JINÉ PRÁVO

Jan Potměšil: Sporné přestupkové judikáty NSS V.

2012-01-26T18:48:00.003+01:00

Po delší odmlce opět přicházím s pokračováním „občasníku“ Sporných přestupkových judikátů NSS. Tentokrát bych se rád zamyslel nad dvěma právními názory vztahujícími se k výkladu správního řádu, alespoň první judikát se však týká věci přestupkové a druhý má, s ohledem na podpůrné působení správního řádu vůči zákonu o přestupcích, pro přestupkovou agendu rovněž nepopiratelný význam. Konkrétně jde, viz níže, (sub 11.) o názor, že uplatnění fikce doručení je podmíněno vhozením písemnosti do schránky, a dále (sub 12.) o výklad, že zkrácené přezkumné řízení lze zahájit (rozhodnutí vydat) do 15 měsíců od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí.

11. Fikce doručení a vhazování písemnosti do schránky – rozsudek NSS ze dne 25.8.2011, č.j. 7 As 53/2011 – 77:

V souvislosti s právě uvedeným rozsudkem nehodlám komplexněji pojednat o úpravě fikce doručení v judikatuře NSS, tomu jsem věnoval samostatný text („Fikce doručení v judikatuře Nejvyššího správního soudu“, In: Veřejná správa č. 20/2011). Soustředím se pouze na výklad významu změny, zakotvené do správního řádu novelou č. 7/2009 Sb., díky níž se správním orgánům v § 23 odst. 4 správního řádu ukládá nová povinnost: „Je-li to možné a nevyloučil-li to správní orgán, písemnost se po uplynutí 10 dnů vloží do poštovní schránky nebo na jiné vhodné místo; jinak se vrátí správnímu orgánu, který ji vyhotovil“. Této změně se NSS, pokud se nemýlím, věnuje v uvedeném judikátu vůbec poprvé.

NSS dovodil, že aby bylo možno písemnost považovat za doručenou fikcí, nestačí jen splnění ostatních podmínek uplatnění fikce, především připravení zásilky k vyzvednutí a uplynutí 10 dní od tohoto okamžiku, ale i její vložení do schránky. Opačný výklad by prý vedl k tomu, že vložení zásilky do schránky by bylo fakultativní, neboť písemnost by byla doručena bez ohledu splnění právě uvedeného.

Domnívám se však, že (zjednodušeně řečeno) je správný právě onen „opačný výklad“. NSS odkazuje mj. na svůj dřívější rozsudek ze dne 23.6.2011, č.j. 5 As 72/2010 – 60, kde se uvádí, že podmínky řádného uložení písemnosti upravuje § 23 odst. 4 a 5 správního řádu, kdy za splnění těchto podmínek pak fikce doručení podle § 24 odst. 1 správního řádu nastane tehdy, jestliže si adresát uloženou písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne připravení zásilky k vyzvednutí nevyzvedl; písemnost se považuje za doručenou posledním dnem lhůty, a to i tehdy, pokud se adresát v místě nezdržoval, ovšem za předpokladu splnění všech popsaných úložních podmínek. Z toho NSS aktuálně dovodil, že podmínkou uplatnění fikce doručení je splnění všech podmínek uvedených v § 23 správního řádu, včetně pokynu nově do správního řádu doplněného, tj. vhození zásilky do schránky.

K tomu je třeba upozornit, že citovaný judikát pátého senátu NSS se vztahuje k úpravě před novelou č. 7/2009 Sb. (kdy povinnost vhazovat zásilku do schránky neplatila), s otázkou vhazování zásilky do schránky nepočítal a nelze tedy jeho závěry paušálně vztáhnout i na všechny následně přijaté novelizace, resp. povinnosti nově se objevivší v § 23 správního řádu. Dále postrádám jakékoliv vypořádání se s důvody novelizace a motivy zákonodárce, který do správního řádu pokyn k vhazování zásilek do schránky zařadil (NSS ustanovení § 23 správního řádu aktuálně vykládá, jako by tam daná povinnost byla zakotvena vždy, od počátku).

Hledání „racia legi“ v případě, kdy se v zákoně náhle objeví nové ustanovení, pak považuji za víc než důležité. Zákon č. 7/2009 Sb. byl původně předložen pouze jako novela občanského soudního řádu, která měla za cíl mj. zjednodušení doručování zásilek (viz sněmovní tisk č. 478, 5. volební období). Do občanského soudního řádu tak byla mj. zakotvena úprava (viz § 49 odst. 4 platného o.s.ř.), že „Nevyzvedne-li si adresát písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, považuje se písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže soud i bez návrhu vyloučí vhození písemnosti do schránky. Není-li takové schránky, písemnost se vrátí odesílajícímu soudu a vyvěsí se o tom sdělení na úřední desce soudu.“ Tedy úprava obdobné té, která je nyní ve správním řádu. V obecné části důvodové zprávy k návrhu zákona se pak praví, že „(…) Po uplynutí lhůty 10 dnů se písemnost považuje za doručenou. Při doručování do vlastních rukou se po uplynutí desetidenní úložní doby písemnost nevrací soudu, ale je vhozena do schránky adresáta. I když vhození do schránky nemá žádné právní účinky, zvyšuje se tím pravděpodobnost, že se účastník po uplynutí úložní doby dozví, jaká písemnost mu byla doručena. Vhození do schránky je jedním ze změkčovacích institutů ve fikci doručení. Každý má povinnost dbát o svoji poštovní schránku tak, aby byla správně označená a zabezpečená.“ Ve zvláštní části důvodové zprávy se pak uvádí mj. následující: „Pokud si adresát nevyzvedne písemnost do 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí (u doručujícího orgánu či u soudu), platí, že písemnost byla doručena posledním dnem této lhůty, i v případě, že se adresát o uložení písemnosti nedozvěděl. Nastává tedy fikce doručení. Po uplynutí lhůty 10 dnů doručující orgán vloží písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky. Smyslem tohoto ustanovení je, aby se adresát, i když si písemnost nevyzvedl v požadované lhůtě, mohl s písemností seznámit. Pokud není taková schránka, doručující orgán vrátí písemnost odesílajícímu soudu, který vyvěsí na úřední desce sdělení o vrácení písemnosti. Soud může vyloučit vhození písemnosti do schránky, například z důvodů protichůdných zájmů.“ Jde-li o občanský soudní řád, zákonodárce tedy nijak nezamýšlel vázat uplatnění fikce doručení na vhození zásilky do schránky – fikce nastává nezávisle na dalším postupu už uplynutím stanovené lhůty. Jiný závěr nelze dovodit ani z projevu předkladatele nebo zpravodaje návrhu (viz stenozáznam prvního čtení ke sněmovnímu tisku č. 478 a projevy dr. Pospíšila nebo dr. Dundáčkové.)

Na základě komplexního pozměňovacího návrhu Ústavně právního výboru (sněmovní tisk č. 478/1) pak byla obdobná úprava zařazena i do správního a daňového řádu. V rámci druhého čtení k tomu předseda Ústavně právního výboru Marek Benda (viz stenozáznam druhého čtení ke sněmovnímu tisku č. 478) uvedl mj. následující: „(…) původní vládní návrh zákona předpokládal povinnou doručovací adresu a změny v doručování jenom pro občanské soudní řízení, nikoliv pro správní řád a daňový řád. (…) alespoň jsme vydiskutovali, že ona podstatná změna pro občany, kterou přináší občanský soudní řád, tj. že v okamžiku, kdy dostanu domů do schránky zprávu o tom, že je mi doručena nějaká písemnost, tak po uplynutí oněch 14 dnů, nově 10 dnů, bude tato písemnost do mé schránky vhozena. Pokládali jsme za opravdu absurdní, abych podle toho, který orgán státu mi píše s doručenkou, abych nevěděl, jestli mi bude obálka do schránky vhozena, nebo nebude a musel podle čísla odesílací pošty se to pokoušet vydedukovat. Proto jsme se domluvili, že i správní řád i daňový řád budou změněny stejným způsobem. To znamená, že pokud dostanu obálku na doručenku, nevyzvednu si ji, po 14 dnech, resp. nově po 10 dnech, platí fikce doručení, ale bude mi vhozeno do schránky. To já pokládám pro zvýšení komfortu občanů této země za naprosto zásadní.“ Soudím, že z rozšíření změny, zamýšlené původně jen pro občanský soudní řád, i na řád správní a daňový, při shodných východiscích a účelu úpravy, nelze dovozovat, že ve správním řádu bude uplatnění fikce vázáno na vhození do schránky, zatímco u občanského soudního řádu tomu tak není (min. to tak zákonodárce nezamýšlel).

I jazykovým a logickým výkladem pak lze dle mého názoru dospět lze závěru, že vhazování zásilky do schránky je úkonem nezávislým na objektivní ex lege nastalé skutečnosti, tedy doručení fikcí, po uplynutí desetidenní lhůty. Fikce nastává nezávisle na jakémkoliv pozdějším vhození zásilky do schránky. Zda bude zásilka vhozena či nikoliv, je skutečně fakultativní („je-li to možné a nevyloučil-li to správní orgán…“), byť rozhodování o vhození by jistě nemělo být svévolné (vhození lze např. vyloučit, i dle textu důvodové zprávy, kupříkladu tam, kde na téže adrese sídlí účastníci řízení s protichůdnými zájmy). Nedomnívám se, že cílem úpravy bylo dát podnět k tvorbě bohaté judikatury na téma, zda vhození „bylo možné“ a „z jakých důvodů lze vhození vyloučit“, a od toho teprve odvíjet uplatnění fikce. Cílem myslím skutečně bylo jen, při zpřísnění úpravy doručování, důsledky této úpravy zároveň trochu změkčit, nikoliv doručování ještě zesložitit. (Stranou už nechávám různá pochybení pošty, která již nyní odmítá respektovat správní řád, kdy konkrétně odmítá vkládat oznámení o uložení zásilky na „jiné vhodné místo“ a tuto vrací – nyní zřejmě bude stejně tak odmítat i vložení zásilky, také „na jiné vhodné místo“.) NSS se tak shora uvedeným právním názorem sice snažil vyjít vstříc účastníkům, ovšem dle mého názoru „nad rámec zadání“, a účel nové úpravy vyložil – ve světle důvodů přijetí zákona č. 7/2009 Sb. – nesprávně a v porovnání s úpravou občanského soudního řádu nekonzistentně. Uvidíme, jak se praxe s tímto judikátem vypořádá – vhazování zásilek lze jistě naléhavě doporučit, dojde-li však „na lámání chleba“, jsem přesvědčen, že fikce nastane bez ohledu na následné (ne)vhození zásilky i důvody, které k tomu případně vedly.

12. Lhůta pro zahájení zkráceného přezkumného řízení, resp. pro vydání rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení – rozsudek NSS ze dne 15.8.2011, č.j. 1 As 10/2011 – 122:

Správní řád jako zvláštní prostředek dozorčího práva upravuje možnost z moci úřední přezkoumat pravomocné rozhodnutí v tzv. přezkumném řízení. Rozlišit lze dva druhy přezkumného řízení, a to „běžné“ (nezkrácené) přezkumné řízení, a zkrácené přezkumné řízení. „Běžné“ přezkumné řízení se zahajuje usnesením, které lze vydat v subjektivní lhůtě 2 měsíců od okamžiku, kdy se správní orgán o důvodu zahájení dozvěděl. Objektivní lhůta pro vydání usnesení o zahájení přezkumného řízení je 1 rok (pro obě lhůty viz § 96 odst. 1 správního řádu). „Konečné“ rozhodnutí v přezkumném řízení, jímž se ruší nebo mění přezkoumávané rozhodnutí, je třeba vydat ve lhůtě 15 měsíců od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí. Pokud tedy např. správní orgán „stihne“ vydat usnesení (stihne zahájit řízení) koncem roční objektivní lhůty pro zahájení řízení, má ještě 3 měsíce „k dobru“ na vydání rozhodnutí meritorního.

Otázkou je určení subjektivních a objektivních lhůt u zkráceného přezkumného řízení. V něm je prvním úkonem v řízení vydání samotného meritorního rozhodnutí, jímž se přezkoumávané rozhodnutí ruší nebo mění. Není-li podáno odvolání či rozklad, uplynutím lhůty pro podání opravného prostředku řízení zároveň i končí. Za logický a konzistentní považuji výklad, že i pro zkrácené přezkumné řízení platí subjektivní a objektivní lhůta pro zahájení přezkumného řízení, obecně stanovená (vyplývající) z § 96 odst. 1 správního řádu. Tedy že vydat rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení, resp. z jiného úhlu pohledu zahájit přezkumné řízení (byť zkrácené), lze rovněž jen v subjektivní lhůtě 2 měsíců od okamžiku, kdy se dozvím o důvodu zahájení (tedy nezákonnosti, typicky od okamžiku, kdy má správní orgán k dispozici kompletní spisový materiál), a zároveň v objektivní lhůtě 1 roku od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí.

Právě nastíněný výklad zastává řada správních orgánů, jsem si však vědom, že nemalý počet zastává i výklad, že rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení lze vydat ve lhůtě 15 měsíců, určené jako nejzazší mez pro vydání meritorního rozhodnutí v přezkumném řízení, které bylo zahájeno usnesením. Pokud by však neplatila roční objektivní lhůta pro zahájení zkráceného přezkumného řízení, které se zahajuje již vydáním meritorního rozhodnutí, je otázkou, proč by pak tato lhůta měla platit pro řízení nezkrácené, a nestačila by ona lhůta 15 měsíční.

NSS se ve výše uvedeném rozsudku přiklonil právě k výkladu, že rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení lze vydat ve lhůtě 15 měsíční dle § 97 odst. 2 správního řádu. Konkrétně uvedl (viz bod. 14 judikátu) následující: „Zkrácené přezkumné řízení se (na rozdíl od „klasického“ přezkumného řízení) nezahajuje usnesením podle § 96 odst. 1 správního řádu. Prvním úkonem ve zkráceném přezkumném řízení je již samo rozhodnutí ve věci (viz § 98 správního řádu in fine), které je třeba vydat ve lhůtě stanovené v § 97 odst. 2, tj. do uplynutí patnácti měsíců od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že se ve zkráceném přezkumném řízení usnesení o zahájení přezkumného řízení nevydává, lhůta podle § 96 odst. 1 správního řádu se neuplatní.“ Podrobněji NSS svůj závěr neodůvodňuje; vzhledem k tomu, že výše uvedená citace je v podstatě parafrází komentáře Josefa Vedrala k § 98 správního řádu (viz Vedral, J.: Správní řád. Komentář. Bova Polygon, Praha 2006, s. 590), nepovažoval to zřejmě za nezbytné.

I přes váhu zmíněného komentáře se však domnívám, že citovaný závěr není správný (v jiné otázce, zabývající se významem 15 měsíční lhůty a zkráceným přezkumným řízením, ostatně NSS komentáři za pravdu nedal, viz rozsudek NSS ze dne 2.7.2010, č.j. 7 As 21/2010 – 232). Vydání meritorního rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení je také zahájením přezkumného řízení (proti rozhodnutí lze podat opravný prostředek, rozhodnutí může být zrušeno a v řízení může být pokračováno) a považuji za nekonzistentní, aby pro zahájení „běžného“ přezkumného řízení platila jiná lhůta než pro řízení zkrácené. 15 měsíční lhůtu uvedenou v § 97 odst. 2 správního řádu považuji za lhůtu pro ukončení řízení, nikoliv pro jeho zahájení, byť rozhodnutím vydaným ve zkráceném přezkumném řízení. Zároveň smyslem zkráceného řízení je toliko administrativní zjednodušení a zrychlení vyřízení věci, nikoliv popření lhůt pro zahájení řízení. Není tedy účelem dát úředníkům více času na vyřízení věci, ale umožnit jednodušší vyřízení věci v nesporných případech.

Analogicky lze poukázat i na postup v řízení o správním deliktu, kde lze řízení (z moci úřední) zahájit jak tím, že je účastníkovi oznámeno zahájení řízení o správním deliktu, tak i tím, že je vydán příkaz dle § 150 správního řádu (kdy příkazní řízení je formou zkráceného řízení), který je prvním úkonem v řízení, úkonem, jímž se řízení zahajuje, a zároveň i meritorním rozhodnutím. Je-li třeba rozhodnutí vydat (resp. řízení pravomocně ukončit, tedy správní delikt projednat) ve lhůtě např. 3 let od spáchání deliktu (nebo 2 let od zahájení řízení), jinak odpovědnost za správní delikt zanikne, a objektivní lhůta pro zahájení řízení o správním deliktu bude stanovena na 1 rok od spáchání deliktu (a subjektivní např. 3 měsíce od okamžiku, kdy se správní orgán o deliktu dozví), znamenalo by analogické uplatnění výkladu k zahájení zkráceného přezkumného řízení, že oznámení o zahájení řízení o správním deliktu je třeba „vydat“ (u správních deliktů spíše oznámit-doručit) do 1 roku, avšak není-li do 1 roku od spáchání deliktu řízení oznámením zahájeno, lze je zahájit i poté vydáním (resp. oznámením) příkazu. To by však vedlo k absurdním důsledkům, k popření objektivní lhůty stanovené pro zahájení řízení a k nejistotě účastníků i svévoli správních orgánů. Tudy myslím cesta nevede, a podobně na věc nahlížím i v případě řízení přezkumného.

Jako (ze svého pohledu) kuriozitu pak zmiňuji výklad shora uvedené citace rozsudku NSS, který zaujal jeden z účastníků řízení, který ji nepochopil tak, jak byla zřejmě míněna, tedy že se týká jen objektivních lhůt, ale tak, že se u zkráceného přezkumného řízení neuplatní žádná ze lhůt uvedených v § 96 odst. 1 správního řádu, tedy ani lhůta subjektivní (2 měsíční). To by znamenalo, že uplyne-li subjektivní i objektivní lhůta pro zahájení přezkumného řízení usnesením, lze v podstatě kdykoliv (v intervalu 15 měsíců od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí) vydat rozhodnutí v přezkumném řízení zkráceném, i kdyby měla úřední osoba kompletní spis půl roku či rok na stole, a teprve poté najednou „zjistila“ nezákonnost. Na druhé straně, neplatí-li u zkráceného přezkumného řízení lhůta objektivní (obsažená v § 96 odst. 1 správního řádu), proč by měla platit v tomtéž ustanovení obsažená lhůta subjektivní.

Závěrem – domnívám se, že i pro zahájení zkráceného přezkumného řízení platí subjektivní lhůta 2 měsíců a objektivní lhůta 1 roku, byť se řízení zahajuje už vydáním rozhodnutí. Stejný názor zastává i poradní sbor ministra vnitra ke správnímu řádu, viz Závěr č. 89/2010. Zároveň ale považuji za jisté, že i nadále bude přetrvávat pluralita názorů na danou otázku, zvyšující právní nejistotu na straně správních orgánů i účastníků a jiných osob (které se zahájení řízení buď domáhají, nebo naopak obávají), kdy nejvhodnějším řešením by mohla být novelizace poněkud nepřehledné úpravy přezkumného řízení.

Jan Potměšil

Michal Ryška: Úvaha nad legalizací „krádeží ve veřejném zájmu“

2012-01-20T15:07:00.002+01:00

Jan Petrov před časem publikoval na Jiném právu velmi zajímavý post Náhrada za vyvlastnění: Proč má převýšit obvyklou cenu. Dospěl v něm k závěru, že při vyvlastnění zpravidla nestačí nahradit obvyklou cenu vyvlastňovaného majetku, ale je naopak nutno „přihodit“ i bonus, který je odůvodnitelný: a) rizikem, že se částka odhadnutá znalcem odchyluje od skutečné tržní ceny majetku, b) cenou zvláštní obliby. V tomto duchu si pak položil i otázku, zda je § 10 zákona o vyvlastnění, nezohledňující tyto aspekty, vůbec ústavně konformní. V diskusi návazně Tomáš Pecina vyjádřil názor, že takový bonus („prémie“ nad obecnou cenu) může být chápán také jako náhrada za zásah do principu smluvní volnosti a autonomie vůle vyvlastňovaného.

Svět však rozhodně není ideální místo. Jako takový není založen ani na bezvýhradném přijímání inspirativních akademických úvah ze strany právní praxe. Ba právě naopak – existují případy, v nichž vyvlastňovaní (čti: vlastníci vyvlastňovaného majetku) na jakýkoli bonus mohou v klidu zapomenout. Jsou naopak nuceni soustředit se na boj o dosažení „pouhé“ obvyklé ceny majetku, k němuž je vlastnické právo ve veřejném zájmu odnímáno. Fakt, že i takový legitimní boj může být marný, dokládá konkrétní Nejvyšším soudem judikovaná kauza, v níž vyvlastňovaní nenašli zastání ani u vrcholného orgánu soustavy zdejší obecné justice.

Na Profiprávu byl totiž nedávno publikován rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 691/2010 ze dne 9.11.2011 s touto právní větou: „Až novelizací stavebního zákona č. 50/1976 Sb. na základě zákona č. 186/2006 Sb. došlo ke změně předmětného ustanovení § 111 odst. 2, kdy s účinností od 1. 7. 2006 bylo možno přiznat za vyvlastněnou nemovitost cenu obvyklou (tržní). Tato úprava byla následně zachována i v zákoně o vyvlastnění č. 184/2006 Sb. (§ 10 odst. 1 písm. a/), účinném od 1. 1. 2007. Poněvadž bylo vyvlastňovací řízení v posuzované věci uskutečněno ještě za účinnosti zákona č. 50/1976 Sb., a to navíc před jeho (v tomto směru) relevantní novelizací, bylo nutno ve věci při určení výše náhrady za vyvlastnění vycházet z ceny určené právními předpisy, tedy z ceny úřední. Zpětnou účinnost (retroaktivitu) následně vydaných předpisů, stavějících tuto otázku již na bázi ceny obvyklé, tu dovodit nelze.“

Mám-li tento právní jazyk převést v konkrétním případě na čísla, pak Nejvyšší soud vlastně řekl, že za majetek v (žalobci tvrzené) obvyklé ceně 5.991.760,- Kč je (u vyvlastnění do 30.6.2006) přípustné poskytnout administrativní náhradu v částce pouze 778.150,- Kč. Pokud však odhlédneme od těchto konkrétních čísel, je problém vyvlastnění za administrativní náhrady problémem obecnějším, přesahujícím hranice dané věci. Je totiž notorietou, známou nejen mně jako soudci, který občas soudí právě i věci vyvlastnění, ale známou obecně, že vyhláškové náhrady byly dotčenými vlastníky zpravidla vnímány jako nedostatečné. Také proto se nová právní úprava od obdobných praktik odklonila směrem k principu spravedlivějších (tržních) náhrad.

Co však s případy staršími, z nichž některé jsou stále ještě soudně projednávány? Lze právní názor Nejvyššího soudu, formulovaný v předmětném rozsudku, skutečně bez výhrad akceptovat? Domnívám se, že nikoli, přičemž důvody, které mě k tomu vedou, jsou dvojího charakteru:

1) Požadavek spravedlivé rovnováhy mezi poskytovanou náhradou a hodnotou majetku

Judikatura ESLP, tak jak ji např. shrnuje Jan Čapek v článku Právo pokojného užívání majetku ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (in Soudce č. 7-8/2008, s. 24-45), je ve věcech týkajících se čl. 1 Protokolu č. 1 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod založena na myšlence hledání spravedlivé rovnováhy mezi požadavky veřejného zájmu a ochrany základních práv jednotlivce. Tato rovnováha je narušena (jak vyplývá i z rozsudku ze dne 26.11.2009 ve věci Pešková proti České republice, stížnost č. 22186/03, in Právní rozhledy č. 9/2010, s. 339-342), pokud náhrada poskytnutá vyvlastněnému není v rozumném poměru k tržní hodnotě v době, kdy k vyvlastnění majetku nabytého v dobré víře došlo. Znalecké posudky nezohledňující aktuální tržní hodnotu vyvlastňovaného majetku přitom nemohou tvořit rozhodující podklad pro určení výše náhrady za vyvlastnění. ESLP v této věci současně konstatoval, že osoba zbavená majetku musí zásadně obdržet náhradu přiměřenou k jeho hodnotě, i když legitimní cíle veřejného zájmu mohou vyžadovat menší náhradu, než je plná tržní náhrada. Rovnováhy je dosaženo, pokud náhrada vyvlastňovanému je v rozumném poměru k tržní hodnotě majetku stanovené v době, kdy k odnětí vlastnictví došlo.

Člověk přitom nemusí být zrovna profesorem matematiky nebo ústavního práva, aby si dokázal spočítat, že je-li administrativní náhrada pouhým zlomkem ceny obvyklé, je něco v nepořádku a vzniklá disproporce není legitimní. Odpověď, jak dospět k odstranění této disproporce a nastolení rovnováhy, pak může hledat v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a v právu soudce posoudit soulad podzákonného právního předpisu (v daném případě vyhl. č. 122/1984 Sb., vydané na základě § 111 odst. 2 stavebního zákona, ve znění do 30.6.2006) s mezinárodní smlouvou.

Jak již totiž v souvislosti s principem proporcionality náhrad (u vyhláškových náhrad škod na zdraví) uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 50/05 ze dne 16.10.2007, ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy je soudce vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Soudce je tak oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Dojde-li k závěru, že jde o pravidlo chování, které je s nimi v rozporu, je soudce povinen takové pravidlo nepoužít.

V případech vyhláškových (administrativních) náhrad za vyvlastnění lze přitom jistě dospět k závěru ohledně rozporu vyhlášky s mezinárodní smlouvou, a to právě s odkazem na judikaturu ESLP, akcentující ve vztahu k čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě požadavek spravedlivé rovnováhy. Na tomto základě lze pak zamezit i do očí bijícím nelegitimním disproporcím mezi poskytovanou náhradou a skutečnou hodnotou majetku a tedy i uzavřít, že také za právního stavu před 1.7.2006 bylo možno za vyvlastňovaný majetek poskytnout spravedlivou náhradu (a šetřit tím podstatu ve veřejném zájmu odnímaného vlastnického práva).

2) Požadavek aktuální náhrady za vyvlastněný majetek

S hledáním spravedlivé rovnováhy úzce souvisí i požadavek aktuálního hodnocení ceny vyvlastňovaného majetku, resp. zohlednění prodlení mezi původním a konečným ohodnocením tohoto majetku (Zacharakis vs. Řecko). V tomto směru by dle mého názoru případné rozhodnutí soudu, odvíjené od aktuální tržní hodnoty majetku v době rozhodování soudu (tedy nikoli od administrativní ceny, zjištěné původně v řízení před správními orgány), nepředstavovalo nepřípustný průlom do zákazu retroaktivity. Nejen totiž, že by vyšlo vstříc požadavkům ESLP, ale plně by odráželo i princip, na němž je řízení dle části páté o.s.ř. postaveno. Tím není přezkum správnosti procesního postupu správního orgánu, ale nové (opětovné) meritorní rozhodnutí ve věci, o níž bylo dříve rozhodnuto jiným orgánem. Pro řízení dle části páté o.s.ř. současně neplatí princip vyjádřený v rámci soudního řízení správního v § 75 odst. 1 s.ř.s., tedy že soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu - obdobně srov. závěr zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, dle nějž rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu existujícího ke dni, kdy o věci rozhoduje (in Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 3/2005, rozhodnutí publikované pod číslem 485). I o starších věcech vyvlastnění by proto bylo třeba rozhodnout dle právní úpravy dané s účinností od 1.1.2007 zákonem o vyvlastnění, založeným v § 10 odst. 1 písm. a) právě na rozumném požadavku poskytnutí obvyklé ceny majetku.

Domnívám se, že právě zohledněním výše uvedených požadavků lze i v případech vyvlastnění, o nichž správní orgány rozhodovaly podle dřívějšího skutkového a právního stavu, dospět k rozumnému uspořádání vztahů a tím přispět k nalezení elementární spravedlnosti, k níž by měly úvahy soudce v materiálním právním státě směřovat. V opačném případě se totiž jaksi nemohu zbavit nepříjemného pocitu, že by soudy svým způsobem vlastně napomáhaly k legalizaci „krádeží ve veřejném zájmu“.

Robert Zbíral: Smlouva o fiskální unii - referendum, ústavní většina nebo „dobrá příležitost mlčet“?

2012-01-18T19:38:00.000+01:00

Jak se mi zdálo Jiné právo na podzim trochu ospalé, tak poslední týdny aby si jej čtenář zvolil v prohlížeči za domovskou stránkou. Zatímco dnes již nesmrtelná „znalecká aféra“ formovala mediální scénu po několik dní (svědčí o stylu novinářské práce, jak málo bylo odkazováno na původní zdroj…), tento příspěvek je veskrze reaktivní rázu, neboť se věnuje v české kotlině propírané smlouvě, právě vyjednávané na unijní úrovni (otrocky tzv. fiskální kompakt). Hlavní spor se vede o to, zda se ke smlouvě připojit a případně jak by mělo probíhat její schválení. Můj cíl je jednoduchý: pokusit se analyzovat věc z právního hlediska, v této věci možná klíčové politické záměry relevantních aktérů nechávám stranou. Vycházím z návrhu smlouvy z 10. ledna (zde), v textu nebudu uvádět odkazy na literaturu.

1) Základní význam má čl. 10a Ústavy a v něm uvedený termín „přenos pravomocí“. Hlásím se k tezi prof. Malenovského, že si lze představit tři stupně přenosu a k nim odpovídající schvalovací proceduru: a) extenzivní přenos ústavních pravomocí: referendum, b) přenos ústavních pravomocí: ústavní většina, c) přenos běžných nebo žádných pravomocí: běžná většina (čl. 49 Ústavy).

2) Logiku dělení jde bez problémů aplikovat na EU a změny primárního práva, jak jsem podrobně rozebral jinde (viz zde). Doc. Kysela a podle všeho také parlamentní praxe nicméně podporují přístup, kdy každá změna primárního práva má podléhat schválení dle čl. 10a. Ani u nich ovšem není zřejmé, kdy se má použít ústavní většina a kdy referendum.

3) Ačkoli ČR přijala právní závazek vstoupit do eurozóny, považuji za nesporné, že jde o závazek právně nevynutitelný, poukázat mohu na postoj institucí EU k referendu ve Švédsku nebo volbu nevstoupit do ERM II a tak nesplnit jedno z konvergenčních kritérií. V konečném důsledku je tak pouze na nás, kdy a zda vůbec se rozhodneme přijmout euro a jakým způsobem to učiníme. S ohledem na časový odstup od roku 2003 a změnu podmínek (viz dále) bych osobně upřednostnil referendum.

4) Zpět k fiskálnímu kompaktu. Ať již obsahuje věcně cokoliv, jak je patrné z mnoha ustanovení dokumentu, vztahuje se výhradně na členy eurozóny, na státy s výjimkou až od okamžiku přijetí eura. Smlouva tak bez dalšího nemůže vést k přenosu pravomocí ČR na EU. Jediný problémový prvek nacházím v rozšíření pravomocí Soudního dvora a Komise (čl. 8, opět jen vůči členům eurozóny!)), což asi mění institucionální rovnováhu EU a popravdě to formálně je nepřímá změna primárního práva, pro ČR to ale nemá praktické důsledky. Obiter dodám, že obecně nechápu konstrukci přezkumu dodržování ústavního práva členů eurozóny Soudním dvorem, předchozí dva drafty v tomto byly daleko rozumnější.

5) ČR i jako stát mimo eurozónu je nicméně oprávněna stát se stranou smlouvy ještě před přijetím eura (čl. 14 odst. 5), musí se ale zavázat dodržovat části nebo celé hlavy III (fiskální kritéria) a IV (hospodářská koordinace) smlouvy. Tímto směrem podle všeho chce jít TOP 09. Nerozumím, proč by to ČR měla dělat. Brala by na sebe totiž pouze závazky z hlav III a IV, ale práva na správě eurozóny (hlava V) by stejně nezískala, neboť ta jsou výslovně vyhrazena pro její členy, nikoliv strany smlouvy. Netýká se to jen rozhodování, ale také účasti na případném budování užšího vnitřního trhu (čl. 10). Dělící linií není fiskální kompakt, ale přijetí eura. Tvrzení, že bychom se pouze zavázali k něčemu, co chceme dělat sami a lépe (deficity), možná zní logicky, není mi však jasné, co je přidanou hodnotou závazku v EU. Jestliže se na pravidlech shodnou české politické strany a vloží je do Ústavy, není to dostatečné? Nebo se chystáme vlastní pravidla nedodržovat? Pomohou pak ta nadnárodní?

6) Čl. 16 fiskálního kompaktu dovozuje, že po pěti letech by obsah smlouvy mohl být včleněn do primárního práva. Obsah by se ale změnou právní formy nezměnil, pořád by byl aplikovatelný jen na členy eurozóny. Navíc by s inkorporací musely tradičně souhlasit všechny státy EU a změny ratifikovat.

Spory kolem fiskálního kompaktu dosvědčují iracionalitu diskurzu o evropských záležitostech v ČR. Tato smlouva se nás netýká, nepřenáší žádné pravomoci ČR a na základě známých informací jedinou racionální reakcí je v titulku naznačená poslední možnost (omlouvám se J. Chiracovi za uzmutí bonmotu), tedy nedělat nic. Přistupovat k něčemu, co mi nic nepřinese, je naivita, konat o tom referendum pak stupidita. Samozřejmě o to významnějším rozhodnutím bude v budoucnu případné přijetí eura, dnes ale nemusíme stahovat kalhoty, když brod je v nedohlednu a třeba si ani ty nohavice nezmáčíme, protože se nám nebude chtít přejít či řeka (chraň Bůh!) vyschne.

Robert Zbíral

Pawel Uhl: Strana, zločin a trest nebo strana rozpuštěná a vypuštěná?

2012-01-18T17:17:00.001+01:00

Od počátku tohoto roku platí v českém právu novinka – trestní odpovědnost právnických osob. Nechci nijak hodnotit obecný význam tohoto nového nástroje práva, ale rád bych se vyjádřil k jednomu aspektu jakým toto nové odvětví právních vztahů může vstupovat do sfér práva již mnohokrát prodiskutovaných a nepochybných.

Trestní odpovědnost dopadá na úplný katalog právnických osob, s výjimkou územních veřejnoprávních korporací, včetně státu. Z toho nepochybně plyne, že trestně odpovědné jsou i politické strany. Politické strany jsou přitom vybaveny jednou z nejpropracovanějších ochranných doktrín, a to zejména díky judikatuře Evropského soudu pro lidská práva a jeho výkladu Úmluvy, které připouštějí zásah do práva sdružování se v politických stranách pouze výjimečně. Vyvstává tedy otázka jaký je vzájemný vztah mezi trestní represí uplatněnou vůči politické straně na straně jedné a Úmluvou aprobovaným zásahem do života politické strany, respektive jejím rozpuštěním či pozastavením ve správním soudnictví na straně druhé?

Oba procesní instituty si totiž mohou jednak konkurovat a jednak se mohou vzájemně ovlivňovat. Existuje-li určitý standard ochrany, je pak otázkou, zda jej neuplatnit v prostoru právních vztahů vytyčeném právem trestní represe právnických osob. V procesní praxi pak může vyvstat otázka, jestli oba postupy nejsou ve vzájemném vztahu subsidiarity, a pokud ano, jaký z nich je subsidiární k tomu druhému. Řešení této otázky pak nesmírně akademicky zpestřuje fakt, že zatím jediné dokonané rozpuštění politické strany s plnou parádou (pomineme-li rozpouštění z úředních důvodů), tedy rozpuštění Dělnické strany, navazovalo na takovou její činnost, u které si lze klást legitimně otázku, do jaké míry byla trestnou činností jejích členů. Ostatně zmíněný rozsudek se této problematiky opakovaně dotknul.

V optice dnešního konceptu trestní odpovědnosti právnických osoby by skutkový stav, který zkoumal Nejvyšší správní soud, nepochybně vyvolal otázku trestní odpovědnosti takové strany. Vedle podobného předmětu řízení, respektive skutkového stavu, je zde i další podobnost, kterou je možný shodný následek obou řízení. Zrušení právnické osoby a rozpuštění politické strany jsou jen jinak nazvané způsoby popravy. Výsledek je tentýž. Trestní právo ovšem zná katalog mnoha jiných a mnohdy škálovatelných sankcí, kdežto rozpuštění má pouze alternativu v pozastavení; zde je třeba poznamenat, že Nejvyšší správní soud navíc dospěl k závěru, že je vázán návrhem a nemůže pozastavit činnost strany, pokud mu je podán návrh na její rozpuštění.

Při odpovědi na otázku, zda uplatnit dosavadní standard ochrany před zásahem státu v řízení trestním je třeba přihlížet k povaze obou institutů. Rozpuštění strany nebo její pozastavení není trest; je to opatření. Nezbytnou podmínkou není protiprávnost, ale naopak jednání, které účinně ohrožuje demokracii, bez nezbytné podmínky protiprávnosti. Odpadají tedy takové otázky jako zavinění apod. Tato skutečnost, kdy strana může nést následek za jednání, které není protiprávní na základě konstrukce, kterou nemusela nezbytně předvídat, vedla k těm závěrům, že tato opatření mohou být ukládány pouze výjimečně.

Lze legitimně po každém požadovat, tedy i po politické straně, aby kontroloval své chování na pozadí předem daného referenčního rámce pravidel. Naopak lze obtížně po někom rozumně požadovat, aby předvídal jaké dopady může jeho činnost vyvolat ve vztahu k ohrožení demokratického systému. Opatření rozpuštění, které závisí v posledním kroku na úvaze, zda skutečně je demokracie ohrožena, je tedy ukládáno značně zdrženlivě mimo jiné právě proto, že klíčovým kritériem je okolnost stojící vně rozpuštěné strany. Pro názornost je možné modelovat hypotetický případ že existuje strana, která je mnohem agresivnějším útočníkem na principy demokracie, než byla kdy Dělnická strana, ale systém je s to jí zcela čelit jinými nástroji, včetně toho, že ji lidé třeba vůbec nevolí a strana nemá žádnou podporu. Důvod k rozpuštění pak přirozeně nebude.

Narozdíl od obvyklých modelů právní odpovědnosti, kdy se zkoumá následek protiprávního jednání, jenž je již zjevný, tak v případě rozpuštění musí soud v podstatě extrapolovat předpokládané další jednání a jeho následky do budoucna. Na základě této úvahy pak soud k opatření přikročí či nikoliv. Do posouzení tak vstupují faktory, které jsou hodnotově neutrální (úspěšnost a schopnost strany) a faktory, které jsou mimo ní, tedy slabost politického a ústavního systému, neschopnost jeho jiných složek či stav společnosti. Nahlížet na to z hlediska rovnosti před zákonem je pak obtížné, protože je třeba přistoupit na to, že do faktorů definujících stejnost, podobnost a odlišnost se zahrnují skutečnosti, které stojí mimo ovlivnitelnost toho, vůči komu je opatření namířeno. Věc lze vulgárně zjednodušit tak, že strana je rozpuštěním v podstatě trestána za svou úspěšnost a neschopnost systému ji čelit jinak. V základu má tato úvaha racionální jádro, ale ve světle čl. 11 odst. 2 Úmluvy je právně plně obhajitelná. To vše pak jsou současně důvody, proč k tomuto kroku lze přistoupit pouze výjimečně.

V případě trestní odpovědnosti je naopak ukládán trest za předem definované zakázané jednání a přihlíženo je jen k následkům, které již nastaly. Zkoumá se zavinění a jiné složky odpovědnosti. Takové trestání je z hlediska odsouzeného zcela předvídatelné, protože definice skutkových podstat mu skýtají předen daný návod, co činit může a co nikoliv. Strana je případě pak trestána za to, co učinila, a nikoliv za to, zda někoho či něco abstraktně v budoucnu ohrožuje či nikoliv. Taková sankce je zcela předvídatelná a není tedy důvod aplikovat standard ochrany vztahující se k rozpuštění. Význam politických stran a jejich ochrana totiž nezakládá imunitu či indemnitu. Odlišný přístup k politickým stranám by naopak byl projevem nerovnosti ve vztahu k jiným právnickým osobám (spolky, obchodní společnosti, církve, nadace a jiné). Případné regulérní uložení trestu, včetně zrušení, by tedy principiálně mělo obstát i před Evropským soudem pro lidská práva. Zásah (omezení) z objektivních vnějších důvodů a následek protiprávního jednání jsou zásadně odlišné kategorie.

Odlišnost obou procesů pak dává i odpověď na to, který je subsidiární ke kterému. Jestliže Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku Dělnická strana I; body [57] a [61] a ve svém rozsudku Dělnická strana II; body [652] a [653] jednoznačně sdělil, že rozpuštění je až posledním krokem státu, kterým se omezuje činnost politické strany a kterému by mělo předcházet účinné vyčerpání všech jiných právních prostředků směřujících k nápravě (včetně individuální trestní represe), je nasnadě, že od počátku tohoto roku spadá do katalogu případných nástrojů, jak toho dosíci, i případná trestní odpovědnost politických stran. Naopak není možné aplikovat ust. § 12 odst. 2 trestního zákoníku, protože řízení o rozpuštění či pozastavení není řízením o právní odpovědnosti.

V praktické rovině to nejspíš bude znamenat, že pokud bude podán návrh na pozastavení činnosti nebo na rozpuštění politické strany, tak bude soud stát před otázkou, zda stát vyčerpal všechny jiné obvyklé nástroje umravnění politických stran, včetně využití její trestní odpovědnosti. Vzhledem k tomu, že mnohá tvrzení v takových návrzích mohou být současně trestnými činy, tak taková úvaha bude mnohdy skutkově a argumentačně bohatá. Možnosti státu rozpouštět a pozastavovat se tímto pak nepochybně významně redukují, protože k takovému kroku bude možné přistoupit až v okamžiku, kdy si soud odpoví kladně na otázku, že téhož účelu nebylo možné dosáhnout cestou trestní represe, včetně možného zrušení politické strany. Situace, kdy strana bude prokazatelně a přičitatelně představovat riziko pro demokracii a současně nebude možné jí přičíst zaviněné trestněprávní jednání, bude asi velmi výjimečná, byť nikoliv vyloučená.

Na druhou stranu se tím otevírají mnohé možnosti na poli trestního práva. Jednak odpadá poněkud poněkud specifický doupol na podání návrhu k soudu. Státních zástupců je přeci jen více, než vlád a prezidentů republiky. Jejich vazba na politický systém je přeci jen výrazně slabší. Současná diskuse, zda má vláda podávat či nepodávat to či ono se časem může ze spíše politických úvah proměnit v právní diskusi, která bude mít i procesní rámec. Je možné podat trestní oznámení, to je nezbytné vyřídit nějakým procesním způsobem, poté je možné se bránit přezkumem, přičemž je možné v polemice se státními zástupci stoupat výše a výše až nejvýše. V celém procesu lze argumentovat právně. Výsledky takových procesů, které mohou končit i před soudy, pak budou významným orientačním vodítkem pro vládu v úvahách zda podat či nepodat návrh k Nejvyššímu správním soudu.

V neposlední řadě je třeba zdůraznit, že trestní odpovědnost právnických osob také reflektuje i proměny pojetí antisystémovosti politických stran, jak na ně nazírá politická věda. Jestliže nástroje správního soudního procesu měly sloužit k tomu, aby stát byl ochráněn proti antisystémovým stranám v tradičním pojetí (jak o nich pojednává např. Giovanni Sartori), tak nové pojetí trestní represe může sloužit k ochraně před tím, co lze nazvat tzv. relativní antisystémovostí politických stran (jak o ní hovoří např. Michal Klíma); tedy takové patologické jednání, které strana vykazuje v dílčím chování (regionální, sektorové, úrovňové, frakční), jež nahrazuje tradiční legitimační vazby volič/člen ↔ strana jinými klientskými vztahy, což se pak odráží do všech politických procesů, které materiálně delegitimuje. Jde o různé korupční procesy, manipulace s členskou základnou, netransparentní financování a jiné podobné jevy, na které by mělo trestní právo dosáhnout, kdežto důvodem pro rozpuštění či pozastavení být nepochybně nemohli.

