit paušální a neflexibilní podmínku pěti let nepřetržitého pobytu na území „státu poskytujícího půjčku/stipendium,“ jakožto kritérium určující, že daný student je dostatečně integrován (ve smyslu Bidara), aby mu to dávalo na stipendium stejný nárok jako domácím studentům.

Slovy Soudu (bod 34):

Podstatou [...] otázek předkládajícího soudu, které je vhodné přezkoumat společně, je, zda a za jakých podmínek se může student, který je státním příslušníkem členského státu a který se odebral do jiného členského státu, aby v tomto státě absolvoval své studium, dovolávat čl. 12 prvního pododstavce ES za účelem získání stipendia na životní náklady. Předkládající soud se rovněž ptá, zda může být požadavek předchozího pobytu po dobu pěti let uplatňovaný vůči státním příslušníkům jiných členských států považován za slučitelný s uvedeným čl. 12 prvním pododstavcem, a v případě, že ano, zda je ve zvláštních případech třeba použít jiná kritéria nasvědčující značnému stupni integrace v hostitelském členském státě.

ESD nejdříve věc Förster od Bidara alespoň částečně odlišil:

47 Na rozdíl od projednávané věci se věc, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Bidar, týkala vnitrostátní právní úpravy, která kromě dodržení požadavku pobytu studentům pocházejícím z jiných členských států uplatňujícím nárok na podporu na pokrytí svých životních nákladů ukládala, aby byli v hostitelském členském státě usazeni. V rozsahu, v němž v uvedeném rozsudku právní úprava dotčená v původním řízení vylučovala jakoukoli možnost, aby státní příslušník jiného členského státu získal jakožto student postavení usazené osoby, znemožňovala tato právní úprava takovému státními příslušníkovi, ať již byl jeho stupeň skutečné integrace do společnosti hostitelského členského státu jakýkoli, aby splnil uvedenou podmínku, a tudíž mohl využít práva na podporu pokrývající jeho životní náklady.

Poté se odvolal na ty bidarovské mantry, vycházející vstříc finančním zájmům členských států (které ovšem v onom rozsudku byly jen jakousi chabou náplastí na jednoznačně nepříznivý výrok):

48 Ve výše uvedeném rozsudku Bidar uvedl Soudní dvůr, že ačkoliv mají členské státy při organizaci a uplatňování svých systémů sociální pomoci projevovat určitý stupeň finanční solidarity se státními příslušníky jiných členských států, je každému členskému státu dovoleno dbát na to, aby se udělení podpor směřujících k pokrytí životních nákladů studentů pocházejících z jiných členských států nestalo nepřiměřenou zátěží, která by mohla mít důsledky na celkovou úroveň podpory, která může být udělena tímto státem (viz výše uvedený rozsudek Bidar, bod 56).

49 Soudní dvůr rovněž zdůraznil, že členský stát je oprávněn udělovat podporu pokrývající životní náklady studentů pouze studentům, kteří prokázali určitý stupeň integrace do společnosti tohoto státu (výše uvedený rozsudek Bidar, bod 57).

50 Na základě těchto úvah dospěl Soudní dvůr k závěru, že existence určitého stupně integrace může být považována za prokázanou na základě zjištění, že dotčený student po určitou dobu pobýval v hostitelském členském státě (výše uvedený rozsudek Bidar, bod 59).

Btw., povšimněte si, jak nám zde shrnutí judikátu Bidar v podání formulačně neobratného ESD vskutku kouzelně „navazuje“:

1. Členské státy mohou poskytování podpor v zájmu ochrany své finanční stability podmínit prokázáním určitého stupně integrace daného studenta do společnosti. 2. Tyto úvahy přivedly Soud k závěru, že taková integrace může být prokázána na základě zjištění o určité délce pobytu studenta v hostitelském státě.

Skutečně, jedno plyne ze druhého... Ke cti ESD budiž však řečeno, že v samotném Bidarovi takovou logickou posloupnost vůbec nepředstíral, tam zkrátka rovnou přeskočil od jednoho závěru ke druhému, aniž by tento argumentačně vůbec podložil (srov. odst. 56-59 judikátu Bidar).

Každopádně zatímco až do tohoto místa se Förster celkem snaží Bidara věcně následovat, další body rozsudku se již nezdají být s Bidarem úplně v souladu.

V Bidarovi totiž Soud řekl, že „záruka dostatečné integrace do společnosti hostitelského členského státu vyplývá z podmínek ukládajících podmínku předchozího bydliště na území tohoto státu, v tomto případě tři roky bydliště vyžadované britskými normami dotčenými v původním řízení“ (srov. Bidar, bod 60). Dále konstatoval, že skutečnost, že dotyčný student v hostitelské zemi absolvoval podstatnou část svého středoškolského studia vede k vytvoření jeho skutečného vztahu ke společnosti onoho státu (srov. Bidar, bod 63).

3 roky středoškolského studia byly tedy dostatečným integračním pojítkem v Bidarovi. Holandské úřady ve věci Förster však chtěly let pět, navíc bez toho, že by hodnotily jiná kritéria nasvědčující možnosti integrace.

Ve světle Bidara možná trochu překvapivě (nikoliv už tolik ve světle jeho kritiky), ESD přístup holandských úřadů aproboval:

51 Co se konkrétně týče slučitelnosti s právem Společenství takového požadavku nepřetržitého pobytu po dobu pěti let, jako je požadavek vnitrostátní právní úpravy dotčené v původním řízení, je třeba přezkoumat, zda takový požadavek může být odůvodněn účelem sledovaným hostitelským členským státem, aby se ujistil o existenci určitého stupně integrace na svém území v případě studentů, kteří jsou státními příslušníky jiných členských států.

52 V projednávaném případě je takový požadavek nepřetržitého pobytu po dobu pěti let vhodný k tomu, aby zajistil, že žadatel o dotčené stipendium na životní náklady je v hostitelském členském státě integrován.

53 Jeho odůvodnění z hlediska práva Společenství dále vyžaduje, aby byl přiměřený ve vztahu k cíli, který vnitrostátní právo oprávněně sleduje. Nemůže překračovat meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné.

54 Podmínka nepřetržitého pobytu po dobu pěti let nemůže být považována za nepřiměřenou zejména vzhledem k uplatňovaným požadavkům ohledně stupně integrace cizích státních příslušníků v hostitelském členském státě.

55 V tomto ohledu je třeba připomenout, že ačkoliv se směrnice 2004/38 nevztahuje na skutkové okolnosti v původním řízení, ve svém čl. 24 odst. 2 ve vztahu k osobám jiným, než jsou zaměstnané osoby, samostatně výdělečně činné osoby, osoby, které si zachovávají takové postavení, nebo jejich rodinní příslušníci, stanoví, že hostitelský členský stát není povinen přiznat vyživovací podporu při studiu, včetně odborné přípravy, jíž se rozumí stipendia nebo půjčky na studium, studentům, kteří nenabyli práva trvalého pobytu, přičemž ve svém čl. 16 odst. 1 stanoví, že právo trvalého pobytu v hostitelském členském státě mají občané Unie, kteří tam nepřetržitě legálně pobývají po dobu pěti let.

