úterý 21. srpna 2018

Tak trochu jiná opatrovnická justice

Nesčetněkrát zaznělo v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva připomenutí povinnosti plynoucí signatářským státům z článku 8 Evropské úmluvy o lidských právech: umožnit rozvoj a udržení již existujícího vztahu mezi rodiči a dětmi a přijímat opatření, která umožní dětem, aby se vrátily ke svým rodičům, byli-li z jakýchkoliv důvodů odloučeni. Naplnění uvedeného principu předpokládá nejen fungující systém sociální péče, ale také fungující a tomu přizpůsobený systém opatrovnické justice.
 

V posledních letech si dosud opomíjená opatrovnická justice získala zvýšenou pozornost odborné veřejnosti. Středem zájmu se stala zejména důležitá témata participačních práv dítěte a kladení důrazu na dohodu rodičů o podílu na péči dětí při rozpadu manželství (či nesezdaného soužití). Poněkud stranou však zůstává neméně důležité téma rozhodování ve věcech tzv. rodinného práva veřejného – tedy v případech, kdy se dítě ve své rodině ocitá v ohrožení a je nezbytné přistoupit k tomu nejzávažnějšímu zásahu do rodinného života – odloučení dítěte od jeho rodičů a jeho svěření do péče jiné osoby nebo do péče ústavní. K takovým životním situacím může docházet z mnoha důvodů, mezi které patří zejména onemocnění rodičů včetně těch psychiatrických, závislosti či trestná činnost rodiče.

Již při prvním zhodnocení situace ohroženého dítěte je nezbytné uvažovat nad tím, zda se dítě bude moci vrátit do své rodiny či nikoliv, přičemž snaha o opětovné sjednocení rodiny musí být pravidlem, zatímco trvalé odebrání pouhou výjimkou vyhrazenou pro ty nejzávažnější situace. Od toho se potom odvíjí řešení, které je pro konkrétní dítě třeba přijmout. Pokud neexistuje naděje návratu dítěte do rodiny (například pokud rodiče dítěte zemřou), pak je třeba hledat trvalé a stabilní řešení situace dítěte. Nepřípustné proto je řešit takovou situaci opatřeními, která svou povahou slouží pouze ke krátkodobému umístění dítěte (zejména pěstounská péče) a která neposkytují dítěti potřebnou ochranu a jistotu do budoucna, protože nejsou trvalým řešením. Pokud však existuje perspektiva návratu dítěte do jeho rodiny, pak je stát povinen přijmout veškerá opatření, která od něj lze rozumně očekávat, aby došlo k co nejdřívějšímu návratu dítěte domů. Okamžité poskytnutí podpory rodině je přitom stěžejní, jinak hrozí trvalé narušení vztahu mezi rodičem (rodiči) a dítětem.

 V České republice je opatrovnická agenda v zásadě jen jednou z mnoha soukromoprávních agend – nijak se neliší soudní síň, prostředí není uzpůsobeno dítěti ani povaze řízení, téměř nijak se neliší procesní pravidla, na soudce nejsou kladeny žádné zvláštní požadavky. Na odvolacích soudech specializované opatrovnické senáty prakticky neexistují, o osudech dětí je tak rozhodováno mezi dvěma platebními rozkazy. Dokonce ani všechny prvostupňové soudy nemají specializované opatrovnické soudce a v mnoha případech tvoří opatrovnická agenda třeba jen malou část jejich nápadu „na doplnění“ jejich stěžejní agendy. Navíc není tajemstvím, že opatrovnická agenda je soudcům mnohdy přidělována „za trest“ nebo na začátku kariéry, kdy si nemohou příliš vybírat. Přitom jde o zcela specifickou oblast práva, která klade na osobu soudce v mnoha ohledech daleko vyšší požadavky. Opatrovnický soudce si totiž jen stěží vystačí pouze s dobrou znalostí práva. Musí být tak trochu psychologem, tak trochu učitelem, empatický, laskavý, ale přísný.

Právě takoví soudci jsou dosazování na londýnský Family Drug and Alcohol Court, opatrovnický soud, který je označován jako „problem-solving court,“ tedy soud, který má za cíl pomoci řešit problémy, pro které se před ním rodiny ocitly. Londýnský soud byl založen po vzoru amerických opatrovnických soudů. Vzhledem k úspěchu londýnského projektu postupně ve Velké Británii vzniklo celkem 9 multidisciplinárních týmů, které pracují při 12 britských soudech. Obdobné soudy jsou také v Austrálii a nově též v Severním Irsku. Řízení před takovým soudem je založeno především na dobrovolnosti. Rodiče si mohou spolupráci vybrat jako alternativu ke klasickému opatrovnickému řízením před obyčejným soudem. Hlavními zásadami řízení před londýnským rodinným soudem jsou proaktivní přístup soudu k řešení problematické rodinné situace, včasné a rychlé poskytnutí pomoci rodině, pozitivní a podporující přístup k rodičům, kteří musí mít pocit, že jsou respektováni a že změna je možná, kontinuální podpora a motivace a nabídnutí potřebných služeb celé rodině a samozřejmě postup v nejlepším zájmu dítěte včetně vytvoření alternativního plánu stabilního řešení jeho situace pro případ, že by spolupráce selhala a dítě se nemohlo do své rodiny vrátit (nebo v ní zůstat).