Pluralita sankcí a možnost jejich škálovatelnosti pak dává možnost reagovat na tyto věci pružně. Stát jako celek nyní v podstatě nestojí před dilematem, zda podezřelého zastřelit nebo nechat jít, ale má spoustu jiných nástrojů jak posoudit jeho vinu a přiměřeně jej trestat. Trestní řád navíc dává policii více možností, než má vláda. Z hlediska proměny práva jde tedy podle mě o posun správným směrem. Ještě jej naplnit přiměřenou praxí. Už se těším na intelektuální dialog mezi oběma větvemi obecných soudů.

Pawel Uhl

Přezkum sociálních práv ústavními soudy II.

2012-01-18T16:39:00.002+01:00

Ještě než začnu se samotnou druhou částí svého miniseriálu, rád bych – abych předešel případným debatám – ještě jednou vyjasnil, čím se zabývám a čím ne. Tedy, stručně a ve formě (snad) vhodné pro blog se snažím vyjádřit k tomu, jak ústavní soudy přistupují k ústavně zakotveným sociálním právům, jak je interpretují, co z ústavní úpravy sociálních práv a z jejich intepretace plyne pro zákonodárce apod. Čemu se naopak nevěnuji, je výklad zákonů z oblasti sociálního zabezpečení v individuálních případech. Proto nemůžu srovnávat přístup ústavních soudů nejen s rozhodováním v důchodových věcech před rokem 89, ale ani s rozhodováním v obdobných věcech současnými správními soudy. Mezi rozhodováním ústavního soudu o tom, zda je určitý zákon v souladu s ústavními garancemi sociálních práv, a rozhodováním soudu o tom, zda má někdo podle zákona nárok na důchod (popř. v jaké výši) je totiž takový kvalitativní rozdíl, že je srovnání z povahy věci vyloučeno. Pro filmové fanoušky shrnu předchozí řádky ještě jednou slovy Julese z Pulp Fiction: "není to hra na stejným hřišti. Není to ani stejná liga, je to úplně jinej sport."

Úvodní poznámky k metodologii přezkumu

Pro přezkum omezení základních práv si Ústavní soudy po celém světě vytvářejí jistou metodologii, ustálený přístup, který alespoň částečně činí jejich rozhodnutí transparentnějším a předvídatelnějším.

Poměrně zřídka je však metodologie tohoto přezkumu upravena přímo v ústavě; mnohem častěji se setkáme s metodologií, kterou si vybuduje soud sám v rámci své judikatury. Přesto však nalezneme příklady prvního přístupu, tj. přístupu, v němž si své k metodologii přezkumu omezení základních práv řekne i ústavodárce. Zmínit lze v tomto ohledu např. čl. 31 odst. 3 polské ústavy, který ve dvou větách stanoví následující: „[1] Ústavní práva a svobody mohou být omezena toliko na základě zákona, a to pouze v případě, že jde o opatření, jež jsou v demokratickém státě nezbytně nutná pro ochranu jeho bezpečnosti nebo veřejného pořádku, nebo k ochraně přírodního prostředí, zdraví nebo veřejné morálky, nebo svobod a práv jiných osob. [2] Taková omezení nesmějí porušovat podstatu práv a svobod.“

Ani v tomto případě však nejde o originální příspěvek polského ústavodárce, nýbrž o pouhé zachycení požadavku proporcionality (vyvažování) omezení základních práv a svobod, který je ve své současně používané podobě produktem judikatury Spolkového ústavního soudu. Z Německa, potažmo Evropy, se pak posuzování proporcionality zásahů do základních práv rozšířilo téměř do celého světa a nyní tvoří (pokud něco takového existuje) jeden z prvků globálního konstitucionalismu (srov. Alec Stone Sweet, Jude Mathews, Proportionality Balancing and Global Constitutionalism, 47 Colum. J. Transnat'l L. 73).

Do testování proporcionality se poměrně záhy (Pl. ÚS 4/94) pustil i Ústavní soud ČR, aniž by mu byla na překážku absence explicitního zakotvení tohoto přístupu v českém ústavním pořádku. Nejblíže k explicitnímu zakotvení proporcionality má ze všech ustanovení ústavního pořádku nepochybně čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož: „Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.“ Již při zběžném srovnání tohoto ustanovení s polskou úpravou je zjevné, že naše Listina výslovně obsahuje pouze obdobu druhé věty ustanovení čl. 31 odst. 3 polské ústavy a samotné přesnější zachycení toho, co proporcionalita znamená (tj. věta první), v ní tak chybí.

To ovšem Ústavnímu soudu ČR ani dalším ústavním soudům v obdobném postavení prakticky nezabránilo v tom, aby s požadavkem proporcionality zásahů do základních práv začaly ve své judikatuře pracovat. Tento fakt nehodlám kritizovat ani se nad ním podivovat; takový přístup totiž není ničím víc, než konkretizací notorický známých ústavních zásad. Z principu právního státu plyne požadavek zákonnosti zásahu do základních práv, z principu úcty k základním právům (resp. ze samotné podstaty liberální demokracie) plyne, že zásahy musejí sledovat závažné cíle a nesmějí být excesivní. Zákaz porušování podstaty (jádra) základních práv je pak logickým důsledkem toho, že jsou základní práva vůbec ústavně zakotvena.

Z jiného (nikoliv hodnotového, ale instrumentálního) pohledu lze rovněž uvést, že posuzování proporcionality je jedním z možných řešení tzv. Böckenfördeho paradoxu, jenž je charakterizován napětím mezi skutečností, že základní práva a svobody mají namnoze povahu právních principů na straně jedné a požadavkem na přímou aplikovatelnost ústavy na straně druhé. (Srov. Pavel Holländer, Ústavněprávní argumentace. Ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu. Praha: Linde, 2003, str. 49 ). Test proporcionality či jiný podobný test je tak přímým důsledkem povahy základních práv. Pokud by žádný takový test alespoň implicitně nebyl v úvaze soudu přítomen, nebylo by možno základní práva racionálně aplikovat.

Konkrétní podoba testu proporcionality se přirozeně může lišit, zpravidla však tento test obsahuje následující prvky. V prvním kroku se posuzuje vhodnost opatření, kterým se omezuje základní právo. O vhodný institut jde tehdy, když umožňuje dosažení sledovaného cíle (např. veřejný pořádek), přičemž tento cíl musí být dostatečně důležitý. Druhým kritériem je kritérium nezbytnosti. V tomto kroku se zkoumá, zda vedle opatření omezujícího základní právo neexistuje jiné opatření, jež by umožňovalo dosáhnout stejného cíle, avšak nezasahovalo by do základního práva v takovém rozsahu. Třetím kritériem je porovnání závažnosti obou v kolizi stojících základních práv či práva a veřejného zájmu.

Otázkou však je, zda lze požadavek proporcionality bez dalšího vyžadovat i v oblasti úpravy (zásahů do) základních sociálních práv. Přijmeme-li tezi, že posuzování proporcionality je ústavním importem, mohl by odpověď na tuto otázku ovlivnit sám „exportér“ (řekněme Německo). Problémem však je – jak už jsem zmínil v předchozím díle, že onen exportér se subjektivními základními sociálními právy vůbec nepracuje, neboť jednoduše nejsou v jeho ústavním systému zakotvena. To samé by platilo, i pokud bychom si za exportéra dosadili např. ESLP, jehož posuzování proporcionality přístup soudů ve střední a východní Evropě rovněž ovlivnilo. Jsou to pak právě importéři, jako např. Česká republiky, Polsko, Slovensko či Lotyšsko, kdo musí tuto otázku řešit bez nápovědy.

Částečnou odpověď na položenou otázku však můžeme formulovat již v této fázi. Princip (test) proporcionality nelze podle mého na zásahy do základních sociálních práv aplikovat bez dalšího, neboť tento přístup k základním právům se vyvinul ve vztahu k právům (slovy Listiny) „základním lidským“ a „politickým“. Bezmyšlenkovitá a jinými důvody nepodepřená aplikace posuzování proporcionality na základní práva by tak zcela ignorovala kontext jejího vzniku a důvodů jejího rozšířen. Proto podle mého názoru není možná.

Pravděpodobně ještě důležitější než posuzování kořenů posuzování proporcionality jsou dvě následující otázky. 1) Vyjadřuje se specificky k metodologii přezkumu sociálních práv přímo ústavodárce? 2) Lze i v případě základních sociálních práv dospět k závěru, že aplikace testu proporcionality je přímým důsledkem jejich povahy?

Pokud jde o odpověď na první otázku, bude se přirozeně v různých ústavních systémech lišit. Zajímavým příspěvkem je v této oblasti např. čl. 41 odst. 1 Listiny (české), podle něhož: „Práv uvedených v čl. 26, čl. 27 odst. 4, čl. 28 až 31, čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 33 a 35 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí.“ Tajemná čísla článků dopadají – jak si ostatně můžete ověřit – z velké části právě na základní sociální práva (a možná poněkud překvapivě i na právo na svobodnou volbu povolání, ale o tom až jindy). Samotné ustanovení již na první přečtení vytvářejí dojem, že základní sociální práva ani žádný vlastní ústavní obsah nemají, resp. že jejich ústavní obsah je paradoxně (z hlediska logiky hierarchie právního řádu) utvářen obyčejným zákonem. Případná by tak byla otázka, jaký má vlastně ústavní úprava práv podle čl. 41 odst. 1 Listiny smysl. Už tento provokativní dotaz by nás mohl vést k myšlence, že celá problematika bude o něco složitější. A skutečně – pokud ustanovení čl. 41 odst. 1 pokládáme za ustanovení zakotvující meze základních práv (k čemuž se sám hlásím), omezuje zdánlivě neomezenou diskreci zákonodárce ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny.

Zkusme se však nejdříve zamyslet nad tím, proč se vůbec ustanovení čl. 41 odst. 1 Listiny do českého ústavního pořádku dostalo, resp. jaký je jeho smysl. Podle mého názoru je poměrně široká diskrece zákonodárce odůvodněna přesvědčením ústavodárce, že většina otázek týkajících se zakotvení sociálních práv v právním řádu je a má být legitimním předmětem politického boje. Implicitně je tím rovněž naznačeno, že základní aspekty „klasických“ základních práv naproti tomu předmětem politického boje být nemají a diskrece zákonodárce je v jejich případě výrazně omezena (ať již explicitní ústavní úpravou či činností Ústavního soudu). Toto tušené přesvědčení ústavodárce lze rovněž formulovat tak, že povaha základních sociálních práv je přece jen jiná, než povaha klasických základních práv.

Ačkoliv se nelze tvářit, že aplikace testu proporcionality předurčuje výsledek případu (nejde algoritmus splňující požadavek determinovanosti, nýbrž spíše o myšlenkový přístup), je přesto zřejmé, že diskreci zákonodárce výrazně omezuje (zejména požadavek nezbytnosti) a v extrémním případě může diskreci zákonodárce zcela vyloučit a zavázat jej k přijetí řešení, které bude z hlediska dotčeného základního práva tím nejpříznivějším. Lze tedy usuzovat, že přísné posuzování proporcionality u zásahů do základních sociálních práv by v českém kontextu nebylo v souladu s vůlí ústavodárce a vůbec by odporovalo logice ústavní úpravy.

Celá řada dalších ústavních úprav (zmiňme např. polskou či lotyšskou) však obdobu čl. 41 odst. 1 Listiny neobsahuje, a do popředí proto vystupuje právě otázka, zda z povahy sociálních práv plyne (stejně jako u práv klasických), že by se zásahy do nich měly posuzovat prismatem proporcionality. V polském případě je celá otázka navíc komplikována tím, že samotná ústava ve svém čl. 31 odst. 3 aplikaci testu proporcionality při přezkumu zásahů do základních práv vyžaduje, aniž by explicitně sociální práva vylučovala.

Ještě než se však v dalším díle (který nyní bude následovat s kratším odstupem) budu zabývat rozborem konkrétních rozhodnutí jednotlivých ústavních soudů, pokusím se alespoň naznačit možné rozdíly mezi „klasickými“ základními právy a sociálními základními právy, které by odůvodňovaly závěr o jejich odlišné povaze. Přiznávám se ovšem, že jde pouze o nastřelení úvah a polemiku přivítám víc než v jakékoliv jiné věci.

1) Jak už bylo zmíněno, pokládá se většinou konkrétní nastavení sociálního systému za naprosto legitimní předmět politického boje a také jím reálně. Není účelem zakotvení sociálních práv tento legitimní boj vyloučit, nýbrž maximálně korigovat excesy, které by jednotlivcům znemožňovaly vedení důstojného života. Naproti tomu přiznaným a dlouhá léta uznávaným smyslem ústavní úpravy klasických základních práv je právě zásadní omezení diskrece zákonodárce. Liberální demokracie do jisté míry předpokládá, že se na základních aspektech klasických základních práv většina společnosti shodne, zatímco o sociálních práv tomu tak není. Říkejme tomuto argumentu např. argument konsensu.

2) Sociální práva jsou zásadně právy pozitivními, a to navíc právy pozitivními (potenciálně extrémně finančně náročnými), které nemají z právního hlediska pomyslný „strop“ (tj. maximální možná úroveň práva, která může být jednotlivcům dopřána). Např. velikost dávky poskytované státem na základě ústavně zaručeného sociálního práva může teoreticky růst „do nekonečna“. Máme pak každé její snížení pokládat za zásah do základního sociálního práva? Naproti tomu klasická základní práva jsou často svobodami (status negativus), kde je pomyslný strop přítomen a má podobu absolutní neexistence zásahu státu. Samozřejmě i mezi klasickými základními právy nalezneme příklady pozitivních práv, jejichž garance jsou finančně velmi náročné. Jako příklad může posloužit právo na přístup k soudu. V tomto případě však máme alespoň v hrubých konturách onen pomyslný strop, kterým může být reálné zajištění možnosti přístupu k nezávislému a nestrannému soudu pro každého jednotlivce. Pokud pak jde o pozitivní povinnosti veřejné moci v případě některých klasických svobod, mají spíše doplňkovou povahu a navíc je rovněž lze poměrně úspěšně „zastropovat“ (povinnost ochránit shromáždění, povinnost efektivně vyšetřovat úmrtí apod.). Tento argument pak můžeme nazvat argumentem povahy.

Většina argumentů a poznatků uvedených v předchozím textu by měla vést k závěru, že k základním sociálním právům nelze bez dalšího přistupovat stejně jako ke klasickým základním právům. Podle mého názoru pro tento závěr hovoří odlišná povaha základních sociálních práv, v některých případech explicitně vyjádřená vůle ústavodárce (ČR) i poznatek, že klasická metodologie, která byla do zemí s ústavně zaručenými sociálními právy importována, nebyla pro jejich účely vytvářena. Existují však ústavní úpravy, jejichž znění zdánlivě použití oné klasické metodologie (proporcionalita) vyžaduje pro všechna ústavně zaručená práva (tj. včetně sociálních). Příště se snad dozvíme, co si z těchto závěrů bere soudní praxe.

Hynek Baňouch: Dlužníci ať platí III. Článek 95 odst. 1 Ústavy a tak dál

2012-01-18T00:06:00.002+01:00

21) Ať už je čtenářův názor s dosud napsaným souhlasný či nesouhlasný, neměl by přehlédnout ústavně právní aspekt věci. Právo na náhradu nákladů řízení je integrální součástí práva na spravedlivý proces, garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), resp. článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva). Právo na spravedlivý proces vyžaduje pro své naplnění zaručení práva na právní pomoc, garantovaného čl. 37 odst. 2 Listiny. Tato práva vyžadují garanci materiálního zabezpečení. To je vyjádřeno právě v ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. podle něhož: „Účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.“ Zákon dále uvádí, že: „Náklady řízení jsou zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně soudního poplatku, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, náhrada za daň z přidané hodnoty a odměna za zastupování.“ (§ 137 odst. 1 o. s. ř.), přičemž: „…soud určí výši odměny za zastupování advokátem …podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem; jde-li však o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147, § 149 odst. 2 nebo odůvodňují-li to okolnosti případu, postupuje se podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně ….Náhradu mzdy (platu) a náhradu hotových výdajů soud stanoví podle zvláštních právních předpisů. … Jinak soud vychází z nákladů, které účastníku prokazatelně vznikly.“ (§ 151 odst. 2 o. s. ř.) Z citovaných ustanovení plyne, že zákon v otázce náhrady nákladů řízení vychází z nákladů hotových, resp. prokazatelně vzniklých, u nichž odkazuje na závazný způsob výpočtu (i zde je otázkou, zda právo na právní pomoc kryje náklady na dopravu koncipienta osobním vozem na cestě z Nového Jičína do Mostu a zpět k vymožení 40 Kč na úroku). Zákon významnou část nákladů určuje paušálně, odkazem na zvláštní předpis.
22) Výše zmíněné typové odlišnosti některých sporů vyhláška 484/2000 Sb., ani advokátní tarif neumožňují postihnout. Jde přitom o právní předpisy podzákonné právní síly, jimž je každý soudce vázán jen při dodržení podmínek čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, podle něhož: „Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.“. Výkon práva na právní pomoc nesmí nepřiměřeně omezovat majetková práva protistrany, která jen proto, že se stala dlužníkem, není zbavena ústavně zaručené ochrany vlastnictví (čl. 11 Listiny) resp. legitimního očekávání ochrany majetkových hodnot čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě).
23) Úvahy o prozařování ústavních norem do horizontálních právních vztahů nic nemění na tom, že dlužník, který dobrovolně neuhradil svůj závazek je povinen v případě soudního vymáhání pohledávku uhradit včetně jejího příslušenství a nákladů vynaložených na toto vymáhání. Náš právní řád, stejně jako řády ostatních civilizovaných národů umožňuje věřiteli účinně vymoci na dlužníkovi jeho dluh, avšak zároveň v rozumné míře ochraňuje dlužníka před takovými dopady nesplnění dluhu, které jsou z povahy věci a celkového posouzení právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem nepřiměřené, anebo, zkrátka a dobře působí proto míru mezi lidmi (např. limitace smluvních pokut, úroků z prodlení, zákaz propadné zástavy atd. atp.). Náhrada nákladů řízení musí být v právním státě přiměřené relaci k předmětu sporu. Nejde zde o otázku nepřiměřené ochrany dlužníka neplnícího své povinnosti, ale o otázku účinné ochrany věřitele při zachování některých prvků minimální ochrany dlužníka. Výše odměny advokáta, jakož i výše paušální náhrady výdajů jsou stanoveny předpisem, který se nezabývá otázkou přiměřenosti výše náhrady (od stolu stanovené) nezohledňující typové odlišnosti některých sporů.
24) Jakkoli je právo na náhradu nákladů řízení integrální součástí práva na spravedlivý proces úspěšného účastníka a jeho majetkových práv, nemohou být zcela potlačena obdobná práva neúspěšného účastníka, a to i když připustíme, že u menších částek vždy bude větší disproporce mezi základem žalované částky a náklady vynaloženými k jejímu vymožení, než je tomu u vyšších žalovaných částek. Náklady řízení nejsou sankčním příslušenstvím pohledávky a neměly by tak působit (paradoxně u sankčního příslušenství pohledávky z prodlení, je v soukromém právu u nepodnikatelských vztahů poměrně přísně limitováno pod sankcí absolutní neplatnosti (§ 517 odst. 2 občanského zákoníku).
25) Podle mého přesvědčení principy ústavního pořádku ČR neumožňují, aby mezi soudně vymáhanou částkou a náklady vynaloženými k jejímu vymožení byl hrubý nepoměr (srov. i judikaturu Ústavního soudu –zvl. nález sp. zn. II. ÚS 275/01 ze dne 28. 1. 2003 - N 14/29 SbNU 109, ale zmínit je nutno i pro ústavní soud nezávazná usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 - U 25/27 SbNU 307, sp. zn. IV. ÚS 1151/08 ze dne 16. 7. 2009, či odlišné stanovisko k nálezu sp. zn. I. ÚS 1056/07 ze dne 21. 5. 2008 - N 94/49 SbNU 409). Nejvyšší soud stanovil: „Při určování odměny za zastupování advokátem nebo notářem nejsou důvodem pro postup podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně okolnosti, že advokát činil v řízení úkony formou automatizovaných výstupů a podání, že spor je veden o nízkou částku, že projednávaná věc není právně složitá nebo náročná, že řízení bylo krátké, že se jedná o obdobné žaloby, nebo že nároky mohly být uplatněny jednou žalobou, anebo jiné typové charakteristiky věci, nýbrž jen konkrétní (individuální) okolnosti případu.“ (Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15.10.2008, sp. zn. Cpjn 201/2008). Nutno posoudit vztah tohoto stanoviska a rozhodnutí Ústavního soudu. Nelze přehlédnout, že stanoviska nejsou výkonem rozhodovací činnosti soudů ve smyslu čl. 90 a 95 Ústavy ČR. Působí silou své přesvědčivosti. Nejsou v konkrétních případech závazná, neboť opak by znamenal přiřčení normotvorné činnosti soudům, což je v rozporu s principem dělby moci nezbytným pro právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR), tj. v daném případě dělby mezi zákonodárnou a soudní mocí (blíže viz: Kühn, Z., Stanoviska nejvyšších soudů: specifikum středoevropské právní kultury nebo komunistické reziduum?, Jurisprudence 4/05). Soud nemůže v konkrétní věci vystačit pouhým odkazem na stanovisko NS , zvlášť s ohledem na čl. 95 odst. 1 Ústavy.
26) Ústavní soud v roce 2002 výslovně připustil možnost posuzovat menší náročnost formulářových žalob, jakož i možnost posuzovat přiměřenost náhrady vypočtené na základě paušálních sazeb (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 442/02 ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. IV. ÚS 441/02 ze dne 26. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 439/02 ze dne 26. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 438/02 ze dne 26. 8. 2002, sp. zn. II. ÚS 487/02 ze dne 8. 10. 2002). Zásadní slovo k přiměřenosti náhrady nákladů řízení vyslovil Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11 ze dne 27. 12. 2011 (rozhodnuto o 57 stížnostech), jakož i v usnesení sp. zn. III. ÚS 3303/11 ze dne 20. 12. 2011 (stejně jako usnesení sp. zn. III. ÚS 1321/10 ze dne 3. 6. 2010). V odůvodnění se mj. uvádí: „Tvrzení stěžovatelky, že odměna za zastupování advokátem v civilním řízení před obecnými soudy je sama o sobě vždy nákladem potřebným k účelnému uplatňování nebo bránění práva, Ústavní soud neakceptoval jako nesprávné v případech, kdy obecný soud svůj náhled na nevhodnost aplikace tohoto principu jen jednoduchým právem založeného řádně odůvodní.“
27) V právním řádu neexistuje právní předpis zákonné síly, který by stanovoval výši odměny advokáta, resp. výši paušální náhrady nákladů administrativní povahy. Tyto předpisy existují na podzákonné úrovni a stanovují odměnu metodou sazbování, která je vázána na druh projednávané věci. Zřejmě proto, že normotvůrce u jednotlivých sporů odhadem stanovil typovou složitost, což promítl do stanovené výše odměny. Normotvůrcem byl orgán moci výkonné, který pochopitelně neopatřuje právní předpisy důvodovou zprávou. Soud tak může jen odhadovat, že normotvůrce při stanovení jedné složky nahrazovaných nákladů řízení, tj. odměny advokáta vycházel z pravidelného průběhu soudního řízení. Soudní řízení typově od advokáta vyžaduje seznámení se s věcí a její odborné vyhodnocení, sepsání návrhu, resp. vyjádření k návrhu a aktivní účast u ústního jednání, jichž může být několik, kdy jednání může předcházet i jednání přípravné. Vyhláška 484/2000 Sb. odměnu stanoví bez ohledu na počet uskutečněných jednání (na rozdíl od opačného přístupu v advokátním tarifu, kterýžto rozdíl, dlužno říci, není ničím odůvodněn). Lze se důvodně domnívat, že několikatisícová výše smluvní odměny odráží i fakt, že ve věci probíhá u soudu více než jeden procesní úkon, vyžadující bezprostřední a aktivní účast advokáta, který se na takové jednání musí aktivně připravit.
28) Úvahy o ústavně problematické povinnosti k bezvýhradné aplikovatelnosti citovaných vyhlášek přitom činíme u vědomí, že zákon hovoří o povinnosti k náhradě nákladů „potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva“ (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Povinnosti ústavně konformní interpretace přitom podléhají jak pojem potřebnosti, tak pojem účelnosti. S ohledem na princip proporcionality lze dovodit, že zde je dán prostor ke korekci celkové částky náhrady nákladů řízení stanovené podle podzákonného právního předpisu tak, aby přisouzená náhrada nákladů byla v přiměřeném vztahu jak k jistině, tak ke skutečným úkonům, který právní zástupce musel skutečně učinit.
Paradoxy pravidel náhrady nákladů řízení
29) Podústavní úprava přímočaře zvýhodňuje účastníky zastoupené advokátem (včetně jeho koncipientů či zaměstnanců), oproti účastníkům buď nezastoupeným vůbec, nebo zastoupeným obecným zmocněncem. Takoví účastníci, ani v případě úspěchu ve věci, nemohou spoléhat na dobrodiní ministerské vyhlášky, a mít možnost získat náhradu za nesporně vynaložené administrativní náklady (kopie, poštovné, vyhledávání), ani za čas strávený studiem a argumentací ve věci, na základě odkazu na paušál. Právní úprava je zde založena na nerovnováze mezi úspěšnými účastníky, kteří se liší jen tím, zda jsou zastoupeni advokátem nebo ne. V tomto světle úvahy o proporcionalitě náhrady nákladů řízení k celému předmětu sporu mohou být stěží předem viděny jako obecně a absolutně nepřípustné narušení rovnosti účastníků. Podzákonná a úprava náhrady nijak zvlášť úzkostlivě nedbají o rovnost účastníků. Pro naše potřeby je důležité připomenout, že tato nerovnováha přímo pobízí k podávání návrhů s nižší šancí na úspěch, neboť riziko, že budou neseny náklady úspěšné obrany, je v těchto sporech relativně nízké.
30) Platný o. s. ř. by bylo možno vyložit ve smyslu principu proporcionality s užitím ust. § 150 o. s. ř. podle něhož: „Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.“. Při užití tohoto ustanovení by soud s ohledem na okolnosti uplatnění nároku a na faktickou podobu jeho projednání mohl krátit vypočtenou náhradu nákladů řízení tak, aby se dostala do proporce s vymáhanou jistinou, tedy např. na 10 % vypočtené hodnoty. I kdyby soud ust. § 150 o. s. ř. neaplikoval, může krátit náhradu tak že přizná náhradu soudního poplatku, plnou paušální náhradu výdajů za jeden či dva úkony právní služby, a případně odměnu advokáta ve výši 300 Kč, neboť z hlediska vynaložené práce a úsilí je tento úkon na úrovni úkonu administrativního, vyžadujícího minimální intelektuální vklad a odbornost, ve srovnání s jinými úkony, které jsou typicky vyjádřeny ve výši odměny stanovené ve vyhlášce. Takto vypočtená náhrada stále uhradí žalobci jeho skutečné náklady, a to i když by se do skutečných nákladů promítly nutné administrativní režie a režie spojené s hromadnou správou pohledávek, tj. i kdyby soud neposuzoval věc v její jednotlivosti.
31) Žalobci mohli dosud spoléhat na přetrvávání praxe, v níž obecné soudy z hlediska náhrady nákladů řízení nerozlišovaly mezi běžnými a formulářovými žalobami a odměnu advokáta zcela abstrahovaly od reálného průběhu řízení. Právní život a zkušenost z rozhodovací praxe však přinesly tlak na změnu rozhodovací praxe. Protože účastník nemůže přirozeně sám zjistit, že soud dospěl k závěru o nutnosti změny rozhodovací praxe, je nutné jej s tímto právním názorem seznámit. Avšak již pět či deset let existuje judikatura Ústavního soudu, obsahující principy, které jsou aplikovány v nyní sdělovaném stanovisku, takže nebyly pro účastníky objektivně neznámými a mohli očekávat, že budou dříve či později aplikovány tam, kde bude jejich aplikace vhodná a nutná. Tento druh „nejistoty“ je neodbytně spjat se soudním rozhodováním, které probíhá vždy jen v konkrétních případech, na konkrétním skutkovém základě, kdy soud rozhoduje na základě právních norem a judikatury. Soud nesmí pomíjet skutečnosti obecně známé, stejně jako poznatky, které soud nabyl z rozhodovací praxe. 32) Je pochopitelné, že advokátní obec tyto úvahy nepřijme. Autor si dovolí považovat za úspěch a důvod ke spokojenosti, pokud alespoň u některých vykonavatelů tohoto slovutného povolání odstartují tyto narychlo načrtnuté úvahy cestu k pochybnostem o tom, že nejde o projev zavrženíhodné závisti zastánců těchto názorů, nýbrž o upozornění na fakt, že dosavadní výklad pravidel náhrady nákladů řízení v bagatelních platebních sporech vedl v pozměněné situaci k vytvoření obchodního modelu, který je patologický a který v důsledku podkopává důvěru v právo, která nás živí také. Jsem optimistou. Pravidla náhrad, stejně jako poplatků vyžadují změnu.

Jiří Nantl: Co s habilitacemi a profesurami?

2012-01-17T09:16:00.002+01:00

Vojtěch Šimíček mne svým příspěvkem k habilitačním řízením („Habilitace: iniciační rituál nebo správní řízení?“) inspiroval k širší úvaze o pojetí a funkcí habilitace a profesur. Toto téma je také jedním z nejkontroverznějších o připravovaném novém vysokoškolském zákoně. Protože v diskusích na toto téma se jejich účastníci (zpravidla obhájci statu quo) často odvolávají na „tradice našeho vysokého školství“, může být poučné nejprve pohledět na věc retrospektivně.

Pokud jde o vývoj právní úpravy vysokého školství a tím také habilitací a profesur, v zásadě můžeme s trochou zjednodušení rozlišit tři historická období: rakouské mocnářství a první republiku (s extenzí platnosti právní úpravy prakticky až do roku 1950), období poválečné resp. komunistické (od přijetí prvního komplexního vysokoškolského zákona na našem území v roce 1950 do roku 1990) a období polistopadové (zákony o vysokých školách z let 1990 a 1998).

Za starého Rakouska i poté za první republiky bylo pro právní postavení akademického personálu vysokých škol podstatné, že vysokoškolští učitelé byli ve služebním poměru ke státu, jelikož vysoké školy byly státem zřízenými ústavy. Plnoprávnými vysokoškolskými učiteli byli profesoři, jmenovaní prezidentem republiky „definitivně a na doživotí“ (§ 1 zákona č. 79/1919 Sb. z. a n., o služebním poměru učitelů vysokoškolských) a požívající absolutní osobní akademické autonomie, nepřeložitelní bez svého souhlasu na jinou vysokou školu, sesaditelní jedině v disciplinárním řízení a oprávnění působit i po penzionování na vysoké škole bezplatně jako čestní profesoři (§§ 2-4 cit. zákona). Profesoři vytvářeli profesorský sbor, který byl chápán jako samosprávná korporace (odtud pojem akademické samosprávy jako samosprávy akademiků uvnitř vysoké školy provozované jako státní ústav). Důležitou vyhrazenou kompetencí profesorského sboru bylo zejména oprávnění navrhovat nové profesory na uprázdněná systemizovaná místa (za pozornost stojí, že mohl být jmenován na základě úvahy prezidenta i kandidát, který získal v profesorském sboru kvalifikovanou menšinu dvou pěti hlasů).

Počet služebních míst vysokoškolských profesorů byl určen systemizací schválenou vládou podle platových předpisů pro státní zaměstnance a jmenování prezidentem se odvíjelo od ústavního pravidla, které vyhrazovalo jmenování státních zaměstnanců od určité hodnostní resp. platové třídy právě prezidentovi (a do těchto vyhrazených kategorií spadali mj. také profesoři na vysokých školách). Z rozpočtových důvodů vždy omezený počet systemizovaných profesorských míst vedl k poměrně složitému rozlišování profesorů řádných a mimořádných a dokonce ke vzniku kategorie profesorů bezplatných (s právem účasti na akademické samosprávě profesorského sboru, ale bez požitků spojených se systemizovaným místem). Profesura nebyla chápána jako akademický titul, neboť bylo považováno za nepřípustné „udělení titulu stanoveného pro určité služební místo bez současného propůjčení příslušného služebního místa“ (výnos ministerstva školství č. 17.987 z roku 1927). Rovněž Slovník československého práva veřejného z roku 1938 v hesle Tituly (sv. IV, str. 921) zastává stanovisko, že označení „docent, profesor, děkan a rektor nejsou rovněž tituly akademickými…, vyznačujíce úřad, povolání resp. funkci skutečně zastávanou.“

Ostatní vysokoškolští učitelé – tedy docenti (od lat. docere – vyučovat) v širším smyslu – se rozpadali do řady kategorií, mezi nimiž nacházíme:
- soukromé docenty, kterým bylo toto postavení přiznáno na základě rozhodnutí profesorského sboru po formální habilitaci,
- smluvní honorované nebo nehorované docenty, kteří byli vybírání profesorským sborem podle potřeb vysoké školy bez formální habilitace,
- lektory, asistenty, adjutanty, vědecké úředníky, stipendisty, sekundáře, operační elévy a další specifické kategorie, často velmi málo početné (např. počátkem 30. let 20. století bylo v ČSR systemizováno jediné místo adjutanta vysoké školy, a to na teologické fakultě v Olomouci).

Habilitace tedy v tomto období nebyla nutně spojena s užívání označení (titulu) „docent“ ani s oprávněním vyučovat na vysoké škole, měla však význam trojí. Především se postupně prosadila zásada habilitace jako počátku „tenure track“: výnosem ministerstva školství č. 148.236 z roku 1926 byly vysoké školy informovány, že „vláda v tom sezení pro příště dala směrnici, aby kariéra vysokoškolského profesora vycházela z habilitace a začínala vždy nejprve profesurou mimořádnou.“ Druhý význam postavení soukromého docenta byl velmi praktický – soukromý docent měl – obdobně jako profesoři - nárok na kolejné (vzhledem k odlišné denotaci tohoto pojmu tehdy a dnes je nutno připomenout, že se nejednalo o příjem z ubytování vysokoškolských studentů, ale o poplatek studentů za navštěvování přednášek – collegií), kdežto docenti smluvní a další kategorie byli buď zařazeni na systemizovaných místech a placeni tak jako státní zaměstnanci (honorovaní docenti), anebo svoji činnost vykonávali zcela zdarma (nehonorovaní docenti). Konečně a za třetí, soukromí docenti postupem času na některých vysokých školách byli připuštěni částečně do samosprávné profesorské korporace, kam vysílali svého zástupce. Z praktických důvodů byly neprofesorské kategorie ve skutečnosti prostupné (např. habilitovaný soukromý docent byl zaměstnán na systemizovaném místě asistenta) a neexistovala mezi nimi zcela jasná hierarchie. Z dnešního pohledu můžeme také říci, že uspořádání akademického personálu zajišťovalo též vazbu na praxi, neboť soukromý docent (pokud na vysoké škole nezískal státem placené systemizované místo) byl nucen živit se po dobu čekání na uvolnění profesorské stolice sám v jiném, paralelním povolání.

Éra komunistického režimu pak ovšem přinesla nejen první ucelený zákon o vysokých školách na našem území (zákon č. 58/1950 Sb.), který nahradil celou plejádu partikulárních předpisů starorakouského a prvorepublikového původu, ale v rámci jeho zásadní novely provedené zákonem č. 46/1956 Sb. radikální změnu pojetí habilitace resp. docentur a rovněž profesur. Především byla stanovena pevná nomenklatura akademických pracovních pozic (v sestupném pořadí: profesor – docent – odborný asistent – lektor – asistent – odborný instruktor). V rozporu s předchozí tradicí pak byla zavedena označení „profesor“ a „docent“ jako „vědecko-pedagogické tituly“ oddělené od příslušného pracovního místa (§ 26 zákona č. 48/1950 Sb. ve znění zákona č. 46/1956 Sb.), jejichž udělení však bylo kvalifikačním předpokladem k obsazení pracovního místa stejného označení. Jak vysvětlovala prováděcí směrnice ministra školství a kultury č.j. 35 975/58-III/1 z roku 1958, nová úprava vycházela z toho, že „[h]odnocení způsobilosti pro funkci vysokoškolského učitele musí tedy vycházet ze všech základních hledisek politické, ideologické a odborné vyspělosti uchazečů, která jsou naprosto rovnocenná a jejichž uplatňování musí být jednotné a komplexní.“ Zavedení titulů-kvalifikací tedy bylo chápáno jako nástroj posílení stranické kontroly nad kádrovou prací na vysokých školách. (Novela vysokoškolského zákona z roku 1956 současně zlikvidovala poslední zbytky dřívější akademické samosprávy a po sovětském vzoru zavedla institut vědeckých rad.)

Díváme-li se nazpět na dvacet let právní úpravy vysokého školství v době polistopadové, je zřejmé, že tvůrci vysokoškolského zákona z roku 1990 neměli a patrně nemohli mít před očima jiné vzory, než byly dosavadní vysokoškolské zákony, které se snažili oprostit od dřívějšího ideologického vlivu. Je však patrný zásadní vliv systematiky a řešení klíčových institutů vysokoškolského práva, které byly demokratizovány a doplněny o promítnutí idealizovaných představ o tehdy již málo známé starší právní úpravě (např. „nedotknutelnost akademické půdy“ podle § 2 odst. 3 zákona č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, která v předkomunistickém právu uzákoněna nikdy nebyla a považovala se pouze za zvyklost). Bylo ponecháno oddělení docentských a profesorských titulů od pracovních míst na vysokých školách (§ 27 zákona č. 172/1990 Sb.). Následující a dosud platný zákon o vysokých školách (č. 111/1198 Sb.) pak úpravu ještě dále propracoval tím, že oprávnění vysoké školy konat habilitační řízení nebo řízení ke jmenování profesorem podmínil zvláštní akreditací (§ 82 zákona č. 111/1998 Sb.) a vymezil zvláštní oprávnění vyhrazená v souvislosti s výkonem veřejnosprávních úkolů vysokých škol právě docentům a profesorům.

Příspěvek V. Šimíčka a rozsudek Nejvyššího správního soudu 7 As 66/2010 z 24. 11. 2011 je výstižně shrnuje, jejich pozornosti však ušel jeden podstatný aspekt, který byl do vysokoškolského zákona zaveden novelizujícím zákonem č. 159/2010 Sb. Tímto zákonem bylo změněno ustanovení § 70 odst. 4 zákona o vysokých školách tak, že pouze docent nebo profesor může působit jako garant studijního programu, jehož stanovení je podmínkou akreditace studijního programu (viz § 79 zákona o vysokých školách). Jakkoli se jednalo víceméně o kodifikaci existující praxe, v právním smyslu jde o zásadní změnu právního významu jmenování docentem nebo profesorem, kterým získává osoba privilegované postavení na relevantním trhu práce (vedle vyhrazených oprávnění v samotné činnosti vysoké školy, na níž je zaměstnán). Na habilitační řízení resp. jmenování docentem a na jmenování profesorem je tudíž nutné pohlížet také optikou čl. 26 Listiny základních práv a svobod.

Polistopadová právní úprava vysokého školství tak dovršila transformaci docentur a profesur od pracovních pozic (tehdy služebních, dnes bychom řekli funkčních míst) k profesní kvalifikaci (v současnosti projednávaný věcný záměr zákona o vysokých školách, č.j. 26338/2011-34, http://eklep.vlada.cz/, navrhuje zase posun opačným směrem). Obsáhlou diskusi k tomuto tématu není možné a užitečné zde rekapitulovat a je možné k ní nalézt řadu příspěvků. Osobně je mi asi nejbližší pohled představený Tomášem Opatrným v textu „Nový vysokoškolský zákon - výzkumné školy nebo fakulty? Co s profesory a docenty?“, http://opatrny.blog.ihned.cz/.

Pokud jde o habilitační a profesorská jmenovací řízení podle platné právní úpravy, v principu bych souhlasil s hledisky V. Šimíčka. Za nezávažnější problém těchto procedur v současnosti však považuji to, co jím zmíněno nebylo, totiž absenci odůvodnění zamítnutí žádosti habilitaci nebo o jmenování profesorem. Již při habilitačních řízení prováděných podle starého rakouského habilitačního řádu (nařízení ministra věcí duchovních a vyučování ze dne 11. února 1888, č. 2390, č. 19 ř.z., o habilitaci soukromých docentů na univerzitách) bylo považováno za samozřejmé, že zamítnutí žádosti má být odůvodněno (viz např. výnosy ministerstva školství č. 35.358 z roku 1925, č. 134.837 z téhož roku a č. 23.185 z roku 1926). Považuji za nadbytečné rozvádět myšlenku, že procedurální standard – i s ohledem na všechna specifika a akademickou podstatu těchto řízení – by nyní snad neměl být menší než před sto lety. Mám za to, že by mělo být povinností vědecké rady (například v součinnosti děkana resp. rektora jako předsedy vědecké rady a příslušné přípravné komise) dospět v případě zamítnutí žádosti v tajném hlasování též k odůvodnění, které samozřejmě musí být takové, aby mělo oporu ve spise. Současná praxe je v tomto světle podle mého názoru nejen nezákonná, ale zejména protiústavní, jde-li zde o rozhodování o podmínkách přístupu k výkonu povolání.

Relativně opatrně bych se naopak stavěl k V. Šimíčkem navrhovanému vymezení minimálního standardů požadavků pro habilitaci nebo jmenování profesorem. Obecně je nepochybně možné připustit v řízeních spočívajících na akademickém odborném posouzení velmi širokou míru úvahy správního orgánu, je-li to vyváženo procedurálnímu zárukami řádného procesu. (K této otázce se podrobněji vyjadřuji v jiných souvislostech v příspěvku „Odborné hodnocení a právo na spravedlivý proces ve věcech akreditace vysokoškolských studijních programů“, který bude publikován ve sborníku Dnů práva 2011.) Domnívám se, že jádrem problému u habilitačních a profesorských jmenovacích řízení je spíše konstrukce vědeckých rad, které jsou příslušené k hlasování o žádostech, avšak jejich složení nemusí ve skutečnosti garantovat dodržení principu peer-review: v konkrétní situaci se může stát, zejména u vědecké rady na univerzitní úrovni, že členem vědecké rady není vůbec žádný odborník právě z toho oboru, pro nějž uchazeč podal návrh. Pokud legislativa nám geograficky a kulturně blízkých německých zemí zná veřejnoprávní řízení obdobné povahy (Berufungsverfahren), konstruuje je na principu návrhu reprezentantů příslušného oboru v rámci vysoké školy (Fachbereich). Institucionální nastavení samo tak může podporovat rysy prostého „přijímání do klubu“, na něž V. Šimíček poukazuje.

V každém případě pokud mají být zaváděna kritéria pro posuzování žádostí o habilitaci nebo jmenování profesorem, je jistě nutné chápat je jako minimální (ostatně již předlitavské ministerstvo kultu a vyučování výnosem č. 1410 z roku 1903 upřesnilo, že habilitační spis představuje nejmenší rozsahu vědecké činnosti, kterou je nutné požadovat po uchazeči o habilitaci); zejména však upozorňuji, že taková kritéria nelze stanovovat směrnicí rektora, jak se někdy na českých vysokých školách dnes děje. Směrnice rektora a obdobné akty jsou interními akty řízení, jež nemohou upravovat postavení účastníků správního řízení, mezi nimiž mohou být i extraneové vysoké školy. Kritéria mohou být tedy stanovena buď vnitřním předpisem (podléhajícím registraci ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy podle § 36 zákona o vysokých školách) nebo (v soft podobě) usnesením vědecké rady, které nemá právní závaznost, ale může mít orientační význam a podle svého přesného obsahu případně zakládat legitimní očekávání uchazečů.