56 Soudní dvůr rovněž uvedl, že aby byl požadavek pobytu přiměřený, musí být vnitrostátními orgány uplatňován na základě jasných a předem známých kritérií (viz rozsudek ze dne 23. března 2004, Collins, C‑138/02, Recueil, s. I‑2703, bod 72).

57 Tím, že dotčeným osobám umožňuje jednoznačně zjistit svá práva a své povinnosti, může požadavek pobytu stanovený zásadami ze dne 9. května 2005 již svou samotnou existencí zaručit vysokou míru právní jistoty a transparentnosti v rámci udělování stipendií na životní náklady pro studenty.

58 Je proto třeba konstatovat, že takový požadavek pobytu po dobu pěti let, který je stanoven vnitrostátní právní úpravou dotčenou v původním řízení, nepřekračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení cíle zajistit určitý stupeň integrace v hostitelském členském státě, pokud jde o studenty pocházející z jiných členských států.

59 Toto zjištění se nedotýká možnosti členských států, aby – přejí-li si tak – udělovaly stipendia na životní náklady studentům pocházejícím z jiných členských států, kteří nesplňují požadavek pobytu po dobu pěti let.

Jednomu by se skoro zdálo, že ESD v Bidarovi řekl, že 3 roky nepřetržitého studia a pobytu v jiné členské zemi jsou k integraci dostatečné a měly by vést ke vzniku nároku. Přesto nyní povolil, aby stát požadoval minimálně roků pět.

Ne snad, že bych měl s argumentací ESD ve věci Förster problém, nejméně pak s argumenty odvolávajícími se na transparentnost a právní jistotu, neboť na ty většinou slyším. Zdá se mi ale, že Soud, aniž by to otevřeně přiznal, zařadil proti Bidarovým časům trochu zpátečku.

Podobné pocity bude nad tímto judikátem asi mít i generální advokát Mazák, jehož stanovisko ESD nenásledoval.

Když už ale nekonzistence, tak aspoň pozitivním směrem, byť právě v tomto bodě by se mnou mnozí zahraniční studenti, kteří tak na vytouženou půjčku nedosáhnou, asi nesouhlasili...

Celý příspěvek

Stipendia na American University

Kvalitního vzdělání není nikdy dost. A stejně tak stipendií napomáhajících k jeho dosažení. Třeba některé z vás v tomto směru zaujme následující nabídka American University, Washington College of Law, se sídlem ve Washingtonu, D. C.

Škola stabilně patřící do první padesátky amerických právnických fakult (a jedna z nejlepších v oborech s mezinárodním prvkem) nabízí pěti uchazečům o studium LL.M. v rámci programu International Legal Studies stipendium pokrývající veškeré poplatky se studiem spojené. Jedná se tedy o plný tuition waiver, který se však samozřejmě netýká např. nákladů na ubytování, cestovného apod. – v tomto ohledu se musejí zahraniční studenti poohlédnout po dalších zdrojích.

Podrobné informace naleznete zde.

Celý příspěvek

Musí soud opravdu vždy rozhodnout?

Zdeněk Kühn v diskusi k jednomu ze svých příspěvků zde na blogu napsal: „[...] právo se liší od diskuse v hospodě nebo na blogu v tom, že v právu nakonec někdo musí rozhodnout (viz zákaz denegatio iustitiae). Můžeme se například donekonečna rozhodovat, zda má k realitě blíže ta či ona teorie, ale soudce nakonec rozhodnout musí, a učiní to na základě autority, kterou mu dává právní systém. Soudce poslední instance pak celý spor vyřeší finálně.“ Lze však po právu spravedlivě požadovat, aby – v dnešní době – dalo odpověď na všechny sporné otázky na to, jak věci mají být? Je opravdu tak nepřijatelné, aby soud řekl: sorry, ale nevím?

Náš mozek jakoby si sám se sebou nevěděl rady. V posledních dvou stoletích se stále rapidně zdokonalují jeho tvůrčí schopnosti. Tentýž mozek však již pokulhává, má-li se dobrat pochopení toho, co vlastně činí. „Vědecko-technická revoluce“ chrlí neustále nové a nové věci, které se mnohem rychleji dostávají do praktického užívání velkým počtem lidí. Ale návod k použití jen málokdy obsahuje i upozornění, co to vlastně pro život člověka znamená.

Za posledních dvacet let prodělal vyspělý svět další obrovský skok. Účinek vynálezu počítače byl znásoben rozšířením Internetu, vynález telefonu nabyl nových rozměrům v podobě boomu telefonů mobilních. Všechny tyto vynálezy rozšiřují možnosti dnešního člověka: jeho schopnost bojovat s prostorem a časem.

Tyto nové možnosti však staví člověka před otázku etickou: jak s těmito možnostmi nakládat, na co člověk vlastně má a nemá právo?

Člověk (zdá se) získává větší možnosti, než jaké (jak se domnívá) mu byly od přírody dány. Přirozená podstata člověka vyvolává tak stále více otazníků, což se nemůže neprojevit při pátrání po obsahu jeho přirozených práv. Denně dnes stojíme před problémy, kdy se sami sebe ptáme, jak se zachovat, na co vlastně máme právo, a na co už ne.

Hroutí se dnes (nezhroutila-li se už dávno předtím) náboženská koncepce pokory před Bohem stvořitelem. Člověk se již dávno naučil rozhodovat o bytí či nebytí. Daří se mu oddalovat smrt: pacientovi je operačně vyjmuto srdce a on přesto žije. Je schopen manipulovat s narozením (resp. početím): antikoncepční prostředky jsou známé již dlouho, moderní doba však přinesla také umělá oplodňování, ženy se staly nosičkami cizích plodů.

Vrcholem lidské stvořitelské dovednosti je však nepochybně klonování; člověk si tak sám určil způsob reprodukce svého druhu. Není možná daleko doba, kdy bude možné vyrábět děti na zakázku s dopředu danými vlastnostmi podle přání zákazníků. Genetická výbava lidstva bude za několik generací vytříbená: vypreparujeme geny smrtelných chorob, odstraníme sekvence provokující sklon ke kriminalitě. Soulož se stane trestným činem, neboť neřízená reprodukce by mohla ohrozit celý lidský genetický kód. Heterosexualita se stane vzácným a zbytečným omezením svobody jednotlivce, podobně jako o něco později homosexualita. Majoritní populace bude autosexuální.

Je nepochybné, že člověk jakožto druh směřuje ke stále větší dokonalosti. Stvořil-li si Bůh člověka k obrazu svému, pak při pohledu na dějiny lidstva zdá se být nasnadě, že se člověk rozhodl uzpůsobit sebe sama k obrazu svého Boha. Snaží se mu přiblížit ve všech atributech. Snaží se zastavit čas a stát se věčným (třebas zatím naivně pomocí fotografie, filmu), snaží se ovládnout prostor a stát se všudypřítomným (dopravní prostředky, komunikační technologie).

Člověk vůbec není nějakou ustálenou kategorií, nějakou jasně definovatelnou formou života. Daleko spíše je jen jakousi přechodnou fází mezi stvořeným a tvořícím, mezi stvořenou přírodou a Bohem. Každý lidský život, každá velká lidská civilizace i lidstvo jako celek prochází zřejmě během své existence stejnými fázemi. Fází vzestupu (dětství), optima (dospělosti) a pádu (stáří). Člověk, jako jedinec i jako druh, je kategorií bytostně dynamickou. Neustále se vyvíjíme během svého života, neustále se vyvíjí i lidstvo. Vždyť ani hvězdy, příroda neživá, není tak neživá jak by se mohlo zdát, i ony se rodí, žijí a hynou. Ostatně astronomové hovoří i o zrodu a konci vesmíru. Je-li tedy všechno v neustálém pohybu, proč by zrovna člověk měl být stále stejný?

Jestliže si ale člověk osvojuje některé Boží schopnosti, dostává se mu ve stejné míře také Boží rozhodnosti? Nebyl problém přijít na to, že člověk se dá klonovat, nebyl problém objevit veškeré možné způsoby léčení, jež mají oddálit smrt. Problém je, jak s těmito schopnostmi zacházet. Ať jde o otázku potratů na straně jedné nebo euthanasie na straně druhé, stojí dnes člověk před nimi bezradný. Před očima se nám rozpadá náš vlastní obraz jako Božího stvoření, naplněného pokorou a bojností před vlastním stvořitelem, na jehož místo se dnes sami snažíme vystoupat. Ostatně snaha po dosažení Boží velikosti je již dlouhý čas v podezření, že je tím pravým smyslem života člověka.

Až donedávna šlo však vesměs o pokusy, které bylo možné ironizovat, poslední dobou však již nezávislému pozorovateli musí tuhnout úsměv na rtech. Člověku se jeho úkol začíná dařit. Božena Komárková v závěru své knihy Původ a význam lidských práv napsala, že žádné z lidských práv (až na právo na duchovní svobodu) není pochopitelné bez konkrétních souvislostí, politických a sociálních; každé z práv je odpovědí na sociální krizi, je nouzí lidskosti. Zdá se, že dnes stojíme před další krizí, další nouzí lidskosti. Nebezpečím zde nejsou státy s absolutními vládci, státy s totalitními ideologiemi či státy s paternalistickými nařízeními svazujícími lidskou činorodost. Jde spíše o nouzi reflexe, jde o nedostatek reflexe důsledků vlastních možností.

Člověk se vydává na cestu za všemohoucností, ale nedostává se mu morálky všemohoucího. Tlačíme se na místo vyšší formy bytí - Boha, nevíme ale, jak na to bude Bůh reagovat. (Jak bychom reagovali my, kdyby nás v inteligenci a schopnostech dohnali šimpanzi? Přiznali bychom jim stejná práva jako nám lidem? Nebo snad by se tím již bez dalšího stali lidmi?).

Lidská spravedlnost – podobně jako všechno lidské – je nedokonalá. Tato nedokonalost může spočívat v rozhodnutích špatných, může však spočívat i v nemožnosti vůbec jakkoli rozhodnout: sorry, ale nevím, protože – zatím – nemohu vědět.

Neměli bychom odložit využívání našich možností, dokud nebudeme vědět, jak s nimi správně nakládat?

Celý příspěvek

Ústavní soudy a předběžná otázka k Evropskému soudnímu dvoru

Fanouškům předběžné otázky asi neuniklo, že se po téměř půlstoletí "splendid isolation" italský Ústavní soud rozhoupal a předložil předběžnou otázku do Lucemburku. Eric Stein Working Papers jsou možná prvním anglickojazyčným periodikem, které přináší analýzu tohoto rozhodnutí - ještě dříve, než o předběžné otázce rozhodl sám Soudní dvůr. Článek italských kolegů Filippa Fontanelliho a Giuseppe Martinica "Cooperative Antagonists - The Italian Constitutional Court and the Preliminary Reference: Are We Dealing with a Turning Point?" naleznete zde.

A poněvadž se mi nabídla výjimečná příležitost přihřát si vlastní polívčičku a ctím Balkin-Levinsonovo desatero, dovolím si upozornit na svůj komentář dvou zajímavých rozhodnutí Ústavního soudu z letošního léta, která ukazují, nakolik je ještě postoj k předběžné otázce na českém Ústavním soudu neustálený: "Podávání předběžných otázek obecnými soudy jako otázka ústavnosti," Soudní rozhledy č. 10/2008. Celý příspěvek

Střelba pohraničníků na komunistických hranicích a její judikatorní reflexe na český a německý způsob

Mezi nejsložitější právní otázky po roce 1989 patřil problém, jak se postavit k praxi komunistického státu, která se jeví ex post (a pro většinu z nás asi též ex ante) jako zločinná. V tomto postu zkouším nabídnout popis německého a českého přístupu k témuž. Oba jsou velmi odlišné, německý přístup je mnohem propracovanější, nicméně jsem dalek toho tvrdit, že též proto je i lepší.

Ukázkovým a velmi kontroverzním příkladem německého přístupu je kauza tzv. „střelců na berlínské zdi“, pohraničníků odsouzených v 90. letech minulého století za usmrcení východoněmeckých uprchlíků v Berlíně (srov. zvl. rozhodnutí Spolkového soudního dvora publikovaného in: BGHSt 39, 1 a rozhodnutí Spolkového ústavního soudu BVerfGE 95, 96 ve věci střelby a usmrcení občanů NDR při útěku do západního Berlína u Berlínské zdi). V daném případě dva pohraničníci usmrtili opakovanými dávkami ze svých zbraní uprchlíka z NDR. Problém byl, že východoněmeckým státem akceptovaný a praktikovaný výklad zákona o státních hranicích jim takovýto postup (tedy v krajním případě i usmrcení člověka v zájmu zamezení jeho útěku do zahraničí) v zásadě umožňoval. Soud tedy musel dovodit, zda se jednalo s ohledem na tehdejší ustálený výklad práva o beztrestný akt nebo zda se jednalo o trestný čin.

Spolkový soudní dvůr se přiklonil k druhé z obou možností. Poukázal na prepozitivní obecné právní principy, které měly být dodržovány také v NDR; jako autoritu uvedl slavnou Radbruchovu formuli o rozporu mezi pozitivním zákonem a spravedlností, který dosáhne tak neudržitelné míry, že zákon musí jako „nenáležité právo“ spravedlnosti ustoupit. Ačkoliv nelze podle Spolkového soudního dvora nacistické masové vraždění v žádném případě srovnávat se střelbou na německých hranicích, východisko uvažování zůstává stále totožné: při posuzování aktů, které se staly na základě vůle státu, musí být brán zřetel na to, „zda stát nepřekročil nejkrajnější hranice, které jsou dány podle obecného přesvědčení v každé zemi.“ (str. 16 rozhodnutí).