V souvislosti s řízením ke jmenování profesorem pak je nutno upozornit na zvláštnost, která podle mých vědomostí nemá jinak v právním řádu obdoby: zatímco fáze řízení před vědeckou radou spadá do samosprávné působnosti veřejné vysoké školy podle § 6 odst. 1 písm. i) zákona o vysokých školách, dovršení tohoto řízení v případě přijetí návrhu na jmenování (tj. jmenování prezidentem republiky a související úkony spojené s kontrasignací) je výkonem státní správy. Kromě teoretických otázek (mj. zda a jaký rozsah uvážení mohou na řízení zúčastněné státní orgány – prezident, vláda, ministr školství – uplatnit) je zde i praktický aspekt. Prezidentem je jmenována vždy skupina profesorů, a to při obřadu, s jehož uspořádáním se čeká, až se z vysokých škol sejde dostatečný počet návrhů, avšak ne zase příliš mnoho, protože pak by se profesoři a jejich rodiny nevešli do velké auly Karolina, kde se promoce koná. Výsledkem je často mnohaměsíční čekání na přiznání profesorského statusu, jež přitom má konstitutivní charakter, což jistě představuje vzhledem k pracovněprávnímu a jinému významu jmenování nepříjemně do práv dotčených kandidátů. (Vše by se ovšem dost zjednodušilo, pokud by jmenování bylo – jako za mocnářství a za první republiky – prostě předáno cestou ministerstva a příslušného rektora.)

Uvažováno o úroveň výše, považuji ale za nejzávaznější problém současného nastavení habilitačních a jmenovacích řízení něco zcela jiného. Jestliže totiž má oprávnění konat habilitace a řízení ke jmenování profesorem podléhá podle platného zákona o vysokých školách akreditaci, pak je nezbytné, aby stát též úředně vymezil obory, pro něž se taková akreditace uděluje. Jde samozřejmě o naprosto zásadní zásah do akademické svobody vysokých škol a jejich schopnosti určovat strukturu akademických disciplín na nich pěstovaných. (Lze samozřejmě ale namítnout, že platný vysokoškolský zákon zásadně nehovoří o akademické svobodě ve smyslu vlastnosti prostředí, ale pouze o akademických právech a svobodách jako stavovských výsadách „členů akademické obce“.) Tento aspekt, jenž se týká celé současné podoby akreditačního systému ve vysokém školství, ovšem u nás vůbec není předmětem diskuse.

Celkově vzato je patrné, že současná úprava habilitací a profesorských jmenovacích řízení nejen není optimální, jak píše V. Šimíček, ale představuje podivný mišmaš různých historických vlivů. Právní formy vytvořené pro obsazování služebních míst ve specifické složce státní služby 19. a první poloviny 20. století byly přeneseny na udělování profesní kvalifikaci pro zastávání těchto míst ve stále ještě státních vysokých škol a následně vneseny do systému, kde vysoké školy byly zákonem z roku 1998 odděleny od státu, což bylo spojeno se zavedením institutu akreditace (pro niž jsou počty a struktura docentů a profesorů jedním z kritérií). Celá problematika pojetí a kategorizace akademického personálu vysokých škol je podle mého názoru v kontextu takových faktorů, jako jsou posilující institucionální autonomie vysokých škol, soutěž ve vysokém školství a internacionalizace vysokoškolského prostředí, zralá na důkladnou změnu, a to nikoli jen procedurální.

Hynek Baňouch: Dlužníci ať platí II. Ctihodní žalobci a sprostí žalovaní nebo naopak? anebo nic z toho

2012-01-16T00:08:00.003+01:00

12) Žalobci nejsou platnou úpravou poplatků nijak výrazně motivováni k péči o kvalitu pohledávky. Ještě méně jsou motivováni, aby náklady vymáhání pohledávky, které budou uloženy protistraně, byly přiměřené. Naopak, motivace směřuje k maximalizaci takových nákladů, což je podtrženo bláznivým rozdílem mezi výší jistiny a paušálně stanovenými náhradami. Oproti tomu stojí tvrzení dr. Sokola (jehož si zde nespravedlivě vypůjčím, protože svá slova řekl v jiném kontextu): „Dlužník je ten poslední, na koho by měl být brán ohled. .Nebude poroučet věřiteli, nemá si co vyskakovat, má platit. Majetkoví delikventi si žádný zvláštní servis nezaslouží.“ No, pan doktor právně zastupoval spory, v době, když jsem dělal leda předáka na pískovišti, přesto si dovolím tvrdit, že právo našeho civilizačního okruhu je již nejméně dva a půl tisíce let vystavěno na poněkud jiných základech. Nutí dlužníka ke splnění pacta sunt servanda (s nadsázkou převedeno „jsme otroky svých slibů“). Ale zachovává mu jistou minimální ochranu. Jistě, v socialistickému právu byla ochrana dlužníků až komfortní a tento stav v mnoha ustanoveních a výkladech přetrvává. Avšak v případě státem vynucovaných náhrad nákladů bagatelních inkasních sporů uplatněných formulářovou žalobou, se kyvadlo přísnosti ocitlo v opačné úvrati. Věřitel je přímo pobízen k soudnímu vymáhání, neboť pohledávku (resp. rentabilní procento vymáhaných pohledávek) zhodnotí zajímavou přirážkou v podobě přísudku. Je motivován věci nespojovat, tratí, když dlužník zaplatí před podáním žaloby.

13) Pro podpoření naší empatie můžeme nabídnout medializovaný „skandál“ ohledně „ziskuchtivosti obcí při měření rychlosti“. I zde bychom mohli říci, že ten, kdo nedodržuje předepsanou rychlost je ten poslední, na něhož by bylo možno brát ohled. Všestranně prospěšné bude v obou případech spíše trvat na rozumném výkladu práva a proporcionalitě. Výklad výše náhrady nákladů přijatý v minulosti, kdy výše uvedený kontext nebyl ve hře, proporcionalitu ignoruje.
14) Dlužníci v těchto sporech zdaleka nejsou jen nenapravitelnými „majetkovými delikventy“. Jsou-li spolu se soudem zaslanou žalobou, která je jim doručena až s vydaným platebním rozkazem vyzváni k vyjádření, nezřídka se např. odvolávají na výsledek jednání s telefonickým operátorem věřitele (k takovému kontaktu jsou dle dokumentace předkládané žalobcem vyzýváni, a to i opakovaně), resp. popisují průběh a výsledek jednání na pobočce věřitele, z něhož plyne, že byli uvedeni v omyl. Z hlediska zdravého rozumu nepřipouští, že i před soudem lze pro znalou osobu poměrně snadno vytěžit z rozdílu mezi obsahem písemného ujednání a ústního jednání, které vedli s cílem vyřešit situaci. Nezanedbatelnou skupinu žalovaných představují lidé, kteří mají ve smluvní evidenci žalobce či evidenci obyvatel uvedenu adresu, s níž nemají žádný kontakt, či nemají zařízeno dosílání, které není levnou záležitostí. Jistě, standardní odpověď zde zní, že se měli sami starat o to, aby změna adresy byla známa. Kdo se stěhoval a patří mezi puntičkáře, může posloužit nabídkou roztodivných obtíží spojených se snahou dosáhnout ujištění, že možný věřitel skutečně akceptoval nahlášenou změnu adresy a že se neopatrným kliknutím nevrátí k adrese původní a aby o tom vydal potvrzení (u běžné rodiny jde průměrně o dvě desítky smluvních a mimosmluvních vztahů), Byrokracie vládne i věřitelům, takže i po změně nahlášené doporučeně, dojde pošta jinam. Počítá systém s chybou na straně žalobce? Jak ji sankcionuje?
15) Jindy má dlužník za sebou zkušenost z poněkud autistického stylu komunikace call center (jen dovolání se na správné místo je výkonem vyžadující vyrovnanost zenového mistra; jednou jsem během čekání na „odnepráznění“ operátora a poslechu „toaletní hudby“ napsal stručný oponentní dopis a od té doby tuto komunikaci preferuji) či z písemné korespondence, kde bez veškerou snahu nedosáhl ani po opakovaných výzvách věcné odpovědi na své námitky neexistence pohledávky. Samostatnou kapitolou je pak opakované odkazování dlužníka věřitelem na inkasní agenturu a naopak, s argumentací že v dané chvíli má právě „ten druhý“ dokumentaci ke sporu resp. je kompetentní říci, co má dlužník udělat, aby byla věc vyřešena (věřitel často není schopen sdělit aktuální výši pohledávky). Tato část právního vztahu je však v žalobní dokumentaci skryta.
16) Přidejme naprostou nesrozumitelnost rozkazního formuláře, který navíc užívá velmi malá písmenka, resp. přidejme (snadnému pochopení se vzpírající) strohý stylu podání v advokátském procesu (který vyhovuje právním profesionálům, tedy advokátům či soudu, ale nikoli laikům), a budeme váhat s odpovědí, zda laik ví, k čemu se má vlastně na výzvu soudu vyjádřit. (O tom, že by z o.s.ř. pochopil jak to má udělat, nemá cenu spekulovat ani v té nejvstřícnější náladě.) Ve spojení s velmi nešťastnou konstrukcí úroků z prodlení, která nesmyslně nutila rozepisovat v zásadě korunové položky na několik řádků (dva roky staré pohledávky se sazba může pro každý jednotlivý nárok měnit až čtyřikrát) lze pochopit, že nečinnost žalovaného může být vedle prosté zaneprázdněnosti při honbě za chlebem vezdejším a péčí o své drahé, způsobena i jistým ochromením a naučenou bezmocí. Například u žaloby na zaplacení televizní daně bylo možno zaznamenat žalobní žádání zabírající pět stran (za tři roky může jít v zásadě o 36 platebních povinností, u nichž žalobce úrok vyčísloval samostatně). Co na tom, že takto rozepsané úroky činí třeba jen 300 Kč, i člověk se středním vzděláním snadno nabude dojmu, že dluží nejméně několik desítek tisíc Kč. Uvedené obtíže by snadno vyřešil najatý advokát, avšak empirický odhad napovídá, že pro kalkulaci advokátního rentability zastupování jednotlivého účastníka je hranice výše „zastupováníhodné“ jistiny někde u 15.000,-- Kč či spíše 20.000,-- Kč. Zkrátka v bagatelních platebních sporech je právní pomoc přístupnější pro věřitele (díky agregaci a průmyslového způsobu vymáhání) než pro dlužníka. Přitom by často stačilo jen namítnout promlčení, což je rada, kterou dokáže na právní klinice poskytnout průměrný student druhého ročníku práv.
17) Připomeňme, že veškeré tyto poznámky jsou činěny na podkladu debaty o přiměřenosti nákladů řízení. Zde není bez důležitosti poznatek, že vlivem výše popsaného modelu v národním hospodářství kolují pohledávky, které nemají (a často nikdy neměly) žádnou relaci ke skutečné bonitě dlužníka, neboť jejich podstata vznikla multiplikací, na níž má lví podíl právě paušálně počítaná náhrada nákladů řízení soudního a exekučního. Samostatnou kapitolou jsou zjevně nevymahatelné pohledávky, které jsou opakovaně soudu předkládány k rozhodnutí. Snad každý soudce po krátkém zamyšlení vyjmenuje několik jmen bezdomovců, proti nimž jsou opakovaně během jediného roku uplatňovány žaloby o zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému. Zda je předložená dokumentace výsledkem opakované jízdy bez jízdenky a přistižení anebo jde o plod snahy po vykazování „vysoké objasněnosti černopasažérství“, zůstane patrně navždy skryto. Tyto pohledávky tak či tak mají potenciál finanční bubliny. Ovšem lze připustit, že balík pohledávek, o nichž určitá osoba ví, že ve skutečnosti nejsou vymahatelné, se může hodit tam, kde je třeba účetně nadhodnotit či srazit skutečnou hodnotu majetku.
18) Vyhláška č. 484/2000 Sb., nutí soud přiřknout náhradu nákladů řízení účastníka zastoupeného advokátem bez přiměřeného ohledu na výši jistiny, a bez ohledu na typovou náročnost toho kterého řízení. Umožňuje, aby v pásmu jistiny 1-1.000 Kč představoval procentní podíl nákladů zastoupení (dva úkony právní služby a odměna advokáta) ve vztahu k jistině až 510 % až 510.000 %, resp. 612 % až 612.000 %, je-li zástupce úspěšného účastníka plátcem DPH. V pásmu jistiny 1.001,-- Kč -5.000,-- Kč, jde o 132 % až o 660 % resp. 158 % až 791 % (s DPH), V pásmu jistiny 5.001,-- Kč až 10.000,-- Kč jde o 96 % až 192 %, resp. 115 % až 230 % (s DPH), k čemuž je třeba vždy připočítat soudní poplatek, který se však v pásmu 1,-- Kč až 15.000,-- Kč pohybuje ve vztahu k jistině v rozmezí 4 % - 6.000 %. V případě aplikace předpisu o mimosmluvní odměně, vyhl. č. 177/1996 Sb. by v pásmu na 1.001,-- Kč činila mimosmluvní odměna za dva úkony právní služby 2 x 1.000,-- Kč. Advokátní tarif stanoví výši paušální náhrady administrativních nákladů, kdy u podané žaloby jde vždy minimálně o dva úkony.
19) Občanské soudní řízení v mezidobí od přijetí koncepčního jádra citovaných podzákonných právních předpisů doznalo podstatných změn, a to jak v rovině pozitivně právní, tak rovině faktické. Zákonodárce poměrně razantně rozšířil aplikační záběr tzv. bagatelních sporů (§ 202 odst. 2 o. s. ř. a § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), v nichž významně omezil procesní práva účastníků, kteří nemají možnost podávat odvolání, resp. dovolání, pokud peněžní vyjádření předmětu sporu nepřesahuje 10.000,-- Kč, resp. 100.000,-- Kč. Zákonodárce v mezidobí rovněž rozšířil možnosti rozkazního řízení o „elektronický“ platební rozkaz (§ 174a o. s. ř.), a rozšířil možnosti tzv. náhradního doručení (např. § 46b ve spojení s ust. § 49 odst. 4 o. s. ř.), což ve spojení s možností přijetí nevysloveného souhlasu s upuštěním od ústního jednání (§ 115a ve spojení s ust. § 101 odst. 4 o. s. ř.) vedlo k vytvoření zvláštního typu sporů, u nichž úspěch žalobce nevyžaduje v zásadě jinou aktivitu, než převzetí věci a sepsání náležitého návrhu a jeho podání na soud. Právní praxe výrazně rozšířila fenomén tzv. formulářových žalob, užívaných zejména ve sporech o zaplacení, u nichž je typické, že jak návrhy, tak předsoudní korespondence (je-li nějaká) se u téhož žalobce liší jen v drobných jednotlivostech faktické povahy, ale základ právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření je neměnný. Vyrobení formulářové žaloby je proto spíše administrativním, než právním úkonem.
20) Výše popsané vlastnosti náhradových předpisů výrazně ovlivňují vnímání spravedlivosti řízení ze strany účastníků, v jistém smyslu narušují důvěru v právo, z níž je však právo živo. Obyčejný člověk skutečně obtížně chápe, proč má automaticky platit desetinásobek pohledávky, kterou zaplatil bez ohledu na vědomí pohrůžky soudním sporem, ale stalo se tak dva dny či týden po podání žaloby, která byla následně vzata zpět. Pro nejednoho soudce, který by se jinak s těmito názory obecně ztotožnil, může být obtížné převzít je se všemi důsledky. Vyžaduje to jistou odvahu, kterou lze obtížně souměřit např. s nápadem podat u kolegů žalobu na zvýšení svého platu (pokračování).

Hynek Baňouch: Dlužníci ať platí I. Kontext současné diskuse o pravidlech náhrady nákladů bagatelních inkasních sporů vedených dle formulářové žaloby

2012-01-14T19:36:00.004+01:00

Přeji čtenářům Jiného práva úspěšný a po všech stránkách vydařený nový rok a děkuji majitelům Jiného práva za prostor pro třídílný příspěvek věnovaný zamyšlení nad pravidly přiznávání náhrad nákladů civilního řízení ve sporech o zaplacení do 10.000,-- Kč. Jsem si vědom, že u nás máme spoustu důležitých právních problémů, které pociťujeme jako mnohem naléhavější, než je tento přívěšek občanskoprávního soudního řízení. Avšak pravidla rozhodování o náhradách nákladů řízení mají na chod práva pocit spravedlnosti větší vliv, než se na první pohled zdá. V posledních dnech bylo téma připomenuto rozhodnutími ústavního soudu (v Nalusu zadejte „Bazcom“), jímž bylo odmítnuto téměř již přes devět desítek ústavních stížností proti rozhodnutím Okresního soudu v Ústí nad Labem, což bylo pochopeno jako stvrzení tamní praxe tvrdé restrikce náhrady nákladů úspěšného účastníka, který podal tzv. formulářovou žalobu na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému v bagatelní věci (jistina ve sporu o zaplacení nepřevyšující 10.000,--Kč). Dovolte mi nejprve vymezit některé rysy kontextu celé věci, které jsou podle mého názoru důležité.

1) Význam svobodné a nezávislé advokacie pro chod práva a spravedlivý proces nelze přecenit. Dnes se již žádný ministr nebude hlásit k větě: „Některým advokátům otrnulo a vystupují na obranu obviněných, zatímco jejich úkolem je podporovat žalobu“ (ministr Alexej Čepička 14. 11. 1949), Nezávislá advokacie musí mít svou materiální bázi (rozuměj garanci relativní stability zdrojů, z nichž je financována). Bez advokacie není vlády práva. Financování profesionální právní pomoci je v praxi zajišťováno hned dvěma předpisy - advokátním tarifem (177/1996 Sb.) a vyhláškou o paušální výši odměny nákladů řízení (484/2000 Sb.) paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem. Pravidla nastavená těmito podzákonnými předpisy mají pro výkon advokacie srovnatelnou důležitost jako zákon o advokacii. Podoba obou předpisů této důležitosti neodpovídá .Všimněme si, že ačkoli pravidla náhrady nákladů řízení míří na jeho účastníky, fakticky rozhodují o rentabilitě advokacie (vykonávané podnikateli) a tím nepřímo i o kvalitě právní pomoci, kterou monopolně poskytují členové komory.
2) Hospodářské turbulence nás provází již třetím rokem. Tento fakt má vliv na všechny právní aktéry: účastníky (kteří se setkávají se situacemi dříve jimi samými nevídanými), soudy (jež předvídaly, že hospodářský propad přinese skokový nárůst případů např. vlivem snížené schopnosti dostát svým závazkům a zvýšené nutnosti soudit se o něco, nad čím se dříve mávlo rukou nebo třeba nutnosti žádat soud o korekci výši výživného),ale i na advokáty. Potíže s financováním dolehly i na advokáty, jejichž počet sice dál vzrůstá a vzrůstá i počet potenciálních klientů, avšak klesá procento klientů solventních. Své zdroje omezil i stát, který již druhým rokem snížil odměnu dle advokátního tarifu o 30 %.
3) Advokáti, kteří nemají, na rozdíl od státu, své jisté, se museli poohlédnout po nových příležitostech a promýšlet nové obchodní modely. Souběžně vzrostl počet nízkých pohledávek stejnorodých pohledávek, které již nebyli věřitelé ochotni odepsat. Působení těchto dvou vlivů dalo patrně vzniknout dynamickému růstu inkasních subjektů, jímž jsou buď advokáti samotní, anebo anonymní akciové společnosti zastupované advokáty, jimž vedle síťových podnikatelů dodávajících vodu, plyn a elektřinu, začaly pohledávky prodávat (či hromadně předávat k soudnímu vymáhání) subjekty napojené na veřejnou sféru (dopravní podniky, zdravotnická zařízení) ale i stát (policie či správa mýta).
4) Soudní soustava čelí trvalému růstu věcí, u nichž je třeba naplnit rozhodovací funkci. Přitom procesní pravidla zůstala neměnná a proběhla finanční a personální restrikce. Pokud do soustavy pustíte vyšší vstupní tok, aniž by se posílily zdroje k jejímu zvládnutí, pak buď musíte zjednodušit proceduru vyřízení, anebo se řízení prodlouží a poroste počet nevyřízených věcí. Další možností, jak zvýšený tok zvládnout bez průtahů je příklon ke striktně formálnímu rozhodování. Další možnost není. Čtenáře, který na tomto místě navrhuje „odklon od lenosti“ a zvýšení pracovního tempa musím zklamat. Pro takové řešení prostor nevidím, mohu nabídnout jen podobenství s frontou na poště. Její délka může sice být způsobena nemístnou rozvážností paní na přepážce, ale ta, i kdyby se přetrhla, při určité míře toku klientů nezmůže nic proti nárůstu fronty. A když zvýší dále tempo, je nespokojená ona i klienti. Pomohlo by snížit počet „razítek“ či úkonů nutných při obsluze jednou klienta a někdy je třeba otevřít více přepážek či přijmout pomocníky pro snadné úkony. Zkrátka fronta automaticky neznačí flákání se. Není dobré tlačit, aby „se s tím člověk tolik nemazal“, neboť ono „to“ tvoří smysl a podstatu služby, kvůli níž je celý ten cirkus stvořen a placen. Ale zpět k nákladům.
Nezamýšlené důsledky dobře míněných opatření
5) Zrovna v době počátku vzrůstu nápadu zavedlo Ministerstvo spravedlnosti tzv. elektronický platební rozkaz, který měl být jedním z kroků k efektivnosti justice. Počáteční nedůvěra uživatelů měla být překonána i snížením soudního poplatku na polovinu. Trpké pousmání vyvolává vzpomínka na argument, že stát v tomto řízení ušetří, a proto i poplatek musí být menší. Proč trpkost? Tam, kde je elektronický pouze vstup, a kde proces zpracování je fakticky „papírový“, přičemž papírový je povinně výstup, jakož i veškerá komunikace s okolím v průběhu procesu, tam dvoukolejnost nemůže přinést nic jiného, než zvýšení časových, procesních a finančních nákladů. Z hlediska našeho tématu je podstatné, jak se snížení ceny soudního vymáhání promítlo do odhadu, jakou typovou kvalitu ještě může mít pohledávka, kterou se ještě stojí za to risknoit vymáhat Tato cena se snížila, snížil se i požadavek na nutnou kvalitu, a tedy vzrostlo procento pohledávek, které jsou u soudu vymáhány, což by přineslo růst i při konstantním nápadu. Souběžně se snížila motivace pečovat o to, aby pohledávka byla kvalitně ošetřena, tj, aby byly provedeny ty úkony, které vyústí v rozhodnutí pohledávku u soudu nepodána pro reálně hrozící neúspěch, anebo zajistí před podáním žaloby, že protistrana splní (nyní je pro žalobce připravujícího žalobu zaplacení před podáním žaloby). To vše se odehrálo v situaci, kdy začal nápad objektivně růst.
6) Dalším opatřením, které mělo ulevit soudní soustavě jako celku, bylo pětinásobné zvýšení hranice bagatelnosti sporu s finančně ohodnoceným předmětem, kde po rozhodnutí soudu prvního stupně není odvolání přípustné. U subjektů, které se snaží racionálně zvažovat, jakou pohledávku ještě stojí za to „zasoudit“, musel tento fakt spíše posílit chuť jít do rizika, zejména u jednoduchých sporů. Odpadla jedna z „komplikací“ přinášející potenciálně zvýšené náklady a snižující rentabilitu.
7) Dlouhodobým a stále uspokojivě nevyřešeným problémem je doručování soudních písemností, včetně rozsudků. Byly rozšířeny možnosti náhradního doručení, a to opět v době, kdy začal nápad dynamicky růst. Zvýšila se tak pravděpodobnost, že protistrana bude v řízení nečinná, což opět spíše snížilo vnímání rizika, že žaloba u soudu neuspěje.
Některé případy svědčící o dysfunkci
8) Mnoho z výše zmíněných problémů by neexistovalo, kdyby soudní poplatek pokrýval náklady soudního sporu (včetně určité marže). Justice by měla z nárůstu práce prospěch. Kdyby nezvládala, navýšila by kapacity. Tak tomu být nemůže, neboť poplatek nesmí být tak vysoký, aby odrazoval oprávněné od záměru vymáhat svůj nárok soudně (právní stát zakazuje odepření spravedlnosti); musí být přiměřený průměrné příjmové hladině, což však zároveň znamená, že poplatek nevyváží náklady, které státu se sporem vznikají.
9) Věci navržené k vyřízení elektronickým platebním rozkazem měly být pro soudy snadno k vyřízení. Tomu odpovídá také výkonový koeficient, jímž ministerstvo těchto případech hodnotí práci soudu, a podle něhož přiděluje finance. Vlivem snížené kvality takto uplatněných pohledávek (viz výše) je procento věcí EC projednávaných standardní procedurou velmi velké. Elektronickým platebním rozkazem jsou rozhodovány věci, kde žalovaný nepřebírá poštu na adrese trvalého pobytu, a vydaný rozkaz je třeba nejprve zrušit a pak běžně projednat. Výjimkou nejsou ani několikerá ústní jednání, řízení, v nichž jsou zpracovávány znalecké posudky (např. na podpis atd.). Elektronickým platebním rozkazem jsou vymáhány i náhrady škody a další a další věci, které rozhodně nejsou jednoduchými platebními žalobami, které lze projednat a rozhodnout po půlhodinovém jednání.
Dopad na podobu civilního řízení
10) Hospodářská krize přinesla skokový nárůst jak počtu bagatelních platebních sporů, tak počtu inkasních subjektů vymáhajících zaplacení hromadným způsobem. Ministerstvo spravedlnosti z hlediska přidělování zdrojů považuje tyto platební spory za jednoduché, za spory snadno a rychle rozsouditelné. To platí, pokud automaticky předpokládáme, že drtivá většina těchto návrhů je předložena k rozhodnutí v řádné podobě, tedy plně zdokumentované, důkazně podložené, s pravdivými a úplnými tvrzeními a v případech, kdy žalovaný svým chováním skutečně dal najevo, že odmítá plnit. (Ponechme stranou, že implicitní „pracovní normy“ ministerstva spravedlnosti zde automaticky předpokládají, že v drtivé většině těchto sporů nebude vůbec nařízeno jednání.) Jenže tento předpoklad není ani zdaleka automaticky splněn.
11) Jistě, soud při svém rozhodování vychází i z poznatků z předchozí rozhodovací praxe, mezi něž patří i zkušenost s tím kterým účastníkem, s jeho obecnou věrohodností a s věrohodností a povahou jím předkládaných údajů. Objeví-li se však inkasní subjekt zcela nový, tam tyto poznatky chybí. Časové náklady zde jsou nepochybně vyšší, než u „rutinního“ sporu vedeného zavedenými subjekty a tyto náklady vzrostou, objeví-li se poznatky nasvědčující, že spor není v některém ohledu standardní (například že daný subjekt masově žaluje i pět a více let promlčené pohledávky), anebo jde o věc zcela novou (žaloba na doplacení pár korun silničního mýta z doby před dvěma lety nepochybně vyžaduje důkladné seznámení se s povahou údajů které žalobce předkládá k uvěření, což zesílí zejména tam, kde žalovaný spíš mimoděk upozorní, že žalovaná částka činí promile z plnění, které žalobci v dané době bez obtíží, řádně a včas zaplatil). Pořád je nutno mít na zřeteli, že žaloba může být podána v důsledku administrativní chyby. Připomeňme, že vše se tak děje v situaci, kdy je na soudy vyvíjen tlak, aby i tyto spory rozhodovaly rychleji a rychleji (k běžnému civilnímu nápadu rozhodnout dalších dvacet až třicet platebních sporů rúzných žalobců). Tlak tvořený tabulkovými koeficienty výkonnosti je v této situaci tlakem na formalismus, který v případě rozkazního a kvazirozkazního řízení (§ 115a o.s.ř.) zvýhodňuje žalobce. (pokračování).

Přezkum sociálních práv ústavními soudy I.

2012-01-11T15:51:00.015+01:00

Vzhledem k tomu, že se jedná o můj první příspěvek (pokud mě čtenáři nepřesvědčí o opaku tak o všem nikoliv o poslední), chtěl bych týmu Jiného práva především poděkovat za pozvání. Neočekávám sice, že by můj následující příspěvek vzbudil takové vášně jako povzdech Pavla Molka nad jednou námitkou podjatosti, přesto bych však velmi ocenil jakékoliv reakce ctěného publika (které, jak teď už vím, na Jiné právo pořád v hojné míře chodí).

Na Ústavní soud v minulých dnech dorazil další z návrhu opozičních poslanců na zrušení reformních zákonů v sociální oblasti, což nám otevírá další možnost zamyslet se nad tím, jak by měl Ústavní soud k podobným návrhům přistupovat. Pokud se budeme touto otázkou zabývat skutečně vážně, musíme si předtím poradit s celou řadou předběžných otázek, dlčích otázek apod., a proto jsem se rozhodl rozdělit tento příspěvek do několika částí, které budu publikovat s několikadenním odstupem. Pro čtenáře, které tato problematika vůbec nezaujme, kterých se – hádám – pár najde, jsem si však připravil i další témata, kterými budu seriál o ústavních sociálních právech prokládat.

Problémy při přezkumu zásahů do základních sociálních práv

Pokud se na problém, jak přistupovat k ústavně zaručeným (základním) sociálním právům, podíváme z perspektivy našeho Ústavního soudu, narazíme na dva základní problémy. Prvním problémem je skutečnost, že obvyklé zdroje inspirace českého Ústavního soudu (judikatura ESLP, SÚS, SCOTUS, případně jiných ústavních soudů) při tvorbě judikatury k základním sociálním právům příliš nepomohou. Není přitom žádným tajemstvím, že judikatura zavedených ústavních soudů či ESLP měla a má na judikaturu českého Ústavního soudu zásadní vliv. Například rozhodnutí SÚS byla naším Ústavním soudem citována více než 40 (vyhledáno v databázi NALUS), přičemž přejímání výkladu některých konceptů (právní stát) se zajisté často obešlo i bez citace. Podle mého názoru není taková inspirace a priori důvodem ke kritice, nýbrž jde právě naopak o pochopitelnou snahu ústavního soudu v mladé demokracii nevybočit z obecně uznávaných mezí. Bylo by konec konců marné předstírat, že náš ústavní pořádek je zcela originálním dílem a nikoliv ústavou čerpající svůj obsah ze starších zdrojů. Druhým problémem je pak jistá tajnosnubnost české ústavní úpravy (zejména vztah čl. 4 odst. 4 a čl. 41 Listiny), kterou musí Ústavní soud při rozhodování o sociálních právech překlenout. K naznačení prvního problému by měl postačit první díl seriálu, problém druhý pak bude rozveden v dalších dílech.

Obtížnost hledání inspirace pro rozhodování sociálních kauz Ústavním soudem je způsobena tím, že ústavní systémy „starých demokracií“, jimiž se Ústavní soud mohl inspirovat při tvorbě judikatury ke „klasickým“ základním právům, totiž základní sociální práva neznají buď vůbec, nebo je chrání výrazně jiným způsobem.

Jako příklad jiného přístupu k sociálním právům může posloužit německá ústavní úprava, která na rozdíl od úpravy české nechrání subjektivní základní sociální práva, nýbrž pouze zakotvuje koncepty sociálního státu, resp. sociálně tržní ekonomiky a chrání je jako objektivní právní hodnoty. Reprezentantem dalšího z odlišných přístupů je ESLP (byť nejde o ústavní soud), který při výkladu Úmluvy, často hledá a nachází sociální aspekty klasických základních práv (srov. např. rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 23. 4. 2002, Larioshina v. Russia). Případně je možné, aby ústavní systém oba dva přístupy kombinoval, k čemuž postupem času dospěla judikatura SÚS, která může sociální práva chránit nejen skrze aplikaci sociálněstátní klauzule, nýbrž např. i nalezením sociálního aspektu práva na lidskou důstojnost (k tomu srov. např. nález z 9. 2. 2010, 1 BvL 1/09, 1 BvL 3/09, 1 BvL 4/09 – Hartz IV).

V zásadě tedy můžeme rozlišit v podstatě mezi čtyřmi základními modely úpravy základních sociálních práv v ústavních systémech. 1) Sociální práva nejsou chráněna vůbec, 2) Sociální práva jsou chráněna jako aspekt práv klasických (např. nízký důchod může být prismatem citovaného rozhodnutí Larioshina vnímán jako porušení zákazu nelidského či ponižujícího zacházení), 3) Sociální práva jsou chráněna skrze objektivní klauzule typu klauzule sociálního státu a 4) Sociální práva jsou chráněna jako subjektivní základní práva, tj. jsou explicitně zakotvena v ústavách.

Právě do čtvrté kategorie spadá Česká republika. Pokud tak chceme nahlédnout za hranice a pokusit se srovnat přístupy jednotlivých států k sociálním základním právům, bylo by nejprve vhodné zjistit, které další státy lze do čtvrtého modelu zařadit.

Původ základních sociálních práv

Úprava základních sociálních práv je poměrně novým vynálezem. Určité náznaky základních sociálních práv obsahovala již Výmarská ústava (např. čl. 160, ostatní články šly spíše cestou ochrany objektivních hodnot), avšak do ústavního mainstreamu se základní sociální práva dostávala až od 70. let 20. století (vynechme přitom úpravu v socialistických státech).

Poměrně rozsáhlý ústavní katalog sociálních práv má tak např. Portugalsko (ústava z roku 1976, zejm. články 58 a 59), ale skutečný boom přinesly až nové ústavy přijaté po revolucích na přelomu 80. a 90. let 20. století. Mezi země, které v této době zakotvily významné záruky sociálních práv do svých ústav, patří mj. Jihoafrická republika, Polsko, Maďarsko, Česká republika, Slovensko, Litva, Lotyšsko a mnohé další.

V těchto ústavách se setkáme např. se zakotvením práva na přiměřenou (resp. odpovídající) odměnu za práci, práva na příspěvky od státu v určitých definovaných situacích (důchody, dávky v nezaměstnanosti), práva na bezplatné vzdělání či práva na bezplatné zdravotnictví. Jde na první pohled o práva pozitivní (byť pod hlavičkou ekonomických práv se setkáme s i právy negativními, např. právem na svobodnou volbu povolání, které konec konců známe i ze starších ústavních úprav, mj. čl. 12 německého základního zákona) a navíc o práva, která se v řadě států neobjevovala ani na zákonné úrovni.

Nebylo proto divu, že jejich ústavní zakotvení a z toho plynoucí záruky (ochrana ústavním soudem, obtížná změna) se neobešlo bez odezvy. Celá řada zahraničních ústavních právníků [srov. např. Cass Sunstein, Against positive rights, 2 Eastern European Constitutional Review (1993)] v této bouřlivé době vyslovovala obavy z toho, jak zakotvení základních sociálních práv, která ne zcela zapadala do konceptu tradičních základních práv ovlivní ústavní systémy (a rovněž ekonomiky!) nových demokracií. Některé z vyřčených obav se později naplnily [k situaci v Maďarsku srov. Andras Sajo, How the Rule of Law Killed Hungarian Welfare Reform, 5 Eastern European Constitutional Review 31 (1996)]. Bylo však jasné, že to, jak se základní sociální práva osvědčí, bude záležet především na přístupu důležitých ústavních aktérů k nim a že důležitou roli budou hrát zejména ústavní soudy.

Úprava sociálních práv totiž ve většině zmíněných ústav nebyla příliš konkrétní a dovolovala ústavním soudům excesy oběma směry, tj. od úplné rezignace na jejich ochranu až po bezbřehý paternalismus ústící ve faktické ústavní vyloučení politické soutěže v sociální a ekonomické oblasti. Skutečnost, že zakotvení sociálních práv v ústavách nemusí znamenat katastrofu, pokud k nim ústavní aktéři přistupují umírněně, později uznal i dříve nesmiřitelný kritik Cass Sunstein (Social and Economic Rights? Lessons from South Africa University of Chicago, Public Law Working Paper No. 12). O tom, zda se katastrofické scénáře naplnily v České republice a dalších zemích střední a Východní Evropy se však rozepíšu až příště.

Mezi tři základní otázky, které bude další díl seriálu řešit, bude patřit: 1) Jaké přístupy umožňuje ústavním soudům (zejména Ústavnímu soudu v ČR) ústavní úprava, 2) Který z těchto přístupů si ten který ústavní soud zvolil a 3) Který z těchto přístupů pokládám za nejvhodnější a proč.

Habilitace: iniciační rituál anebo správní řízení?

2012-01-11T11:05:00.002+01:00

Nezastírám, že k sepsání tohoto postu mne přímo inspirovalo několik habilitačních řízení, kterých jsem byl přímým svědkem, účastníkem, anebo jsem o nich byl přinejmenším zpraven z důvěryhodných zdrojů. Kladu si přitom velmi skromný cíl: alespoň otevřít diskusi nad faktickou podobou těchto řízení.

Název postu může být považován za zbytečně provokativní. Zvolil jsem jej však proto, že se se v některých konkrétních případech nemohu ubránit pocitu, že smysl habilitačního řízení vnímá řada kolegů nikoliv jako ověření splnění zákonných odborných a vědeckých požadavků ke jmenování docentem, nýbrž jako prapodivný iniciační rituál. Rozhodující důvod, pro který se někdo nakonec stane či nestane docentem, v konečném důsledku (alespoň u některých členů vědeckých rad) nespočívá v osobních kvalitách habilitanta, nýbrž spíše v jakémsi uznání sounáležitosti s danou akademickou komunitou. Není vposledku až tak důležité, jak je uchazeč kvalitní, nýbrž spíše to, zda je – slovy sira Humphreyeho – „jedním z nás“: zda si odseděl potřebný počet let na katedře, zda se k ostatním chová dostatečně kolegiálně a uctivě (prostě, zda „netrhá partu“), přihlíží se k jeho věku a sociální situaci apod.

V závislosti na konkrétní osobě proto oponenti či členové habilitačních komisí jsou schopni jako významnou přednost habilitanta vyzvednout, že v habilitační práci přesně cituje právní předpisy anebo že na přednášce použil powerpointovou prezentaci; naopak deficitem může být nedostatečný počet odučených hodin na alma mater, který sice nezpochybňuje jinak vynikající a prokázané odborné kvality kandidáta, nicméně přece jen vyvolává pochybnosti o jeho dostatečném sepětí s akademickou komunitou.

Také z těchto důvodů jsem velmi rád, že 7. senát Nejvyššího správního soudu nedávno jasně uvedl, že habilitační řízení je správním řízením, jehož výsledek je soudně přezkoumatelný (rozsudek 7 As 66/2010 z 24. 11. 2011, www.nssoud.cz). „Habilitační řízení a řízení ke jmenování profesorem nelze v žádném případě považovat za jakési soukromé řízení jen proto, že do něho uchazeč vstupuje dobrovolně a že i v případě, pokud by v něm neuspěl, mu nic nebrání i nadále vědecky bádat. Obě řízení jsou totiž svého druhu autorizačními řízeními prováděnými k tomu zákonem pověřenými subjekty (vysokými školami disponujícími příslušnou akreditací) a v případě řízení ke jmenování profesorem též v určité míře ministrem školství a především prezidentem republiky rozhodujícím jako správní orgán na základě zmocnění daného mu k tomu zákonem v souladu s čl. 63 odst. 2 a odst. 3 Ústavy. ... Pro uvedená řízení platí, že ti, kdo jimi úspěšně projdou, získají v rámci akademického a vědeckého prostředí (a to nikoli jen v rámci vysoké školy či fakulty, na nichž aktuálně vykonávají svoji pedagogickou či vědeckou činnost, nýbrž potenciálně na všech vysokých školách řídících se zákonem o vysokých školách) privilegované postavení umožňující jim se v podstatně významnější míře než jiné osoby podílet na rozhodovacích procesech při výkonu veřejné správy. Např. pouze docenti či profesoři mají právo bez toho, aby k tomu museli být individuálně schváleni vědeckou radou příslušné vysoké školy či fakulty, zkoušet při státní zkoušce (viz § 53 odst. 2 zákona o vysokých školách. Tyto osoby mají privilegované postavení i v jiných ohledech, zejména jako členové habilitačních komisí či hodnotících komisí v řízení ke jmenování profesorem. Habilitační řízení a řízení ke jmenování profesorem je tedy správní řízení vedené podle zákona o vysokých školách s vyloučením subsidiární použitelnosti správního řádu (§ 72 odst. 13, § 74 odst. 7 zákona o vysokých školách) vyjma základních zásad činnosti správních orgánů (viz § 177 odst. 1 a vzhledem k povaze obou řízení zejm. § 2 odst. 2 a 4, § 3, § 6 odst. 1 správního řádu), jehož výstup (negativní i pozitivní) je na základě žalob příslušných oprávněných subjektů přezkoumatelný ve správním soudnictví.“

Po tomto rozsudku je namístě uvažovat dále: co vlastně by mohlo a mělo být předmětem soudního přezkumu? O návrhu na jmenování docentem se totiž podle zákona rozhoduje tajným hlasováním a teprve pokud se většina členů vědecké rady vysloví v tomto hlasování pro podání návrhu, je tento návrh postoupen rektorovi. Rektor buď uchazeče jmenuje docentem anebo nesouhlasí-li s návrhem, předloží jej se svým odůvodněním vědecké radě vysoké školy. Pokud návrh většinu hlasů nezíská, řízení se zastavuje; v opačném případě zjevně již rektor nemá prostor pro vlastní uvážení a docenta jmenuje.

Základní problém spočívá v tom, že vědecká rada rozhoduje tajným hlasováním a je tak z povahy věci zřejmé, že toto rozhodnutí kolektivního nemůže být věcně odůvodněno. Skutečné důvody, pro které jednotliví členové vědecké rady hlasovali pro nebo proti návrhu, totiž nejsou nikterak oficiálně zjistitelné.

Za stávající zákonné úpravy je proto přinejmenším nezbytné, aby byly transparentní všechny podklady, na jejichž základě vědecká rada rozhoduje. Zejména se jedná o všechny podklady habilitační komise, která samozřejmě disponuje největším množstvím informací. Právě z obsahu těchto podkladů lze nepřímo dovozovat, z jakých důvodů vědecká rada rozhodla určitým způsobem.

Současně by mělo být v praxi požadováno, aby tato komise nepůsobila jen jako „sběrné místo“, shromažďující toliko podklady dodané uchazečem, nýbrž aby prováděla i vlastní šetření. Neměla by proto např. ustat na konstatování, že habilitant publikoval tolik a tolik monografií, učebnic, článků atp. Je namístě podrobit kritickému hodnocení obsah těchto textů: nejde ve skutečnosti jen o recyklaci jediného článku či jedné učebnice v různých publikačních formách? Obsahují tyto texty skutečně něco nového, anebo jde jen o publikaci textů právních předpisů; v „lepším případě“ i důvodových zpráv? Nepůsobí habilitant jako vyučující i na dalších školách, o kterých ve svých podkladech mlčí? Nepodílel se uchazeč v minulosti přímo či nepřímo na nějakém případu plagiátorství, případně jiného porušení profesní etiky? Atp. Podotýkám, že většina těchto informací je dohledatelná z veřejně přístupných zdrojů.

Habilitační komise by prostě měla vědeckou radu informovat nejen o tom, o čem se dozvěděla od samotného habilitanta, nýbrž též o vlastních zjištěních. Podobnou aktivitu totiž nelze očekávat od samotné vědecké rady, kterou tvoří několik desítek osobností často se specializací, která se zcela míjí se specializací uchazeče. Je pak samozřejmě právem uchazeče závěrům a doporučením komise oponovat a je věcí samotné vědecké rady, jak s těmito informacemi při svém rozhodování naloží.

S tím velice úzce souvisí další klíčový problém: složení habilitační komise, o němž ze zákona rozhoduje vědecká rada na návrh děkana či rektora. Toto složení totiž může být pro habilitanta jak „vstupenkou do ráje“, tak také „smrtícím polibkem“. Právě habilitační komise totiž jmenuje tři oponenty habilitační práce a předkládá vědecké radě doporučení, zda má být uchazeč jmenován.