Zdá se nicméně, že tato část byla zcela rétorická. V následujícím odůvodnění totiž Spolkový soudní dvůr směr svého uvažování mění a namísto „radbruchovského“ ustoupení zákonného nepráva spravedlnosti koncipuje přednost výkladu zákona v souladu s mezinárodními úmluvami proti výkladu zákona, který používaly státní orgány NDR. Soud totiž poukázal na to, že NDR byla vázána Mezinárodním paktem na ochranu občanských a politických práv z roku 1966 a správný výklad zákona o státních hranicích se měl přidržet tohoto paktu (ačkoliv ten neměl v NDR formálně přednost před vnitrostátním právem): „Pokud zákon v době činu mohl být interpretován zejména se zřetelem na jeho text a na Ústavu NDR v souladu s mezinárodními závazky NDR na ochranu lidských práv, zákon v době činu musí být chápán podle interpretace vstřícné k lidským právům“ (tamtéž). V daném případě tedy měli pohraničníci zvolit jinou metodu zastavení upchlíků, ne však po nich střílet dávkami ze samopalu.

Výtku případného porušení principu právní jistoty, legitimního očekávání a non-retroaktivity trestního práva Spolkový soudní dvůr odmítl, neboť očekávání, že trestní právo bude i v budoucnu interpretováno způsobem nesouladným s ochranou lidských práv, není hodno ochrany. Jak velmi případně upozorňuje R. Alexy, dané rozhodnutí (alespoň částečně založené na Radbruchově tezi, byť v transformované „interpretační“ formě), vychází z alespoň rudimentární nerelativistické etiky. Úsudky o určitém elementárním jádru etiky (a tudíž o extrémní nespravedlnosti) mají objektivní a kognitivní povah (Alexy, R. A Defence of Radbruch´s Formula. In: Dyzenhaus D./ed./: Recrafting the Rule of Law: The Limits of Legal Order, Hart Publishing, Oxford 1999, str. 15 násl., na str. 33: „Spor o … extrémní nespravedlnost nemůže být doložen nějakým důkazem, ale s pomocí argumentů.“).

Česká judikatura kontroverzní německý přístup modifikující interpretaci komunistických předpisů, nikoliv ale tyto předpisy samotné, nezvolila. Namísto toho důsledně trvala na tom, že rozhodující pro trestnost pohraničníka bylo to, zda vskutku došlo k porušení tehdy platných předpisů. Například v rozsudku ve věci pohraničníků, kteří v roce 1986 zastřelili na hranicích občana tehdejšího západního Německa (v domnění, že šlo o uprchlíka, jakkoliv šlo ve skutečnosti o šedesátiletého houbaře), bylo pro krajský soud v roce 2001 rozhodující, že k použití střelné zbraně došlo neoprávněně. Ani tehdejší předpisy pohraniční stráži totiž neumožňovaly, aby střelba dopadala na území cizího státu, navíc v tomto případě byla dokonce i střelba vedena z území Německa. V takovém případě soud prvého stupně shledal obžalovaného bývalého pohraničníka vinným trestným činem pokusu o vraždu; dokonání trestního činu mu nemohlo být prokázáno, neboť společně s ním byly obžalovány i další osoby, které na daném místě vedly jako členové pohraniční stráže střelbu, a nebylo tedy možno vyloučit, že smrtící kulku nevyslal někdo jiný. Odvolací soud nicméně rozhodnutí zrušil, neboť vědomost o tom, že se nachází na území SRN, nebyla obžalovanému prokázána.

V logice této judikatury pak soudy v roce 2001 dovodily, že pokud nově nasazení pohraničníci zastřelili „narušitele“ státní hranice na území české obce, kam po neúspěšném pokusu o přechod hranice uprchl, nedopustili se žádného trestného činu, neboť střelba proti prchajícímu podezřelému byla v tomto případě podle tehdejších předpisů oprávněná. Jakkoliv byly ve věci Čepl a Kubec podle soudu „zákony a předpisy i samotné rozkazy z dnešního pohledu tehdy špatné, odporovaly lidským právům […] tyto skutečnosti nemohli obžalovaní vzhledem ke svému postavení ovlivnit a tyto skutečnosti stály tedy mimo ně.“ Naopak německé soudy by obdobný případ jistě posoudily jako kriminální, neboť komunistické předpisy o oprávněném použití zbraně bylo ve smyslu německé judikatury nutno vyložit vstřícně k ochraně lidských práv, a to s ohledem na tehdejší mezinárodní závazky státu (zejména mezinárodní pakt o občanských a politických právech).

Odsoudit pohraničníka za střelbu na hranicích tak bylo v českých podmínkách možno jen v situaci, kdy sám vědomě porušil své povinnosti a jednal v rozporu s tehdejším právem – např. vědomě vstoupil na území tehdejšího západního Německa, kde se setkal s německým pohraničníkem, který se ho pokusil zadržet, načež jej český pohraničník zastřelil (věc Korbel),resp. pronásledoval prchající občany NDR vědomě v rozporu s československými předpisy až na území SRN, kde je zadržel a převedl zpět na území ČSSR, kde byli následně předáni orgánům NDR (usnesení NS sp.zn. 3 Tdo 1019/2002 ze dne 2.4. 2002).

V posléze uvedeném příkladu se podle NS jednalo o trestný čin vydírání v souběhu s trestným činem porušování povinností strážní služby, kde s ohledem na jejich trestní sazbu byly oba trestné činy bez ohledu na stavení běhu promlčecí doby již promlčeny. Nemohlo se podle NS jednat o trestný čin zbavení osobní svobody, neboť jiný výklad „by v rozporu se zásadami výkladu příčinné souvislosti [rozšiřoval] úmysl obviněných, který zřetelně vedl k zadržení podezřelých osob až k následku, který v dané věci spočíval v trestně právní sankci nedovoleného překročení státní hranice poškozenými podle tehdy platných zákonných norem trestní jurisdikce NDR.“

Určitým výjimečným příkladem je kauza Miloše Roudnického, který jako pohraničník nepoužil v rozporu s tehdejšími předpisy mírnější formu zastavení „narušitelů“ státní hranice, ale namísto toho začal na „narušitele“ střílet dávkami ze samopalu. Rozhodnutí tohoto typu (restriktivní interpretace komunistických předpisů o použití zbraně na hranicích) je ale spíše výjimečné.Roudnický byl za zastřelení dvou osob odsouzen za trestný čin ublížení na zdraví k podmíněnému trestu odnětí svobody.

Jak jsem naznačil, v případech střelby na hranicích je velmi obtížné říci, které řešení je lepší - zda přísnější německé nebo k pohraničníkům vstřícnější české. Narozdíl od jednodušších kauz, jako jsou brutality 50. let nebo mučení disidentů typu pálení V. Třešňáka příslušníkem StB Kafkou, zde totiž hovoříme o případech lidí, kteří si svou službu zpravidla nevybírali (jedná se vesměs o vojáky základní služby), byli obvykle velmi mladí - zpravidla méně než 20 let, vystaveni dlouhodobé indoktrinaci ideologií tehdejšího režimu (zpravidla jim bylo vtloukáno do hlavy, že proti nim stojí po zuby ozbrojení zlosyni typu postav z Krále Šumavy), jednali zpravidla ve velmi vypjaté atmosféře atd. Ostatně německá judikatura byla kritizována za to, že na pohraničníky, z velké části -náctileté muže se základním vzděláním, maximálně s učilištěm, staví nerealistické nároky uvažování filozofů a dilemata Antigoné stojící tváří tvář Kreontově nelidskému zákonu ve známém Sofoklově dramatu.

Pokud se podíváme na odsouzené pohraničníky, vyjma těch, kteří se dopustili vskutku jednoznačně kriminálního činu (typicky věc Korbel uvedenou výše), vidíme, že zcela jasně převažovali podmíněné tresty odnětí svobody. Jak ve shora cit. kauze Roudnický uvedl Krajský soud v Českých Budějovicích, resp. jeho soudce Jiří Bernát, který potrestal pohraničníka za 40 let staré zastřelení dvou osob na hranicích podmíněným trestem, rozhodnutím soudu „došlo k pojmenování viny obžalovaného, k charakterizování toho, k jakým nezákonným projevům v minulém období docházelo“, současně došlo též k „plné rehabilitaci a satisfakci těch, kteří byli minulým režimem postiženi.“ Je pak ale logické se ptát, zda obdobnou rehabilitaci a satisfakci, resp. k pojmenování viny, nemohly poskytnout též jiné nástroje, např. instituce na způsob jihoafrické komise pravdy a usmíření. To je ovšem úvaha de lege ferenda.

Navíc vidím mezi českým a německým modelem vypořádání se s minulostí na hranicích ještě jeden, a to velmi podstatný rozdíl. V Německu, narozdíl od České republiky, totiž byli odsouzeni též ti, co pravidla pro střelbu na hranicích tvořili, a oproti podmíněným trestům pohraničníků dostali tresty nepodmíněné (např. Egon Krentz, srov. např. toto rozhodnutí ESLP - srov. v této kauze zejm. mimořádně zajímavou konkurenci soudce Zupančiče, který upozorňuje, že je velký rozdíl mezi právní jistotou těch, co zločinné právo tvoří, a těmi, kteří jsou nuceni jej aplikovat). A to je asi ten nejdůležitější rozdíl oproti České republice.

Celý příspěvek

Střípky z Věstníku Československé společnosti pro právo trestní

Když jsem před pár lety shromažďoval literaturu ke své disertaci, propracoval jsem se shodou náhod k Věstníku, který v době meziválečné vydávala Československá společnost pro právo trestní ...

V roce 1924 byla na půdě pařížské právnické fakulty založena Mezinárodní společnost pro právo trestní (Association international de droit pénal) a ještě téhož vznikla také Československá společnost pro právo trestní. V provolání ze dne 12. listopadu 1924 se mimo jiné uvádí: „Je úkolem i národa československého, aby přiložil ruku k tomuto dílu. Proto zakládáme Československou společnost pro právo trestní, jež by vstoupila ve styk co nejužší se jmenovanou Association international de droit pénal a pro případ, že by byla uznána za její odbočku, tuto funkci převzala. Účelem jejím má býti studium všech otázek dotýkajících se účinného boje proti zločinnosti, zejména i v oblasti mezinárodního práva trestního, i toho, jak upraviti soustavu trestů a vězeňství se zvláštním zřením na potřeby Československé republiky, jakož i podporovati snahy nesoucí se k uvedenému cíli.“

Hned od počátku začala vydávat Československá společnost pro právo trestní svůj Věstník. První číslo vyšlo v roce 1925. Původní záměr pokusit se postupem času o přeměnu na měsíčník nevyšel a tak časopis po celou dobu vycházel jako čtvrtletník, mnohdy však musela být některá čísla z různých důvodů spojena, takže časopis vycházel zpravidla třikrát, někdy však i jen dvakrát ročně (např. v letech 1936 a 1938). Na nedostatek příspěvků si postěžoval první předseda Československé společnosti pro právo trestní August Miřička, když ocenil snahu Alberta Miloty, který redakci Věstníku v prvních třech letech vedl, „svědomitě překonati „dětské nemoci“, jež s nově vzniklým časopisem, omezený na jediný vědní obor – hledíc na nepatrný počet theoretických odborníků a známou aversi praktických kruhů právnických k činnosti spisovatelské – jsou pochopitelným způsobem spojeny.“[1]

... a ačkoli jsem v jednotlivých číslech pátral především po stopách dobových snah o mezinárodní unifikaci trestního práva, nemohl jsem odolat tomu, abych se nezačetl i do jiných článků.

Patřím k těm, kteří mají trochu slabost pro prvorepublikové období, byť vlasy si dozadu neuhlazuji a stříbrné cibule, kterými jsem byl onehdy podarován, jsem ze šuplíku vytáhl a do kapsičky u vestičky zastrčil zatím pouze párkrát – prostě typický pasivní fanoušek. A snad o něco málo aktivnějším způsobem fandím i výplodům naší předválečné právní vědy a zároveň lituji toho, jak málo se z ní dnes čerpá a na ni navazuje.

Ctěnému čtenářstvu nyní nabízím takovou malou ochutnávku z příspěvků uveřejněných ve vlajkovém časopise českých meziválečných „trestařů“; jejich společným motivem je život vězeňský.

Obrázek z vězeňské výchovy
Na jaře 1925 v Den matek přednášel v Polepšovacím a trestním ústavu v Mikulově (pro mladistvé odsouzené) ústavní učitel chovancům o významu a smyslu dne tak působivě, že deputace chovanců přednesla prosbu, aby chovanci směli dobrovolnou sbírkou osvědčiti své pochopení pro význam dne matek. Ministerstvo sbírku povolilo (s určitým přiměřeným omezením výše příspěvků) a chovanci sebrali 585 Kč, jichž spolek Ochrana matek a dětí použil pro nemluvně, nemanželskou matkou odložené.

Věc byla zaznamenána i ve vězeňském týdeníku „Noviny“ a příklad zapůsobil: Koncem roku 1925 žádali trestanci (nepolepšitelní!) v trestnici kartouzské rovněž o povolení sbírky a když byla povolena, sebralo tam nyní 296 trestanců bez rozdílu národnosti (z celkového počtu 430) částku Kč 1716.15 s určením pro nejchudšího sirotka v péči spolku Ochrana matek a dětí. [2]

Společná vazba trestní
v dosavadní formě jest podle shodného úsudku všech našich vězeňských praktiků největší vadou našeho vězeňství, poněvadž činí všecku výchovnou a polepšovací snahu illusorní, ba podlamuje povážlivou měrou i vězeňskou kázeň. Lze to dobře pochopiti. V našich starožitných trestnicích jsou rozlehlé místnosti, v nichž bývá umístěno leckdy i více než 20 trestanců pohromadě. V době odpočinku (jde zejména o večerní tři hodiny) a v noci jsou tu bez kontroly a bez přímého dozoru. Cynické zlé vlivy rychle udusí každou lepší snahu, jež tu a tam vzklíčila; ze vzájemného podněcování tvoří se ovzduší vzdorné nepodajnosti a úskočnosti, dochází ke zločinným neřestem pohlavním a zločinecký profesionalismus nalézá živnou půdu. Vše to ukazuje, že společná vazba je přijatelna a výchovně účelna jen v té modifikované formě, že by po společné práci byl každý trestanec na dobu poledního i večerního odpočinku a ovšem i na noc úplně isolován. [...][3]