Zde narážíme na klíčový problém malého českého akademického prostředí. Členem habilitační komise totiž může být jen profesor, docent nebo významný představitel daného nebo příbuzného oboru. Je tak zřejmé, že okruh potenciálních členů habilitačních komisí je natolik malý a současně i nutně osobně propojený, že představa o jeho úplné nezávislosti a nestrannosti je zcela utopická. Přinejmenším by však měl platit alespoň minimální požadavek: na výsledku habilitačního řízení by neměli být členové habilitační komise přímo zainteresováni. Proto např. považuji za nevhodné, aby členem této komise byl třeba vedoucí (a zřejmě ani člen) stejné katedry, jelikož v tomto případě je zmíněná zainteresovanost zpravidla nesporná.

Další zásadní problém spočívá v chybějících lhůtách. Jakkoliv se na habilitační řízení nevztahuje správní řád ani lhůty tam uvedené, není současně možné, aby zde lhůty neplatily žádné. Bez změny zákonné úpravy si lze představit dvojí možné řešení: transparentní stanovení lhůt ve vnitřních předpisech vysokých škol (např. formou směrnice rektora), anebo dovození přiměřených lhůt kazuisticky. Jinak řečeno, pokud žádné lhůty nebudou alespoň interně stanoveny a dodržovány, je velmi reálné, aby uchazeč, který třeba před dvěma roky podal návrh a od té doby se nic viditelného nestalo (habilitační komise např. ani nejmenovala oponenty), podal žalobu na nečinnost správního orgánu a poté by soud musel dovozovat existenci obecných zásad řízení. Dovedu si tak představit, že by např. již na nejbližším zasedání vědecké rady po podání návrhu na jmenování docentem muselo být rozhodováno o složení habilitační komise, tato by musela nejpozději do jednoho měsíce od svého ustavení jmenovat všechny oponenty a tito oponenti by byli povinni předložit svoje posudky do tří měsíců od jmenování apod.

Konečně velký problém spatřuji v tom, že je velmi nejasné, jaké podmínky musí uchazeč vlastně splnit. To třeba znamená, kolik a jakých tuzemských a zahraničních publikací se vyžaduje, kolik by měl mít „odučeno“, jaká je obvyklá expertní a konferenční činnost atp. V tomto případě se však kloním jen k doporučujícím a nikoliv „tvrdým“ požadavkům, jelikož v opačném případě by došlo pouze ke zcela formalistickému a nesmyslnému „honění čárek“. Jde prostě o to, aby byla nastavena jakási minimální laťka, která by každého případného uchazeče varovala, že pokud jí nedosáhne, neměl by návrh ani podávat.

Závěr: reálný stav habilitačních řízení v Česku určitě není optimální a je nejvyšší čas diskutovat o jeho zlepšení. Pokud se budeme pohybovat v mezích stávající zákonné úpravy, doporučuji se zaměřit (1.) na způsob jmenování a faktickou činnost habilitačních komisí, (2.) na zavedení odpovídajících lhůt pro jednotlivé fáze habilitačního řízení a (3.) na transparentní stanovení minimálních požadavků. Pokud totiž habilitaci vnímáme – i přes veškerá specifika akademického života - jako správní řízení a nikoliv jako nahodilý iniciační rituál, musí být transparentní, předvídatelné a co nejvíce odolné svévoli.

Itálie odsouzena Soudním dvorem, jelikož její právní úprava neumožňuje odškodňovat jednotlivce za škodu způsobenou porušením práva EU soudy

2012-01-06T20:53:00.000+01:00

Z pravidelného přehledu judikatury ESD, který zpracovávám pro časopis Soudní rozhledy, mi vypadl zajímavý rozsudek Soudního dvora, který byl vynesen 24. listopadu 2011. Itálie byla odsouzena v řízení o porušení práva EU, jelikož její právní úprava neumožňuje odškodňovat jednotlivce za škodu způsobenou porušením práva EU italskými soudy.

Podle čl. 2 odst. 2 zákona č. 117 ze dne 13. dubna 1988 o náhradě škod způsobených při výkonu soudních funkcí a občanskoprávní odpovědnosti soudců totiž nemůže "při výkonu soudních funkcí výklad právních pravidel a posouzení skutkových okolností a důkazů zakládat odpovědnost".

Žaloba Komise se opírala o starší rozsudek ESD ve věci Traghetti del Mediterraneo, kde již Soudní dvůr konstatoval totéž v kontextu řízení o předběžné otázce. Zajímavým na tomto rozsudku je tak především "partyzánský" způsob jeho zveřejnění (neboť je dosud na strákách ESD dostupný pouze ve francouzštině a italštině, přičemž pravidlem pro publikaci rozsudků pětičlenných senátů ESD je, že se uveřejňují v jazycích všech členských států) i skutečnost, že v řízení neintervenovaly další členské státy (což lze připsat tomu, že se o něm jednoduše nedozvěděly, neboť jsou informovány pouze o nových předběžných otázkách; v jiných řízeních musí spoléhat jako kdokoliv jiný na informace v Úředním věstníku). Pokud jsou totiž správné závěry ohledně české právní úpravy (zák. č. 82/1998 Sb.), které prezentuje tato kniha, není vyloučena podobná žaloba ani proti České republice. Ta totiž náhradu škody za rozhodnutí soudů, jež porušují právo EU, vylučuje taky- i když z jiných důvodů.

Nejvyšší správní soud hledá poradce/poradkyni do Oddělení dokumentace a analytiky

2012-01-04T03:57:00.006+01:00

Nejvyšší správní soud hledá poradce/poradkyni do Oddělení dokumentace a analytiky.

Požadavky:

- vysokoškolské magisterské vzdělání v oboru právo;
- bezúhonnost;
- analytické a systémové myšlení;
- zájem o právo Evropské unie, schopnost orientovat se v judikatuře Soudního dvora, ESLP, stejně tak jako v mezinárodním právu;
- znalost dvou cizích jazyků podmínkou (němčina výhodou);
- výborná znalost českého jazyka; - orientace v právních informačních systémech českých, evropských a zahraničních,
- zájem o hlavní oblasti rozhodovací činnosti NSS (daňové právo, sociální zabezpečení, mezinárodní ochrana, základní práva a svobody, hospodářská soutěž atd.);
- dobrá znalost práce s počítačem, případné programátorské schopnosti vítány.

Náplň práce:

- zpracovávání rešerší a analýz k problematice evropského a srovnávacího práva;
- sledování a vyhodnocování vývoje práva a judikatury v rámci Evropské unie a Rady Evropy;
- práce s judikaturou Nejvyššího správního soudu a správních úseků krajských soudů;
- správa databáze judikatury a příprava Sbírky rozhodnutí NSS a pod.

Vhodné i pro absolventy, praxe výhodou. Jedná se o pracovní poměr na plný úvazek. Platové ohodnocení se řídí zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a vyhláškou č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě.

Strukturovaný životopis a motivační dopis zasílejte prosím nejpozději do konce ledna 2012 na adresu: lenka.mala@nssoud.cz, kam můžete případně směrovat i své dotazy. Bližší informace o činnosti a personálním složení Oddělení dokumentace a analytiky Nejvyššího správního soudu najdete na http://www.nssoud.cz/.

Termín nástupu: dle dohody.

Ke zpolitizování diskuse o reformě právnického vzdělávání v USA

2012-01-04T03:38:00.001+01:00

V posledních dnech roku 2011 vydal americký federální odvolací soud pro osmý okrsek rozsudek ve věci Wagner v. Jones (zde), který je výbornou ilustrací k tématu zpolitizování debaty o reformě právnického vzdělávání v USA. Problém byl zmíněn v jednom z listopadových příspěvků (zde) a reakce čtenářů volaly po návratu k této otázce.

Zpolitizování debaty o reformě právnického vzdělání je založen na tvrzení, že mezi pedagogy na právnických fakultách v USA převládají levicové, ne-li dokonce krajně levicové názory. Jakou to má souvislost s právnickým vzděláváním? Kolik z nás vědělo nebo mělo tušení, kolik našich pedagogů jak volilo? Kolik z nás a jak často sedělo na přednášce a říkalo si: „Jakpak pan profesor asi letos volil?“ Politické přesvědčení pedagoga nemusí být zjevné, ani když se výuka neomezí jen na přehled a analýzu platného práva, ale zahrne i diskusi o vývoji úpravy a okolnostech, které vývoj ovlivnily, a o možných alternativních řešeních (ať už z pohledu srovnávacího práva či na základě hypotetických příkladů) a jejich kladech a záporech. Někteří takový apolitický přístup upřednostňují. Přispívá k otevřené diskusi se studenty, kteří by se neměli zdráhat vyjádřit své názory v obavě, že se jimi dotknou politického přesvědčení svého pedagoga.

Z vlastního pozorování (založeného samozřejmě na velmi omezeném vzorku) mohu potvrdit, že apolitický přístup k výuce není na právnických fakultách v USA ani zdaleka normou. Své politické názory pedagogové neváhají studentům sdělit, a to někdy i formou spíše agresivní. Čím to je? Profesoři práv se hojně politicky angažují. Ten, z jehož kurzu někteří studenti utekli, neboť se jim první hodina jevila jako naprostá politická agitka, se za pár let ocitl ve federální vládě. Spojení pedagogů s politikou je těsné – jak naznačuje i kariéra současného prezidenta USA, který v letech 1991–2004 vyučoval na právnických fakultách. I když je snad zbytečné očekávat, že se pedagogové navždy vzdají jakéhokoli angažování se v politice, je možná otázkou, do jaké míry se mají jejich politické názory prolínat do výuky základních povinných předmětů (narozdíl snad od volitelných seminářů, zvláště těch koncipovaných jako politická diskuse).

Případ Wagner v. Jones se týká údajné diskriminace na základě politického přesvědčení při výběru zaměstnance – člena právnické fakulty. Paní Wagner, která již na právnické fakultě Iowské univerzity pracovala na částečný úvazek jako instruktorka právního psaní, se ucházela ve výběrovém řízení o místo na plný úvazek. Členové fakulty hlasovali proti jejímu zaměstnání (hlasování členů fakulty je běžnou součástí výběrových řízení na pedagogická místa) a děkanka Jones se rozhodla řídit se výsledkem hlasování a paní Wagner na místo nenajala. Paní Wagner se pak opakovaně snažila získat jiné místo na fakultě, ale vždy byla odmítnuta a místo ní byli přijati uchazeči, o kterých je paní Wagner přesvědčena, že měli nižší kvalifikaci než ona. Paní Wagner podala žalobu na děkanku Jones pro diskriminaci z důvodu politického přesvědčení. Diskriminována byla prý pro své republikánské názory – je registrovanou voličkou republikánské strany a pracovala v organizacích bojujících proti potratům a za tradiční rodinné hodnoty. Než se zajímala o místo na Iowské univerzitě, dostala nabídku zaměstnání od jedné fakulty známé svým konzervativním zaměřením. Zatímco federální okresní soud rozhodl ve prospěch děkanky Jones, federální odvolací soud rozhodnutí nižšího soudu zrušil a věc mu vrátil. Pokud okresní soud zjistí, že děkanka Jones se skutečně nemusela řídit výsledkem hlasování členy fakulty a mohla paní Wagner najmout, bude patrně rozhodnuto ve prospěch paní Wagner.

Z rozsudku odvolacího soudu vyplývají dvě věci, ze kterých jde mráz po zádech – a měl by jít, ať už jde o záda demokratická, republikánská, či jiná. Odvolací soud píše: „Právnická fakulta této univerzity je považována za liberální. Pouze jeden z 50 profesorů je registrovaným republikánem.“ Fakultou se zde myslí nejen instituce jako taková, ale zejména členové fakulty; význam slova „liberální“ je nutno chápat v americkém kontextu jako levicová. Je slučitelné s akademickou svobodou vyvozovat jakékoli závěry z toho, že jisté procento pedagogů se kloní k určitým názorům? Budou členové fakulty předvoláni a pod přísahou nuceni vyjevit své politické přesvědčení? Soud se spoléhal na důkaz o tom, že pouze jeden člen fakulty je registrován jako republikán. Ale stačí to? Znamená to automaticky, že ostatní členové fakulty nesdílejí žádné názory slučitelné s republikánskou politikou? A pokud ne, jaké procento členů fakulty a do jaké míry musí názory určité politické skupiny sdílet, aby to hovořilo proti diskriminaci podporujícím prostředí?

Další věta z rozsudku, která vybízí k zamyšlení, je tato: „Jako děkanka si děkanka Jones měla být obecně vědoma, jaká stanoviska její fakulta zaujímá a jaké jsou politické tendence této fakulty.“ (Myšleno opět členů fakulty.) Co byste udělali, kdybyste byli nyní děkanem? Možná byste si začali obratem zjišťovat, kdo z členů na vaší fakultě je registrován jako volič jedné ze dvou stran a kdo sdílí jaké politické názory. Pak byste se možná zamysleli nad tím, zda by nebylo bezpečnější co nejdříve najmout na fakultu další osoby toho politického směru, který na fakultě není dostatečně zastoupen. A konečně, možná byste kolegy v politické menšině požádali, aby své názory více ukazovali na odiv. Tato poslední možnost je možná vůbec nejhorší a postihne právě ty, kteří považují za profesionální povinnost nevnucovat studentům své politické názory.

Nelze se ubránit dojmu, že rozsudek povede k tomu, že členství ve straně bude zase jednou hrát úlohu v najímání do zaměstnání. To by mohlo dále vést k absurdnímu výsledku, ve kterém by členové fakult reprezentovali pouze politicky vyhraněnou část společnosti. Velké procento amerického obyvatelstva totiž není registrováno ani v jedné ze dvou politických stran a podobně podstatné procento obyvatelstva volí podle konkrétních programů stran a nikoli podle předem zakořeněných preferencí vůči jedné straně. Očekávat, že se všichni profesoři zařadí na jednu ze dvou stran, je proto spíše nereálné.

V každém případě rozsudek ve věci Wagner v. Jones přispěje k debatě o reformě amerického právnického vzdělávání. Americká pravice volá po lepším zastoupení různých politických názorů mezi členy fakult a po zrušení celožitovního jmenování profesorů. Americká levice se brání, že univerzitní prostředí tradičně přitahuje spíše levicové intelektuály a že ochrana akademických svobod znemožňuje ovlivňování složení profesorských sborů podle politických či jiných přesvědčení. Diskuse o odpolitizování výuky – tedy o tom, že by profesoři neměli propagovat vlastní politické názory ve výuce, se asi nedočkáme. Možná také proto, že obě politické strany mají zájem zachovat prostředí, v němž se výuka na právnických fakultách dá využít k politické agitaci.

Marketa Trimble

Pavel Molek: Rudé a hnědí aneb o dvou právních podáních

2012-01-03T10:03:00.002+01:00

Mí blízcí se občas podivují tomu, jaký že jsem flegmatik. A opravdu. Procházím-li si právě uplynulý rok, vidím, že jsem se v jeho průběhu rozčílil maximálně třikrát či čtyřikrát, z toho jen dvakrát kvůli právu. Ty dva případy, kdy jsem chvíli nevěřil vlastním očím a pak se musel zvolna rozdýchat, si navíc byly náramně podobné. Nejen proto, že se týkaly práva, proto se o nich zmiňuji na tomto blogu, nejen proto, že si jejich aktéři jsou svým modem uvažování náramně podobní (byť by setkání v téže množině asi nechápali právě jako kompliment), ale hlavně proto, že v obou případech bylo podle mne použití jinak zcela přípustných procesních nástrojů paragrafovým plivnutím do tváře historie.

Prvním z těch případů, kdy jsem si musel protřít oči a podívat se na kalendář, jestli se nepíše rok 1941, ale opravdu 2011, bylo, když se mi do ruky dostala „námitka podjatosti“ proti soudnímu znalci ve věci trestního stíhání jedné ze „sociálně spravedlivých dělnic“ obviněné z propagace neonacismu. Pohoršeně krčíte obočí, kde beru jako zaměstnanec soudu tu drzost, referovat o obsahu procesního podání, o němž bych měl zachovávat mlčenlivost? Vtip je v tom, že vůbec nejde o řízení probíhající před Nejvyšším správním soudem, k němuž náležím (jak by ostatně mohlo, vždyť jde o řízení trestní), nýbrž o řízení probíhající před Okresním soudem v Mostě. A jak jsem se k němu tedy dostal? Věřte nevěřte, na internetu, konkrétně na jednom blogu, na němž bylo vyvěšeno. Vím, že akademicky čisté by bylo doplnit zde úplný odkaz na tento blog, kdy jsem jej navštívil a kdo je jeho autorem či správcem, ovšem vzhledem k tomu, že se zveřejněním té námitky podjatosti bytostně nesouhlasím (z důvodů, jež se obratem vyjeví), nebudu se podílet na její popularizaci. Ostatně na Aha či další bulvární periodika bych taky neodkazoval, takže předpokládám, že bez odkazu na bulvární blog se laskaví čtenáři taktéž obejdou.

A co že je na té námitce podjatosti podané advokátem JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., tak pohoršující? Tvrzení, že soudní znalec je podjatý pro svůj „židovský původ“. Na chvíli jsem se zarazil, jestli kromě neomarxistické „frankfurtské školy“ nepůsobí v Německu také nějaká opačně zaměřená „norimberská škola“, která by udržovala ducha norimberských zákonů z třicátých let. Logika této námitky je totiž opravdu zdrcující: zaprvé, znalec nese příjmení, které by mohlo být počeštěnou podobou jednoho typického židovského příjmení. Zadruhé, jako osoba židovského původu je nepřiměřeně vnímavý k otázce šoa, antisemitismu a německého nacismu a reaguje na něj s nepřiměřenou vztahovačností. Zatřetí, je tedy podjatý v řízení, které se týká propagace neonacismu. Ani nevím, který z kroků této železné logiky mi připadá nejděsivější. Zda to, že je někomu připisován určitý rasový původ jen na základě náznaků z jeho příjmení (zbývá už jen zahrnout do námitky rozbor znalcových předků, rozměry lebky, popřípadě další fyzické znaky, jimiž „nacistická věda“ odlišovala Židy od Árijců, a dojem, že norimberské zákony nezemřely, jenom spí, by byl mrazivě dokonalý), nebo to, jaké důsledky jsou z tohoto připisovaného původu vyvozovány. Opravdu nám na počátku 21. století může byť jen prolétnout hlavou, že bychom něčí procesní práva měli omezovat jen z důvodu jeho (domnělého) rasového původu? Že si někdo nezaslouží být znalcem ve věci, protože má ten či onen „rasový původ“ (ať už to spojení znamená cokoli)? O to se pokusilo naposledy vládní nařízení č. 136/1939 Sb. ze dne 4. července 1939, o právním postavení židů ve veřejném životě, jehož část druhá upravovala „Vyloučení židů z advokacie, z úřadu notářského, z obhájcovství ve věcech trestních a z patentního zastupitelství“. Že se máme pohoršeně zadívat na toho, kdo „citlivě“ a „vztahovačně“ vnímá otázku šoa a antisemitismu? Klidně se přiznám, že jako demokraticky smýšlející Evropan narozený po druhé světové válce vnímám tyto otázky také dost „citlivě“ a „vztahovačně“, a připadalo by mi nenormální a nebezpečné, kdyby tomu bylo jinak. Jen tiše doufám, že mi kvůli tomu někdo nepřijde přeměřit, jestli nejsem „nedostatečný dlouholebec“ nebo něco podobného. Chápu, že advokát má na obranu svého klienta využít všechny nabízející se procesní prostředky, ale nemělo by být přehlédnuto, že předpona zní „vy“-užít, nikoli „zne“-užít. Budiž nám tato námitka podjatosti odstrašujícím příkladem toho, kam vede v Česku uplatňované přesvědčení, že advokát může v klientově zájmu využít opravdu vše, počínaje tvrzením neviny u klienta, o jehož vině ví (co je u nás normou, je například ve Spojeném království kázeňským přestupkem advokáta, jsem-li správně informován), a konče takovouto námitkou podjatosti, která snad musela být napsána – ať už přímo advokátem, nebo kýmkoli jiným - na klávesnici obsahující ještě klávesu dvojitého „S“.

Druhým z těch procesních nástrojů, jejichž využití jsem musel chvíli „rozdýchávat“, bylo trestní oznámení pro schvalování trestného činu, které nedávno podaly poslankyně Marta Semelová a Marie Nedvědová na sestru bratrů Mašínových, paní Zdenu Mašínovou. A za co? Za to, že si při přednášce Život a boj bratří Mašínů na Vysoké škole ekonomické dovolila schvalovat způsob, jakým její bratři spolu s Milanem Paumerem a dalšími bojovali v padesátých letech proti komunismu. Tento blog není určen k tomu, abychom zabředali do politicko-historické debaty na téma, zda mají být bratři Mašínové vyznamenáváni, či stíháni a zda formy jejich boje byly adekvátní, nebo ne, zda šlo o legitimní odpor, či ne. Ale je-li na ženu, která byla celoživotně pronásledována za to, že se nejprve její otec postavil proti nacistům a poté její bratři proti komunistům, podáno trestní oznámení za to, že na akademické půdě vyjádřila souhlas s těmito činy členů své rodiny, pokládám to za přinejmenším nevkusné. Ona sama to ovšem údajně nese s humorem, ostatně ve srovnání s tím, jaká trestní řízení proběhla za obou minulých totalitních režimů proti jejím rodičům a sourozencům, je toto trestní oznámení opravdu jen politickým plácnutím do vody.

Jak podání tohoto trestního oznámení, tak oné námitky podjatosti, je v zásadě umožněno právním řádem, a patrně nemůže být nijak právně postiženo (snad s výjimkou disciplinárního stíhání advokáta v případě oné námitky podjatosti, či za určitých okolností stíhání pro pomluvu v případě onoho trestního oznámení, pokud by obsahovala nepravdivá faktická tvrzení a bylo zveřejněno již jejími podatelkami). To jediné, co proti nim snad můžeme udělat my, kteří jsme jimi pohoršeni, je právě vyjádřit toto pohoršení. Dřív, než to, co nás dnes pohoršuje, začne být pokládáno za standardní nástroje obhajoby klienta ze strany advokáta či standardního politického boje proti svým nynějším či minulým oponentům ze strany standardních poslankyň standardní politické strany. A tak kladu v duchu obě ta podání vedle sebe a nemohu se zbavit pocitu, jako by obě byla velmi přeneseně inspirována heydrichiádou. Prvé z nich (krypto)nacismem a antisemitismem, který z něj dýchá; druhé tím, že označuje za zločin nejen ozbrojený odpor proti totalitnímu režimu, ale i schvalování tohoto odporu (vzpomínáte na povídku Vyšší princip?). Snad se autoři obou podání od sebe navzájem příliš neinspirují: pak by totiž na úctyhodnou paní Mašínovou mohl ještě podat trestní oznámení nějaký (neo)nacista za to, že schvaluje také protinacistický odboj svého otce, a členové KSČM by naopak mohli začít protestovat proti tomu, aby je soudili lidé, které pronásledoval komunistický režim, protože takoví soudci jsou k procesům padesátých let nebo třeba rozkulačování nepřiměřeně vnímaví a reagují na ně s nepřiměřenou vztahovačností...

A tak nezbývá než doufat, že autorům a zveřejňovatelům těchto dvou podání nedojde, že extrémní pravice a extrémní levice k sobě mají v mnoha ohledech stejně blízko, jako k sobě mají blízko hnědá a rudá barva, které je symbolizují. V jejich společném objetí by se naší demokracii, která jim oběma tak vadí, nedýchalo v novém roce právě volně...

Rozloučení s Jakubem Hrůšou a přivítání Ladislava Vyhnánka

2012-01-03T08:52:00.003+01:00

Se začátkem nového roku bychom chtěli poděkovat našemu prosincovému hostu Jakubu Hrůšovi za jeho velmi zajímavé posty, které kulturně pozvedly Jiné právo a daly právníkům možnost povznést se nad prózu všedních dní.

Současně s potěšením vítám a představuji hosta lednového - Ladislava Vyhnánka. Působí na katedře ústavního práva a politologie brněnské právnické fakulty a současně jako asistent soudce na Ústavním soudu. Přes svůj nízký věk a mladistvý vzhled je autorem či spoluautorem řady publikací (mimo jiné komentář Ústavy) a v současnosti již není jen jedním z největších tuzemských příslibů vědy ústavního práva, nýbrž svými kvalitními a stabilními výkony si velmi důrazně řekl o místo v základní sestavě elitních ústavních právníků. Těšíme se proto na jeho posty.

Totál Balkán vtrh na e-trh

2012-01-02T14:52:00.000+01:00

Vážení čtenáři, čtečkaři a fanoušci elektronických knih, vězte, že vaše vytrvalé sledování seriálu Jiné právo misijní bude odměněno: Totál Balkán je konečně na světě, a to s plnou parádou, včetně Kuřete, které přejel kamión. Stahujte na www.totalbalkan.cz, začítejte se a dejte vědět, jak se vám to líbilo. Originální video-upoutávky zde či zde. Tištěná verze bude v limitovaném nákladu představena ve druhé polovině ledna.

Na koncertě jako v muzeu?

2011-12-31T12:29:00.003+01:00

Milí čtenáři,

chtěl bych se s vámi dnes podělit o úvahu na téma konstituce koncertních programů symfonických orchestrů, jak jsme běžně všichni, kdo holdujeme klasické hudbě, jejich svědky.

Pokud jste někdy zažili to, co každoročně veliké množství lidí, totiž takovou jednodenní návštěvu řekněme pařížského Louvru, zřejmě si dokážete vybavit frustraci z toho, v jak nezměrném protikladu stojí množství pokladů, jež toto světové muzeum nabízí, k omezenému času, který je k dispozici. Stojíte před zásadní volbou (nesetrváte-li ovšem zdrceni složitostí orientačního plánku rovnou v kavárně) – buď si vyberete jen to něco málo základního, co „přece každý musí vidět“ (jinými slovy Monu Lisu a pár dalších nezbytností), a na zbytek více či méně rezignujete, anebo pobíháte celý den, s postupem času čím dál rychleji a „nenasytněji“ (anebo také čím dál unaveněji a odevzdaněji), od obrazu k obrazu, a často pak věnujete pohled spíše orientačním názvům jednotlivých místností než specifikům a hlavně krásám a detailům vystavených děl. Někdy si pak ještě „pro jistotu“ koupíte nějakou tu publikaci, abyste si hypoteticky v klidu domova zahojili ránu z množství nezhlédnutého…

Jako člověku vychovávanému od dětství pravidelným setkáváním s hudbou na koncertech orchestrů, komorních těles a sólistů, případně při operních představeních mně toto počínání odjakživa připadalo nepochopitelné a bláznivé. Jen si zkuste představit, jak byste se asi cítili, kdybyste měli například do pražského Rudolfina přijít v 9 hodin ráno a do pozdního odpoledne postupně vyslechnout 5 symfonií, 3 sólové koncerty, nějakou tu kantátu, operní výstup, smyčcové kvarteto, varhanní recitál – a nádavkem ještě sólového trumpetistu. Nebo – ještě hůř – třeba jen kousíček z každé skladby, nějaký ten „výtah“, pro všeobecnou znalost. Hudební umění je zkrátka nekompromisní, a tím vždy k vychutnání, musíte mu prostě věnovat svůj drahocenný čas (to je ostatně jeden z hlavních důvodů, proč si tolik považuju každého jediného návštěvníka svých vystoupení).

Na koncertech však často vyvstává jiný problém – problém dlouhodobé nezachytitelnosti názvů toho, co se hrálo. Milovníci hudby se pak nezřídka rozdělí do dvou skupin – skupiny, jež nutně potřebuje nějaký ten děj, pojmenované aktéry, slovo, jakýkoli záchytný bod tohoto druhu (tito lidé pak často holdují především opeře a zpěvu vůbec), a skupiny, které nečiní potíž se nechat unášet a vtahovat abstraktním světem tónů, ať už hudby, jež má nějaký ten „mimohudební program“, nebo skladeb, které jsou poutavé opravdu jen a jen samy sebou, „absolutně“. Připusťme však, že úplně všichni jsme při prvním setkání s krásným uměním vděčni za jakýkoli záchytný bod – v tom jsme na tom stejně v galerii jako v koncertní síni. Jistě nám dlouhodobě více ulpí v paměti zhlédnuté nebo vyslechnuté dílo, jež se honosilo aspoň trochu uchopitelným názvem. Jedině přesný záznam v zápisníku by mohl podat v časovém odstupu svědectví o návštěvě muzea, kde jsme spatřili „Zátiší č. 5“, „Portrét č. 15 20x30 cm, dílo 187.“, ale taky „Portrét č. 17 20x35 cm, dílo 193.“, „Bustu státníka z mramoru č. 1“ atd. apod… Jaká marnost! A přece jsou posluchači koncertů klasické hudby často „zajatci“ takovéto kulturní danosti (typicky: „Symfonie č. 8 G dur op. 88“ apod.) a mohou se z ní vymanit jedině zvláštní oddaností, o kterou se pak „jejich“ umělci snaží s láskou pečovat svými co nejušlechtilejšími a nejvášnivějšími pravidelnými výkony…

Titul sám pochopitelně v žádném případě neučiní umělecké dílo kvalitnějším – toho jsem si vědom. Přesto se čas od času pokouším nabídnout svým posluchačům dramaturgii, která (aniž by si v tom činila nárok na originalitu) se staví na odpor anonymitě opusových čísel, všem těm „G dur“ či „cis moll“, a ačkoli tento postup zdaleka nemůže vyčerpat její celkovou náplň, přece jen snad může nabídnout záchytné body v jejím „uchopení“. Ne všechny tituly jsou do té míry „legitimní“ (mnozí skladatelé by se asi podivovali, jak jejich díla dnes běžně nazýváme), málokdy také dokážou plně vyjádřit plné bohatství sdělovaných nálad, citů a vášní, natožpak míru radosti z toho, jak je vůbec hudba jako taková „udělána“. Připusťme však, že minimálně pro naše další životní horování pro jejich krásu třeba mezi přáteli, známými a příbuznými, a to minimálně tam, kde láska ke krásné hudbě ještě nedokázala vzklíčit, je méně odrazující se ohánět „Skotskou“, „Pastorální“ či „Nedokončenou“ než pořadovými a opusovými čísly a tóninami. Ne každá skladba má to privilegium, že jí stačí ke slávě přívlastek „Devátá“.

Těším se na vás na nějakém z nejbližších koncertů a děkuju vám za pozvání a přízeň na milém Jiném právu!

Srdečně váš

Jakub Hrůša

Soldier of Orange

2011-12-29T11:50:00.003+01:00

Pro tentokrát velice krátce a z jiného soudku: Ekonomická situace ve většině evropských zemí je navýsost problematická a efekty této skutečnosti tvrdě dopadají samozřejmě i na kulturní instituce, jako jsou orchestry a operní domy. I u nás jsme mohli a částečně stále můžeme pozorovat melu kolem slučování Státní opery s Národním divadlem v Praze či nepokoje v případě nedávné (a kupodivu a naštěstí úspěšně zažehnané) hrozby „dočasného“ rozpuštění souboru brněnské opery. Opravdu mimořádné a zcela originální události se však začaly dít během právě končícího roku 2011 kolem případu Nizozemska. Tamní vláda zahrozila tak drastickými škrty v rozpočtu na kulturu, že se mnohé hudební instituce ocitly v situaci krajní existenční nejistoty, mnohým z nich pak začalo hrozit kompletní uzavření. A co se nestalo: Holandští hudebníci po celé Evropě zahájili iniciativu veřejných (avšak inteligentních a tvůrčích) protestů proti této skutečnosti, a to nejdříve v orchestrech ve Velké Británii (prvním byl – jen pro zajímavost – Philharmonia Orchestra v Londýně) a následně skutečně všude možně.

Koncept je jednoduchý: Ten který sympatizující orchestr se sejde mimo pracovní dobu nebo v pracovní době, ale bezplatně, a svorně natočí se svým šéfdirigentem (nebo i jiným hostujícím dirigentem) videonahrávku předem zvolené a sdílené skladby s názvem „Soldier of Orange“. Jedná se o hudbu k stejnojmennému filmu režiséra Paula Verhoevena z roku 1977 od Rogiera van Otterloo (film popisuje nizozemské peripetie během německé okupace za 2. světové války), velice krátký úryvek, avšak velmi úderný. Snímek je pak doprovozen vyjádřením šéfa orchestru nebo některých orchestrálních hráčů (často Holanďanů) a tato nahrávka je pak umístěna na speciálně k tomu vytvořenou internetovou stránku (www.soldieroforange.nl).

K dnešnímu datu se na této stránce shromáždilo již 83 příspěvků! Zdá se mi, že tato iniciativa je vpravdě úžasná a v dnešním světě nevídaná. Není mi známo, zda zapůsobila definitivně úspěšně, ale fenomén je to tak jako tak bezprecedentní a bude mít svůj dopad. Jedním z nejbližších příspěvků v těchto dnech bude snímek, který jsme v prosinci pořídili s hudebníky opery Královského dánského divadla, kam nastupuji v roce 2013 jako hudební ředitel. Je dobré, že pro jednou byly zase využity možnosti internetové sítě kvalitním a obdivuhodným způsobem.
Aktualizace: zde je 84.příspěvek.

Čtyři variace na divadelní téma - 2. díl

2011-12-27T23:21:00.005+01:00

III.

Denní itinerář umělce (jenž tento běžně v žádném případě necítí potřebu sepisovat, jen v situacích krajně neobvyklých...):

· za noční tmy –> vlahý spánek při otevřeném okně, posetém drobnou mušinou, jež však člověka (světe, div se) neobtěžuje měrou přílišnou;

· za rozbřesku (avšak všehovšudy pouze teoreticky, prakticky spíše ještě vleže a při zavřených očích) –> nejkrásnější představitelné ráno na světě;

· v žádném případě před desátou (realita) –> probuzení do operního, pro názornost třeba premiérového dne;

· mezi desátou a dopoledním odpočinkem, popř. spánkem –> „full English breakfast“ (v těchto anglických krajích arci bez jelita, zato s ovesnou kaší);

· mezi snídaní a obědem –> intenzivní vzpomínání na vše dobré, co jsme během příprav premiéry zažili; intenzivní přesvědčování sebe sama, že nyní probíhá intenzivní vzpomínání na vše dobré, co jsme během příprav premiéry zažili, jinými slovy: zahánění obav a nejistot;

· stále ještě mezi snídaní a obědem –> tvorba tzv. „zlomvazek“ (nejedná se o bojový nástroj, nýbrž o více či někdy i méně invenční dáreček spoluúčinkujícím při příležitosti premiéry, doplněný začasté více či někdy i méně originálním přacím psaním na kartičce, v němž sdělujeme, jak jsme byli s dotyčným šťastni a jak s ním chceme při nejbližší myslitelné příležitosti spolupracovat znovu); distribuce dárečků do šaten účinkujících;

· doposud ještě mezi vajíčky a (pokud je pátek) „fish and chips“ v místním restaurantu –> procházka po libém okolí (v době letních předsevzetí běh po „Downs“, což jsou malebné a opravdu pro oduševnělý sport jako stvořené kopce, jež obklopují glyndebournská luka);

· těsně po (pokud je pátek) „fish and chips“, a to zejména pokud jsou přítomni Anglie dosud neznalí hosté –> povinný „pudding“ (rozuměj: dezert; a čím sladší, tím autentičtější!);

· těsně poté (bez italské kávy) –> pozorování okolí a potěcha z pohledu na to, jak se shromažďují první festivaloví hosté; někteří skutečně přijíždějí hodiny před představením, zabírají stále ještě volné lavičky, rozprostírají deky, korzují po „foyeru“ (jímž je v našem případě živá příroda a „champagne bar“, eventuálně vzdálenější „champagne tent“), obdivují čerstvě posečené trávníky a nesčetné typy zahrad (anglickou, francouzskou, tropickou, zeleninovou i neidentifikovatelnou), obcházejí rybníček, pozastaví se ve společnosti ovcí, prodebatují nově instalované artefakty, navštíví obchod s knihami, nahrávkami a upomínkovými předměty, vášnivě diskutují nad (zpravidla mimořádně poučnými i čtivými) texty festivalové brožury, pročítají osoby a obsazení, případně dokonce navštěvují předsazená experimentálněji laděná představení v jednom z divadelních studií nebo i ve volné přírodě, tak či onak vztažená k hlavní divadelní události toho dne;

· kolem 3. hodiny odpolední –> přípravy a rituály před představením, někdy též oprašovací zkoušky s umělci, „warming-up“ všeho druhu;

· kolem 4. či 5. hodiny odpolední (jde-li o Wagnera, odpočti dvě až tři hodiny) –> začátek představení; posléze obrovitá přestávka, v níž jedí i účinkující (divadelní kantýna vypadá jako živá výstava kostymérské invence); pokračuje představení;

· s vřelým a bouřlivým (byť anglicky tradičně krátkým) potleskem –> konec představení, pár slov s kolegy, bryskní převléknutí pěvců (nikdo na světě se nepřevléká rychleji než operní pěvec – neplatí však pro dirigenty, u nichž se děje opak tohoto tvrzení), setkání a povídání s hosty, návštěva „George & Mary“ (místní „pub“), osvěžení pivem bez pěny nebo tmavou nápodobou piva, pro náročnější výlet do Lewesu za účelem ověření existence některých požehnaných zařízení, jež se vzpírají anglické výstřednosti zavírání (pípy i dveří) ve 23.00;

· dozajista po půlnoci – usínání v blahém pocitu smysluplného dne plného krásy, intenzivního nasazení a usměvavého kritického publika...

Zdá se mi však nutným dodat jako jemné připomenutí – toto byl premiérový den. Ty „všedněji“ pracovní, náročné, soustředěné, rozporuplné, bojovné, hluboké, lidské i nelidské, jež mu předcházely, by, tuším, nesplnily úlohu, již jsem si zde směle předsevzal: vykreslit slavný a vypjatý kulturní statek tónem vylehčeným a úsměvným...

IV.

Interview s dnes již celoživotním obyvatelem Glyndebournské festivalové opery Petrem Mopslem:

· Petře Mopsle, řekněte nám něco o svém vztahu ke Glyndebourne, prosím. Jak to tu prožíváte?

Děkuji. Milujeme to tu od nepaměti. Kam až naše rodinná tradice sahá, byli jsme zde od věků přítomni. Žijeme v Domě rodiny Christieových, máme s nimi takříkajíc tradiční pouto. Příležitostně navštěvujeme také přilehlá stavení, vycházíme často ven do přírody, i když, abych pravdu řekl, vzdálenějších kopců se nedotýkáme, neprospívá to naší konstituci.

· Jak se vám jeví jednotlivá operní představení? Navštěvujete divadlo pravidelně? Jaké jsou vaše oblíbené tituly?

Operní představení mám velice rád – všichni je máme rádi. Shromáždí se tu velké množství lidí, mnozí zavítají i do Domu, přijdou prohodit pár slov, podívat se. Je úžasné být ve společnosti tolika různých milých lidí. Do divadla nechodíme, nemáme přístup k lístkům. Navštěvujeme však některé zkoušky, zejména ty, které se konají v prostorách, kam se dá vejít přímo z našeho obydlí. Někteří umělci se naší přítomnosti ve zkouškách podivují – a přitom se (a zejména můj syn, jenž má v tomto ohledu talent) snažíme o co největší spoluprožívání každého díla, které se právě zkouší. Nezřídka se neudržíme a účinkujeme s sebou.

· A ony tituly?

Abych pravdu řekl, nejsem zběhlý v operní terminologii. Dívám se na věc laicky. V tomto si velice rozumím s Annou, naší hospodyní. Líbí se mi, že celé místo zní hudbou a hlavně, jak už jsem řekl, to, kolik nejrůznějších sympatických lidí se tu vždycky shromáždí.

· Jak se vlastně přihodilo, že jste se tady jako rodina usadili?

Nemám o tom úplně přesné ponětí, ale myslím, že byli Christieovi odjakživa obdivovatelé našeho specifického zjevu a, když dovolíte, přítulné inteligence.

· Prozraďte teď, prosím, něco ze svého osobního života? Jaké jsou vaše koníčky? Jak rád trávíte volný čas?

Rozumí se samo sebou, že ačkoli žiji v tak významném místě a s tak zajímavými lidmi, líbí se mi vést čas od času i docela obyčejný život. Mimořádně rád vyskočím na lavici v kuchyni, a při troše štěstí dokonce i na parapet velkého kuchy

ňského okna. Odtud mám rozhled na celou příjezdovou cestu. Tam rád strávím třeba celý den. Pochopitelně kromě večeře. A pak je pro mě skutečným svátkem pozdní podzim. Náš šéf Gus Christie a jeho přátelé jdou střílet bažanty. Víte, nechci se dopouštět nějakých necitlivých vyjádření, ale bažanty upřímně nesnáším. Považuji je za trapné a příšerně hloupé. Vždy mám škodolibou radost, když je někdo tu a tam srazí na silnici. Je jich prostě příliš mnoho! Když se tedy jde střílet, jsem bez sebe. Na to, abych nějakého sám dostal, jsem příliš pomalý. Ale takhle si užiji triumfu nad těmi hloupými ptáky aspoň dodatečně. Miluji okamžik, kdy přiběhnu, poté co to dostane, k jednomu z nich, symbolicky jej dorazím a vítězoslavně se na něj postavím. V ten moment je jen můj.

· Petře, vy i vaši příbuzní jste známi svými charakterovými vlastnostmi, ale všichni rovněž víme o vašich fyzických handicapech. Jak tuto rodovou indispozici snášíte?

Nic si z toho nedělám. Myslím, že naši milí Glyndebourňané nás mají rádi takové, jací jsme. Občas někoho vyděsím, například když se neudržím a popadne mě vlna přítulnosti – ale jak se mám, prosím vás, udržet? Miluji lidi, a krom toho opravdu se jim přiblížit vyžaduje notnou dávku akrobacie. No a u toho se zapotíte a tak dále. Občas se nám dostane i nějakého toho štulce, zejména když se nezdržíme některých přirozených tělesných projevů. A také témbr našeho hlasu, který bych poeticky nazval vášnivým hrdelním tónem, takovým opravdu z hloubi krku vyjádřeným dechem života, občas nepochopitelně mnohé vyděsí, zejména při náhodných setkáních v koridorech Domu. Ale víte, já si z toho nic moc nedělám, jak už jsem řekl. Mám lidi rád – a ti mí mi neupřou pohodlí, náklonnost a občas ani kousek toho masa. Jsem v Glyndebourne šťastný.

John Christie (1882-1962)

Čtyři variace na divadelní téma - 1. díl

2011-12-27T22:54:00.002+01:00

Milí čtenáři!

Jsem upřímně potěšený Vaším zájmem! S mírným zpožděním Vám chci popřát krásné zažívání právě uplynulých vánočních svátků a posílám Vám postupně ještě další dva příspěvky, jeden docela dlouhý, druhý kratičký. Nejedná se tentokrát o příliš tradiční formu, ale věřím, že jako příležitostnému hostu mi prominete i malý experiment, a hlavně že se Vás příjemně dotkne a pobaví Vás.

A co se týče Nového roku, naštěstí nepřicházím s přáním pozdě – a tedy: VŠECHNO DOBRÉ PRO VŠECHNY VAŠE DNY 2012!

Srdečně zdraví

Váš Jakub Hrůša

ČTYŘI VARIACE NA DIVADELNÍ TÉMA

Jsem pln nadšení, a přesto zrovna takovou měrou skeptický. Těším se, a zároveň bych nejraději zamířil přesně na opačnou stranu. Dnes v noci se na nějaký čas poprvé profesně usadím v místě nejprestižnějšího anglického a – vedle Salcburku snad i evropského – letního operního festivalu, v Glyndebourne. Je téměř půlnoc a řidič, který mě čekal na letišti Gatwick, až přiletím po dnešním dopoledním koncertě daleko odtud, mě veze deštivou temnou krajinou. Načasování naší jízdy mi nepřidá. Jestli jsem měl jaké pochybnosti, zda je moudré uchýlit se na bezmála půlrok do tohoto cizího kouta světa, tento okamžik je svou mokrou pochmurností jedině podporuje. Lije jako z konve. Všichni v hudebním světě samozřejmě o Glyndebourne vědí, ale každý to své. Když vám o něm vykládají, jako by to ani nebylo jedno a totéž místo. Shodnou se však jistě na věhlasu a významnosti této instituce, popřípadě na jejím společensky vybičovaném statutu. Myslím, že se neděje často, že by někdo cestoval do Glyndebourne a neměl žádná očekávání. Toto místo rozhodně nenechává nikoho lhostejným. A já se mu teď dávám téměř na půl roku napospas. Nedokázal jsem odmítnout nabídku pořadatelů, abych během zkoušek i představení bydlel v takzvaném „Domě“. Podle všeho se jedná o nemovitost, ve které žije i majitel Glyndebourne coby místa i kulturního projektu, vnuk jeho zakladatele Johna Christieho Gus (rozumějte: AuGUStus), a kde bydlí i mnozí další účinkující: dirigenti, režiséři, osvětlovači, kostyméři, pianisté, jazykoví poradci a jiní (jen pěvci nikoli – každý nechť sám usoudí proč). A jsem já připraven sdílet živobytí s těmito všemi personami? Dokud jedeme po čtyřproudé silnici, zůstávám stále ještě relativně klidný. Pak však zabočíme do městečka Lewesu. Řidič, evidentně hrdý na svůj domov, se mi snaží ledacos ukázat, a hlavně vysvětlit – a já jsem ztracen. Jednak v překladu, neboť jeho sussexský přízvuk je mi (zatím) dokonale cizí, jednak ve svých prapodivných pocitech. Tenhle Lewes má neobyčejné kouzlo. Míjíme miniaturní hrázděné domky, krčící se ve vzepjatých, zakroucených uličkách, všímám si osvětleného kamenného hradu na kopci po levici, i v té noční plýskanici dokáže z dálky problesknout běloba křídových útesů. Opustíme město, vyhoupneme se nenápadnou silnicí na malý kopec, za vrcholkem se spustíme zeleným tunelem zase dolů, prudce zabočíme a stojíme. Po straně matně tuším kupoli provaziště a harmonický pozdrav do vysoka vztyčených obnažených cihel. Přede mnou stojí docela oprýskaný Dům. Nikde nikdo, ani světýlko. Je fakt, že tu jsme pozdě, bude už dobře druhá hodina s půlnoci, ale tak jsem to taky dopředu hlásil. Měli by o mně přece vědět. Mám nutkání se zeptat, kde je tu recepce, ale nevhodnou myšlenku rychle spolknu. „Prosím vás,“ ptám se řidiče, „nevíte, u koho se tu mám hlásit?“ Marně doufám, že je řidič součástí glyndebournského establishmentu. „No to nevím! Mé instrukce byly zavézt vás ke vchodu do Domu.“ A mé zase, že mě tu někdo bude čekat a třeba dokonce i ubytuje. Nemám však to srdce zdržovat muže v hodinu, kdy evidentně spěchá v náruč milující manželky. Po chvíli váhání se odhodlám stisknout malý nenápadný zvonek, který jsem v té tmoucí tmě právě objevil na veřejích zamčených dveří. Rozlehne se řinkot zcela neadekvátní dané situaci a vzápětí ještě o to větší ticho, ani zaklít se v něm nedá. Jaký to obrázek: promočený člověk v oblečení zcela nehodném anglického ducha, obrovité kufry uprostřed široké cesty, jediným společníkem v hrobové tmě je probleskující varovné blikání bezpečnostního zařízení... a za pár hodin první zkouška na Bizetovu Carmen. Trpce se pozasměju. Co teď? A tu přece naděje – v jednom z oken se rozsvítí světlo, někdo mně nakonec přece jen přijde na pomoc! Postupné rozžíhání okenních tabulí mi vlévá krev do žil, a také dává na vědomí, o jak velkou stavbu se jedná. Sleduju, jak se přibližuje lidská záchrana. O pár vteřin později přede mnou stojí rozvrkočená mužná tvář, která se snaží usmívat navzdory hloubce spánku, ze kterého byla vyburcována.

„Proboha, jak dlouho tady už stojíš? Ty musíš být Jakub!“ Ano, asi je reference o mně bohatá na zoufalé obrázky. „Já jsem Gus. Pojď honem dovnitř, ukážu ti cestu!“ Jsem ochromen. Cestu? Postačí dveře a postel, říkám si, ale vzápětí již poslušně následuju šlépěje muže, který si nenechá říct a vleče přede mnou můj proklatě těžký kufr. Lehce doprava, lehce doleva, dlouhá chodba, čtyři schody dolů, prudce zatočit, tři schody nahoru, překročit rozviklané prkno, prudce zatáhnout za vrzající dveře a zase je zavřít (unikalo by teplo!), doprava, o 180 stupňů zpět, široké schodiště, v půlce cesty zatlačit na stěnu po pravé ruce, stěna se pohne a ustoupí, vejít do koridoru, úzké schodiště rovně vzhůru, doleva, projít kolem dvou dveří, ještě užší schodiště, dalších 180 stupňů, první dveře vlevo. Jsem bez sebe. Snažím se aspoň trochu konverzovat, obávám se však, že k tomu nejsem vyzbrojen – tato modelová situace se ani v nejpokročilejších jazykových kurzech nevyskytovala. Co je to propána za festival, v němž musí být „ten nejvyšší“ buzen z nočního blaha, nucen se oblékat do županu a starat se jako vrátný o zplihlé pozdní příchozí? Co je to za bludiště? Co si tu počnu? Jak najdu cestu zpět z tohoto labyrintu světa? „Snad budeš mít vše, co potřebuješ! A koupelna je...“ (chvíle naprosto nepochopitelného váhání a hledání) „...tady. Na viděnou zítra!“ „Dobrou noc!“ vypadne ze mě. Osamím ve svém novém domově. Pokoj má velice zvláštní vůni. Vše je zvláštně neupravené, neuspořádané, ale přesto krásné. A já se nemůžu vzpamatovat z tohoto dokonale originálního ubytování. Postel je neskonalé pohodlí. Netrvá to ani zlomek vteřiny, a postupně usínám. „Kdo byl ten recepční? A kde mám klíč? A jak se dostanu na snídani?“ Nesmyslné myšlenky, které se nazítří stanou ještě nesmyslnějšími, se mi pomalu mlhavě mísí s tóny pečlivě studované Habanery...

II.

Čteme v objektivním zdroji:

Glyndebourne (vyslov: glajndbón) je venkovský dům, o němž se předpokládá, že existuje zhruba již 600 let a jenž se nachází blízko Lewesu ve Východním Sussexu. – Přátelé, je tomu tak. Osobně však věříme, že se tam nachází odnepaměti (a bude se nacházet navěky věků). A Lewes (dodáváme – čti: lújiz) znamená pro glyndebournské bytí první dosažitelnou krůpěj civilizace. Rozeznáváme tři vztažné body městské pomoci: 1. Lewes (denní chleba – a to doslova i v metafoře), 2. Brighton (pro lokálně náročné), 3. Londýn (pro nepokojné typy a milovníky vlaků).

Je to také domov operního divadla, jež sloužilo – s výjimkou let 2. světové války, kdy bylo zavřeno, a roku 1993, kdy se stavěla nová divadelní budova – již od roku 1934 jako dějiště Glyndebournské festivalové opery. – Dobu válečnou už dnes osobně pamatuje málokdo, ale sluší se připomenout, že Glyndebourne v oněch letech fungoval jako evakuační centrum pro děti z Londýna.

Gus Christie, syn sira George Christieho a vnuk zakladatele festivalu Johna Christieho, se stal předsedou festivalu v roce 2000. – Nedočteme se však, kdy se stal vrátným.

Již od svých prvních let je Glyndebourne oslavován předně pro své mozartovské produkce. – Jak se to vezme, a záleží kdo je oceňujícím. Zejména Don Giovanni nemá od jisté doby u glyndebournského publika na růžích ustláno – když v něm v roce 2000 režisér Graham Vick instaloval mrtvolu koně, jež se v 2. dějství stala základem bonvivánova banketu, nejeden návštěvník se oslavných projevů zdržel... Ale vážně: čeho byli pisatelé těchto řádků osobně svědky, bylo přijato freneticky (a encyklopedický přispěvatel jistě vyzdvihoval především hudební kvalitu...).

Nahrávky glyndebournských mozartovských kreací z prvních let existence festivalu byly nedávno znovu vydány. – A vřele je doporučujeme! Je fascinující, jakým stylem se tehdy zpívalo a hrálo! Pozastavuje-li se kdo nad koloritem filmů pro pamětníky, dostane zde násobnou dávku. A také nadhled nad estetickou vypínavostí a „chytrostí“ vkusu každé, i té naší, doby.

Mozartovy opery zůstaly od založení festivalu stěžejní složkou repertoáru, ale v poslední době se divadlo vydalo výrazně i směrem k operám Janáčkovým a Händelovým. – Stojí snad za to připomenout, proč a jak se vůbec přihodilo, že dnes uprostřed venkovských luk stojí proslulé operní divadlo. Milovník Richarda Wagnera a německé (nejen) hudební kultury, sussexský průmyslník John Christie, dlouho toužil vybudovat „anglický Bayreuth“. Leč jeho novomanželka, sopranistka-subreta Audrey Mildmay, si nedokázala představit ani rozměr takového počinu, ani jednu jedinou roli, kterou by v kterémkoli Wagnerově kolosu mohla ztvárnit, a tak (moudře) přesvědčila svého chotě, aby zrevidoval své tužby a postavil divadlo malé, mozartovské. Stalo se teprve v roce 2003, že Glyndebourne poprvé uvedl operu Johnem obdivovaného tvůrce, to ale již v novém, velkém divadle. Zajímavostí pro nás je, že při této příležitosti Tristana a Isoldu dirigoval Jiří Bělohlávek.

Glyndebourne 2011

Mnozí festivaloví návštěvníci přijíždějí z Londýna – Glyndebourne je považován za součást londýnsko-anglické letní sezony. Představení začínají odpoledne, aby se londýnští návštěvníci mohli odebrat do Glyndebourne hned po obědě a po skončení divadla stihli ještě poslední vlak zpět. – Nepozastavíme se nad formulací „londýnsko-anglická“ (pouze si představte „pražsko-českou“ analogii!) a přitakáme plně. Jedním z kulturně nejdojemnějších obrázků je výjev shromažďování publika v předepsaném „black tie“ a dlouhých (a často pohříchu i krátkých) dámských róbách na londýnském nádraží Victoria. Ne každý cestuje oněch circa 60 mil autem a letní rituál téměř každodenního oděvního zkrášlení pravidelné vlakové linky nelze spatřit zřejmě nikde jinde na světě.

Glyndebourne 1955

Dlouhá přestávka v představení umožňuje divákům, aby si užili večeři formou pikniku na rozlehlých glyndebournských trávnících nebo v předem zamluvených několika restauračních zařízeních, která jsou k dispozici v přilehlých prostorách. – Pro pořádkumilovné upřesníme, že přestávky jsou někdy i dvě, avšak pouze jedna je ona dlouhá, večeřová, jež trvá 80–90 minut. Troufáme si tvrdit, že pohled na pány ve smokinzích a dámy v róbách, jak si hoví na domácké dece obložené šampaňským a toastíky, jejichž podoba a chuť se stávají účastníky nepsané, ale ostře sledované veřejné soutěže, a vytahují nové a nové pochutiny z rozkošných piknikových košů, patří k (alespoň „žurnalisticky“) nejpoutavějším. Celé divadlo je doslova a do písmene opsypáno roztomilou starosvětskou krásou. A popojdete-li blíže k romantickému jezírku (na němž se kdysi, za starých dobrých časů, piknikovalo též – ve výletní loďce), sladkost vašeho operního prožitku obohatí rurální kontrapunkt ovčího (ne zrovna vysokého) B(é). Při troše štěstí vám ovečka ukousne kus sendviče. (Skeptik promine...)

Tvůrčí psaní pro právníky

2011-12-19T13:09:00.000+01:00

Můj zdejší text Tvůrčí právo pro spisovatele zapříčinil, že se v zimě vypravím na Justiční akademii vyučovat (tvůrčí) psaní pro soudce (na stránkách JA je kurs uveden jako "výcvikový seminář", což mě inspirovalo k několika slovním rozcvičkám, figurám, tréninkovým okruhům a žánrově-gymnastickým sestavám, které budu účastníkům předcvičovat). Ať už se do Kroměříže chystáte nebo ne, jednu z rozcviček jsem zahájila na Jiném psaní v podobě soutěže. Dokončete rozepsanou filmovou povídku a můžete vyhrát velice těžkou knihu. Stačí i pár řádek; můj učitel scenáristiky tvrdil, že námět, který nelze vyjádřit jednou větou, nestojí za řeč.

Musí se dirigovat ve fraku?

2011-12-15T22:50:00.002+01:00

Existuje opravdu mnoho věcí, jež si lidé běžně vybaví, když se vysloví pouhé jméno dirigentské profese. Těžko říci, zahaluje-li naši práci více všeobecné úcty a obdivu, anebo zdání obskurnosti a nepochopitelnosti. Čas od času si vzpomenu na svého někdejšího spolubydlícího v Paříži, bodrého Brňáka Laďu Zemana, který mě (navzdory své vysokoškolské aprobaci a již několikaleté mezinárodní zkušenosti na poli ekonomie) při našem prvním rozhovoru oslovil s rozšířenými zornicemi takto: „Tak ty jsi doopravdy dirigent! No to je úžasné, ještě nikdy jsem žádného osobně nepotkal! Vždycky mě zajímala jedna věc – čím se, prosím tě, při tom dirigentství vlastně živíš?“ S úžasem jsem odvětil, že přece právě tím! Laďa však nepochopil: „Fakt? No ale i kdyby – diriguješ po večerech, tak co teda děláš přes den?“ V žádném případě si nemyslím, že takto uvažují všichni, kdo nemají s klasickou hudbou a jejími reprezentanty mnoho zkušeností. Otázku, zda se dá takovou prací, jako je dirigování, skutečně uživit, dostávám však poměrně často.

Uvedl jsem tuto úsměvnou příhodu vlastně pouze proto, abych na ní ukázal, jak může být vnímání života dirigenta zkreslené. Lidé také většinou posuzují jen jeho vnějškové atributy. Nakonec ale, pro odlehčení – proč ne! Mezi ty nejčastěji skloňované jistě patří dirigentská taktovka (dokonce ani některé blízké členy své rodiny jsem dosud nedokázal přesvědčit, aby tomuto velevýznamnému předmětu neříkali „hůlka“) a také frak. A u fraku a všeho, co s ním tak či onak souvisí a co k němu patří, bych se na chvíli rád zastavil.

Nastává zde často dvojí vyhraněná situace. Část mužského obecenstva, domnívám se, umělcům, kteří vystupují ve fraku, potajmu závidí. Chtěli by taky mít možnost si tento pozoruhodně starosvětský oblek vyzkoušet. (Netvrdím ovšem, že sem patří oni muži, které přivádí k šílenství již jen zapnutí košile u krku či uvázání kravaty.) Druhá část publika by byla nejradši, kdyby se celý duch koncertů či představení nesl v neformální rovině – bylo by zajisté ospravedlnitelnější přijít na koncert v džínách, kdyby nebyli účinkující tak nastrojeni. Tuhle (zjednodušenou) písničku známe dobře – mnohá historická dilemata jsou jí na tón podobná: forma proti obsahu, okázalé katolictví proti puritánskému protestantství, jabka proti hruškám. Mnozí mí kolegové se vůči frakové tradici cíleně vymezili a rezignují na ni, jiní frak nosí, avšak jako „nutné zlo“ či jen tak mimochodem, pro další je oblékání fraku součástí posvátných rituálů před vystoupením.

Sám patřím tak trochu do všech těchto skupin. Je-li příležitost osvěžit ducha koncertů uvolněnější atmosférou nebo adresovat posluchače, kterým neříká nic ani prosté sako, rád diriguju třeba i jen v haleně. Často mám také plnou hlavu starostí či hudební soustředěnosti a frak na sebe dávám veskrze automaticky. Když se nad tím ale zamyslím, musím připustit, že frakovou kulturu mám ve své podstatě velice rád. Patřím zřejmě k těm, kdo považují možnost nosit pravidelně frak (ale také smoking či žaket) za jisté privilegium. Navíc (a to by většina lidí asi neřekla) je to oblek velice pohodlný a praktický – aspoň co se týče jeho svrchní části: volnost předních klop umožňuje svobodný pohyb paží. V obleku to zdaleka není ono – buď jej máte (jaksepatří) zapnutý, a pak vás táhne, anebo ho rozepnete, a při každém zvednutí rukou vypadáte zezadu jako bezmocný pták, který chce, ale nemůže.

Nutno však říci, že „není frak jako frak“. Pro většinu orchestrálních hudebníků je jejich profesní úbor (mnozí by řekli „montérky“) neoddělitelnou součástí erárních beden na nástroje (z nichž jej vyjímají pouze těsně před vystoupením, a po něm ho žel uloží tak, jak je, zase zpět), nebo typem „dresu“, který „na sportovní způsob“ skládají do svých minimalistických zavazadel. Chápu je a nemohu zaručit, že bych se občas nezachoval stejně, když bych věděl, že budu celý koncert sedět čelem k publiku, zády přilepen k židli a zpola schován za notovým pultíkem. Dirigent si ovšem tento „přepych“ dovolit nemůže ani náhodou. Součástí jeho profese je takříkajíc reprezentovat kvalitou svých zad.

Oblečení, které si muzikanti při koncertech oblékají, je ovšem dnes v detailech již jen hodně vzdálená připomínka toho, čemu naši předkové ještě na začátku 20. století říkali white tie. Upřímně řečeno, kdyby měl dnes někdo dostát nárokům tohoto nejformálnějšího „dress code“ v rámci svého každodenního uměleckého chlebíčku, buď by asi brzy přišel na mizinu, nebo byl diagnostikován jako nepříčetný.Sám v této věci volím cestu líbezného kompromisu, ale musím se vám přiznat, že mě plný nárok formálního večerního úboru fascinuje, a když se někdy chystám na pódium a kladu na sebe jednotlivé položky celého komplexu, s pobavením i bázlivou úctou si představuju, jaké by to bylo, kdybych měl pokaždé doopravdy dostát každé jediné náležitosti, která k danému fenoménu tradičně historicky patří.

Pojďte se teď společně se mnou „na papíře“ a pro legraci podívat na to, jak by to vypadalo. Prominete-li mi, že začnu „od Adama“ (a to v ledasjakém smyslu), můžete si to představit takto: Hned na začátek polehčující okolnost – ve věci spodního prádla je pánům ponechána naprostá svoboda. Ne však již ve volbě ponožek. Je samozřejmé, že není přípustné, aby gentlemanovi při sezení vyčnívalo holé lýtko, avšak požadavky frakového kódu jdou značně dále – opravdu tradičně je třeba, abyste si oblékli černé podkolenky, a ještě lépe pánské punčochy. Košile rozhodně není tuctová – musí být samozřejmě bílá a mít pevnou přední část (nejběžněji z tzv. piqué, ale pro obzvlášť formální příležitosti, jakou je třeba audience u britské královny, se předpokládá opravdu stiff front, což je víceméně a v nadsázce řečeno košile, která má vpředu místo látky „desku“). Místo běžných knoflíků (buttons) se zapnete pomocí tzv. studs, a to speciální operací, která se provádí zvnitřku košile. Některé exempláře mají za tím účelem zřízenu poblíž podpažní jamky cvočky uzavíranou díru, jíž prostrčíte jednu ruku až k tělu, abyste mohli zevnitř zachytit, zmáčknout, dírkami prostrčit a v nové, zapříčené pozici ukotvit kovové pružinky, které drží ozdobné perleťové knoflíky. Toto je procedura značně složitá, trumfuje ji však (opět však pouze v nejtradičnějším smyslu) nasazování oddělitelného tvrdého stojatého límce. I ten se připojuje (vpředu i vzadu) k horní části košile dvěma mohutnými knoflíky. Neodolal jsem a (na rozdíl od pánských punčoch) si dva exempláře této klasické večerní košile v Londýně koupil. Byl jsem šokován, když mi bylo doporučeno, abych si dokoupil také sadu náhradních límců – jejich ošetřování je totiž tak náročné (hlavní věcí je zde škrobení na předem připravené speciální formě), že se vyplatí mít v zásobě límce nové, náhradní. Pokud londýnský pan prodavač nežertoval, specializuje se na tento proces vlastně jediná firma v jihoanglickém Bournemouthu, kam nechává posílat vyčistit své kolárky, jež mají stejnou konzistenci, dokonce i vatikánský klér! Musím však zodpovědně prohlásit, že provztekáte-li se všemi těmi zapínacími procedurami, je nošení této zdánlivě neforemné košile úžasným požitkem. Oddělávatelný límec musíte mít tak jako tak volný, abyste předešli uškrcení, a to minimálně o číslo víc než u košile „běžné“. Přitom límec drží báječnou formu, za všech okolností.

Mise tím však rozhodně nekončí. K nezbytnostem „frakovky“ patří také jednoduché manžety (nikoli ohýbací dvojité, tzv. francouzské, které náleží do smokingu nebo obleku), jež se zapnou pomocí jednostranných nebo ještě lépe oboustranných manžetových knoflíčků spojených nejlépe řetízkem a z mother-of-pearl. O vázání motýlka by mohli mnozí kandidáti této disciplíny psát humoristické fejetony nebo psychiatrické analýzy. Liberálové přimhouří nad „prefabrikovaným“ (tj. předem uvázaným – v každém pádě ale bílým) motýlkem oko, avšak v klasické anglické módě je to věc zcela nepřípustná a zachrání vás pouze fakt, že Angličané zásadně „odpadlíky“ veřejně nehaní. (Osobně se domnívám, že v ručně vázaném motýlku spočívá klíč k pochopení klasické formální pánské módy. Patří totiž k „bontónu“, aby tato vázanka nepůsobila příliš upraveně! Ten klíč je zhruba následující: Drž se ověřených a předem vytyčených pravidel, a nemusíš ztrácet čas pochybovačnými úvahami, zda ti to sluší. Oblečení samo to zařídí.)

Další nezbytností formálního obleku je nepřítomnost opasku – patří do něj jen a jedině (bílé) šle. Správně by to však neměly být šle s kovovými „tlamičkami“, ale zachycené na každém konci zevnitř kalhot dvěma knoflíčky zapnutými do kožených pásků. Kalhoty jsou tradičně vysoko střižené, bez opaskových poutek, v Evropě s dvojitým, v USA s jednoduchým lampasem po stranách. Na košili se obleče bílá vesta ze stejného materiálu jako přední díl košile a motýlek (piqué). Existují spory o tom, zda by měla spodní část vesty „zařezávat“ s klopami fraku. Osobně si myslím, že je to elegantnější, avšak někteří angličtí ultratradicionalisté tvrdí, že tento požadavek zavedli Američané až v první polovině minulého století. Oblékání završí již jen frak sám s bílým kapesníčkem v náprsní kapse – a pozor: jste-li opravdu „klasik“ (podržte se!), lakované pánské lodičky! Uvědomuju si šokantnost tohoto bodu a deklaruju, že zde nejde v žádném případě o povinnost (normální „lakýrky“ postačí), přesto však myslím stojí za to zamyslet se nad tím, proč zmizela z pánských bot podobná ozdobnost, jakou vykazují tyto patent leather pumps dekorované černou mašličkou. Musím dosvědčit, že jde o obuv úžasně pohodlnou a ladící s celým komplexem tohoto nejformálnějšího večerního oblečení.

Snad budete souhlasit, když ponechám stranou odstavec o bílých rukavičkách, hedvábné šále, vycházkové holi, cylindru a řádech a květinách na klopě. Chtěl jsem se s vámi pro odlehčení podělit pouze o „základní“ atributy této dnes již podivuhodné oblékací kultury. Mám ji rád pro jeji tradiční noblesu a svým způsobem zdrženlivě zdobné estetično. Myslím však, že by jí prospělo, kdyby byla v hudebnickém světě používána vybraně a jen při správných příležitostech. Ze všeho nejdůležitějším faktem jistě je, že frak je oblečením výhradně večerním, a podle etikety se tedy obléká až po šesté hodině anebo po setmění (podle toho, co nastává dříve). Při slavnostních gala koncertech nebo operních premiérách se mi zdá plně nenahraditelný. Při ranním programu pro děti nebo odpoledním divertimentu je však jeho nošení v podstatě neodpustitelnou společenskou chybou.

Na závěr ale ještě malá poznámka k pódiovým úborům obecně. Nabízelo by se tu srovnání se soudcovskými nebo advokátskými taláry či parukami – v prvním případě (alespoň u nás) to povinným ukazatelem neosobního propůjčení soudcovské autority službě veřejnému blahu, v druhém svobodně zvoleným výrazem úcty k danému líčení (nebo nostalgie po starých časech?). Určitá paralela by tady asi byla – hudebníci na pódiu (a zejména v orchestru) by měli rovněž symbolicky demonstrovat, že nehodlají toliko prohánět svá ega, ale sloužit vyšší věci, jíž je v jejich případě skladatelovo dílo a kvalita hudební kultury vůbec. Osobně si ale myslím, že ještě významnějším důvodem (a to i pro zachování těchto zvyklostí) je úcta nás hudebníků k odění posluchačů, pro které hrajeme (a zde právě nastávají značné územní rozdíly), a předně vznícení maximálně slavnostní a sváteční nálady. Protože jestli je něco opravdu neoddiskutovatelnou hodnotou oné tzv. vážné hudby, je to její trvalý odpor k všednosti. Jakkoli je tenhle v mezinárodním kontextu zcela ojedinělý a prapodivný přívlastek klasické hudby v naší řeči neobratný a nepopulární, zračí se v něm úsilí o zachycení svátečního ducha – a zde je vážnost hudebního počínání opravdu na místě. Vposledku pak snad není důležité, zda vám lícuje vesta s frakem či jestli máte jednoduché manžety, ale jaký postoj (vnějškově, ale hlavně vnitřně) zaujmete k dané nezapomenutelné hudební chvíli, která je bytostně nepodobná čemukoli jinému na světě.

Jan Vučka: O vojenských cvičeních a čarovné moci slov

2011-12-15T11:51:00.000+01:00

Jsou lidé, kteří přisuzují slovům magickou sílu. Prý můžete ovlivnit osud člověka tím, jaké mu dáte jméno. Naši slovanští předkové zase věřili, že vyslovením jména jisté nebezpečné šelmy ji můžete přivolat, tak ji raději opisovali frází „ten, kdo jí med“. Na to vše jsem si vzpomněl, když jsem slyšel zprávu o vyslání českých vojenských lékařů na Slovensko, kde tamní lékaři podali hromadné výpovědi. I v tomto případě dokázalo pouhé pojmenování od základu změnit osud.

Pokud se totiž vyslání vojenských „stávkokazů“ do zahraničí formálně označí za vojenské cvičení, dostaneme se z režimu čl. 43 odst. 3 písm. a) Ústavy ČR do režimu čl. 43 odst. 5 písm. b) a odst. 6 Ústavy ČR:

Čl. 43
[...]
(3) Parlament vyslovuje souhlas
a) s vysláním ozbrojených sil České republiky mimo území České republiky,
b) s pobytem ozbrojených sil jiných států na území České republiky,
nejsou-li taková rozhodnutí vyhrazena vládě.
(4) Vláda rozhoduje o vyslání ozbrojených sil České republiky mimo území České republiky a o pobytu ozbrojených sil jiných států na území České republiky, a to nejdéle na dobu 60 dnů, jde-li o
a) plnění závazků z mezinárodních smluv o společné obraně proti napadení,
b) účast na mírových operacích podle rozhodnutí mezinárodní organizace, jíž je Česká republika členem, a to se souhlasem přijímajícího státu,
c) účast na záchranných pracích při živelních pohromách, průmyslových nebo ekologických haváriích.
(5) Vláda dále rozhoduje
a) o průjezdu ozbrojených sil jiných států přes území České republiky nebo o jejich přeletu nad územím České republiky,
b) o účasti ozbrojených sil České republiky na vojenských cvičeních mimo území České republiky a o účasti ozbrojených sil jiných států na vojenských cvičeních na území České republiky.(6) O rozhodnutích podle odstavců 4 a 5 informuje vláda neprodleně o
bě komory Parlamentu. Parlament může rozhodnutí vlády zrušit; ke zrušení rozhodnutí vlády postačuje nesouhlasné usnesení jedné z komor přijaté nadpoloviční většinou všech členů komory.

Nebude asi sporu o tom, že popudem k vyslání vojenských lékařů byla nátlaková akce slovenských lékařů, a nikoli výcvikové potřeby českých vojenských lékařů. Lze to snadno zjistit hlavně z chronologie událostí: ona naléhavá potřeba procvičit teď hned vojenské lékaře nastala, až když slovenští lékaři zahájili svou nátlakovou akci, slovenská vláda se 1. 12. 2011 obrátila na českou vládu s žádostí o vyslání „stávkokazů“ a navrhla české straně, aby se tak stalo formou vojenského cvičení (k tomu srovnej projev ministra obrany Alexandra Vondry). Po dojití této žádosti byla uzavřena příslušná dohoda a změněn plán vojenských cvičení Armády České republiky, a to dne 2. 12. 2011.

I samotný název a obsah korespondujícího vládního usnesení jasně říká, co je podstatou: „zabezpečení pomoci vlády České republiky vládě Slovenské republiky při řešení nouzového stavu v oblasti zdravotní péče ve Slovenské republice“. Není to „usnesení o zabezpečení výcvikových potřeb Armády České republiky v oblasti zdravotní péče“.

Ač je to samozřejmě jen spekulace, předpokládám, že stenozáznam ze zasedání vlády či e-maily Úřadu vlády by odhalily hodně diskuzí o pomoci Slovensku a velmi málo diskuzí o potřebách Armády České republiky a chybějící kvalifikaci jejích lékařů.

Vojenské cvičení tedy bylo jen simulovaným úkonem, jehož pravým obsahem bylo něco jiného. Otázkou potom ovšem je, jak takové obcházení práva posoudit, tj. zdali dát při výkladu čl. 43 Ústavy ČR přednost formě nebo obsahu. Když ústavodárce použil v čl. 43 slovo „cvičení“, myslel tím cokoli, co vláda označí za cvičení, nebo tím spíše myslel to, co je svým obsahem doopravdy cvičením?

Autoritou budiž v tomto ohledu Ústavní soud. Ten se v posledních letech opakovaně vyjadřoval k tomu, zda v ústavním procesu rozhoduje spíše forma nebo obsah. Relevantní stanovisko obsahují dva významné nálezy z letošního roku týkající se přijímání zákonů ve stavu tvrzené legislativní nouze. Nález sp. zn. Pl.ÚS 55/10 ze dne 01. 3. 2011 k podmínkám legislativní nouze uvádí toto:

84: [...] Závěr o existenci této mimořádné okolnosti tak musí mít rozumný základ a musí být podložen skutkovými okolnostmi.
85. [...] Musí být zřejmé, jaké konkrétní důsledky hrozí podle vlády pro hodnoty vymezené v tomto ustanovení, tedy co odůvodňuje závěr o hrozbě značných hospodářských škod nebo ohrožení základních práv a svobod nebo bezpečnosti státu. Tyto důvody přitom nesmí být svévolné [...]

Čl. 115 nálezu sp. zn. Pl.ÚS 53/10 ze dne 19. 4. 2011 pak uvádí shodně s čl. 85 nálezu sp. zn. Pl.ÚS 55/10. Odkázat lze i na část argumentace z nálezu sp. zn. Pl.ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 ve věci legislativních jezdců:

49. […] Již z potřeby odlišení zákonodárné iniciativy a pozměňovacího návrhu, a to kvůli dodržení zvýšených ústavních nároků na prvně jmenovanou, lze dovodit, že pozměňovací návrh by měl skutečně toliko pozměňovat předkládanou právní úpravu, tedy neměl by ji ani zásadně měnit, ani zásadně rozšiřovat, a tím méně by se měl pohybovat mimo předmět zákonodárné iniciativy, resp. návrhu zákona (podobně Schorm, V.: Bezstarostná jízda, Správní právo č. 2/2000, s. 65 a násl.).
51. Od tohoto prvního případu je však nutné odlišit druhý případ nazývaný „wild riders“ (tzv. divocí jezdci). V tomto případě jde o překračování kritérií testu uplatňovaného na základě tzv. germaneness rule, tj. pravidla úzkého vztahu. Jinými slovy, jde o testování otázky, zda v konkrétním případě jde o řádný pozměňovací návrh anebo o návrh, pro který se v českém prostředí vžilo označení tzv. „přílepek“. […]
66. Pro Ústavní soud je při posuzování ústavnosti legislativní procedury přijetí napadených ustanovení v daném případě rozhodující posoudit otázku, zda předmětný návrh poslance M. Doktora označený jako pozměňovací návrh a zpracovaný do sněmovního tisku č. 1222/3 jím skutečně v materiálním smyslu byl tak, jak bylo osvětleno výše (bod III. B), tzn. posoudit, zda předmětný pozměňovací návrh v daném případě vybočil z omezeného prostoru vyhrazeného pozměňovacím návrhům, tj. zda šlo o nepřípustnou extenzi při výkladu toho, co jest pozměňovací návrh. Při tomto výkladu se Ústavní soud, a to z důvodů uvedených v části III. tohoto nálezu, tj. z důvodu zvažování zde vymezených ústavních referenčních kritérií, zabýval i hlediskem tzv. pravidla úzkého vztahu (germaneness rule) (bod III. B).
73. Poslanecká sněmovna nerozpoznala, že předkládaný pozměňovací návrh nelze za takový z hlediska materiálního považovat. [...]

V těchto nálezech Ústavní soud deklaroval, že to, co je označeno za stav legislativní nouze, má být také reálně stavem legislativní nouze a že to, co je označeno za pozměňovací návrh, má být také reálně pozměňovacím návrhem (to však s vědomím toho, že obsah pojmu stav legislativní nouze je přesně dán, na rozdíl od obsahu vojenského cvičení).

Soulad formy a obsahu je diktován také zákazem svévole při výkonu veřejné moci. Pokud by některý orgán označoval své akty zcela libovolně bez ohledu na jejich pravý obsah, šlo by o projev svévole.

Speciálně v oblasti čl. 43 Ústavy ČR pak je výrazná potřeba souladu formy s obsahem. Představme si situaci, kdy se vláda rozhodne vyslat vojáky na vojenské cvičení do pohraničních oblastí nepřátelského státu a za téma cvičení vybere „útočné operace v podmínkách ostré střelby“. Šlo by o vojenské cvičení jen proto, že by to bylo jako vojenské cvičení nazváno? A postačoval by postup podle čl. 43 odst. 6 Ústavy ČR? Nebo by měla rozhodovat spíše skutečná povaha takové operace? Myslím, že správná odpověď je nasnadě.

Znamená to, že vláda porušila Ústavu? Netroufnu si činit definitivní závěry v tak sporné věci, zvlášť když nebyly zveřejněny argumenty, o které se opírala vláda. Ve prospěch vládního rozhodnutí lze uvést, že vojenské cvičení lékařů je teoreticky možné pod pojem vojenské cvičení ve smyslu čl. 43 odst. 5 písm. b) Ústavy ČR podřadit, na rozdíl od shora uvedeného útoku na cizí stát. Porušení Ústavy bych však přesto nevylučoval. Pro neústavnost by hovořila fiktivní povaha tohoto konkrétního vojenského cvičení (ve skutečnosti šlo o vyslání „stávkokazů“) a od toho neoddělitelný úmysl obejít omezení pro nasazení ozbrojených sil v zahraničí.

Pokud bychom uplatňovali daňové pravidlo substance over form i v ústavním právu – a shora citované nálezy naznačují, že by platit mělo – pak bych přikláněl spíše na stranu neústavnosti vládního postupu. Protože je však současně nutno jistou přiměřenou míru formalizmu a svobody při volbě právního režimu připustit, vzdávám se pro tuto chvíli kategorických soudů.

Potenciálně významnou otázkou je v tomto kontextu armádní praxe při pořádání vojenských cvičení. Armáda již vícekrát asistovala policii, případně pomáhala likvidovat následky živelních pohrom. Bylo některé z těchto nasazení Armády ČR formálně označeno jako vojenské cvičení? Pokud by se doložilo historické akceptování takového postupu, pak by bylo možno argumentovat, že za vnitrostátní cvičení se může pokládat i činnost s jiným účelem než striktně odůvodněným potřebami armády, pročež by tento výklad pojmu „cvičení“ měl být uplatňován i při zahraničních cvičeních. O to více doufám, že budou zveřejněny právní rozbory, o které se vláda opírala.

Dlužno dodat, že nejde o první případ, kdy byly v České republice kontroverzním způsobem interpretovány právní normy o použití ozbrojených složek. Při uvalení nucené správy na Investiční a poštovní banku v červnu 2000 asistoval nucenému správci Útvar rychlého nasazení Policie ČR. Ponechejme stranou, že šlo o nadbytečnou a politicky motivovanou demonstraci moci; doprovod pro nuceného správce není nic, s čím by si neporadilo jedno auto „péemjáků“.

Věnujme pozornost procesní stránce věci: podle § 42b odst. 1 tehdy účinného zákona č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky mohl Útvar rychlého nasazení zasahovat výhradně proti teroristům, únoscům osob a dopravních prostředků a nebezpečným pachatelům organizované trestné činnosti a pachatelům zvlášť závažných úmyslných trestných činů.Jak tedy mohl Útvar rychlého nasazení asistovat nucenému správci? Když stejnou otázku začalo klást více lidí, dočkali se následující odpovědi: v IPB nezasahoval Útvar rychlého nasazení, nýbrž skupina jednotlivých příslušníků Útvaru rychlého nasazení! I úplnému právnímu laikovi pak musí být jasné, že celý zákrok byl samozřejmě naprosto zákonný.

Paralela mezi vojenským cvičením stávkokazů a skupinou jednotlivých příslušníků Útvaru rychlého nasazení je zřejmá; i zde řešíme vztah mezi formálně deklarovaným a skutečným stavem. Jistě si lze představit, že dva nebo tři příslušníci Útvaru rychlého nasazení budou zapůjčeni jinému policejnímu útvaru k předání zkušeností nebo jako podpora při složitějším zákroku. Když však zasahuje třináct jednotlivých příslušníků Útvaru rychlého nasazení jako kompaktní jednotka, pak to již nelze odlišit od zásahu Útvaru rychlého nasazení. A jak praví stará poučka – co nelze od sebe odlišit, to je totožné!

Koneckonců i celý Útvar rychlého nasazení je jenom taková velká skupina jednotlivých příslušníků Útvaru rychlého nasazení a asi nikdy nezasahují úplně všichni naráz. Kdo by proto chtěl hájit teorii skupiny jednotlivých příslušníků, musel by vysvětlit, proč se zákonodárce vůbec obtěžoval s omezením působnosti Útvaru rychlého nasazení, kdyby to omezení mělo být tak snadno obejitelné. Kdybychom formální pojímání práva nepodrobili určitému materiálnímu korektivu, pak by šlo úplně jakýkoli zákrok Útvaru rychlého nasazení uměle vydávat za zákrok skupiny jednotlivých příslušníků Útvaru rychlého nasazení.

Nechme však už zásah v IPB být – ta věc je dávno uzavřená. Nyní bude zajímavé sledovat, jak se bude vyvíjet aktuální kauza vojenského cvičení (první reakce už přišla). Mohlo by se jednat o cenný příspěvek do diskuze na téma vztah formy a obsahu nejen v ústavním právu.

První český soudce u Mezinárodního trestního soudu

2011-12-14T15:08:00.005+01:00

Občas, asi tak jednou za rok nebo za dva, se stane něco, díky čemuž jsem stále ještě nad mezinárodními organizacemi nezlomila hůl. Nečekala jsem, že se to stane zrovna teď, kdy doma peču rohlíčky a nový román: soudcem Mezinárodního trestního soudu (ICC) byl zvolen JUDr. Robert Fremr, kterého čtenáři JP znají mj. jako hosta blogu. Česká média si v záplavě receptů na kapra a vánočních stromků v akci zřejmě neuvědomují, jaký je to úspěch, a tak jsem zatím narazila jen na několik kolážních článků.

S JUDr. Fremrem jsem se setkala v rámci semináře Dějiny, film a lidská práva, který organizovala společnost Člověk v tísni (skripta a další materiály, co z akce vzešly, jsou zdarma ke stažení zde). Moderovala jsem tam diskusi na téma Mezinárodní spravedlnost. Robert Fremr mluvil o svých zkušenostech z Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu, o němž přítomní studenti měli tušení buď velmi vágní nebo žádné. Po jeho příspěvku a následné diskusi, která trvala snad půldruhé hodiny, už po zbytek třídenního semináře nemluvili o ničem jiném než o řízení před trestními tribunály: poutavý způsob, kterým Robert Fremr dokázal přiblížit složité případy a mechanismy, publikum odzbrojil a myslím, že u přítomných neprávníků odboural předsudky o tom, že soudci jsou národem spíše nezábavným.

V rámci semináře jsem poprvé viděla i film Reckoning (Zúčtování) o počátcích Mezinárodního trestního soudu a seznámila se tak s prokurátorem Luis Moreno-Ocampem, který byl pro soud v uplynulých letech určující a troufám si říct, že svou angažovaností a neformálním stylem vystupování výrazně a pozitivně odlišil ICC od jiných mezinárodních soudů (později o Ocampovi vznikl i film Prosecutor, na který se teprve chystám). V čem je tento soud jiný než ostatní: zaprvé, je nový, tj. nezkažený a často odvážný, novátorský, a doufám, že ho hned tak nečeká komatózní stav, jehož můžeme být svědky u některých institucí, které se ohánějí půlstoletou tradicí. Zadruhé, zjišťovací fact-finding missions, které soud vede, mají v kruzích jiných misijních harcovníků vcelku vysokou prestiž - pracovníci soudu se často vypraví do míst, kam noha příslušníků stálých civilních nebo vojenských misí spíš nevkročila, a občas se setkají s lidmi, k setkání s nimiž je třeba skutečné odvahy (z filmu Reckoning je patrné, že sám prokurátor Ocampo neváhal vlézt někam do zarostlé džungle, když bylo potřeba zjistit, jak se věci mají). A zatřetí, z týdenních přehledů o činnosti soudu, které sleduji, nabývám dojmu, že ICC neztrácí čas, ale pracuje (soud mě skrze své stránky např. zásobuje pravidelnými aktualizacemi vývoje v případu The Prosecutor v. Callixte Mbarushimana - více o pozadí věci ve shora uvedených skriptech, kapitola Znásilnění jako válečný zločin).

Poté, co jsem měla možnost na vlastní kůži zjistit, že do významných funkcí v mezinárodních organizacích se až bolestně často dostanou lidé, kteří tam nemají co dělat, zatímco ti kvalitní a erudovaní jsou spíš vzácností, je pro mě zvolení Roberta Fremra do ICC opravdu radostnou zprávou. Jde samozřejmě i o privilegium pro Českou Republiku a úspěch české diplomacie, protože svého soudce u ICC mají ze sto dvaceti členských států jen některé.

Od vanilkových rohlíčků připíjím svařákem!