Sexuálním problémem v žalářích
zabývá se L. Thót v 6. čís. roč. II. Rivista di diritto penitenziario. – Zaznamenáváme zde jeho stanovisko, zajímavé tím, že je úplně zamítavé: Jakákoliv koncese v sexuálním životě vězňů je výplodem nemístné sentimentality. Nebylo vědecky dokázáno, že sexuální zdrženlivost vede k organickým poruchám. Jelikož pak lidový názor nenahlíží na pohlavní akt jako na přirozenou nutnost, nýbrž jako na rozkoš, je právě nemožnost pohlavního života konstitutivním prvkem trestu. Navrhované koncese ženatým vězňům znamenaly by nespravedlivost a privilegování, druhý manžel či manželka, která je na svobodě, velmi těžko mohl by se pravidelně často při velké vzdálenosti vězeňských ústavů dostavovati; koncese by také znamenala, že by se stávaly častějšími nežádoucí sňatky ve vězení a že pod protektorátem státu by bylo podporováno rození právě dětí obyčejně méněcenných.[4]

Zpěv a hudba v trestnicích
Některými našimi listy prošly v poslední době zprávy o pěstování hudby a zpěvu v amerických trestnicích a o dobrých zkušenostech v tom směru tam docílených. Mylně psalo se o věci tak, jako by u nás byla neznáma. Hudba a zpěv pěstuje se dávno již i v našich trestnicích, kde se najde mezi zaměstnanci vhodný kapelník a dirigent a mezi trestanci dosti zpěváků a hudebníků. V trestnici plzeňské na Borech pod vedením ústavního vrchního učitele jest pěvecký sbor i hudební orchestr na velmi pozoruhodné úrovni a jejich produkce s požitkem vyslechne i posluchač dosti náročný. Do nedávna byl pěvecký a hudební sbor trestanecký též v trestnici kartouzské a ze starší minulosti jsou známy velké a velmi dobré pěvecké sbory trestanecké též v trestnicích mírovské a pražské. Produkce takovýchto sborů trestaneckých při slavnostech vánočních, velikonočních, ve svátek svobody a při jiných slavnostních příležitostech mají zcela nepochybně i značný význam mravní a výchovný. Podle dosavadní zkušenosti jest souditi, že právě hudbou a zpěvem lze obzvláště hluboce a mocně na vězně působiti. Jest proto žádoucno, aby jich bylo tak používáno všude, kde je to možné.[5]

Pěstování hudby a zpěvu ve vězeňských ústavech
Společnost pro hudební výchovu se zabývá delší dobu otázkou, jak upraviti provozování hudby v československých vězeňských ústavech. [...] Z odpovědí došlých v dotazníkové akci bylo zjištěno, že hudba se provozuje ve větším měřítku v rozsáhlejších ústavech, které mívají trvale větší počet chovanců. Na prvním místě je to trestnice plzeňská, po ní následují ústavy v Ilavě, Leopoldově, Kartouzích, Mírově, Mikulově, Znojmě, Košicích a v Řepích. V některých z těchto ústavů je hudba pěstována nejen příležitostně a amatérsky, nýbrž způsobem, překvapujícím svým rozsahem a organisovaností. Tak na př. v trestnici plzeňské je čtyřicetičlenný orchestr, sestavený z vězňů, v Kartouzích je orchestr dvanáctičlenný, chovanci Komenského ústavu v Košicích utvořili dechový orchestr o čtyřicetidvou členech. [...] Plzeň, která má podle dotazníkové akce nejlepší výsledky, je také nástrojově nejlépe vybavena. Ústavní inventář sestává z 8 houslí, 2 viol, 1 cella, 1 kontrabasu, 4 trubek, 2 lesních rohů, 1 basové křídlovky, 1 eufonia, 7 klarinetů, 2 fléten, 1 pikoly, 1 saxofonu, 1 chromatické harmoniky, 3 činelů, 2 bubnů, 1 citery, 1 piana a 1 harmonia. Plzeň má rovněž svého odborného učitele hudby, kdežto jiné ústavy používají k tomuto účelu příležitostné ochoty externích amatérů nebo schopností a odborných znalostí dozorců či vězňů. V Plzni a v Komenského ústavě v Košicích je hudba cvičena pravidelně. V posléze jmenovaném ústavě denně. Výsledky této práce jsou pak využity při interních nebo i veřejných produkcích, jak se k tomu naskýtají příležitosti o státních svátcích, při přednáškách nebo světelných produkcích. Hraje se tu ovšem ponejvíce t. zv. lehká salonní hudba, také hudba jazzová a taneční. Najde se v seznamech, které o svých hudebních produkcích přiložily jednotlivé ústavy, tu a tam i něco z lidových písní, potpourri ze známých oper nebo operet a výjimečně i něco z hudby t. zv. klasické.

Vedle hudby instrumentální se pěstuje hodně hudba vokální. Systematicky se tak děje v Plzni, Ilavě a Řepích, v ostatních ústavech toliko příležitostně. Ale i za těchto podmínek se vytvářejí značně početné pěvecké sbory. Tak v Plzni je sbor o 35 členech, v Ilavě kolísá mezi 12 a 20, v Řepích kolem 20, v Komenského ústavě kolem 48, v Mikulově mezi 30 a 50, ve Znojmě je sbor 15členný. Hudba vokální je snáze provozovatelná než hudba nástrojová, těší se tudíž značné oblibě. Zajímavou zkušenost sděluje na př. učitelka hudby ženské trestnice řepské. Instrumentální hudba nepřichází tam prakticky v úvahu. Trestanky nejeví chuť učiti se hře na nějaký nástroj. Mají raději ruční práce. Rády však poslouchají zábavnou, t. zv. lehkou hudbu z radia. Za to hudba vokální je u nich ve velké oblibě. Trestanky milují produkce a ujišťují, že jim zpříjemňují pobyt v trestnici. V dopisech neopomenou vylíčiti dojmy, jaké na ně produkce učinila. Býti ve zpěváckém sboru je vyznamenáním a býti z něho vyloučena pro nedobré chování znamená upadnout v nemilost u všech.

Se zpěvem jsou téměř všude dobré zkušenosti. (Jenom v Kartouzích, kde jsou nepolepšitelní zločinci, jsou účinkující zpěváci brzy unaveni, posluchači jsou velmi pasivní). Celkem se zdá, že u mužských trestanců se jeví spíše touha po hudbě instrumentální. Charakteristický je posudek z Plzně: „Do ústavních souborů hudebních hlásí se i ti trestanci, kteří dříve neměli zájem o hudbu a zpěv. Zájem je doprovázen neobyčejnou pílí a chutí se na nástroj učiti. O jazz je takový zájem, že nelze přijmouti všechny. Trestanci sami nabízejí peněžité dary k zakoupení nových nástrojů. Ve cvičení projevují vytrvalost, věnují se produkcím s chutí a radostí. Nikdy při cvičení nebylo nutno používati kázeňských prostředků. Silný zájem o produkce se projevil v dopisech, při debatách skupinového vyučování, ve společných celách, u nemocných, kteří projevovali touhu po hudbě. Mezi hudebníky a posluchači se vytváří příznivý poměr. Posluchači dávají přednost produkcím vlastního sboru před radiovým poslechem.“ V Leopoldově považují trestanci zakázání účasti na hudebních cvičeních za jeden z nejtvrdších trestů. V Plzni se mezi trestanci vyskytují dokonce tři skladatelé, kteří komponují samostatně pro své spoluvězně. Z téže trestnice vyšli i někteří vězni, kteří se ve hře na určitý nástroj zdokonalili do té míry, že si pak po odpykání založili na svobodě novou existenci dík svému umění. [...]