Saif studentem: několik poznámek k Woolfově zprávě o vazbách LSE na Libyi

2011-12-05T19:24:00.002+01:00

Všichni fanoušci Sira Humphreyho vědí, že pokud nechcete nic vyšetřit, vyšetřováním je nezbytné pověřit meziresortní komisi s dostatečně širokým referenčním rámcem. Rada (Council) London School of Economics (LSE) se v návaznosti na svůj skandál s doktorátem Saifa (al-Islama) Kaddafiho z března tohoto roku nicméně rozhodla, že vyšetřovat chce. Prošetřením svých vlastních vztahů s Libyí, ze kterých byl Saifův doktorát jenom jednou (byť klíčovou) částí, pověřila bývalého Lord Chief Justice (cca "předsedu nejvyššího soudu"), Lorda Woolfa. Lord Woolf provedl šetření sám, v pozici jakéhosi „vyšetřujícího soudce“. A rozdíl ve výstupu od šetření té běžné "meziresortní komise“ je myslím také znát: jedná se o dosti hutné čtení na 186 stranách, které i skutečně něco našlo. Popsat celou zprávu není možné. Zainteresovaný čtenář si ji může sám přečíst zde; tady pak nalezne reakci LSE. Dovolím si nicméně nabídnout několik poznámek k vybraným aspektům zprávy.

Nespornou výhodou podobného přístupu (pověřit šetřením jednoho seniorního soudce) je jasný hlas, kterým zpráva mluví. Stejně tak je zpráva nedocenitelná s ohledem na rozsah a detail posbíraných skutkových zjištění. Hromady prostudovaných materiálů a rozhovorů s klíčovými osobami dávají konečně jasný obraz o tom, co se v rámci aktivit „Libyan School of Economics“ skutečně dělo a co je pouze nehezká šeptanda.

LSE si zprávu asi moc za rámeček nedá. Ze zprávy neplyne důkaz o žádné „přímé“ korupci odpovědných osob (tedy à la „kolik jste za to od Saifa osobně dostali“). Jak nicméně zpráva také jasně říká, bylo dokumentována řada etických a akademických „nedokonalostí“ a „nepravidelností“, které by se prostě na světové univerzitě stát neměly. Přeloženo z velice opatrně formulovaných obratů decentního anglického Lorda, došlo k řadě případů jakési „nepřímé“ korupce pravidel a standardů. Čím je ale zpráva cenná není primárně její hodnotící část a část formulující doporučení, ale právě jasně srovnaná fakta: ta myslím mluví sama za sebe a každý si může hodnocení provést sám s ohledem na své umístění etické hranice v akademickém životě či práci.

Zpráva se zabývá třemi klíčovými oblastmi: za prvé, Saifovým studiem na LSE a okolnostech tohoto studia a následného udělení doktorátu. Za druhé, okolnostmi sponzorského daru ve výši 1, 5 miliónu liber, který se LSE rozhodla od Saifa v den jeho doktorské promoce přijmout. Za třetí, popisem řady dalších vazeb LSE na Libyi, které se začaly rozvíjet po přijetí Saifa ke studiu na LSE: od jmenování klíčových osob na LSE do různých poradních funkcí v libyjských orgánech až po smlouvy uzavřené dceřiným LSE podnikatelských subjektem (společností LSE-Enterprise) na výuku libyjských státních zaměstnanců aj.

S ohledem na třetí oblast dochází zpráva k závěru, že byť tedy při uzavírání smluv LSE-Enterprise s libyjskými subjekty využívala LSE skutečnosti, že Saif byl jejím studentem, libyjským úřadům bylo poskytnuto korektní proti-plnění v podobě odvedené výuky. Co se týče oblasti druhé, tedy sponzorského daru od čerstvého absolventa či v době návrhu daru stále ještě studenta, tady zase Woolfova zpráva konstatuje jasné pochybení LSE. Akceptovat sponzorský dar od studenta, který má zjevné problémy s dokončením svého doktorátu, je pochopitelně problémem samo o sobě. Byl tu však ještě větší zádrhel: LSE si totiž nikdy nezjistila, odkud přesně pocházejí peníze, které ji mají být skrze Saifem kontrolovanou nadaci poskytnuty. Zpětně se ukazuje, že do nadace přispívaly především zahraniční firmy, které chtěly v Libyi dostat vládní zakázky. Woolfova zpráva uzavírá, že tyto informace bylo možné zjistit již v období, kdy Rada LSE rozhodovala o přijetí sponzorského daru. Protože však byla Rada informována především členy LSE, kteří by z onoho sponzorského daru sami těžili, její informace nebyly, diplomaticky řečeno, úplné.

Na konto sponzorského daru, stejně jaké dalších témat ve zprávě zmíněných, Lord Woolf dodává výstižný obecný popis současné situace LSE (především body 1.24 – 1.29 a 3.1 – 3.10 zprávy), stejně jako jiných významných anglických či světových univerzit: z těchto univerzit se v posledních dvou dekádách staly významem, dosahem a částečně také obratem v podstatě globální podniky, aniž by se však odpovídajícím způsobem proměnila také jejich řídící a správní struktura. Tyto univerzity musí tvrdě soutěžit o studenty a nestátní financování, za postupné (a od příštího roku v Anglii úplné) redukce přímých plateb na studenty z veřejných rozpočtů. Představa, že osoby, které napíší úžasné články a zajímavě přednášejí kupříkladu v oblasti teoretické sociologie, budou také fundovaně a smysluplně rozhodovat v rámci univerzitních (samo)správných těles kupříkladu o způsobu krytí ztráty univerzity z obchodů uskutečněných v minulém trimestru na trzích s finančními deriváty či hodnotit míru propojení libyjských nadací na libyjské suverénní fondy na straně jedné a na BP či Shell na straně druhé, je poněkud nerealistická.

Konečně první klíčová oblast, kterou se Woolfova zpráva zabývá, nese název „Saif Kaddáfí studentem na LSE“. Je to vskutku zajímavé čtení na téma jak se dá také psát disertace, když jsou k tomu prostředky (a poněkud benevolentní instituce). Ke cti LSE slouží, že ze zprávy plyne, že řada „departmentů“ na LSE Saifovu žádost o studium odmítla (stejně jako zdá se, tedy ve stadiu neformálního „sondování“, i Oxfordská univerzita – pozn. č. 12 na str. 28). Stejně tak ze zprávy plyne, že v průběhu Saifova „studia“ se v rámci LSE spustila řada varovných mechanismů (ve Wolfově terminologii „červených vlajek“), kterým ale nikdo nevěnoval odpovídající pozornost.

I tak je nicméně celkový přehled faktů zjištěných Lordem Woolfem devastující: Saifovu přihlášku ke studiu patrně napsal zaměstnanec British Aerospace, kterého tento podnik ucházející se o zakázky v Libyi „detašoval“ do Saifovy nadace (bod 2.92); pro zadání esejů, které má Saif napsat do svých kurzů, si chodí přímo k vyučujícímu v daném kurzu osobní zaměstnanci Saifa či libyjské ambasády v Londýně (2.40); doučování zajišťují pro Saifa osobní tutoři, kteří ho biflují nejčastěji v jeho soukromém letadle při cestách mezi jednotlivými politickými či obchodními setkáními (2.34 – 2.36); Saifovu disertaci či její podstatné části zdá se ve skutečnosti napsal jeho osobní sekretář, kterému Saif diktoval své myšlenky a sekretář je pak přepsal a rozpracoval (2.57 - 2.60); od obhajoby disertace je pak Saif vyhozen/nevyhozen s tím, že bude moci přepracovanou práci předložit znovu, tentokráte již ale bez ústní obhajoby (2.64, a pak především pozn. č. 100, 101 a 103 na stejné straně). Výše uvedené a další se pak odehrává v kontextu rozvíjející se provázanosti jednotlivých osob a pracovišť LSE s Libyí, v drtivé většině zdá se za osobního přispění či přímého zprostředkování Saifa.

Dvě další otázky spojené s působení „Saifa studenta“ stojí za povšimnutí, a to v obecné rovině. Za prvé, do jaké míry může/má/smí univerzita spojovat svoji činnost s otevřenou politickou agendou? Saif na přijetí do doktorandského studia odborně neměl. Přesto byl přijat, a to, jak se zdá, právě s ohledem na to, kdo byl. Odpovědné osoby v daném departmentu nazývají tuto úvahu „elementem idealismu“, který je dle jejich názoru vepsán v historii a poslání LSE: již od doby svých fabiánských zakladatelů je cílem LSE vzdělávat studenty, kteří mají potenciál konat dobro a zlepšit podmínky ve světě (2.13). Aplikace tohoto „elementu idealismu“ na přijímání Saifa Kaddafiho generovala přesvědčení, že mnohé v Libyi by se mohlo zlepšit, kdyby byl Saif vystaven liberálním myšlenkám a vlivu západního světa (2.30 a 2.31). Nezdá se nicméně, že by všechny departmenty LSE s těmito ideály (a především jejich aplikací při přijímání studentů) souhlasily (podrobná diskuse je v bodech 2.11-2.31 zprávy).

Za druhé, Saifovy pracovní „postupy“ při psaní disertace budou patrně vyžadovat novou definici typu a rozsahu „pomoci“, jakou může osoba při psaní disertace (či jakékoliv jiné kvalifikační práce) obdržet, aniž by se jednalo o práci jiné osoby. Jako plagiát nejčastěji vnímáme opisování bez udání pramene. Jak ale nazvat situaci, kdy osobní poměry „nebohého doktoranda“ umožňují najmout si na práci na disertaci „osobního vědeckého sekretáře“? (podrobný popis jeho činnosti je v bodech 2.55 – 2.60) Kdyby psal daný „sekretář“ disertaci pro někoho jiného celou sám, pak je věc jasná. Co když ale vychází z nadiktovaných myšlenek svého pána a vládce, které pak (patrně „kreativně“) rozpracovává, nicméně je nedále s „autorem“ konzultuje? Některé myšlenky tak jistě „autora“ budou, určit přesný podíl je však nemožné. Osobně se domnívám, že podobný systém práce je již za hranicí. Tato hranice je zde nicméně obtížně uchopitelná. Ostatně postup některých nechvalně známých profesorů, kteří „napíší kostru“ či hlavní text a pak svého asistenta či doktoranda nechávají „dopsat detaily“ či poznámky pod čarou, není ve své podstatě vlastně až tak odlišná.

Odlišit jednotlivé případy a míru vnější „pomoci“ nebude snadné. Sám Lord Woolf (v klasické technice psaní anglických rozsudků skrze drobné odlišování skutkových okolností) vypočítává řadu případů, kdy autor textu dostává vnější pomoc – od korektury jeho textů rodilým mluvčím pokud píše v cizím jazyce až po obsáhlé věcné připomínky od kolegů (2.105). Mít svého osobního vědeckého sekretáře se nalézá nicméně za hranicí s ohledem na rozsah pomoci. Jak Lord Woolf uzavírá za pomoci hezké metafory: považovat se za baletního mistra, který udává celkový směr představení, je něco jiného, než sám tančit (2.133). Při psaní disertace je vyžadován nicméně právě ten osobní tanec …

Nejen o (některých) amerických orchestrech

2011-12-04T10:22:00.002+01:00

Z povahy mého povolání vyplývá, že hodně cestuju, a tak se nezřídka stává, že přejí-li si novináři zeptat se na něco, co předpokládají jako čtenářsky zajímavé, dotazují se na takzvané národnostní rozdíly mezi orchestry, které na svých cestách řídím. Téma je to nepochybně podnětné, ale většinou nedojde k jeho úspěšnému rozvinutí – tak košatá záležitost se jednoduše nedá uchopit v jednoodstavcovém formátu. Druhý problém, který se věci klade do cesty, je neustálá hrozba plochého generalizování a vyjadřování skutečností, které stejně každý ví. Nikoho jistě neohromí poznání, že Japonci jsou velice disciplinovaní, Italové neřízené střely a Francouzi nekoneční diskutéři. Otázkou rovněž je, zda se vůbec dají národnostní specifika úspěšně podchytit u tak speciálního uskupení lidí, jakým je orchestr. Nemohu však popřít, že pozorování rozdílů mezi mentalitami hudebníků v různých zemích je i pro mě zábavné a citelné, často bytostně.

Existují například tři oblasti, ve kterých se mi zdají odlišnosti velice podnětné. První je poměr k neznámému, druhou, která s první hodně souvisí, posuzování autority dirigenta a třetí míra, s jakou orchestrální hráči vnímají důležitost pravidel. Jede-li „mladý a nadějný“ dirigent hostovat poprvé k neznámému tělesu v zahraničí, je pro něj docela tvrdý oříšek přivézt takový program, který by v sobě skloubil dostatečnou výzvu v podobě neohraného repertoáru, dostatečnou jistotu, že věc nepřeroste orchestru technicky přes hlavu, a dostatečnou popularitu. Je mnohonásobně ověřenou skutečností, že šokovat své nové spolupracovníky pouze programem, který bude po všech stránkách ztělesněná neznámá, ještě nikomu moc uznání nepřineslo. Člověk sám může nabýt misionářského rozechvění a posléze třeba i vnitřního tepla z dobře vykonaného úkolu, ale vedení instituce, muzikanti sami a v neposlední řadě často i publikum bývají rozpačití. Obzvlášť na prvním dostaveníčku s doposud osobně nepoznaným ansámblem se proto snažím kombinovat repertoár dobře známý i dostatečně inovativní. Vznikají tak ale přece jen situace, kdy daný orchestr hraje dílo, které doposud nepoznal nebo které hrál naposledy třeba před mnoha lety. Pocit „neznámého“ však může přinést naopak i osobitá interpretace dobře zažitého díla – a to je pak třecí plocha ještě drsnější. Pro mě osobně je ochota hudebníků prozápasit se například takovým neznámým Janáčkem, který je proslulý svým bohorovným nezájmem pokusit se v notách vyjádřit své geniální a dokonale originální myšlenky srozumitelně, natožpak „tradičně“, měřítkem jejich kulturní otevřenosti. Celá věc krom toho nastavuje zrcadlo člověku samému: v jednodušší situaci se vlastní názorová a emocionální strnulost odhalí málokdy. Teprve když se setkáte se znatelným materiálovým či postojovým odporem druhé strany vůči dílu, které je pro vás národním dědictvím a každodenní mízou, pozastavíte se v tomto světle i nad vlastními postoji k cizím kulturám. Největší otevřenost, zdá se mi, v tomto ohledu vykazují národy anglosaské a Japonci.

Ve věci autority dirigenta mi dovolte strožejší rozlišení. Domnívám se, že jsou orchestry, které vidí v novém příchozím a priori třídního nepřítele, a teprve když se ukáže, že dotyčný něco umí (někdy je k tomu ovšem příležitost pohříchu nulová), jsou ochotni si ho oblíbit. Jiná tělesa však fungují opačným směrem: ráda vidí v neznámém spolupracovníku šanci na osvěžení, a teprve když se toto nedostaví, je nad ním učiněn křížek. Nezastírám (a nebudu v tom zřejmě sám), že druhý způsob je neskonale milejší, a to snad i tehdy, když jsou očekávání nereálně vysoká. První, nepřátelský způsob jsem přitom vypozoroval předně ve středoevropské (nebo snad – s menším zacílením – v „kontinentální“) oblasti. Jiní by možná byli příkřejší a mluvili by o „české specialitě“. Kus pravdy na tom asi je – v postkomunistických zemích obecně je fenomén „třídního nepřátelství“ stále ještě pochopitelný, a to nejen kvůli finančnímu ohodnocení muzikantů (čím vyšší zastoupení mladší generace v orchestrech těchto zemí, tím větší šance úbytku tohoto postoje – i když... mladí se od starých zrovna v tomto ohledu moc rádi učí). Ale vždycky mi připadalo, že k témuž dochází podobně často i v Německu či Rakousku, v některých oblastech Francie, ledaskde v severní Itálii. Čím jižněji se vydáme, tím úměrněji vzrůstá ochota uznat „velitele“ s mírou excentričnosti, moci, pádné autoritativnosti a ochoty jít do přímého boje bez vyjednávání, případně však také nepřímo úměrně k vyžadování disciplíny. Pokojnější národy severské a „ostrovní“ (Skandinávci a Angličané) nemají s touto oblastí valný problém. Rozumějte, ani v nejmenším to neznamená, že nejsou kritické, ba snad právě naopak. Ale neprojevují onen předsudečný tik nenávisti vůči někomu, kdo se už jen opovažoval postavit se před ostatní a udávat věci směr. Vždycky se mi zdálo, že posuzují dirigenta skrze obsah, případně poutavost toho, co říká, ukazuje a prožívá, nikoli skrze úspěšnost a razanci řešení hádanky „spravedlnosti“ jeho vůdcovství. Připravuju-li na zkoušky v jižní Itálii, zabývám se v prvním plánu tím, jak své svěřence vůbec zpacifikovat. Jedu-li do Skandinávie (ale také třeba do Holandska a podobně), snažím se vyhmátnout na prvním místě autenticitu a zajímavost řešení dané hudební výzvy, neboť je zásadní, aby bylo mé počínání pravdivé a věrohodné, nikoli jestli jsem ras. Není od věci zmínit pak ještě jednu s tím spojenou skutečnost. Jak jsem mohl poznat, v mnoha institucích v Čechách (a snad právě i v bezprostředně okolních zemích) se traduje, že je dirigentovi v podstatě zapovězeno cokoli orchestru na zkoušce verbálně sdělovat. Každé „zbytečné“ slovo, byť by šlo k podstatě interpretace, je hřebíčkem do dirigentské rakve, neboť (pochopitelně přece!) unavuje, jeho přičiněním hrozí nebezpečí citové zátěže nebo dokonce přímé kritiky, a hlavně se jím oddaluje okamžik odchodu z práce. Čím dále však odjedete (nota bene Japonsko, USA, Austrálii apod.), tím vděčnější jsou hudební tělesa za (samozřejmě dostatečně poutavý) slovní výklad čehokoli, co se váže k prováděnému úkolu. Namítlo by se, že je přece jasné, že se sluší vysvětlit americkému klarinetistovi, o čem prostřednictvím jeho vášnivého tónu úpí Bulbův chrabrý syn Ostap vpleten v kolo polskými nepřáteli, nebo osvětlit, co je to vlastně ten „Husita“, když na jeho hudební charakteristiku spotřebuje Bedřich Smetana hned dvě symfonické básně. Avšak zkuste v českém orchestru rozepříst finský epos Kalevala či přítomnost mexických názvuků v americké hudbě! Hodně štěstí!

Asi nejzajímavější oblastí je mi ale stejně poměr orchestrů k danostem, tradicím a pravidlům. Zde se musím našich (a evropských) těles spíše zastat. Věc pravidel je navýsost ožehavá – bez nich to nejde, ale jsou-li přítomna jen ona, bez svobody, třeba dokonce „sobě samým navzdory“, zmírá umělecký duch. Záleží tu v kostce na tom, jak moc se cítí umělci na pódiu „v práci“. Po mnohý „prohraný“ čas je to všude jistě živobytí jako každé jiné. Jde však o to, zda vůbec existuje možnost na to, že se danou věcí vydělává, popřípadě že se naplňují zaběhnuté mechanismy a zvyky (tj. rutina), aspoň tu a tam zapomenout. Jednou za dlouhé období se takový moment dostaví v každém tělese, ale krásné orchestry jsou předně ty, u nichž je jevem pravidelným. „Vynikající“ (v záporné kolonce) jsou zejména mnozí Američané. Je zřejmě dílem neutěšené místní historie vztahu orchestr-dirigent v minulosti (v první půli 20. století), že tam nabyla plošně bezbřehého významu instituce odborové organizace. Často se také stává, že do nejmenšího detailu hladce a skvěle fungující management stojí ve značném kontrastu vůči čistě hudební kvalitě tělesa, k jehož uměleckému rozkvětu přece všecka administrativa vposledku slouží. Je smutným obrázkem, jestliže je vše precizně zorganizováno a vše dokonale klape přesně do okamžiku, než vám pod rukama zazní první tón. Tohle pochopitelně neplatí pro ty nejlepší orchestry, přesto je však až neuvěřitelné, jak dokonalého servisu lze v amerických institucích běžně dosáhnout na organizační úrovni v kontrastu s „prostým“ lámáním uměleckého chleba. (U nás bývá tento problém často přesně opačný).

Ale abych byl konkrétní. Patří k právům a hlavně povinnostem hostujícího dirigenta, aby před svou cestou za daným orchestrem v USA vyplnil zaslaný formulář (formuláře tam existují s prominutím pro každé... kýchnutí). Tam se napíše, odkdy dokdy se ta která skladba, ta která její část, v tom kterém počtu lidí, s těmi kterými sebeminiaturnějšími změnami, bude zkoušet, a v zásadě se kolektiv budoucích spolupracovníků připraví na jakýkoli náznak neobvyklosti, který by mohl náhodou nastat. Podepíšou se podmínky každodenního soužití (k bonbonkům mých zkušeností patří klauzule, která mi jako dirigentovi zapovídala použití vody po holení, neboť první violista orchestru špatně snášel parfémy a v případě učichnutí by byl býval oprávněn opustit uprostřed produkce pódium) a s předstihem několika měsíců (někdy ještě i předtím, než u vás začne opravdu detailní studium partitury) se pošlou na místo činu. Dospěje-li do doby příjezdu na zkoušky dirigent k poznání, jež nevyhnutelně vede ke změně postoje k tomu či onomu, má smůlu. Představte si to na tomto příkladě: Jedna ze zkoušek je plánována od 14 do 16.30 hodin. Dirigent nahlásil, že nejdříve se bude nacvičovat Dvořákova symfonie, po pauze (která se musí uskutečnit nikoli dříve než hodinu po začátku, ale nikoli později než hodinu a čtvrt) Franckova symfonická báseň. Množství a složení lidí, kteří jsou potřeba pro provedení obou těchto skladeb, je identické. V průběhu předchozí společné práce se však ukáže, že symfonie jde docela hladce, symfonická báseň však více než ztěžka – přitom dané odpoledne je posledním okamžikem, kdy lze dosáhnout pokroku. Dirigent tedy promluví a dotáže se, zda by dotyční souhlasili, aby se zkoušel Franck, nikoli Dvořák, jak tištěno, přičemž to ale znamená pro všechny nulovou změnu v prezenci. V tu ránu se zvedne předseda odborové organizace a prohlásí: „To není možné.“ A na dotaz „Pročpak?“ odvětí: „Je to proti pravidlům.“ V těchto souvislostech vnímám jako závan čerstvého vzduchu, dokážou-li se některé české orchestry ještě i v této „vyspělé“ době dohodnout, že je-li to ku prospěchu věci (nebo snad – dokonce! – ku potěše mysli), nemusí se za každou cenu zvednout a odejít, dosedla-li rafička neúprosných hodin do hnízda cifry označující konec zkoušky, když zbývají k dokončení skladby opravdu pouhé dvě tři strany partitury rychlého tempa (což může odpovídat třeba 30 vteřinám fyzického času). Zatímco zde postačí smysluplnost předcházející dirigentovy práce, pohled žádající o pochopení a následné „děkuji“, ve Státech nic takového nepřipadá v úvahu. I kdyby zbývaly pouhé dva tóny, zřízenec tleskne a hráč se zvedá. Je to jen a jedině vina „velitele“, že nedokormidloval svěřenou loď do přístavu zavčas. Jakmile tiknou hodiny, skáče se přes palubu. Pochopitelně – tento velmi nedokonalý příměř má jeden háček: aby mohl ve své kulhavosti platit, musí se především všichni shodnout, že vůbec existuje nějaká „společná loď“. A to bývá těžké, přetěžké...

Ivo Telec: Svařák

2011-12-02T14:16:00.003+01:00

Čteme-li nebo slyšíme-li německé slovo Glühwein, vybaví se nám adventní čas Vánoc, období zimy, vůně a chuť svařeného vína se skořicí a hřebíčkem, nejčastěji vína červeného, léta prodávaného na vánočních trzích. Vyvolá se nám představa „svařáku“, pocházejícího původně z Německa. Tato navozená představa nemá být klamná.

Glühwein tradičně slouží jako běžné obchodní pojmenování druhu aromatizovaného, výrazně vonícího, vinného nápoje získaného výhradně z červeného vína nebo bílého vína a cukru, který je aromatizován skořicí a hřebíčkem. Je-li tento vinný nápoj připravován z bílého vína, musí být pojmenování Glühwein doplněno slovy „z bílého vína“. Jedná se tedy o obecný název druhu aromatizovaného vinného nápoje neboli o druhový název.

V produkujícím členském státě Evropské unie, např. v Německu, Rakousku, ale i v Česku, lze druhovým pojmenováním Glühwein jednoduše nahradit jinak právně povinné popisně druhové označení „aromatizovaný vinný nápoj“. Fiktivní rozumný zákonodárce předpokládá, že rovněž tak fiktivní průměrný spotřebitel ví, oč se v těchto státech jedná i bez popisné kategorizace. V ostatních členských státech, kde se tento aromatizovaný vinný nápoj nevyrábí a kde tudíž lze rozumně očekávat menší ponětí veřejnosti o něm, lze druhovým výrazem Glühwein pouze doplnit povinné, vysvětlující, obchodní pojmenování „aromatizovaný vinný nápoj“.

Žádný nápoj, a to ani jiný vinný nápoj aromatizovaný, který nesplňuje věcné požadavky (specifikaci) stanovené právním předpisem pro Glühwein, nesmí nést obchodní označení tohoto druhu. V opačném případě by mohl být zákazník uveden v omyl, co si vlastně kupuje a pije. Oprávněná očekávání určité vůně a chuti by mohla být zmařena.

Pouze takový aromatizovaný vinný nápoj, který je v souladu s právním vymezením stanoveným pro nápoj obecně zvaný Glühwein, může být u nás uváděn na trh k lidské spotřebě s označením užívajícím taková slova nebo obraty, jako jsou například svařené víno „druhu“ Glühwein anebo „svařák“ ve „stylu“ či „chuti“ Glühwein apod.

Druhové obchodní pojmenování aromatizovaného vinného nápoje Glühwein může být nahrazeno zeměpisným označením Nürnberger Glühwein, které nesmí být překládáno do jiných jazyků. Nürnberger Glühwein sdílí od roku 1991 společný právní osud jako zeměpisná označení Vermouth de Chambéry či Vermouth di Torino. Tato skutečnost je významná pro právo duševního vlastnictví.

K nahrazení výrazu Glühwein zeměpisným označením Nürnberger Glühwein smí ale dojít jen tehdy, jestliže výrobní fáze tohoto aromatického vinného nápoje, během níž zeměpisné označení Nürnberger Glühwein získává své charakteristické a konečné vlastnosti jako je vůně po borůvkách, probíhá v norimberské zeměpisné oblasti v Bavorsku v Německu; a to za předpokladu, že spotřebitel není uváděn v omyl, pokud jde o použitou surovinu; např. musí být použito víno červené.

Nürnberger Glühwein se v roce 1991 stalo v Evropském hospodářském společenství zeměpisným označením přímo ex lege. Právní povahou se jedná o veřejný statek, určený k veřejnému užívání kýmkoli při splnění patřičné specifikace tohoto vinného nápoje. Zeměpisně je toto označení odvozeno od „vánočního města“ Norimberku, známého svými vánočními trhy, „Christkindlesmärkten“. Viz zde: http://www.christkindlesmarkt.de/index.php?navi=1&rid=1

Podrobnosti zmiňovaného zeměpisného označení určuje nařízení Rady (EHS) č. 1601/91 ze dne 10. června 1991, kterým se stanoví obecná pravidla pro definici, označování a obchodní úpravu aromatizovaných vín, aromatizovaných vinných nápojů a aromatizovaný vinných koktejlů, (L 149 Ú. v. z 14. 6. 1991), které se řadí mezi unijní právní předpisy o označeních zeměpisného nebo tradičního původu zboží. Proto toto nařízení patří mezi prameny práva duševního vlastnictví a je součástí českého právního řádu. V současnosti ale již byl podán návrh na nahrazení tohoto nařízení úpravou novou.

Doplňme, že vedle toho všeho je slovo Glühwein obsaženo v několika ochranných známkách zapsaných pro svařená vína či aromatizované nápoje s obsahem vína, k nímž svědčí výsadní známková práva určitých majitelů těchto označení. Na úrovni EU můžeme zmínit zapsanou slovní ochrannou známku Společenství ve znění Festtags Glühwein s právem přednosti od 27. 11. 2009 (č. přihlášky 8754831) nebo barevnou obrazovou ochrannou známku Společenství zobrazující láhev s etiketou a s právem přednosti od 4. 8. 2009 (č. přihlášky 8471336) či takovéto další barevné obrazové známky obsahující vinné etikety (č. přihlášky 8413957 s předností od 8. 7. 2009 nebo č. přihlášky 2738896 s předností od 18. 6. 2002). Řadit sem můžeme i další barevnou obrazovou ochrannou známku Společenství s právem přednosti od 18. 6. 2002, která zobrazuje švabachem psaný bílý nápis Christkindles Glühwein provedený do vodorovných oblouků na černém pozadí, jež má zjevně navozovat tradici. Patří sem i slovní známka Christkindles Glühwein s právem přednosti od 14. 5. 2002 (č. přihlášky 2697530).

Kromě různých německých ochranných známek obsahujících slovo Glühwein můžeme zmínit i českou zapsanou ochrannou známku (č. zápisu 297188 s právem přednosti od 1. 2. 2006), jež má norimberského přihlašovatele i vlastníka. Známka to je kombinovaná (slovní a obrazová) a zároveň barevná. Ochranná známka obsahuje vinnou etiketu, na níž je nakreslena postava babičky (německy Oma), prodejní bouda (německy Bude) a napsána jsou slova Omas Glühwein a Omas Glühwein-Bude. Srov. http://isdv.upv.cz/portal/pls/portal/portlets.oza.vysledek

Na svařené víno, Glühwein, tedy můžeme právně nazírat soukromoprávním pohledem obecného názvu druhu aromatického vinného nápoje, jenž je běžným druhovým názvem bezprostředně sloužícím k ochraně subjektivních práv spotřebitelských, a dále soukromoprávním úhlem zeměpisného označení určeného k veřejnému užívání (veřejného statku), jehož účelem je odlišit charakteristický norimberský zeměpisný původ vinného nápoje.

Konečně můžeme pohlížet na svařené víno prostřednictvím subjektivních soukromých známkových práv, jejichž výkon podléhá souhlasu vlastníka ochranné známky a která slouží k rozlišení určitého aromatizovaného vinného nápoje jednoho výrobce od těchto nebo podobných nápojů jiných osob. Na známkoprávní závadu přitom není, jestliže ochranná známka pro aromatizovaný vinný nápoj je tvořena druhovým obchodním označením Glühwein, není-li tento druhový název výlučným obsahem ochranné známky.

Podobně bychom mohli pokračovat u Vermutu …

Předvánoční Jiné právo jinak: s Jakubem Hrůšou

2011-12-02T12:29:00.002+01:00

Markétě Trimble moc děkujeme za její zajímavé příspěvky v listopadu a těšíme se, že se s ní na stránkách Jiného práva potkáme třena jako s Občasnou bloggerkou.

Na předvánoční čas jsme si pozvali zcela zvláštního hosta – dirigenta Jakuba Hrůšu, kterého mnozí naši čtenáři budou znát jako například druhého nejmladšího dirigenta, jenž zahajoval Pražské jaro (tím úplně nejmladším – o 2 měsíce – byl Václav Neumann), nebo jako nedávného vítěze konkursu na hudebního ředitele Královské dánské opery. Jakub je i šéfdirigentem Pražské komorní filharmonie, hudebním ředitelem hudebního festivalu Glyndebourne on Tour a také hlavním hostujícím dirigentem Tokio Metropolitan Symphony Orchestra (a mohl bych pokračovat, více se o Jakubovi můžete dozvědět na jeho osobních stránkách). Jen ještě zmíním nejčerstvější Jakubův úspěch - britský hudební časopis Gramophone magazine Jakuba v článku „Today’s Young Maestros, Tomorrow’s Conducting Icons“ označil za jednoho z 10 světových mladých dirigentů „on the verge of greatness“ (doslova „na pokraji velikosti“).

Jakubův příspěvek v Jiném právu literárním nás navnadil, a tak se těšíme, čím přispěje k předvánoční atmosféře na našem blogu.

Dnešní novelizace obchodního zákoníku

2011-11-29T22:37:00.002+01:00

Dnes byl ve Sbírce zákonů pod č. 351/2011 Sb. vyhlášen zákon novelizující obchodní zákoník. Ač je vlastní legislativní text poměrně nepřehledný, obsahuje množství významných změn.

Níže zmiňuji některé, které mne zaujaly:

1. Nejvýznamnější (či alespoň nejzajímavější) změnou je zavedení nového textu § 386 odst. 1 obch.zák., který bude nově (od 1.1.2012) umožňovat v obchodních vztazích vzdát se či omezit právo na náhradu škody, a to i před porušením povinnosti, z něhož škoda vznikla. Taková možnost nebude dána u škody způsobené úmyslně. Tuto změnu jistě aplikační (komerční) praxe přivítá, když se tak české právo přikloní k řešení, které je obvyklé i v jiných právních řádech (kontinentálních i anglosaských), vůči nimž dosavadní striktní česká úprava (ponechme stranou snahy o méně striktní interpretaci i dosavadní úpravy) působila jako anachronismus.

2. Další rozhodně zajímavou změnou je nový §66d, který je zjevným pokusem řešit problematiku souběhu funkce člena statutárního orgánu a výkonu pracovního poměru pro příslušnou obchodní společnost (na toto téma se již popsaly stohy papíru). Nová úprava umožňuje, aby statutární orgán pověřil jinou osobu výkonem obchodního vedení (v případech, kdy se nejedná o činnost, kterou by musel vykonávat výlučně stat. org.), která takovou činnost může vykonávat i v pracovním poměru. Současně se přitom uvádí, že taková osoba může být současně i členem statutárního orgánu. Ustanovení odstavce 2 §66d pak stanoví, že takovým pověřením není dotčena odpovědnost statutárního orgánu. Jsem zvědav, do jaké míry nové ustanovení stávající problémy a jejich "kreativní" řešení vyřeší, resp. usměrní. Zřejmě bude daná úprava způsobilá řešit případně namítané neplatnosti pracovních smluv (byť nebude zřejmě způsobilá zhojit případnou neplatnost minulou) na základě judikatury pracovního senátu NS. Již zřejmě není plně způsobilá řešit problematiku jednání zaměstnance jako zákonného zástupce obch. společnosti, pokud je současně členem statutárního orgánu a zapsaný způsob jednání neumožňuje jeho samostatné jednání. Uvidíme, jak se s tím praxe popere. Zřejmě jde nicméně o krok správným směrem.

3. Upravuje a vylepšuje se (byť rozhodně ne k dokonalosti) i znění často diskutovaného a mnohdy kontroverzního §196a obch.zák.

4. Ustanovení §355, které upravuje problematiku odstupného, se vypouští z výčtu kogentních ustanovení v §263 odst. 1 obch.zák., čímž se zejména umožní smluvně vyloučit někdy paradoxní důsledky odst. 2 §355 (který vylučuje sjednat odstupné za situace, kdy došlo byť jen k částečnému plnění sjednaného závazku). Právní stav se tak v tomto směru vrátí zpět do období před 1.1.2001, kdy bylo dané ustanovení také "jen" dispozitivní. Ostatně se podle mého názoru muselo v rámci velké novely obch.zák. dostat do výčtu kogentních ustanovení jen omylem, ale možná se v tomto směru pletu.

5. Nové ustanovení §28 odst. 2 změní podobu výpisů z OR, na kterých se již nebudou uvádět rodná čísla fyzických osob, byť pro účely zápisu je bude třeba uvádět.

6. Novela se snaží (srov. doplnění §2 odst. 3 a §37 odst. 2) také omezit praxi tzv. fiktivních sídel tím, že požaduje existenci a doložení právního důvodu užívání prostor označených jako sídlo v OR.

Jistě mi nějaké další změny unikly. Rád v tomto směru přivítán doplnění ze strany čtenářů, popř. jejich postřehy k předmětné novelizaci.

Obrácená diskriminace v praxi

2011-11-26T22:46:00.002+01:00

Jeden ze čtenářů Jiného práva – komentátorů vyjádřil zájem o příspěvek na téma vlivu pozitivní (obrácené) diskriminace na přijímací řízení na právnické fakulty v USA. Pozitivní diskriminace, tedy protežování menšiny na úkor většiny, je samozřejmě složité téma, které se v USA netýká jen černochů nebo indiánů, ale také hispánců (a v rámci této menšiny hispánců různého původu), asiatů, žen, homosexuálů a řady dalších skupin. Nemohu poskytnout hlubší rozbor této problematiky v rámci amerických právnických fakult obecně – můžu jen popsat, co se v této věci děje na Právnické fakultě Nevadské univerzity, kde působím. Nejprve si ale dovolím podělit se o zážitek, který může být považován za případ pozitivní diskriminace. Není to sice zážitek z přijímacího řízení, ale od soudu, a tak snad bude čtenáře Jiného práva také zajímat.

Příběh se odehrál před několika lety při výběru poroty pro civilní řízení před jedním z okresních soudů státu Kalifornie. Ve výběru porotců má první slovo soudce, který se zeptá pozvaných občanů, zda jim něco brání sloužit v porotě. Slečna, co se má za dva dny vdávat, bude omluvena, stejně tak pán, co se má každou chvíli vydat do porodnice asistovat u porodu svého dítěte, a voják, co má nastoupit do aktivní služby. Naopak kandidát na porotce, který se omluvil, že neumí psát, soudcem vyloučen nebyl. (Mimochodem, ten pán nakonec v porotě sloužil a byl vůbec nejpečlivějším porotcem ze všech. Hned první den požádal paní tajemnici o blok a tužku a vše si zaznamenával v náčrtcích.)

Pak jsou na řadě advokáti stran, aby vybrali porotce. V rámci výběru poroty má každá strana určitý počet kandidátů na porotce, které může bez udání důvodu ze služby v porotě vyloučit. Tento proces, takzvaný voir dire, je sám o sobě předmětem vědeckého zkoumání, vyučuje se o něm na právnických fakultách, a to i v samostatných výběrových předmětech (např. zde), píšou se o něm odborné knihy (např. zde), romány a filmové scénáře. Advokáti mají připravenu sadu otázek, které jim mají pomoci vyloučit porotce. V tomto řízení, které se týkalo prodeje nemovitosti, vyšlo velice rychle najevo, koho advokáti do poroty rozhodně nechtěli – kohokoli, kdo byl realitním agentem nebo kdo měl realitního agenta v rodině. Jak však porotci vypadávali, ukázalo se, že všichni vyloučení kandidáti byli asijského původu. V tom okresu bylo zkrátka nepoměrně vyšší procento realitních agentů v této skupině obyvatel.

Zhruba ve dvou třetinách voir dire, když začínalo hrozit, že v porotě možná vůbec žádný občan asijského původu nebude, přerušil soudce řízení a vyzval advokáty, aby ho následovali do kanceláře. Soudce advokátům oznámil, že ví naprosto přesně, proč vylučují všechny asijské kandidáty, ale že takto to dál nepůjde. Pronesl nádhernou přednášku o historii porotního systému v systému common law, o americké Ústavě, americké demokracii a demografickém složení okresu. Zdůraznil, že i když jejich kritérium výběru porotců nediskriminuje nikoho na základě národnosti nebo etnického původu, výsledek jeho aplikace je jednoznačně diskriminační, protože vede k vyloučení všech asijských porotců. „Porota prostě musí vypadat jako tento okres,“ prohlásil. Všichni tři se vrátili do soudní místnosti a pokračovali ve voir dire. Ze dvanácti členů poroty a dvou náhradníků byli nakonec tři porotci asijského původu.

Jak je to tedy s přijímacím řízením na Právnické fakultě Nevadské univerzity? Nejprve je na místě připomenout, že Nevadská univerzita je univerzitou státní a že fakulta je jedinou právnickou fakultou ve státě Nevada. To znamená, že fakulta má významné povinnosti vůči obyvatelům Nevady. Za jednu z těchto povinností je považováno to, že bude vychovávat právníky, kteří, tak jako porotci u onoho kalifornského soudu, budou pokud možno representovat všechny obyvatele státu. Zkrátka, kdyby nastoupila celá advokátní komora, měla by vypadat jako stát Nevada. Fakulta by tomuto výsledku měla napomoci.

To ovšem neznamená, že by fakulta za každou cenu přijímala uchazeče o studium bez požadovaných výsledků z předchozího vzdělání jen proto, že jsou černoši, indiáni nebo hispánci. Existují jisté minimální požadavky – minimální průměr známek z pregraduálního studia a minimální počet bodů ve standardizovaném přijímacím testu LSAT – bez kterých se na fakultu dostat nelze. Ostatně tato čísla jsou významnou součástí koeficientu, který určuje umístění fakulty na žebříčku právnických fakult v USA, takže jakékoli snížení těchto čísel by fakultu značně poškodilo (viz metodika žebříčku fakult U.S. News and World Report zde). Pokud uchazeči tyto minimální požadavky splňují, nastupuje zvážení dalších faktorů. Průvodní dopis a esej, ve kterém se student představí, může ledaccos doplnit ke strohým číslům. A zde národnostní nebo etnický původ může hrát roli – i když zdaleka ne prvotní.

Jedna fáze přijímacího procesu, kde se menšinám věnuje obzvláštní pozornost, je po odeslání oznámení o přijetí. Studenti pak mají několik měsíců, během nichž se rozhodují, zda nastoupí na tuto fakultu nebo případně na jinou, která je také přijala (studenti se běžně hlásí na několik fakult). V tomto bodě se studenti rozhodují podle žebříčku fakult, dosažitelnosti stipendií, výšky životních nákladů, ale také podle toho, zda se fakulta nachází ve městě, které je jejich menšině příznivě nakloněno, a ve kterém je šance nalézt si životního partnera ve stejné etnické skupině. Tak se může například stát, že Nevadská univerzita přijde o řadu přijatých černošských studentů. Černošská populace v Las Vegas a okolí totiž není velká a bohužel je do značné míry soustředěna v samostatném městě Severní Las Vegas, známém vysokou kriminalitu. Přijímací komise se snaží s těmito studenty promluvit alespoň telefonicky, podporu jim rovněž nabídne organizace černošských studentů, která na fakultě působí.

Nelze popřít, že uchazeči, kteří se na fakultu nedostanou, se mohou domnívat, že byli vytlačeni menšinovým uchazečem. Podobně později si uchazeči o zaměstnání stěžují, že jsou v nevýhodě v porovnání s černochy, hispánci, ženami atd. Na to se nedá nabídnout jiná útěcha, než že „discriminated groups always perform better“ – tedy empiricky naprosto nepodložené tvrzení, že talentovaní jedinci v diskriminovaných skupinách dosahují lepších výkonů než ti ve skupinách nediskriminovaných. Pokud se tedy „většinoví“ uchazeči cítí diskriminováni, měla by být naděje, že si povedou ještě lépe než kdy předtím.

S americkou přecitlivělostí na otázky národnosti a etnického původu se člověku z jiného prostředí těžko smiřuje. Otázky v dotaznících vyptávající se na národnost, etnický původ, rasu, musí leckterého Evropana prostě urazit. Navíc se může zdát, že k takové přecitlivělosti nejsou žádné důvody, že je přehnaná a zastaralá. Avšak po návštěvě některých amerických států a regionů mnozí změní názor. Když navíc uvážíme, že značná část obyvatel pamatuje doby, kdy existovaly zvláštní vchody pro barevné, kdy autobusy měly speciální sekce pro barevné, kdy byla v některých státech zakázána smíšená manželství (zákony zakazující smíšená manželství byly prohlášeny za protiústavní až v roce 1967), jde z toho mráz po zádech. Soudci byli všichni běloši, advokáti byli všichni běloši, prokurátoři byli všichni běloši. Možná by to tak v právní profesi bývalo mohlo zůstat. Zkušenost ale potvrdila, že etnicky jednolitá právní profese nezajistila rovný přístup k právu všem skupinám obyvatel.

(Otázkou pozitivní diskriminace v přijímacím řízení na vysoké školy se zabýval Nejvyšší soud USA v případu Bakke (zde), ve kterém sice soud prohlásil zvláštní přijímací řízení na lékařskou fakultu Kalifornské univerzity v Davisu za neústavní, ale rovněž připustil, že otázka rasy či etnického původu může v přijímacím řízení hrát určitou úlohu.

Objevují se návrhy, aby různorodost přijatých studentů byla jedním z faktorů pro vytváření žebříčku právnických fakult – viz např. zpráva zde.)

Správná chvíle pro mezinárodní úmluvu o provozování hazardních her na internetu?

2011-11-19T19:13:00.005+01:00

Během Mezinárodní konference o hazardních hrách organizované Mezinárodní asociací pro poradce hazardního průmyslu (International Association of Gaming Advisors – IAGA) v Las Vegas ve dnech 30. září až 2. října 2011 jsem navrhla André Wilsenachovi, řediteli Kontrolní komise pro hazardní průmysl ostrova Alderney, že nastal ten pravý čas zvážit možnost ujednání mezinárodní úmluvy o provozování hazardních her na internetu. Rozhovor se týkal tohoto tématu nejen proto, že pan Wilsenach sehrál klíčovou úlohu při vytvoření modelové regulace internetového hazardu, ale také proto, že se na toto téma soustředila i celá konference. Všechny panelové diskuse, ač zaměřené i jiným směrem, se vždy vrátily k otázce regulace na internetu.

Vzhledem k tomu, jak značné rozdíly v názorech na internetový hazard panují nejen mezi zeměmi, ale i v jednotlivých zemích (například mezi jednotlivými státy USA nebo německými spolkovými zeměmi), zdá se poněkud nesmyslné uvažovat v této chvíli o mezinárodní úmluvě o internetových hazardních hrách. Avšak diskuse během konference ukázala velký zájem o právní úpravu mezi regulatorními orgány a provozovateli hazardních her, a to na federální či vyšší úrovni (v USA a Německu na federální úrovni, v celé Evropě pak na úrovni Evropské unie). Zároveň účastníci konference vyjadřovali obavy, zda je vůbec možné dosáhnout účinné regulace na internetu – v prostředí postrádajícím fyzických hranic. Regulace byla doposud účinná, pokud provozovatelé hazardních her na internetu museli umístit své servery (nebo použít servery umístěné) v místě fyzicky dosažitelném pro daný regulatorní orgán. Jakmile jsou však servery umístěny jinde, výkonná moc regulátorů je značně omezena, ne-li zcela vyloučena. Z pohledu provozovatelů je však případná povinnost umístit servery v každé zemi, ve které obdrží licenci pro poskytování internetových hazardních her, značně omezující a technicky problematická, zvláště pokud doufají, že využijí tzv. cloud computing pro chod svých internetových produktů.

Mezinárodní úmluva by regulaci internetového hazardu významně pomohla, protože by mohla přispět k účinné regulaci na internetu a přitom zachovat možnost jednotlivých států regulovat internetový hazard dle vlastních představ, včetně možnosti hazard na internetu zcela zakázat. Úmluva by ani nevyžadovala, aby se státy shodly na jednotné úpravě regulace – definování a implementace licenčních a technologických standardů by byly nadále v rukou jednotlivých států (s výhledem, že možná někdy v budoucnu dojde k nějakému stupni harmonizace v těchto věcech). Namísto otázek, na kterých se státy neshodnou, by se úmluva soustředila na jeden bod, na kterém shoda mezi státy panuje – na potřebě účinné regulace hazardního průmyslu na internetu.

Územně definovaná regulace na internetu nemůže být účinná bez mezinárodní spolupráce mezi státy. Jednotlivé státy nemohou vytvořit hranice na internetu, které by zastavily přístup uživatelů připojujících se z daného státu k neregulovaným internetovým stránkám, které jsou nabízeny provozovateli působícímiz jiných států. Ačkoli se některé státy pokoušejí o vybudování firewalls nebo filtrování prostřednictvím poskytovatelů internetového připojení, takové zásahy čelí jak značnému veřejnému pohoršení, tak argumentům ústavního práva a lidských práv. Nejméně kontroverzní metoda teritoriálního vymezení internetu spočívá v použití tzv. geolokačních nástrojů, díky kterým provozovatelé internetových stránek zjišťují geografické umístění uživatelů a přizpůsobují obsah, který uživatelům poskytují, dle jejich umístění. I když tato metoda není bez problemů (viz pojednání na toto téma zde), je stále vylepšována a operátoři internetových stránek, regulátoři a soudy se na ni stále více spoléhají.

Mezinárodní úmluva by pomohla regulátorům ve vymáhání požadavku na použití geolokačních povinností těch provozovatelů internetového hazardu, kteří se nacházejí mimo jejich území. Například regulátor ve státě A nepovoluje jistý druh hazardních her. Poskytovatel provozující stránku W nabízí takovéto hry na internetu bez omezení, tedy i uživatelům připojeným na internet ze státu A. Provozovatel W provozuje stránky ze státu B, kde jsou takové hry povoleny. Úmluva by zajistila, že by regulátoři ve státě A mohli požádat regulatorní orgán ve státě B, aby jim poskytl asistenci a vymohl, aby poskytovatel W začal používat geolokační nástroje zamezující uživatelům připojeným z A přístup k hrám, které jsou v A zakázány. Mezinárodní úmluva by nastavila parametry a postupy takové asistence a poskytla by záruky státům, které hazardní hry nepovolují vůbec.

Nejen že nastala pravá chvíle pro sjednání mezinárodní úmluvy o hazardních hrách na internetu; problematika hazardu na internetu je vhodná pro mezinárodně-právní úpravu. To samozřejmě neznamená, že by sjednání takové úmluvy bylo jednoduché – jen shoda na základních pojmech by pravděpodobně byla náročná. Vyjednávání by bylo rovněž ovlivněno řadou obecných problémů, které nejsou specifické pro oblast internetového hazardu, ale které komplikují spolupráci států při výkonu rozhodnutí na internetu. V oblasti hazardu by však mohla mezinárodní spolupráci pomoci existence silného veřejného zájmu v jednotlivých zemích na regulaci internetových hazardních her – ať už zájmu vycházejícího z morálního přesvědčení, ze zájmu na zdanění hazardu na internetu, z nutnosti čelit organizované trestné činnosti, nebo z jiných pohnutek. Pokud by vyjednávání v oblasti internetového hazardu uspěla ve vyřešení otázek výkonu rozhodnutí na internetu, mohla by tato řešení přispět do obecné diskuse o vymáhání územně definovaných právních předpisů na internetu.

(Tento příspěvěk byl poprvé uvěřejněn 3. října 2011 na blogu právnické fakulty Nevadské univerzity zde.)

Svoboda shromažďovací a Occupy Wall Street

2011-11-17T16:34:00.007+01:00

„Nejvyšší soud státu New York“ (Supreme Court of the State of New York), což je přes svůj název prvoinstanční newyorský soud, vynesl důležitý předběžný verdikt v kauze hnutí Occupy Wall Street. Od 17. 9. 2011 začali aktivisté okupovat Zuccottiho park v dolní části Manhattanu, nedaleko Wall Street. Zuccottiho park je soukromá plocha, která byla od okamžiku svého vzniku věnována pro veřejné užívání. Vlastníkem je Brookfield Properties, Inc. V průběhu okupace vlastník změnil pravidla užívání parku. Nově zakázal v parku stany, kampování, ležení na trávě atd. Toto úterý v jednu hodinu ráno do parku vstoupila policie, která demonstranty z parku vyhnala. Ještě týž den padla dvě soudní rozhodnutí. První rozhodnutí newyorského soudu z úterního rána (v 6:30!), které policii zakázalo zasahovat proti demonstrantům, bylo ještě odpoledne nahrazeno novým předběžným opatřením, které bylo vůči demonstrantům již tvrdší.

V kauze Waller v City of New York prvoinstanční newyorský soud mj. rozhodl, že na protesty odehrávající se na soukromém pozemku, který byl věnován veřejnému užívání, se vztahuje ústavní ochrana svobody slova a svobody shromažďovací. V tomto bodě aktivisté uspěli. Ale i ústavní právo může podléhat omezením, která jsou přiměřená ve vztahu k čase, místu a způsobu konání protestu. Takovýmto přiměřeným omezením mohou být i nová pravidla, vytyčená vlastníkem pozemků v Zuccottiho parku: zákaz stavby stanů, používání plynu, shromažďování odpadků atd. „Navrhovatelé neprokázali, že mají [ústavní] právo zůstat v Zuccottiho parku s jejich stany, stavbami, generátory, a jinými instalacemi, které vylučují právo na veřejné užívání [parku] ze strany jiných […]“. Soud tedy nebrání demonstracím v Zuccottiho parku, brání ale dlouhodobé okupaci parku. Právo demonstrovat na veřejném prostranství se tedy podle prvostupňového soudu nerovná právu okupovat veřejné prostranství. Tím bylo přinejmenším soudem prvního stupně znemožněno pokračování okupační akce.

Je jasné, že věc úterním rozhodnutím neskončila. V New Yorku se asi protesty vystupňují, současně bude pokračovat právní bitva o výklad svobody shromažďovací. Připomínám, že obdobná hnutí začala na jaře ve Španělsku (a v jiném stylu též v arabském světě), není mi ale nic známo, že by v Evropě proti demonstrantům zasahoval stát, a svobodu shromažďovací vykládal v americkém stylu soud.

Volné místo na NSS (zn. jiný humor mezi zajíci a starými právními psy)

2011-11-14T13:07:00.000+01:00

Místopředseda Nejvyššího správního soudu hledá vhodného kandidáta na místo asistenta či asistentky.

Kromě zvyklých požadavků pro výkon této práce (především zpracovávání podkladových a dalších materiálů pro rozhodovací činnost soudce a pomoc při řízení správy soudu), kterými jsou především vysokoškolské magisterské vzdělání v oboru právo, bezúhonnost, české státní občanství, správné logické myšlení, dobrá schopnost právní argumentace, výborná znalost jednoho světového jazyka, znalost práce v právních informačních systémech včetně zahraničních, plná počítačová gramotnost (zde W7 a MS Office 2007) se dále požaduje:

- bezvadná znalost českého jazyka
- nadprůměrné stylizační schopnosti
- velmi dobrá orientace v právu soukromém, zejména obchodním
- dostatečně vyzrálá osobnost schopná bezproblémové spolupráce v kolektivu mladých právních zajíců a starých právních psů
- smysl pro humor, u Nejvyššího správního soudu „jiný“.

Jako bonus, který může v případě rovnosti bodů rozhodnout, budou vítány dobrý vztah ke krásné literatuře, vážné hudbě, modernímu výtvarnému umění, historii a znalosti z těchto oborů.

Šance uchazečů se zvyšují, protože osmý senát soudu hledá celkem tři asistenty, dva s nástupem „co nejdříve“.

Uchazeči zašlou svůj podrobný životopis a motivační dopis personálnímu oddělení soudu na adresu renata.balikova(at)nssoud.cz do konce listopadu. Předběžně vybraní se podrobí náročnějšímu písemnému testu, úspěšní pak také osobnímu pohovoru s celým senátem.

Jedná se o pracovní poměr na plný úvazek, který se řídí § 14 soudního řádu správního a dále zákoníkem práce. Platové ohodnocení se řídí zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a vyhláškou č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě.

Přeshraniční problémy v patentovém právu

2011-11-11T04:21:00.003+01:00

Z povahy věci by se zdálo, že v patentovém právu nemohou žádné přeshraniční problémy vyvstávat. Za stanovených podmínek poskytuje toto právo držiteli patentu časově omezený monopol na jeho vynález. Práva z patentu jsou ale teritoriálně omezena; je-li patent udělen německým patentovým úřadem, platí pouze na území Německa, pouze tam může dojít k porušení práv z tohoto patentu, a tato práva mohou být vymáhána pouze v Německu. Tato charakteristika práv z patentů je obecně známa a není ničím překvapivým. To, co není příliš známo, a co rozhodně stojí za zkoumání, jsou přeshraniční problémy, které vznikají právě kvůli územnímu omezení patentových práv.

První druh přeshraničních problémů souvisí s tím, že pro většinu držitelů patentů je obtížné a často vyloučené z finančních důvodů získat a udržovat patenty ve více než několika málo státech světa. Výsledkem je, že musejí přihlížet, kterak se podle jejich vynálezu vyrábí, užívá a prodává ve státech, kde patent nemají a kde tudíž nemohou práva z patentu vymáhat. Ve snaze postihnout takové užívání jejich patentů, obracejí se k právu v tom státě, kde patent mají, a pokoušejí se využít práv v tomto státě k postižení užívání patentu mimo tento stát. Příkladů ukazujících, jak může být patentové právo vztaženo na aktivity mimo daný stát, je řada. Nabídka učiněná v zahraničí k prodeji předmětu ve státě, kde je takový předmět chráněn patentem, může být postižena právem tohoto státu. Pokud tedy někdo v Norsku nabídne, že prodá vrtné zařízení do USA, může být postižen v USA za porušení patentu USA (viz rozhodnutí v Transocean Offshore v. Maersk zde). V Německu platí, že jakákoli nabídka učiněná v Německu k prodeji v zahraničí předmětu, který je patentován v Německu, je postižitelná podle německého patentového práva. Vystavování na veletrhu CeBIT v Hannoveru by tudíž bylo považováno za porušení německého patentu, pokud by bylo spojeno s nabízením předmětu k prodeji, byť jen do zahraničí (viz rozhodnutí ve věci Zeitlagenmultiplexverfahren zde). Navádění či napomáhání k porušení patentu mohou rovněž vést k postižení těch, kteří jednají v zahraničí.

Další druh přeshraničních problémů v patentovém právu souvisí s vymáháním paralelních patentů – patentů, které jsou uděleny v různých státech na stejný vynález. Pravidlem je, že práva z patentu musí být vymáhána ve státě, kde byl patent udělen – německý patent v Německu, japonský v Japonsku atd. Z pohledu mezinárodního práva soukromého by se mohlo jevit, že toto pravidlo nemá opodstatnění; je běžné, že soudy rozhodují ve věcech podle práva jiného státu, pokud mají pravomoc a příslušnost o sporu rozhodovat a kolizní předpisy určují použít zahraniční právo. Ostatně nařízení EU Řím II (zde) v článku 8 obsahuje úpravu aplikovatelného práva ve sporech o porušení práv duševního vlastnictví. Překážkou rozhodování o porušení zahraničních patentů je ale požadavek respektování suverenity státu, který patent udělil; očekává se, že pouze orgány tohoto státu mají rozhodovat o platnosti patentu. Jelikož rozhodnutí o porušení zahraničních patentových práv často také vyžaduje rozhodnutí o platnosti patentu, některé soudy nechtějí rozhodovat ani o porušení práv. Ve světě existuje pouze několik výjimečných případů, v nichž soudy byly ochotny o porušení zahraničního patentu rozhodovat; společnými znaky těchto případů je, že údajný porušitel měl sídlo či obvyklý pobyt ve státě, kde byl spor rozhodován (nehrozilo tedy nebezpečí, že by se rozhodnutí soudu muselo uznávat a vykonávat v zahraničí), a že se strany dohodly, že platnost zahraničního patentu nenapadnou.

V EU panovaly nejasnosti ohledně rozhodování soudů o porušení patentů udělených v jiných členských státech. Na vině byl sporný výklad článku 22(4) nařízení EU Brusel I o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (44/2001/ES) (zde) a odpovídající článek předchůdce tohoto nařízení, Bruselské úmluvy. Ustanovení se týká výlučné příslušnosti soudů „pro řízení, jejichž předmětem je zápis nebo platnost patentů”, avšak nestanoví, zda takovými řízeními jsou i ta řízení, v nichž platnost patentu vyvstává jako vedlejší otázka. Na neshody ve výkladu tohoto ustanovení reagoval Soudní dvůr EU ve dvou rozsudcích z roku 2006, ve kterých objasnil, že jakékoli rozhodnutí o platnosti patentu musí být ponecháno na orgánech státu, ve kterém byl patent udělen. Tento výklad značně omezuje možnost centralizace řízení o porušení paralelních patentů udělených v různých státech – útokem na platnost patentů může žalovaný velice snadno docílit rozpadu centralizovaného řízení (pokud soud řízení o porušení zahraničních patentů úplně zastaví), nebo alespoň jeho zpomalení, pokud soud řízení přeruší, aby vyčkal rozhodnutí příslušných orgánů jednotlivých států.

I v EU tedy držitelé patentů musí počítat s tím, že vymáhání jejich práv z paralelních patentů bude vyžadovat soudní řízení v jednotlivých státech, a to i tehdy, jde-li o paralelní patentová práva vyplývající z evropského patentu uděleného na základě Evropské patentové úmluvy. Pokud tedy někdo zažaluje v Německu – členském státu EU s největším počtem patentových sporů v EU - porušení práv vyplývajících z německého patentu a britského patentu a žalovaný se bude hájit tím, že patenty by měly být neplatné, v případě německého patentu může německý soud pokračovat v řízení (pokud soud rozhodne, že napadení patentu u Německého patentového úřadu bude pravděpodobně neúspěšné), ale v případě britského patentu bude soud muset řízení buď přerušit nebo zastavit.

V Evropě se nejprve Evropská patentová organizace pokoušela o vyřešení problému s vymáháním paralelních patentových práv, a to vytvořením jednotné soudní struktury, která by umožnila rozhodování o porušení paralelních práv v rámci jediného řízení. Tento projekt byl převzat Evropskou komisí, která se nyní snaží zkombinovat plán pro jednotný patent EU s takovouto soudní strukturou v rámci EU. Vyhlídky na úspěšnost tohoto projektu jsou nejasné; Soudní dvůr EU shledal současný návrh soudní struktury v rozporu s právem EU a některé členské státy zaútočily na projekt jednotného patentu. Je otázkou, do jaké míry je nutné spojovat vznik jednotné soudní struktury s vytvořením jednotného práva. Prozatím minimální zkušenosti s vymáháním jednotných práv v rámci EU – ochrannými známkami Společenství a designy Společenství – naznačují, že jednotným právům neprospívá neexistence jednotné soudní soustavy pro rozhodování o porušování práv, zejména jednotného odvolacího systému, který by přispíval ke sjednocování rozhodovací praxe. Naopak otázkou je, zda by centralizace řízení o paralelních právech, tedy bez existence jednotného práva, nevedla k postupné harmonizaci národních práv, byť i jen prostřednictvím pomalu se sbližujícího výkladu národních práv.

Posledním a nejméně diskutovaným druhem přeshraničních problémů patentového práva je uznání a výkon rozhodnutí o porušení patentových práv v zahraničí. Statistiky dokumentují zvyšující se internacionalizaci patentových sporů v některých státech a tudíž možnou zvyšující se četnost případů, ve kterých soudy vydávají rozhodnutí, která vyžadují uznání a výkon v zahraničí. Rozhodnutí v patentových věcech čelí stejným problémům při uznání a výkonu v zahraníčí jako kterákoli jiná soudní rozhodnutí, ale kromě toho patentové věci vyvolávají některé specifické problémy, zejména při výkonu soudních zákazů (viz např. tento článek).

Přeshraniční problémy nejsou tedy v patentovém právu tak výjimečné, jak by se mohlo zdát. Otevírají řadu zajímavých právních otázek, a kladou specifické nároky na ty, kdož asistují podnikům s mezinárodním působením. Jelikož je s prohlubující se globalizací takových podniků čím dál více, stává se znalost této problematiky nezbytnou pro každodenní praxi řady právníků.

(Zájemci o toto téma se mohou dočíst více v knize Globální patenty: Limity přeshraničního vymáhání práv, která vychází v Oxford University Press v USA v lednu 2012 a která by měla být k dispozici v Evropě v dubnu 2012 (viz informace zde). Kniha také poskytuje obsáhlou bibliografii k tomuto tématu.)

5% hranice pro volby do Evropského parlamentu je protiústavní

2011-11-09T13:08:00.000+01:00

... konstatoval dnes německý Spolkový ústavní soud. Tento závěr však nevedl k neplatnosti voleb, které proběhly v roce 2009. Více v tiskové zprávě zde (EN, DE), text rozhodnutí zde.

Reforma právnického vzdělávání v USA

2011-11-06T15:54:00.005+01:00

Americké právnické vzdělávání potřebuje reformu. Pro někoho, kdo vyrostl v zemi permanentních školských reforem, toto konstatování nezní překvapivě. Avšak reforma amerického právního vzdělání by měla být zcela zásadní a pořádně zatřást základy, na kterých toto vzdělání spočívalo po desetiletí. Nutnost reformy má zastánce všude – mezi odborníky na právní vzdělávání, v právní praxi, mezi pedagogy i studenty. Jak se ale asi dá tušit, názory těchto různých zastánců změn na to, jak má reforma vypadat, či alespoň jakých cílů by měla dosáhnout, se dramaticky liší.

Odborníci na vzdělávání podrobili americké právnické vzdělávání kritice mimo jiné v tzv. Carnegie Report – zprávě, která byla vypracována Carnegie nadací pro rozvoj vzdělávání a publikována v roce 2007 (shrnutí zprávy je k dispozici zde). Zpráva shledala závažné nedostatky v propojení právnického vzdělávání a praxe. Konstatovala, že se studentům nedostává možnosti získat dovednosti, které budou v právní praxi potřebovat. To mnohé fakulty nemohlo překvapit; řada z nich se netají očekáváním, že takové dovednosti studenti nabudou až v praxi. Bolestivější ránu zasadila zpráva tvrzením, že i v předávání znalostí o právu existují značné nedostatky. Zde zpráva upozornila, že i když se studenti učí o právu, nejsou většinou vybaveni dostatečně k tomu, aby své vědomosti aplikovali v praxi.

Studenti amerických právnických fakult vyhlížejí reformu s vlastními představami, jak by se studium mělo změnit. I když většina pedagogů by raději na názory studentů nepřihlížela, pravdou je, že studenti jsou „zákazníky“ fakult – bezpochyby soukromých fakult, které žijí ze školného a z darů sponzorů – většinou vlastních absoloventů, ale i veřejných fakult, které se navíc spoléhají na podporu státu, tedy daňových poplatníků. Názory studentů – potenciálních dárců a voličů - tedy nelze zcela pomíjet. V současné napjaté ekonomické atmosféře se studenti více než kdy jindy zajímají o rychlou a úzkou specializaci; nechápou, proč by se měli celý první rok tříletého studia zabývat předměty, které se jim jeví pro specializovanou praxi zbytečnými. Chtějí, aby je fakulta připravila na advokátní zkoušky a vybavila praktickými znalostmi. Výjimky samozřejmě existují, ale studentů, kteří chápou význam povinných předmětů prvního ročníku, nebo oceňují možnost rozšířit si obzory v předmětech jakým je třeba Právo a psychologie, je málo.

Také praxe volá po reformě právnického vzdělávání. Stížnosti z praxe ale ne vždy zcela odpovídají poznatkům Carnegie Report. Advokáti, soudci, prokurátoři neočekávají, že by absoloventi ihned po ukončení studia dokázali samostatně „vplout“ do praxe, věděli od prvního dne, jak vést výslech, či napsat návrh složité smlouvy. Počítají s tím, že bude trvat třeba i několik let, než se absoloventi zapracují v oboru a získají nezbytné právní znalosti v dané oblasti. Co praxi, zdá se, zaráží, jsou nedostatky v sociálních schopnostech nových právníků – ať už jde o běžné komunikační schopnosti, nebo o porozumění fungování pracoviště. Do jisté míry by se tyto stížnosti měly přičíst běžnému generačnímu rozdílu, ale mnozí tvrdí, že existující nedostatky dávno přesáhly tuto míru.

Ať už z vlastního přesvědčení či z jiných důvodů, pedagogové se snaží reagovat na Carnegie Report a přenést něco z jejích závěrů do právnického vzdělávání. Na fakultách se rozmnožují centra praktického vzdělávání – kliniky, které poskytují studentům příležitost vyzkoušet si znalosti a schopnosti v praxi v různých oborech – od práva trestního, přes ústavní, emigrační, rodinné, až po právo patentové. Na popularitě nabyly kurzy vyučující dovednosti vyjednávání. Avšak jeden problém, který Carnegie Report nepodchytila, trápí pedagogy (pouze s vyjímkou těch, kteří vyučují na fakultách na samotné špičce žebříčku fakult): zoufalé nedostatky v obecném vzdělání, které si studenti přinášejí z předchozího studia. I když studenti nastupují na právnické fakulty po 16 letech vzdělávání (základní školy, střední školy a college), mezery v jejich znalostech společenských věd, matematiky a logického myšlení jsou často zarážející. Otázkou pro pedagogy na právnických fakultách tedy je, do jaké míry mají – a mohou – „doučovat“ mezery předchozího vzdělávání. To ostatně platí i pro nedostatky v sociálních schopnostech studentů; jistě, pedagogové mohou mít ambice ovlivnit chování svých studentů a připravit je na jejich novou úlohu v profesionálním prostředí, ale i zde jsou nutné základy, které musí být položeny dávno předtím, než studenti dorazí na právnickou fakultu.

Americká advokátní komora (ABA), která akredituje americké právnické fakulty, pracuje na změně standardů, které právnické fakulty musí splňovat (informace o tomto procesu jsou zde). Ale ani v rámci této instituce neexistuje jednotný názor na to, jak právnické vzdělání vylepšit. Zatímco se někteří domnívají, že je nutné zpřísnit standardy, jiní zastávají názor, že by situaci vyřešila naprostá deregulace právnických fakult. Zastánci deregulace si představují, že by vedla k vytvoření zdravého trhu právnického vzdělávání, ve kterém by se dařilo různým typům fakult – od těch provozovaných jako ziskové organizace vedené striktně pro přípravu na praxi, po elitní instituce s výzkumnými programy poskytující vzdělávání pro budoucí politické a justiční elity.

Otázka způsobu a cílů reformy právnického vzdělávání v USA není jednoduchá. K objektivnímu hodnocení situace nepřispívá zpolitizování diskuse problémů právnického vzdělávání, jejichž kořeny americká pravice shledává v existenci celoživotního jmenování profesorů, které upevňuje pozice levicových intelektuálů, kteří jsou na amerických právnických fakultách vskutku v nepopiratelné přesile. Navzdory velikým rozdílům mezi americkým a evropským právním vzděláváním se zdá, že existuje jedna společná otázka, která by měla formovat jakoukoli reformu právnického vzdělávání kdekoli ve světě: Koho vlastně mají právnické fakulty vychovávat? Na co by měli být absolventi připraveni, když fakulty opouštějí? Bez odpovědi na tuto otázku je nalezení cílů reformy obtížné, snad dokonce nemožné.

CfP: Pluralism in European Administrative Law

2011-11-02T12:48:00.000+01:00

The Review of European Administrative Law (REALaw), in cooperation with the Department of Administrative Law & Public Administration of the University of Groningen and the Institute of Constitutional and Administrative Law and the Europa Instituut of Utrecht University, is organising a one-day colloquium in order to give researchers working in the area of European administrative law the opportunity to present their work (in progress) and to encourage exchange between scholars in the field of European administrative law. This Second REALaw Research Forum will be held in Groningen on February 3rd 2012.

[Více informací zde.]

Obhajoba předmětu zvaného „gaming law”

2011-11-01T23:17:00.007+01:00

Svět blikajících světelných tabulí, svůdných barmanek, rychle se točících rulet a cinkajících hracích automatů – jak může něco takového být předmětem samostatného právního oboru či předmětu hodného vyučování na právnické fakultě! Pokusím se přičinit několik poznámek na obhajobu existence „gaming law“, tedy práva hazardního průmyslu, alespoň jakožto předmětu.

Ano, takový předmět se vyučuje na některých právnických fakultách (včetně Harvardu), jsou pro něj vydávány učebnice a odborné časopisy (například UNLV Gaming Law Journal), a vyskytují se dokonce jeho specializované odnože, jako srovnávací právo hazardního průmyslu, právo indiánského hazardního průmyslu, či daňové právo hazardního průmyslu. Zkuste se však s veškerou vážností představit jako odborník na toto právo mimo úzký okruh lidí, kteří o „gaming law“ vědí, a pravděpodobně se vám dostane v nejlepším případě shovívavého úsměvu, v horším nepokrytě pohrdavého úšklebku. Když byla v roce 1998 v Las Vegas zřízena první (a doposud jediná) právnická fakulta ve státě Nevada, a to za tak významné finanční podpory majitele jednoho z řetězců místních kasín (donátor sám kdysi absolvoval právnická studia v sousedním Utahu), že po něm fakulta byla pojmenována, byla specializace na právo hazardního průmyslu nasnadě; členové fakulty však záměrně ponechali „gaming law“ v pozadí svého zájmu – v obavě, že by taková specializace poničila důvěryhodnost jejich nové instituce.

Nové právní obory to nemívají jednoduché. V dnešní době už asi málokdo pochybuje o tom, že právo duševního vlastnictví je samostatným oborem, který si zaslouží být zkoumán v rámci svých specifik a vyučován jako samostatný předmět navzdory jeho návaznosti na právo občanské, obchodní, trestní atd. Diskutabilní se zdá být status „cyberlaw“, tedy internetového práva, které bylo soudcem Easterbrookem slavně napadeno jako příklad „koňského práva“ – paoboru, který se povrchně zabývá právními problémy, které náhodou vyvstávají v souvislosti s koňmi, aniž by přinášel hluboké porozumění problémů jednotlivých „skutečných“ právních oborů. Neméně proslavenou se stala odpověď, kterou soudci Easterbrookovi uštědřil Lawrence Lessig, gigant v oboru internetového práva.

Nechávám na věcí znalejších, aby posoudili, zda si internetové právo zasluhuje být samostatným právním oborem či nikoli. Konference Internet Law Works in Progress pořádaná Santa Clara University School of Law v Kalifornii ukázala, že jen málokterý akademik píšící v tomto oboru se skutečně věnuje právním otázkám, které jsou specifické pro prostředí internetu (jako jsou např. otázky filtrování obsahu poskytovateli internetového připojení, problémy související s internetovými doménami či s obcházením geolokačních nástrojů). Většina autorů na konferenci prezentovala příspěvky, které se internetu dotýkaly vlastně jen okrajově. I když si nejsem jista vymezením internetového práva jako samostatného oboru práva, domnívám se, že si zaslouží být vyučováno jako samostatný předmět – stejně tak jako „gaming law“. I „koňské právo“ nebude z čistě formálního hlediska samostatný právní obor, ale je to rozhodně kurz vhodný pro právnické fakulty ve východní části státu Kentucky či kterémkoli jiném centru chovu koní (viz časopis o koňském právu publikovaný právnickou fakultou University of Kentucky).

Vyučování předmětu „gaming law“ může mít podobně význam v místě, kde velká část absolventů bude pracovat buď v hazardním průmyslu samotném, nebo v oblastech, které budou mít s hazardním průmyslem co dělat. Po absolvování předmětů povinného základu se často ukáže, že studenti mají obtíže uplatnit nabyté znalosti v praxi; chybí jim schopnost propojit znalosti z jednotlivých oborů. V USA je dalším problémem to, že předměty povinného základu se většinou vyučují na základě precedentů, což vede k tomu, že zatímco studenti jsou připraveni na psaní žalob, vedení soudních sporů, a sepisování rozsudků, nejsou schopni znalosti nabyté z analýzy rozsudků přenést do světa, kde většina situací neústí v podání žalob, ba dokonce, kde i většina soudních sporů nekončí vydáním rozsudku, ale uzavřením smíru.

Předmět vyučovaný ve vyšším ročníku, který studenty seznámí s propojením jednotlivých právních oborů v kontextu praxe, může mít velký význam pro přípravu studentů na praxi. Málokterý klient se na právníka obrátí s žádostí vyřešit otázku, kterak má být aplikována výhrada veřejného pořádku ve věci uznání obligace vyplývající z nelegálního hazardu v rámci úpadkovém řízení ve státě Wisconsin. Spíše se dostaví klient s žádostí vymoci dluh od hráče pokeru, který se po podpisu směnky kamsi nenávratně vypařil. V předmětu jako je „gaming law“ mohou být studenti vystaveni praktickým problémům klientů a řešit je nejen aplikováním znalostí z různých oborů, ale rovněž zvažováním dalších aspektů, jako jsou profesní etika, praktické okolnosti, ekonomické podmínky, či možnosti úpravy de lege ferenda. Na některých fakultách v USA se takové obory vyučují jako tzv. „capstone courses“ – předměty, které představují vrchol pyramidy, v jejíchž základech stojí nejen povinné předměty, ekonomika, sociologie, psychologie, ale třeba také praktická cvičení v dojednávání a psaní smluv v dané oblasti.

Je nesporné, že „gaming law“ bude ve věci neznalých i nadále vyvolávat představu, že jde o právo spoře oblečených tanečnic opírajících se o ruletové stoly. A to je asi dobře, protože, popravdě řečeno, hazardní průmysl, a tudíž i „gaming law“, by bez lidí s takovými představami už dávno vzaly za své. A přece právní problémy, kterými se tento předmět zabývá, jsou nesmírně vážné: kdo a jak zaručí, že tanečnici není méně než 21 let, kdo a jak zaručí, že její pracovní podmínky budou v souladu s právem, kdy a jak může zaměstnavatel tanečnici propustit, když její hmotnost přesáhne možnosti přiléhavého kostýmu? Kdo a jak zajistí, aby ruleta odpovídala určitým technologickým standardům, které korespondují s právní úpravou hazardu, a kdo posoudí, zda elektronická ruleta, onu “skutečnou” ruletu dokonale simulující, je ještě stolní hazardní hrou, v některých státech zakázanou, nebo je hracím automatem, jaký se v onom státě provozovat může? A co se stane, když hráč z Wisconsinu podepíše směnku, aby mohl pokračovat ve hře, a pak se vrátí do Wisconsinu, který dluhy z hazardu neuznává? A koneckonců není úplně na škodu vědět, že nezaplacení směnky z hazardu na méně než 250 dolarů je v Nevadě přestupkem, zatímco nezaplacení směnky na 250 dolarů a více je trestným činem. Ano, v Nevadě jsou vězení pro dlužníky. Rozhodně pro ty, co pohrdli znalostí „gaming law“.

Rozloučení s Markem Antošem a přivítání Markéty Trimble

2011-11-01T07:38:00.005+01:00

S mlhavým ránem prvního listopadového dne přichází opět čas loučení a vítání. Loučíme se s Markem Antošem a děkujeme za jeho říjnové posty. Nemluvím myslím jen za sebe, když vyjadřuji přání, aby se na Jiné právo vracel i nadále, alespoň jako občasný blogger. Markovým nástupcem v roli hosta je Markéta Trimble, která v současné době učí na William S. Boyd School of Law v Las Vegas. Markéta je absolventkou PF UK a na přelomu posledních dvou století působila v české státní správě. Když jsem v r. 2004 přicházel na tehdejší odbor evropské integrace na Ministerstvu spravedlnosti, ona z něj zrovna odcházela. Minuli jsme se o pár dní, aniž bychom se potkali. Její jméno tak na mne vykukovalo jen z různých dokumentů a slyšel jsem o ní z vyprávění jejích spolupracovníků. Pamatuji se, jak jedna kolegyně o Markétě prohlásila, že je nejlepší právničkou, jakou kdy poznala. Tím spíše jsem doufal, že budu mít příležitost se s touto osobou někdy potkat. Podařilo se to až v r. 2009 v souvislosti s konferencí na NYU, před níž se mi Markéta sama ozvala, když viděla mé jméno v programu. Potkali jsme se tehdy v Praze a pak i v New Yorku. Markéta v té době dokončovala svá J.S.D. studia na Stanfordu a plánovala akademickou dráhu v USA, kterou v r. 2010 také zahájila. Jelikož se netajím tím, že mám pro americký systém právnického vzdělávání slabost, na Markétiny posty se opravdu těším; o to více, že jednou z jejích oblíbených oblastí je mezinárodní právo soukromé nebo-li conflict of laws. Neptal jsem se Markéty, zda budou převažovat posty z této oblasti nebo z okruhu práva duševního vlastnictví, jež také učí, či zda se v jejích příspěvcích objeví zážitky z výuky práva v městě hazardu. Stejně jako vy se nechám překvapit a věřím, že příjemně. Markéto, tak ať Tě blogování na Jiném právu baví;)

Financování politických stran: kdo odskáče úspory?

2011-10-30T22:31:00.013+01:00

Financování politických stran ze státního rozpočtu bylo svého času pro Ústavní soud poměrně silným tématem, na něž si – prostřednictvím derogačních nálezů – vyměňoval názory s parlamentem. „Druhý ÚS“ se od původní judikatury odklonil a zaujal zdrženlivější postoj, takže výměna ustala. Ministerstvo vnitra však nyní pod pláštíkem úspor ve státním rozpočtu chystá změny a pobouřené reakce malých stran naznačují, že deset let klidu může být brzy minulostí. Šetřit se musí, jak to ale udělat spravedlivě?

Některé přínosy hostování na Jiném právu jsou docela nečekané. Člověk se například může donutit k tomu, aby se podrobněji podíval na věci, o kterých má už roky nějaký obecný dojem, jen nikdy nenašel vhodný čas je prozkoumat podrobněji. Už dlouho každý rok kreslím studentům na tabuli křivku, která ukazuje vztah mezi velikostí strany a tím, kolik peněz na jeden získaný hlas dostává ze státního rozpočtu. Kreslím ji od oka, jasně ale ukazuje, jak nespravedlivý je ten systém k malým stranám: dostávají mnohem méně než velké strany. Teprve dnes jsem si ji zkusil nakreslit přesně: a hle, ono je to trochu jinak. Leč nepředbíhejme, k tomu se dostaneme…

Politické strany získávají ze státního rozpočtu stálé příspěvky zhruba ve výši půl miliardy ročně, k čemuž se ve volebních letech do Poslanecké sněmovny a do Evropského parlamentu přidávají příspěvky na úhradu volebních nákladů. Minule jsem slíbil, že tentokrát budu stručnější: místo dlouhého vysvětlování se tedy podívejte na graf, jak se příjmy politických stran vyvíjely v posledních 13 letech:

Graf začíná rokem 1998, protože jsem data převzal z webu ministerstva financí, kde starší nejsou k dispozici; právní úprava však v předchozích letech byla obdobná. Změny se začaly dít až v letech 2000 až 2002: dílem pod vlivem politiků (a tehdejší opoziční smlouvy), dílem pod již zmíněným vlivem Ústavního soudu. Jak je ale vidět, výsledkem tohoto parlamentně-soudního dialogu bylo podstatné navýšení příspěvků politickým stranám. Původní opozičně-smluvní idea totiž spočívala v tom, že se sníží ty formy příspěvků, které dostávají všechny strany, a naopak se zvýši ty, které svědčí velkým stranám. Když to Ústavní soud zatrhl, politici zareagovali po svém: zvýšili všechno. Maximum stálého příspěvku se tak zvedlo z 5 na 10 milionů, příspěvek na mandát poslance a senátora z 500 na 900 tisíc, příspěvek na úhradu volebních nákladů z 90 na 100 Kč. Hlavní požehnáním pro pokladny politických stran, což už s Ústavním soudem nesouviselo, se ovšem ukázal být vznik krajů, což umožnilo vyplácet dalších zhruba 180 milionů ročně za mandáty krajských zastupitelů. Sečteno a podtrženo: pravidelný roční přísun peněz se mezi rokem 2000 a 2001 téměř ztrojnásobil.

Roční čísla však mohou být mírně zkreslující: celkové příjmy totiž ovlivňují příspěvky za hlasy, které se vyplácejí jen ve volebních letech. Přehlednější je proto srovnání po celých volebních obdobích, které nabízí následující graf.

Hodnota peněz se s časem mění, do grafu jsem proto přidal červené sloupečky, které ukazují původní výši příspěvků z let 1998–2001, postupně navýšenou o inflaci. I po jejím započítání se však ukazuje, že si politické strany před deseti lety skutečně výrazně přilepšily, a i když jim inflace trochu ukusuje, stále jsou na tom podstatně lépe než kdysi. Snad se klasik nebude zlobit za tu překroucenou parafrázi, když řeknu, že zdroje pro úspory tu zjevně jsou.

Otázka ovšem je, kde by bylo nejvhodnější je provést; a k tomu si vezmu na pomoc ještě jeden graf, který ukazuje podíl jednotlivých kritérií na celkovém koláči státního financování.

Naprosto dominantní vliv na rozdělení peněz mají volby do Poslanecké sněmovny. Zhruba poloviční peníze se rozdělují za místa v krajských zastupitelstvech, jen pětkrát méně za mandáty v Senátu, zcela okrajové (i kvůli nízké účasti) jsou peníze za volby do Evropského parlamentu. Ústřední pozici voleb do Poslanecké sněmovny chápu, přeci jen jde o prvořadé volby, přesto je otázka, zda téměř třípětinový podíl už není moc. Peníze vycházející ze senátních voleb by si snad naopak zasloužily mírné posílení. Peníze za krajské mandáty mne vždycky trochu iritovaly, hlavně kvůli okolnostem jejich vzniku. Na druhou stranu však nelze přehlednout, že právě tudy se alespoň k malým penězům dostanou i menší a regionální politické strany, což přispívá otevřenosti politické soutěže. Příkladem jsou třeba karlovarští Doktoři, v moravských krajích KDU-ČSL, místy také SNK-ED a další malé strany. Pokud tedy někde škrtat, asi je rozumné si vybrat balík peněz za výsledky ve volbách do Poslanecké sněmovny.

Současné kroky tomu odpovídají. Už vloni se bez většího ohlasu snížil příspěvek za mandáty o 5 % z 900 na 855 tisíc, nyní prý (vycházím z neoficiální zprávy na Aktuálně.cz) ministerstvo vnitra hodlá pokračovat dalším snížením na 810 tisíc. To ovšem není vše: zároveň by se měla změnit konstrukce stálého ročního příspěvku, který dostávají všechny strany, jež ve volbách do sněmovny dosáhnou alespoň 3 % hlasů. Strany by tak měly přijít o 1,2 milionu ročně. Týká se to všech, velkých i malých, u těch malých je však pochopitelně dopad citelnější, protože jde třeba o 15 % celého jejich ročního příspěvku, zatímco u velkých stran jen o pár procent. Není divu, že křičí.

Změny je však třeba vnímat v celkovém kontextu. Nejlepší představu o tom, jak je rozdělování peněz mezi politické strany spravedlivé, si uděláme, když pro každou stranu sečteme všechny její příspěvky, které vycházejí z voleb do Poslanecké sněmovny, a vydělíme je počtem získaných hlasů.

Pokud se tenhle graf zdá trochu složitý, dívejte se nejprve jen na modré řádky: ty ukazují, kolik peněz by během čtyřletého volebního období jednotlivé strany získaly za každý obdržený hlas, kdyby se byl zákon neměnil. Jsou tam patrné dva zlomy: první je u tří procent, kde nastupuje stálý příspěvek. Strana zelených tuhle metu nepřekročila, takže dostala jen stovku za hlas, a tím to pro ni končí, zatímco Suverenita, Zemanovci a KDU-ČSL se vyšplhali ke 250 Kč. Druhý zlom nastává při překročení 5 % a vstupu do sněmovny: po započtení příspěvků za mandáty se částka za hlas zvedne zhruba na 320 Kč. Všimněte si, že úplně největším stranám vychází o něco méně než středním stranám typu KSČM: důvodem je větší „rozředění“ stálého příspěvku, který je u všech parlamentních stran shodný.

Červené řádky ukazují současný stav po loňské novele: snížení příspěvku za mandáty logicky dopadlo výhradně na parlamentní strany, zatímco pokladny menších stran zůstaly nedotčeny (červený a modrý řádek je u nich stejný). Žlutý řádek pak ukazuje, co by se dělo v případě, že by ministerstvo vnitra prosadilo svůj návrh. A čistě pro srovnání je jsem přidal i hnědý řádek, který odpovídá původnímu modelu před změnami v letech 2000 až 2002.