Hudba vyvolává v chovancích často vzpomínky na dětství, na lepší okamžiky dřívějšího života, na ženu a na děti, činí je náchylnými k citlivosti a dokonce k altruismu [...]. Záleží na volbě hudby, aby její emotivní účinek nebyl pouze rozesmutňující [...], ale aby jim dovedl dáti pocit radosti a chuti do života. [...]

Nějaký šlágr, o který má vězeň zájem tak silný, že si ho touží zahrát, je tu relativně vhodnější než skutečně dobrá hudba, která by u vězně tohoto zájmu neprobudila a nebyla s to, aby jeho zájem udržela, kdyby mu byla bez přechodu vnucena. Zlepšování vkusu by se mohlo dít teprve postupem času a postupem technického výcviku. [...][6]
-------
[1] Miřička, A.: K šedesátinám profesora Miloty. in: Věstník, č. 1/1937, s. 1.
[2] Věstník, č. 4/1925, s. 113.
[3] Věstník, č. 1-2/1927, s. 83.
[4] Věstník, č. 4/1931, s. 136.
[5] Věstník, č. 3-4/1928, s. 130.
[6] Holzknecht, V.: Pěstování hudby a zpěvu ve vězeňských ústavech. in: Věstník, č. 2/1937, s. 38-42. Celý příspěvek

Je Island teroristickým státem?

Tato otázka by mne vůbec nenapadla nebýt odkazu na domovské stránce Johna Garnera, který s odkazem na citát z knihy B. Williamse nadhazuje otázku Icelanders reasonably ask: 'Who's the terrorist here?' a poskytuje link na včerejší článek na The NY Times "Iceland, Mired in Debt, Blames Britain for Woes".

V daném článku se člověk dozví, jakým způsobem UK zamrazilo aktiva islandských bank a (ne)přímo (?!) označila Island za teroristický stát. Jedná se o reakci na finanční krizi, která má na Islandu opravdu nepříjemné dopady, které asi nemá smysl popisovat. Rozhodně nemám ambici nijak celou situaci analyzovat, chtěl jsem jen odkázat na daný článek, který mi přijde zajímavý. Samozřejmě jde i s ohledem na předchozí kroky Islandu v souvislosti s finanční krizí o mimořádnou situaci, nicméně i tak, nejpřijde Vám reakce britské vlády nepřiměřená, či přinejmenším nevhodně podaná / pojatá? No když, ale ono o peníze jde vždy až v první řadě ...

Kromě toho by mohlo být celkem zajímavé podívat se, co na to právo EHP, jehož je Island členem (pokud vůbec něco), ale to jen tak na okraj. Celý příspěvek

Je prezident Klaus skrytým příznivcem Lisabonské smlouvy?

Nejen portál idnes informoval o tom, že Ústavní soud odložil veřejné jednání k Lisabonské smlouvě z 10. na 25. listopadu, protože o to požádal prezident Klaus, který by se slyšení rád účastnil osobně. Samotný odklad jednání a tím pádem i vynesení rozsudku je samozřejmě špatnou zprávou pro české příznivce „Lisabonu,“ ale jinak by je ta informace měla jen těšit.

Pokud totiž prezident míní svou účast vážně a opravdu chce v řízení aktivně vystoupit v roli účastníka, aniž by se radši nechal zastoupit právníkem, tak si tím podle mého názoru sám zatlouká poslední hřebíky do rakve svých nadějí na úspěch před nejvýznamnější soudní instancí této země. Ve výsledku tak jen přispěje k hladkému vítězství fanoušků Lisabonské (monstr)smlouvy.

Už v souvislosti s podáními, která prezident a Senát učinili, jsem se vyjádřil v tom smyslu, že oba bohužel nepochopili, že jakkoliv je Ústavní soud institucí i politickou, je to stále především kolbiště právní, kde politické argumenty a emotivní proklamace zpravidla hrají roli pouze podpůrnou až podřadnou. Mluvit se Soudem jazykem prázdných floskulí a politologických úvah v situaci, kdy zde již existují ke vztahu ústavního a evropského práva jeho vlastní judikáty, stejně jako odborná literatura (o zahraničních právnických pramenech nemluvě), je bez nadsázky amatérské.

Je však vidět, že pan prezident to nechápal, nechápe a pochopit nechce. Nestačí mu, že již v písemné fázi propásl šanci výrazněji se argumentačně postavit kvalitnímu podání vlády, šanci, která se tu podle mne nabízela (konkrétnější být nemíním, nejsem advokátem Hradu). Nyní se dokonce chystá svou účastí pohřbít i jakoukoliv (byť uznávám, že vzhledem k okolnostem stejně mizivou) naději na průlom při ústním jednání.

Možná, že by si mohl leckdo říci, že třeba spoléhá na to, že se Ústavní soud skloní před jeho majestátem. Že by si soudci mohli „vzpomenout,“ kdo že to rozhoduje o jejich (re)nominaci. Jenže všichni máme (naštěstí) ještě v živé paměti kauzu Brožová, kde se ústavní arbitři před profesorem Klausem lidově řečeno na zadek neposadili, a to přestože jim připomněl svých deset čestných doktorátů z právnických fakult celého světa. Nevím, kolik nových jich od té doby stihl nasbírat, ale obávám se, že ani tentokrát mu mnoho nepomohou. Víc než čestný diplom ze Západního Bengálska může totiž soudce např. zajímat, proč by měli v rámci Lisabonského posudku opustit doktrínu materiálního ohniska Ústavy, tedy teorii, o jejíž existenci se prezident s hrůzou poprvé dozvěděl až po přečtení vyjádření vlády...

Pan prezident zkrátka není právník, a proto před soud nepatří, určitě tedy nikoliv ve složité právní kauze, byť by měla jakkoliv silné politické pozadí. Udělal by proto lépe, kdyby před soud poslal někoho ze svých právníků či se za tím účelem poohlédl po schopném advokátovi, nejlépe takovém, který před ÚS už někdy stál a zná evropské právo.

Nedovedu si ostatně moc představit, že by se něco podobného mohlo odehrát v civilizovaném světě. Pomyšlení, že např. Angela Merkelová jedná před německým ÚS za vládu nebo že prezident Bush vystupuje před tamějším Nejvyšším soudem místo svého solicitora general je vskutku úsměvné.

Zajímavé bude též sledovat, zda se podobné chyby, tedy reprezentace neprávníkem, dopustí Senát a vláda.

Jak jsem již řekl, je fakt, že Senát si písemným vyjádřením připravil podobně beznadějnou pozici jako prezident. To má na druhou stranu tu výhodu, že při ústním jednáním toho též již nemohou mnoho zkazit. Pokud však i oni vyšlou politika, který bude Soudu vypravovat, že Lisabonská smlouva “zmenšuje podstatu České republiky, dělá z Čechů uměle Evropany, potlačuje naše národní hodnoty a zvyšuje vliv Bruselu“ (což je, zdá se, prezidentův plán), jen potvrdí předpoklad, že se překvapivý výsledek u ÚS konat nebude.