Pokud to nevidíte z grafu, přesvědčí vás tabulka: i po započítání loňské novely se zdá, že by současný návrh malým stranám ublížil o něco víc než velkým, přestože rozdíly nejsou obrovské:

Strana	Původní 2010	Návrh 2012	Změna v %
ČSSD	309 Kč	288 Kč	-7,0%
ODS	318 Kč	296 Kč	-7,1%
TOP09	315 Kč	292 Kč	-7,1%
KSČM	327 Kč	303 Kč	-7,4%
VV	322 Kč	298 Kč	-7,3%
KDU-ČSL	253 Kč	232 Kč	-8,3%
SPO Zemanovci	255 Kč	234 Kč	-8,3%
Suverenita	254 Kč	229 Kč	-9,8%
Strana zelených	100 Kč	100 Kč	0,0%

Kdyby chtělo ministerstvo vnitra přijít s neutrálnějším návrhem změn, který by všem sebral zhruba stejně, musel by se příspěvek na mandát snížit místo na 810 až někam k 790 tisícům Kč.

Ještě vám chci ale nabídnout jeden graf: je jím právě ta v úvodu zmíněná „křivka (ne)spravedlivého rozdělení peněz, kterou kreslívám na tabuli. Zde však v mírné modifikaci: přes sebe jsem nakreslil hned čtyři křivky, tak jak odpovídají jednotlivým variantám. Čím rovnější, tím spravedlivější: v hypotetickém případě, že by všechny strany dostaly za každý získaný hlas stejné peníze, bychom v grafu viděli vodorovnou úsečku.

Jaké z toho všeho plynou závěry? Každý by si měl udělat svoje vlastní: víc než ucelený text je tohle výkop k diskusi. Ale abych nějak začal, tady je pár postřehů, které si z těch pár hodin nad Excelem odnáším já:

Občas zaznívají názory, že jakékoliv snižování státních příspěvků politickým stranám je nerozumné, protože existenční obtíže je donutí hledat jiné, méně transparentní zdroje, a v důsledku na tom prodělá daňový poplatník. Tomu argumentu rozumím, přesto po srovnání se stavem před 12 lety soudím, že prostor pro úsporu tu je.
Křivka (ne)spravedlnosti pod někdejším tlakem Ústavního soudu poněkud narovnala, což prospělo především stranám mezi 3 a 5 procenty: finanční skok při vstupu do sněmovny se trochu snížil. Jakákoliv budoucí změna by se neměla snažit tento pokrok zvrátit: současný návrh ministerstva vnitra to – byť mírně – činí, a námitky malých stran jsou proto celkem oprávněné.
Největší finanční bariéra i nadále existuje kolem tří procent: Suverenita získala jen o polovinu víc hlasů než Strana zelených, od státu však během čtyř let volebního období na příspěvcích získá skoro čtyřikrát tolik peněz. Bez ohledu na děravou státní kasu by se s tím mělo něco dělat, jak už to ostatně naznačoval dávný nález Pl. ÚS 53/2000; zrušením převážné části státního financování politických stran ÚS podle svých slov „vytvořil prostor Parlamentu pro uplatnění celkově nového přístupu k financování politických stran státem tak, aby proporce mezi dotacemi dosažených pozic a dotacemi úspěchu ve volební soutěži se změnily výrazně ve prospěch ocenění počtu hlasů získaných ve volbách.“ Jak s tímhle prostorem Parlament naložil je celkem dobře známo: ještě téhož dne byl do druhého čtení vrácen návrh zákona o státním dluhopisovém programu na úhradu závazků plynoucích ze Smlouvy mezi vládou ČR, SR a SRN, aby do něj nazítří – za vzácného souladu všech politických stran – mohla být „přilepena“ staronová úprava. Třeba však někdy dojde i na ten celkově nový přístup.

A to je vše, přátelé. Původně jsem měl v úmyslu se s vámi ještě podělit o pár poznámek k věcnému záměru nového volebního zákoníku, jehož paragrafové znění se do konce roku chystá předložit ministerstvo vnitra. Měsíc však uběhl jako voda a víc už toho do konce října bohužel nestihnu, a tak se moje zdejší hostování uzavírá tímto spotem. Chci se proto s vámi rozloučit a poděkovat za vlídné přijetí, kterého se mi tu dostalo. V právu mne většinou baví spíš témata, která stojí na okraji obecného zájmu (jako jsou třeba volby), a navíc k nim často přistupuji metodami, kterým se právníci spíš vyhýbají (jako je třeba drobné množství matematiky). Proto není divu, že si o nich jen málokdo chce se mnou povídat. O to větší radost mi udělaly všechny reakce, které jsem tu ke svým příspěvkům dostal, ať už v diskusi nebo mailem, a těším se někdy na viděnou.

Blokové řízení aneb Právnická fakulta po deseti letech

2011-10-30T15:34:00.000+01:00

Na nábřeží Edvarda Beneše byla zácpa. Po dvaceti minutách, kdy se kolona ani nehnula, jsem zastavila pod značkou zákaz stání: beztak stojí celá ulice, tak jakýpak zákaz. Bezstarostně jsem opustila auto a vydala se přečkat dopravní nepřízeň na fakultu svou rodnou, právnickou, střediskovou.

Dávno jsem tam nebyla. A přestože během studia můj vztah k fakultě nebyl nijak mimořádně srdečný, už u hlavního vchodu mě obestřela nečekaná vlna nostalgie a něhy. Stále stejné pokuřující a klikající hloučky studentů přede dveřmi, stále stejné postavy ploužících se starých akademiků s rovnováhou vychýlenou ve směru aktovky nadité zažloutlými lejstry. Ale přeci jen se něco změnilo: v dolíku pod průčelím vznikla Literární kavárna! Bylo to jako by fakulta vyvěsila nad bránu transparent „Vítáme ztracené vlastence, dobré rodáky a spisovatele“.

V Bazénu panoval umírněný ruch, který tam odjakživa panuje v čase přednášek. Kdo asi vykládá ve Stovce? Vzala jsem to po schodech do druhého patra a vklouzla do boční galerie, která jako vždy nabízela kvalitní akustiku, přehled o počtu a složení studentů, a hlavně možnost nepozorovaně se z obří posluchárny vytratit. Měla jsem štěstí: padla jsem na Římana. Na Skřejpka. Vykládal s cicerovskou přesvědčivostí o Theodosiánském kodexu a já si vzpomněla na všechny římskoprávní hlášky a příhody, kterých jsem byla svědkem za dob mých studií. (Vybavila se mi například situace ze státnic, kdy se dobrosrdečný Dr. Bělovský snažil vykutat z čísi duté hlavy výraz „solárium“ a tak se zeptal – Kam se, slečno, vydáte, když se chcete v zimě trochu opálit? – a slečna odtušila: Na hory!) Pohlédla jsem dolů do parteru. Profesoru Skřejpkovi čelila centurie studentů vyzbrojených štíty – obrazovkami notebooků. (To za nás nebývalo. Každý, kdo přišel do školy s počítačem byl exot a exhibicionista, kterého ovšem nebylo radno si znepřátelit, protože jako jeden z mála měl poznámky v čitelné a šiřitelné podobě). Ze stovky studentů jsem napočítala čtyřiašedesát laptopů, dokonce i dva ipady se vyskytly. V galerii bylo laptopů osmnáct. Stála jsem v zadní řadě, takže jsem dobře viděla do všech obrazovek. Nevím, co mě vedlo k dedukci, že notebook do školy nositi = poznámky z přednášek činiti. Poznámky si nedělal nikdo. Všichni byli na facebooku. Nebo jinde. Naplno koncentrován a přítomen v sále byl jen zlomek lidí. Vydýchaným vzduchem se naopak vznášela nevyřčená kolektivní otázka: proč jsem tady? To bývalo na přednáškách z dějin i za nás. Římské právo je zajímavé a „chodit na Skřejpka“ odjakživa patřilo k zábavnímu základu prváku, ale oni, stejně jako kdysi my, zřejmě nevidí spojnici mezi pochopením zákeřností Theodosiánského kodexu a úspěšným uplatněním kdekoli v praxi. Proč s tím někdo něco neudělá? – táhne mi hlavou, když se ze Stovky nenápadně vytrácím zpět na chodbu.

Prohlížím si štítky na dveřích. Moc změn na nich nevidím. Stejná jména, stejné tituly. Jen u některých je místo konzultačních hodin uvedeno „konzultace dle domluvy“ a nebo je tam jen jméno. Když si uvědomím, kolik let musí dnes být některým vyučujícím, kteří již za mých studentských let byli kmety, zmocní se mě pochybnost, jestli jsou vyučující bez konzultačních hodin vůbec ještě naživu – jestli štítky s jejich tituly a jmény nezůstávají na dveřích jen jako ctihodná mementa, akademické náhrobky, které se nehodí strhávat, protože v některých případech může jít o to jediné, co po dotyčném na akademické půdě zbylo. Ale není to tak: projdu kolem někdejších dveří prof. Cepla, nic na nich nevisí.

Se strnulostí a mauzoleární náladou kontrastují nástěnky studentských spolků. Elsa a Common Law Society pořádají minimálně jednou týdně nějaký zajímavý počin – přednášku, konferenci, filmovou projekci, a když vidím atraktivní témata i výběr pozvaných hostů, skoro bych se přihlásila na fakultu znovu. Za nás prožívaly spolky svou dobu kamennou, takže právní kliniky, moot courty nebo návštěvy soudních jednání byly málem považovány za módní výstřelky.

Navštívím své oblíbené slepé rameno ve druhém patře, kde je nástěnka Katedry mezinárodního práva veřejného. Brousím si zuby, že se dozvím, co je nového. Bože, jak ten čas letí! Je to vůbec možné, že na přednášky z mezinárodního práva jsem chodila přesně před deseti lety? Podívám se na nástěnku, která atraktivní formou s barevnými fotografiemi informuje o závěrech semináře MPV v Českém Krumlově. A ptám se s hrůzou znovu: Je to vůbec možné, že tady celých deset let visí naprosto tatáž nástěnka?? Seminář se totiž konal právě v roce 2001. Pravda, slábnoucí barevné fotografie jsou zajímavým svědectvím o tom, jak vypadali členové katedry zamlada. Ale přeci jen – nebylo by načase…? Napadne mě, že se život katedry možná přenesl do virtuálního světa, zatímco každý ví, že fakultní zdi jsou jen skanzenem dění před deseti lety, nástěnky a evakuační plány se nemění, a že pozadu jsem tu možná jen já.

Nástěnka přede dveřmi docenta Gronského se taky nezměnila: stejně jako před deseti lety, i dneska pátrá-radí-informuje a burcuje. Prolétnu titulky aktuálních výstřižků: Realpolitika v Libyi, O privatizaci demokracie. Uprostřed toho všeho se skví Shakespearův sonet - Znaven tím vším už chci jen smrt a klid / jen nevidět jak žebrá poctivec / jak pýchou dme se pouhý parazit / jak pokřiví se každá čistá věc (celé znění zde). Povzdechnu si a konstatuji, že sonet je patrně ta nejhodnotnější věc, na kterou jsem na chodbách Právnické fakulty narazila.

Zaťukám na dveře. Docent Gronský mě vítá, vypadá pořád stejně – nestárne, skoro by se zdálo, že naopak. Možná je to jeho permanentním stavem neklidu, zdravého rozčilení, nábojem kritického myšlení, kterým dokáže zasáhnout studenty. Vprostřed našeho rozhovoru dorazí roztřesený posel spolku Elsa a předává docentovi pozvánku na tradiční Pochod na Říp. Děkuje. Šel by. Ale ze zdravotních důvodů bohužel nemůže. Posel je smuten, ale chápe. Studenti se těšili. A těch, kterým by osobně doručili pozvánku, asi moc není.

Bavíme se ještě chvíli o politice a o fakultě, zatímco dojem z politického dění vyjádříme vzájemným povzdechem, budoucnost fakulty snad není tak černá, jak se mi může zdát. Prý je tu spousta mladých talentovaných lidí, kteří umí učit – a vysype z rukávu bezmála deset jmen. Tak vida. Navíc se dovídám, že příští čtvrtek v osm se koná má oblíbená přednáška o ústavní kontinuitě. Znamenám si do kalendáře. Těším se, že po deseti letech půjdu „na Gronskýho“.

Dopravní zácpa na nábřeží se v mezičase dala do pohybu, takže jsem vyrazila ke svému autu. Bylo bohužel obuto Městskou policií. Vytočila jsem číslo služebny. Prý přijedou za půl hodiny.

Tak jsem se vrátila k fakultě a zamířila do literární kavárny v podzemí. Ano, zde je moje místo. Snad bude půlhodina stačit, abych z hlubin paměti vylovila vyčpělé znalosti o blokovém řízení.

Občané EU volí v obecních volbách. Ale jen teoreticky.

2011-10-23T16:54:00.002+02:00

Volební právo je u nás sice tradičně spojeno pouze s občanstvím, od vstupu do Evropské unie však u nás mohou volit i občané jiných členských států, kteří zde mají bydliště. Kolik z nich však tohle své právo doopravdy využívá? A plní vůbec Česká republika všechny své závazky z evropského práva?

1. Volební účast občanů EU

O tom, jak jsem sbíral data, už bylo řečeno dost. Předtím, než budu v řečnění pokračovat, proto přišel čas si ukázat výsledky. A to myslím doslova; nejpřehledněji je totiž uvidíte na obrázku:

Data vycházejí z výzkumu provedeného na reprezentativním vzorku zhruba 5 % obcí. Celková čísla jsou proto jen odhadem, který vznikl extrapolací na celou populaci, a navíc odhadem předběžným, který budu ještě zpřesňovat na základě podrobnějších údajů o geografickém rozložení cizinců v ČR.

Plyne z nich několik dílčích závěrů:

Převážná část cizinců, kteří pobývají na našem území, pochází ze třetích zemí (nejčastěji Ukrajina, Vietnam a Rusko), a volební právo v obecních volbách proto nemají.
Většina občanů EU, kteří u nás žijí, volit nemůže. Zákon totiž volební právo spojuje s trvalým pobytem, který se zpravidla uděluje až po pěti letech a mají ho jen zhruba dvě pětiny občanů EU, kteří u nás dlouhodobě pobývají. Zbylé tři pětiny jsou registrovány jen k přechodnému pobytu (= minimálně 3 měsíce) a volit nemohou.
K tomu, aby se občan EU voleb skutečně mohl zúčastnit, je nutné, aby se ještě před volbami včas zaregistroval do dodatku stálého seznamu. Z oprávněných občanů EU tak ovšem učinila pouhá tři procenta. V porovnání s dostupnými údaji z jiných států EU jde o výrazně podprůměrné číslo; např. podle zprávy Evropské komise z roku 2002, tedy ještě před vstupem „nových“ členských států, byla průměrná míra registrace voličů ve státech, které ji vyžadovaly, 26,7 %. Výsledek v České republice je tedy přibližně 10krát horší.
U těch občanů EU, kteří už překonají základní bariéru a do dodatků se zaregistrují, by bylo možné předpokládat všeobecně větší zájem o politickou participaci než u průměrného voliče (občana ČR). Přesto je podíl těch, kteří ve volbách kandidují, ve srovnání s celkovou populací podstatně menší (asi dvaapůlkrát), a nižší je i pravděpodobnost, že ve volbách uspějí (zhruba poloviční). Jiné srovnání: jeden kandidát připadá na každých 2 900 občanů EU s volebním právem, zatímco průměrný poměr v ČR je jen 1:40 (cca 72krát častěji).

Sečteno a podtrženo: občané EU sice teoreticky mohou volit i být voleni, ve skutečnosti to ale skoro nikdo nedělá. K tomu, abychom tenhle stav mohli nějak uspokojivě vysvětlit, bychom se jich museli zeptat. Do doby, než někdo takový průzkum udělá, se můžeme jen domýšlet. Dovedu si například představit argumentaci, že jde o projev nezájmu této skupiny obyvatel o věci veřejné, a proto nemá smysl jej nijak řešit, stejně jako právě opačnou argumentaci, že jde o výsledek bariér a nedostatečného zájmu ze strany státu. Na rozřešení takového sporu si netroufám, chtěl bych ale upozornit na pár problémů v právní úpravě, které k nízkému zapojení cizinců po mém soudu výrazně přispívají.

2. Podmínka trvalého pobytu

Jak už jsem se zmínil, podmínkou pro volební právo do zastupitelstva je trvalý pobyt v dané obci. Zákon ji zakotvuje obecně a nerozlišuje mezi občany a cizinci; zdánlivě tedy panuje rovnost. Zdání ale klame: trvalý pobyt totiž neznamená u všech lidí totéž.

V případě občanů ČR je trvalý pobyt upraven zákonem č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech, a má i podle judikatury Ústavního soudu v podstatě jen evidenční charakter. Přihlášení k trvalému pobytu tak pro občana znamená jen jednoduchý administrativní úkon. To platí, i když předtím strávil řadu let v cizině, případně se tam narodil a do ČR se stěhuje vůbec poprvé. Naproti tomu v případě cizinců je trvalý pobyt upraven v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, a jde o výrazně odlišný institut. Povolení k trvalému pobytu může občan Evropské unie získat v zásadě až po pěti letech nepřetržitého přechodného pobytu na území České republiky, pokud splní i další podmínky (srov. § 87g).

Pokud tedy volební zákon v případě občanů ČR i EU shodně hovoří o trvalém pobytu, neznamená to rovnost, ale naopak přímou diskriminaci, která je podle evropského práva nepřípustná. Fakticky to znamená, že občan EU může získat volební právo až po pěti letech života v ČR. Směrnice přitom výslovně vyžaduje, aby případná podmínka minimální doby, po kterou musí mít volič na území státu bydliště, byla stanovena shodně pro jeho státní příslušníky i ostatní voliče, a u evropských voličů navíc se navíc do této lhůty musí započítávat i doba, po kterou měli bydliště v jiných členských státech (čl. 4/1). Výjimku má pouze Lucembursko, u něhož by podíl evropských voličů přesahoval 20 %. Ani tam však nesmí požadovaný pobyt přesáhnout jedno volební období, což by v našem případě znamenalo 4 roky: i kdyby se podíl evropských občanů v ČR razantně zvýšil ze stávajícího 1,5 % až nad 20 %, pořád by náš přístup byl v rozporu se směrnicí.

3. Podmínka registrace do dodatku seznamu voličů

Pochybnosti mám také o tom, že se evropští voliči musí zvlášť zapisovat do dodatku ke stálému seznamu, zatímco český občan je v seznamu zapsán automaticky. Nutnost jít na úřad v předstihu před samotným dnem voleb je bezpochyby odrazující. O tom, že taková administrativní bariéra má na volební účast negativní vliv, ostatně existují i přesvědčivé důkazy z USA, kde je podobný systém rozšířen. Ve státech, kde voličům umožnili registraci v den voleb přímo ve volební místnosti, se volební účast citelně zvýšila. Jde navíc o překážku vytvořenou uměle: komplikuje život evropským voličům, ale stejně tak komplikuje činnost i úřadům. Jakmile se totiž volič jednou do dodatku nechá zapsat, musí v něm zůstat, a to i v případě, že se přestěhuje do nějaké jiné obce. Při každé změně adresy si proto úřady musí tuhle informaci zvlášť předat. Ministerstvo vnitra to v roce 2006 řešilo následující metodikou: „Pokud obecní úřad (…) zjistí, že cizinec, kterého má zapsaného v dodatku, již nemá trvalý pobyt v jeho obci, vyškrtne tohoto voliče ze svého dodatku a sdělí tuto skutečnost Ministerstvu vnitra spolu se všemi údaji, které měl u daného voliče – cizince – uvedeny v dodatku. Ministerstvo vnitra následně (…) zjistí, ve které obci je tento volič nově přihlášen k trvalému pobytu. V návaznosti na toto zjištění oznámí Ministerstvo vnitra obci, kde je dotyčný volič – cizinec – nově přihlášen k trvalému pobytu, že se jedná o státního občana jiného státu, který má právo volit do zastupitelstev obcí, a že vzhledem k tomu, že již jednou žádal o zápis do dodatku u jiné obce, ze které se odstěhoval, musí být zapsán do dodatku v obci svého nového trvalého pobytu. O této skutečnosti bude Ministerstvo vnitra informovat i příslušný krajský úřad, aby ten měl možnost případně zkontrolovat, zda byly změny v dodatku provedeny.“ Podle metodiky se tento postup měl používat do doby, než bude přijata nová právní úprava, která by problém řešila elegantněji; nevím, zda k tomu došlo, ale nepodařilo se mi ji dohledat.

Vzhledem k tomu, že tahle podmínka vytváří komplikace pro obě strany, těžko pro ni hledat jiné vysvětlení než že jde o záměrně vytvořenou bariéru volební účasti občanů EU. Před několika lety jsem v jedné práci tvrdil, že jde o rozpor s evropským právem. Několik lidí, kteří mu rozumí podstatně lépe než já, mi od té doby vysvětlovalo, že nemám pravdu a že příslušná směrnice takový postup umožňuje. Cítím potřebu to zmínit, protože je možné že se doopravdy mýlím; přesto si svůj názor nechávám. Ke všem dříve vyřčeným argumentům jsem navíc našel ještě jeden. Podle čl. 7/2 směrnice evropský volič „pro zápis do seznamu voličů musí (…) předložit stejné doklady jako volič, který je příslušníkem daného členského státu“. Seznam voličů je přitom ve směrnici definován jako „úřední rejstřík všech osob, které mají právo volit v určitém základním územním samosprávném celku nebo v jednom z jeho obvodů, sestavený a aktualizovaný příslušným orgánem podle volebních předpisů (…)“ (čl. 2/1/e). Tímto „seznamem voličů“ dle směrnice tak podle mého názoru není stálý seznam voličů či jeho dodatek, jak je upraven v § 28/1 ZVO, protože nesplňuje definiční znak všech osob s právem volit. Za skutečný seznam voličů považuji až výpisy ze seznamu, které obsahují soupis voličů oprávněných volit ve volebním okrsku. Obecní úřad ho uzavře dva dny před volbami a předá okrskovým volebním komisím, jež však do něj mohou dopisovat další voliče i během voleb. Podmínka shodného zacházení, jež vyžaduje čl. 7/2 směrnice, se tak týká i jejího postupu: a pokud do výpisu dopíše voliče s občankou, měla by dopsat i voliče s průkazem o povolení pobytu.

4. Zákaz členství v politických stranách

O tomhle problému už dávno na Jiném právu psal Vojtěch Šimíček, takže nechci dlouho zdržovat, zmínit ho ale musím. Údaj o tom, že občané EU prakticky vůbec nevyužívají pasivního volebního práva, myslím může dost úzce souviset s tím, že se nemohou být členy politických stran. Je pravda, že ve volbách do zastupitelstev mohou kandidovat i nezávislí kandidáti a jejich sdružení, jejich postavení je však podstatně horší. Sdružení nezávislých kandidátů potřebuje petici s podpisy alespoň 7 % obyvatel (což je ve větších městech nereálné), nezávislý kandidát zas ve větším městě nemá ani teoretickou (matematickou) šanci na zvolení kvůli konstrukci volebního systému. Politické strany sice mohou na listinu zařadit kohokoliv, tedy i nestraníka. Pokud se však někdo nemůže účastnit činnosti politické strany, pravděpodobnost, že si jej zařadí na kandidátku, se snižuje; jde tedy o nepřímou diskriminaci. Fakt, že míra využívání pasivního volebního práva je u nich 42krát menší než u občanů ČR, by tomu mohl nasvědčovat.

Evropské právo neobsahuje žádnou výslovnou úpravu, která by se věnovala členství občanů EU v politických stranách, nelze proto tvrdit, že by šlo o jednoznačný rozpor. Česká republika není ojedinělá, ve státech EU se lze setkat s rozličnými přístupy: některé občanům EU členství v politických stranách umožňují bez dalšího, jiné uplatňují zvláštní podmínky, jiné mají úpravu shodnout s ČR. V literatuře se však zhusta vyskytují názory, podle něhož taková úprava brání efektivnímu výkonu volebního práva občanů EU, a proto by ji v případě sporu Soudní dvůr měl v souladu se svou doktrínou označit za evropsky nekonformní.

Problému se navíc dotýká i evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Čl. 11 dává každému právo sdružovat se, což se zahrnuje i právo sdružovat se v politických stranách. Čl. 16 sice dodává, že „nic v článcích 11 (…) nemůže být považováno za bránící Vysokým smluvním stranám uvalit omezení na politickou činnost cizinců“, v kontextu Evropské unie však věc není tak jednoznačná, jak by se mohlo zdát. V roce 1995 ESLP řešil dopady čl. 16 v případu Piermont v. Francie, kde šlo o omezení svobody shromažďování ve vztahu k občance Spolkové republiky Německo (a člence Evropského parlamentu) na území, spadající pod suverenitu Francie. Vzhledem k tomu, že stížnost směřovala proti jednání, které nastalo v roce 1986, soud neakceptoval argumentaci evropským občanstvím (které v tehdejší době ještě neexistovalo). Přesto aplikaci čl. 16 vyloučil s odůvodněním, že stěžovatelka je občankou členského státu Evropské unie, a k tomu navíc členkou Evropského parlamentu, a konstatoval porušení Úmluvy. Argumentace členstvím v Evropském parlamentu znemožňuje, abychom tento případ bez dalšího vztáhli na všechny evropské občany. Na druhou stranu však nelze přehlédnout, že se evropská integrace od roku 1986 výrazně prohloubila. Vzhledem k pojetí Úmluvy jako živoucího dokumentu, který odráží vývoj v oblasti lidských práv, se proto pochybnosti o aplikaci čl. 16 na občany EU podstatně zvyšují.

5. Závěr

Tenhle spot vznikl v podstatě metodou zkracování. Vzal jsem zkrátka do ruky příspěvek, který jsem k tomuto tématu nedávno přednesl na konferenci o lidských právech na naší fakultě, a škrtal jsem tak dlouho, až se mi zdálo, že s trochou snahy se takový flák textu dá přečíst i na webu. Přesto ještě přidám jednoduché závěry pro čtenáře, kteří to v polovině vzdali (a nadšence dychtivé původního znění naopak odkážu na svůj e-mail):

Zhruba třem pětinám občanů EU s bydlištěm v České republice, kteří zde nemají trvalý pobyt, volební zákon odpírá výkon volebního práva do zastupitelstev obcí, což je v přímém rozporu s evropským právem. Vhodným řešením by byla novelizace volebního zákona, není však nezbytná; řešením by mohl být také eurokonformní pojmu „trvalý pobyt“, který lze ve vztahu k občanům EU vyložit jako „registrované místo pobytu“ na území ČR.
Z těch občanů EU, kterým zákon volit do zastupitelstev obcí umožňuje, své právo vykonávají jen zhruba 3 procenta, což je řádově méně než kolik činí evropský průměr. Metodami použitými v tomto příspěvku nelze jednoznačně určit, co je důvodem této odlišnosti; je však jednoznačné, že postup volebních orgánů působí jako překážka. Řešením by byl opět eurokonformní výklad volebního zákona, který by umožnil hlasovat i občanům EU, kteří v den voleb přímo ve volební místnosti požádají o dopsání do výpisu ze seznamu voličů.
Jen zcela mizivé množství občanů EU se uchází o zvolení do zastupitelstva. Ani zde nelze učinit jednoznačný závěr o důvodech, ale také zde vytváří právní úprava určité překážky. I v tomto případě se přikláním k názoru, že by sice bylo vhodné provést novelizaci, problém však lze překlenout eurokonformním výkladem zákona o politických stranách („občan“ znamená i „občan EU“).

A slibuji: příště už jen stručně a o něčem jiném.

Rychlejší a snažší prohledávání judikatury NS: ju.wz.cz

2011-10-22T10:47:00.052+02:00

Nejvyšší soud nabízí na svých webových stránkách kvalitní internetový vyhledávač judikatury. Jak jej co nejlépe využít, to bude téma některého z příštích postů. Nyní představím webovou aplikaci ju.wz.cz, která Vám práci s judikaturou podstatně zpříjemní a zrychlí. Znáte to: zadáte dotaz, zobrazí se seznam 200 potenciálně relevantních judikátů a Vy teď máte jeden po druhém pročíst. A přitom by často stačil pouhý pohled na okolí hledaného výrazu (vícepráce, § 3 odst. 2, ...), abyste poznali, zda je judikát skutečně relevantní a přečtete jej celý, anebo zda rychle přeskočíte na další. Z toho ju.wz.cz vychází: Z vyhledaných judikátů zobrazí jen relevantní pasáže, a to na jediné stránce. Tu můžete rychle projít odshora dolů a přitom kliknout jen na ta rozhodnutí, která Vás zajímají blíže. Výstup z ju.wz.cz znázorňuje tato ukázka, která přehledně shrnuje všechna rozhodnutí NS k § 575 obč. zák. (tedy k nemožnosti plnění). Vyzkoušel jsem si, že ju.wz.cz zrychlí rešerši judikatury přibližně trojnásobně.

Ju.wz.cz nabízí řadu možností; nyní se budeme zabývat tou uživatelsky nejpřívětivější. Představte si, že máte vyhledat veškerou judikaturu k § 575 obč. zák. K tomu byste na stránkách Nejvyššího soudu zadali přibližně následující dotaz:

"§ 575" AND ("obč. zák." OR "o.z." OR "OZ" "40/1964" OR "občansk* zákon*")

Tento dotaz říká: v dokumentu se musí vyskytovat výraz § 575 a dále aspoň jeden z výrazů: obč. zák., o.z., OZ, 40/1964 (číslo obč. zák. ve sbírce) nebo občanský zákoník ve všech možných pádech (občanského zákoníku, občanským zákoníkem apod.). (Je vidět, nakolik užitečná je standardizace, tedy např. skutečnost, že v SRN se občanský zákoník vždy cituje jako BGB.) Už to, zadávat takovýto dotaz, je otrava. A to navíc ještě musíte -- poté, kdy vyhledávač Nejvyššího soudu zobrazí seznam nalezených rozhodnutí -- jedno rozhodnutí po druhém rozkliknout a přečíst.

Jde to i lépe: Stačí přejít na stránku ju.wz.cz a tam v části A. zadat do první kolonky číslo 575, v druhé kolonce vybrat obč. zák. a poté kliknout na tlačítko Zvýrazni. Ju.wz.cz "za Vás" zadá výše uvedený dotaz na stránky Nejvyššího soudu, stáhne texty všech nalezených rozhodnutí, vyseká z nich relevantní části (tj. ty okolo výrazu § 575) a zobrazí je na jedné stránce.

Mimochodem: Tuto vlastnost jsem si vysnil někdy před třemi lety, když jsme začali připravovat nové stránky Nejvyššího soudu (protože tato vlastnost je užitečná, avšak nikoli klíčová a zároveň je výpočetně i programátorsky náročná, přiřadili jsme jí nižší prioritu). Přitom jsem si nevšiml, že už je dobře implementována, a to v systému EUR-LEX. Stačí si tuto databázi otevřít a v levém menu zvolit položku Pokročilé vyhledávání. Poté můžete: (i) přejít na záložku Display models (je naspodu okna); (ii) v objevivším se seznamu polí vybrat i pole Text; dále (iii) zatrhnout check-box Long-zoom; a konečně (iv) si ze seznamu vedle něj vybrat, jak rozsáhlý (v počtu slov) bude výtah, který EUR-LEX zobrazí okolo hledaného výrazu.

Poznámky:

(1) Prosím o pochopení, že stránka ju.wz.cz se (zatím?) nachází na free-hostingu webzdarma. To může způsobit omezení rychlosti, případně i dostupnosti, a to mimo moji kontrolu. Nedokážu předvídat, nakolik masovější využívání ju.wz.cz přinese jeho zpomalení.

(2) Prohledávání desítek či stovek nalezených rozhodnutí ju.wz.cz je výpočetně celkem náročné. S tím souvisí, že se stránka zobrazující výňatky z rozhodnutí dopočítává (dotahuje) i desítky vteřin. Pokoušel jsem se naprogramovat indexaci, avšak rychle jsem zjistil, že na freehostingu je něco takového nereálné: velikost indexu (sestaveného slovníku) překračuje maximální kapacitu, která je webové stránce vyhrazena.

Indexace znamená: Počítač by např. přes noc postupně a na pozadí pročetl všechny judikáty a sestavil rychle prohledatelný slovník s údaji, v kterém rozhodnutí a na kterém místě se vyskytují která slova. Potom by se například při vyhledávání judikatury k § 575 obč. zák. mohl systém rychle podívat do předpřipraveného slovníku a okamžitě z něj vyčíst, kde všude se výraz § 575 vyskytuje. To by představovalo podstatné zrychlení oproti nynější situaci, kdy systém musí pomalu "pročítat" jednotlivá rozhodnutí a výraz § 575 v nich hledat.

(3) Ju.wz.cz je závislá na ochotě stránek Nejvyššího soudu připustit, aby z nich program "tahal" texty jednotlivých rozhodnutí. Věřím, že ju.wz.cz server NS příliš nezatěžuje a navíc šíří znalost judikatury NS v komfortu, který stránky NS (v současné době) neposkytují (stránky ÚS a NSS ovšem možnost, kterou ju.wz.cz přináší, rovněž nenabízí). Nevylučuji ovšem, že NS může v budoucnu ju.wz.cz "odstřihnout" od rozsáhlejšího přístupu; toto omezení by patrně bylo možné překonat indexací (srov. bod 2 výše).

(4) Internetový vyhledávač rozhodnutí NS je založený na standardizovaném a přátelském prostředí LotusNotes, s nímž ju.wz.cz může dobře spolupracovat. Nevylučuji, že v budoucnu bude ju.wz.cz sloužit i k zobrazování výňatků z judikátů NSS a ÚS, avšak vyžadovalo by to jisté programátorské úsilí.

(5) Výše popsaná možnost prohledávání judikatury k určitému paragrafu byla vytvořena tak, aby byla uživatelsky co nejjednodušší. Ve skutečnosti je ju.wz.cz (srov. část D. Expertní vyhledávání) dosti pružný nástroj obecně založený na principu: nejprve si něco vyhledáte vyhledávačem NS; potom si v ju.wz.cz vyberete, co se má zvýraznit, tj. kolem jakých výrazů se zobrazí pasáže vyhledaných rozhodnutí. Toto nejpružnější využití ju.wz.cz popíšu (a nápovědu k němu doplním) v budoucnu.

Mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací

2011-10-18T13:29:00.001+02:00

Když právník řekne málo, může to znamenat různé věci: někdy5 (tisíc korun), podruhé 15 (gramů marihuany). Co si ale představit, když se řekne mimořádně rozsáhlé?

Na své vyprávění o sbírání informací jsem chtěl původně navázat tím, že vás seznámím s výsledky.Bylo by to logické, po vašich příznivých ohlasech v diskusi jsem aleusoudil, že i cesta je někdy cíl. A tak vás budu ještě chvíli napínat a místoevropským voličům se budu věnovat českým úředníkům.

Minule jsem psal hlavně o tom, zda jsou obecní aměstské úřady po technické stránce schopné používat datové schránky k poskytováníinformací. Je tu však ještě jiný problém: co když schopné jsou, ale zkrátka nechtějí?Že by mne někde úplně odmítli, s tím jsem se nesetkal, ostatně nechtěljsem nic výbušného. Ve čtyřech případech (1 %) však žádali, abych nejprveslíbil, že za poskytnuté informace zaplatím, případně to rovnou udělal, a teprvepoté že mi informace pošlou.

Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím,v § 17/1 říká: „Povinné subjekty jsou v souvislostis poskytováním informací oprávněny žádat úhradu ve výši, která nesmí přesáhnoutnáklady spojené s pořízením kopií, opatřením technických nosičů dat a sodesláním informací žadateli. Povinný subjekt může vyžádat i úhradu zamimořádně rozsáhlé vyhledání informací.“ Možnosti vyplývající v první větěse na můj případ zjevně nedaly použít: kopie dokumentů jsem nechtěl a zadoručování do datových schránek odesílatel nic neplatí. Použít by tedy bylomožné jen druhou větu a naúčtovat mi mimořádně rozsáhlé vyhledání informací; povinnýsubjekt ji však musí předem vyčíslit a oznámit, na základě jakých skutečnostítak učinil.

Když mne na nutnost úhrady upozornili poprvé a podruhé,napsal jsem jim zpátky slušný dopis, kde jsem tyhle okolnosti vysvětlil, a záhypoté jsem požadované informace – bezplatně – obdržel. Už to by to skorovypadalo na happy-end; jenže pak jsem se začal ptát městských částí v Praze.

Napřed se ozvala jedna z menších MČ (zhruba 2 tisíceobyvatel): informace pro mne shromáždili, ale mám jim zaplatit 50 Kč za načatoupůlhodinu, pak mi je pošlou. Místo peněz jsem opět poslal připravený slušnýdopis argumentující zákonem, ale tentokrát nezabral. Úřad MČ mi odpověděl, žepři vyřizování každé žádosti postupuje nejen podle zákona, „ale je současně vázán dalšímvnitřním předpisem, a to Opatřením tajemnice č. XX/2009, kde je stanoven přesnýpostup při vyřizování žádostí o informace včetně sazebníku úhrad, který byl ive vašem případě dodržen.“ Napředjsem se zaradoval, jak pěkný materiál do seminářů ústavního práva jsem právězískal, ale pak mi nezbylo, než sednout a sepsat stížnost na magistrát. Ten mivyhověl: vyhledání informací v délce 30 minut nelze považovat za mimořádněrozsáhlé, a proto nelze úhradu žádat. Tohle tedy dopadlo dobře, vzápětídorazily i informace.

Ozvala se ale i jedna z větších MČ (kolem 60 tisícobyvatel), která na to šla chytřeji: práci odhadli na 2 hodiny a zdůvodnilitím, že „materiály vzešlé z voleb dozastupitelstev obcí konaných ve dnech 15. a 16. 10. 2010 jsou již archivovány auloženy v prostorách archivu úřadu městské části. Zpracování požadovanéinformace proto vyžaduje šetření v archivu, kde je nutné podklady vyhledat a pojejich zapůjčení opět vyhledávat přímo v jednotlivých složkách“. Můj dopisnezabral ani zde, podal jsem proto opět stížnost magistrátu, tentokrát se dvěmaargumenty. Zaprvé, 346 měst a obcí, dále všechny brněnské a 55 z 57 pražskýchměstských částí mi informace poskytlo bezplatně, z čehož usuzuji, že nejdeo data, jejichž vyhledání by na běžnémúřadě znamenalo práci v rozsahu dvou hodin. A zadruhé, i kdyby to takbylo, dvě hodiny pořád nepředstavují mimořádně rozsáhlé vyhledávání dle zákona.

Tentokrát však kosa narazila na kámen a magistrát původnírozhodnutí MČ potvrdil. První argument vyvrátil s tím, že každý úřad jejiný, takže co někde trvá chvilku, jinde může být náročnější. Navíc se úřadymohly i v případě větší pracnosti rozhodnout, že mi náklady účtovatnebudou, z čehož ale neplyne žádný závazek pro ostatní. Argumentovat srovnánímtedy nelze. (Připouštím, že něco na tom je, přestože statistika je mocnáčarodějka a velká čísla jsou velká čísla.) Neuspěl ani druhý argument: magistrátkonstatoval, že bližší vymezení pojmu „mimořádně rozsáhlé“ neexistuje, vodítkoneposkytuje ani judikatura, musel si jej proto vyložit sám. K tomu účelu využilinstrukci Ministerstva spravedlnosti z 14. 7. 2011 (dohledat lze na této stránce Nejvyššího soudu dole). Jde o internípředpis, podle něhož mají postupovat například soudy, pokud jsou samy žádány oposkytnutí informací. V § 5/2 je řečeno, že vyhledání informací trvajícícelkově méně než 1 hodinu nelze považovat za mimořádně rozsáhlé, tedy a contrario od hodiny výš už to mimořádněrozsáhlé je.

Připouštím, že se mohu mýlit, ale přinejmenším při použitíjazykového výkladu jsem si pod „mimořádně rozsáhlým“ představoval spíš pět úředníků,kteří dva dny prolézají úřad od sklepa až po půdu, než hodinovou práci. Upřímněřečeno, pokud budeme poctivě měřit čas, do hodiny se nevejde skoro nic: jetřeba žádost přečíst, pochopit její smysl, dohledat informace, napsat dopis žadateliatd. Pak by to ustanovení zákona vlastně nemělo vůbec žádný účinek: úhradu bybylo možné chtít za cokoliv.

Abych se mohl opřít i o něco dalšího, zkusil jsem dohledat, kdese vůbec tohle ustanovení v zákoně vzalo a co o něm říká důvodová zpráva. A výsledek sedostavil: zavedla ho novela č. 61/2006 Sb. a důvodová zpráva o něm – tradičně –neříká nic, protože šlo o pozměňovací návrh. Okolnosti jsou ale výmluvné. Původníúprava úhrady nákladů z roku 1999 se zneužívala: například prý úřady občaschtěly nejen úhradu variabilních nákladů, ale i příspěvek na fixní náklady,jako např. na cenu informačního systému, který si úřad před časem pořídil a teďho využije i při vyřízení žádosti. Vláda proto navrhla novelu s tím, žedetaily následně upraví v nařízení vlády. Ve sněmovně se však věci chopilvýbor pro vědu, vzdělávání atd. a možnost chtít peníze za vyhledáváníinformací navrhl vypustit úplně. Teprve poté následoval návrh poslance Čady,který navrhl doplnění do současného znění. Ve stenozáznamu je toto zdůvodnění: „Úhradu za vyhledání informací umožnit úřadůmjen v případě poskytování rozsáhlých souborů požadovaných informací.Podmínka mimořádně rozsáhlého vyhledání informací by odstranila nejkřiklavějšípřípady zneužívání práce úřadů ze strany žadatele, v některých případechdokonce vedoucí k nadměrnému zatížení příslušného úřadu.“ Ve třetím čtení pak oba návrhy prošly:obecná možnost požadovat úhradu tedy vypadla, nová věta pro mimořádné případyvšak přibyla.

Myslím si, že jazykový, teleologický i historický výkladzákona stojí na mojí straně a úřady pravdu nemají; tímto celoživotním univerzálním přesvědčením však trpí většina právníků, zpravidla už od prvního semestru studia, takže tomu nepřikládám velkou váhu.:-) Je ale pro mne docela poučné, jak může původní záměr zákonodárcev rozhodovací praxi zmutovat. Celé mne to navíc vede i k dalším otázkám,které už míří jinam. I kdybych – třeba soudní cestou – úřad přesvědčil, že dvěhodiny není mimořádně rozsáhlé vyhledávání, nepovede to jen k tomu, žepříště stejnou práci ocení na pět nebo deset? Ostatně neudělá přesně tohle i taprvně zmíněná místní část, která by bývala u magistrátu snadno uspěla, kdyby pomně nechtěla jen padesát korun, ale rovnou stovku? A má vůbec žadatel oinformaci šanci nějak reálně zhodnotit, kolik práce s jeho žádostí bude úřadmít, a reálnou možnost jeho ocenění zpochybnit? Zvlášť když ani v mém velmispecifickém případě, kdy jsem se několika set úřadů ptal na úplně to samé,nelze zkušenost z jednoho úřadu přenést na jiný. A ad absurdum: i kdyby objektivně náklady existovaly, ale mohl za nětřeba vnitřní chaos na konkrétním úřadě, špatná organizace práce nebo archivumístěný na druhé straně republiky, lze to přičítat k tíži žadatele?

Těžko říci. Ty čtyři stovky jsem nezaplatil a přemýšlím, codál. Možná má magistrát pravdu, že nám tu ještě chybí judikatura.

Mimořádné výběrové řízení na obsazení 3 míst právníků v Odboru komunitárního práva Ministerstva zahraničních věcí ČR

2011-10-13T12:56:00.000+02:00

Více informací zde. Poněvadž se jedná o jedno z mých předchozích působišť, mohu jen potvrdit, že inzerát v žádném případě nepřehání - pro kohokoliv, kdo by se chtěl právu EU věnovat v praxi, to je podle mého názoru (v rámci ČR) snad nejzajímavější působiště.