Naopak vláda je po písemné fázi v pozici fotbalisty stojícího dva metry před prázdnou bránou, kdy letícímu míči stačí jen nastavit nohu. Takové situace však nebývají příliš vděčné, už proto, že gól se bere jako samozřejmost, zatímco chyba se neodpouští. I na vládě by si proto měli dobře rozmyslet, zda k soudu vyšlou neprávníka A. Vondru. Ten sice díky svým nesporným rétorickým schopnostem zůstane pravděpodobně ušetřen osudu nebohého ministra Julínka, který svým vystoupením v kauze poplatků dodnes baví český internet, ale marná sláva, vysvětlovat např. vztah klauzule flexibility k omezenému přenosu pravomocí podle článku 10a Ústavy si jej úplně představit nedovedu.

Shrnuto a podtrženo, střetnou-li se v úterý 25. listopadu před Ústavním soudem tři politici dohadující se v duchu televizní debaty o to, jestli Lisabonská smlouva Evropě prospěje nebo ne, soud se asi nového zásadního argumentu v dané věci nedočká. V takovém případě pak jistě přistoupí ke své podivné, zde již ostatně kritizované, tradici vyhlásit svůj nález bezprostředně po skončení jednání. A pokud někdo uvnitř soudu nepřišel s argumentem, který písemná podání neobsahovala, vsadím kalhoty, že ten nález bude ve prospěch ústavnosti Lisabonské smlouvy.

Nevylučuji samozřejmě, že samotné jednání a následný výrok Soudu ukáže, jak hrubě jsem se ve svých odhadech mýlil. Třeba uvidíme přestřelku právních argumentů, v níž bude excelovat sám prezident, a to takovým způsobem, že jej to následně inspiruje k opuštění říše ekonomie, ekologie či klimatologie a konečně ve své příští knize zabrousí do oblasti práva. Ústavní soud, unešen novými argumenty, odročí vynesení rozsudku a až do února budou soudci horlivě diskutovat, připomínkovat a upravovat konečný nález. A ten bude znít proti Lisabonské smlouvě. České předsednictví tak bude moci začít ihned pracovat na smlouvě nové, s pracovním názvem „Euroústava – pokus č. III.“ No a já si budu muset shánět nové kalhoty...

Ale dost fantazie. Na rozdíl od Pavla Vernera (předmětný článek citován a reakce na něj zde) si nemyslím, že Ústavní soud se sebou nechává ze strany prezidenta zametat. Přeložit jednání na přání jednoho z účastníků, notabene hlavy státu, je podle mne vstřícností, která se ve vyspělé demokracii předpokládá. Zvláště když důvod prezidentovy žádosti byl dostatečně závažný (dlouhodobě plánovaná návštěva Irska) a troufám si věřit, že i jeho ochota najít místo ve svém kalendáři až od 25. listopadu dále, nebyla projevem snahy o umělé oddalování celé kauzy. Myslím, že v ono listopadové úterý se ostatně ukáže, jak se to s tím „zametáním“ ve skutečnosti má.

Pokud se tedy můj scénář naplní, mohou příznivci Lisabonu oslavovat Václava Klause jako svého nového hrdinu (tedy alespoň do doby, než onu Smlouvu odmítne ratifikovat). Odpůrci Smlouvy pak budou jen smutnými svědky toho, že ji svými neobratnými kroky před Ústavním soudem zachránil ten, kdo pro ti ní nejvíce horoval. Oni si ale stejně nakonec asi řeknou, že Ústavní soud by neměl „gule“ postavit se EU, ani kdyby je před ním zastupoval J. H. H. Weiler...

Celý příspěvek

Přivítání Jiřího Kmece, aneb o jednom nepublikovaném postu

Bylo to jednoho večera v první půlce října, kdy jsme s Jirkou Kmecem seděli v Café Louvre, hráli šachy a bavili se o jeho budoucím hostování na Jiném právu. Říkal jsem mu, že bych nejradši pojal jeho uvítání nějak netradičně, tak trochu v duchu našich aprílových postů. A Jirka mi navrhl takovou malou recesi.

„A co takhle kdybys napsal, že jsem Vám za to hostování na Jiném právu zaplatil? Něco ve stylu ruských vesmírných turistů.“

Ta představa "bloggera-turisty" se mi okamžitě zalíbila.

„Takže místo obligátní chvály Tvých úspěchů bych napsal, že jseš zcela nekompetentní ignorant a peníze byly jedinou cestou, jak se člověk jako Ty mohl dostat mezi naše hosty?“

Odpovědí mi byl hlasitý smích.

Ještě tu noc vznikla první verze uvítacího postu. Verze, ze které Jiří Kmec, pravá ruka vládního zmocněnce pro zastupování ČR před ESLP, autor jedné monografie a mnoha článků, přednášející na českých fakultách i mimo ně a má první instance v jakékoliv věci týkající se štrasburského soudu, vyšel jako totální motovidlo (mám-li použít ještě slušného výrazu), škemrající o psaní na Jiném právu.

Ona první verze skončila ve stoupě a její osud následovaly i další, mnohem civilizovanější, které jsme již psali s Jiřím společně.

Po menších konzultacích nad finální verzí se dospělo k rozhodnutí, že nápad byl možná dobrý, ale realizace vyznívá stále příliš mnohoznačně. Byla otázka, jak by to čtenáři přijali, báli jsme se, že to nechtěně vyzní urážlivě vůči našim ostatním hostům či hostovací tradici vůbec, a že se tady obětí recese nepřímo stanou i jiné osoby než Jirka či já. Zkrátka první listopad není první duben a tak ten post skončil v mém počítači ve složce „nedopsané věci“ (kde není bohužel či bohudík(?) sám). Snad jednou, v nějakých sebraných spisech...:-)

Jaký má ale smysl vyprávět Vám tu, že vznikl post, který si nakonec nepřečtete? Inu, možná nemá, ale onen nápad ilustruje jednu věc, které si na Jiřím Kmecovi zvláště vážím: že se přes své nesporné znalosti nebere příliš vážně. A to je v České republice, zemi mnoha polovzdělaných narcisů, kteří nám s pocity vlastní neomylnosti káží z nejednoho významného postu, věc stále vzácná.

I pro Jiřího Kmece platí, že mu nebylo nabídnuto hostování na našem blogu proto, že z hlavy ví, jak se řekne francouzsky octomilka, nýbrž z přesvědčení, že je tím správným přírůstkem do skupiny osob, jimiž „si nastavujeme znova a znova příslovečné zrcadlo a zároveň vyrovnáváme vlastní slabiny“ (použiji-li slova Pavla Molka z jednoho vítacího postu).

Jsme rádi, že naši nabídku přijal a já tak mohu tímto Jirku na našem blogu přivítat a vyjádřit víru, že Vás příspěvky, jimiž nás bude celý listopad zásobovat, nezklamou. Snad mohu prozradit, že se v nich podíváme nejen na štrasburskou problematiku, ale i do časů první republiky či oblasti právně-filozofických úvah moderní doby.

Celý příspěvek