Předpokladem pro naplnění těchto zásad je pak i specifické prostředí a obsazení soudu. Místnosti jsou přizpůsobeny tak, aby prostředí bylo příjemné pro dítě i celou rodinu, zároveň však musí být zachována autorita soudu, která má svůj význam při působení na rodiče. Soudci jsou speciálně vyškoleni pro práci s rizikovými rodinami. Při soudu působí také multidisciplinární tým složený ze sociálních pracovníků, adiktologů, zdravotnických pracovníků, psychiatrů a mentorů, kterými jsou rodiče, kteří si prošli podobnou zkušeností. Celý tým je pak vyškolen v motivačních technikách, práci s rodinou za účelem prevence relapsu, vyhodnocování rizik a dalších nezbytných kompetencích.

Případy vhodné pro spolupráci s rodinným soudem jsou vybírány místními sociálními pracovníky. Následuje první setkání rodiny se soudcem, kde je rodičům představeno fungování soudu a kde se mohou rozhodnout, zda chtějí podstoupit nezbytná vyšetření a pohovory se specializovaným týmem. Pokud na spolupráci přistoupí, multidisciplinární tým vypracuje pro rodinu během 2-4 týdnů plán, který je následně rodičům představen na dalším setkání se soudcem. Pokud rodiče souhlasí, podepíší dohodu, v níž se k plnění plánu zaváží. Následně jsou rodiči poskytnuty veškeré potřebné služby k vyřešení jejich situace. Každých 14 dní se také setkávají se soudcem a pracovníky multidisciplinárního týmu, kde je vyhodnocován jejich pokrok. Po dobu probíhajícího řízení může být dítě umístěno buď zcela mimo rodinu, u širší rodiny nebo ve své rodině, nad kterou je stanoven dohled. Celý proces spolupráce rodiny se soudem musí být ukončen do 26 týdnů, v odůvodněných případech lze tuto dobu prodloužit až o 8 týdnů. Poté se dítě buďto vrací do své rodiny, nebo je pro něj navrženo jiné stabilní řešení.

Fungování londýnského rodinného soudu je pravidelně vyhodnocováno a dosavadní zkušenost ukazuje, že intenzivní spolupráce s rodinou zvyšuje pravděpodobnost, že dítě bude moci zůstat nebo se vrátit do své rodiny. Zatímco v průběhu opatrovnického řízení před běžným soudem bylo pouze 30 % matek schopno zbavit se své závislosti, v případě spolupráce s londýnským rodinným soudem se své závislosti zbavilo 46 % matek. Zatímco v případě běžného opatrovnického řízení bylo pouze v 25 % případů výsledkem navrácení nebo ponechání dítěte v jeho rodině, v případě spolupráce s londýnským soudem mohlo dítě ve své rodině zůstat v 37 % případů. Výrazně vyšší procento matek (58 %) bylo schopno abstinovat také v dalších 5 letech po skončení řízení u londýnského rodinného soudu, než tomu bylo v případě běžného opatrovnického řízení (24 %). V podstatně vyšším procentu případů (51 % oproti 22 %) také nedošlo v následujících třech letech po skončení řízení k dalšímu odloučení dítěte od rodiny.

Takový způsob práce s rodinou je pak způsobilý mnohem lépe naplnit požadavek, aby stát přijímal opatření, která umožní znovusjednocení rodiny. Londýnský soud se zaměřuje na práci s rodiči, kteří zneužívají alkohol či jiné návykové látky. Bylo totiž zjištěno, že 60-70 % případů, kdy byly v Londýně děti odebírány z rodiny, bylo spojeno právě se závislostí rodičů. Podobný systém by však bylo jistě možné využít též pro práci s rodiči s psychiatrickou diagnózou, pro pomoc rodině s překonáním krizových životních situací nebo pro práci s rodiči, kteří své děti zanedbávají v důsledku nedostatečných rodičovských kompetencí.
 
Česká republika byla v minulosti opakovaně kritizována za to, že nedostála své povinnosti přijmout opatření, která by umožnila znovusjednocení rodiny v případě odebrání dítěte z péče rodičů (1, 2, 3). Není například výjimkou, že děti zůstávají po celou dobu své nezletilosti v pěstounské péči, která má být přitom krátkodobým dočasným řešením rodinné situace. Problém spatřuji právě v rozhodovacím procesu, který neumožňuje efektivní práci s rodinou, která by vedla k rychlému vyřešení rodinné krize. Přitom průběh samotného řízení mnohdy definuje jeho výsledek. Ponechám-li stranou skutečnost, že mnozí opatrovničtí soudci – právě v důsledku nedostatečného vzdělání a specializace – přistupují k rodičům s vážnými problémy bez úcty a s despektem, spatřuji v současném nastavení rozhodování o péči o ohrožené děti další zásadní nedostatky.
 
V první řadě je rodič mnohdy ponechán zcela bez pomoci a podpory. Dítě je odebráno, umístěno u pěstounů a rodiči soud vzkáže: tak se snaž a ukaž, že se dokážeš napravit. Pro rodiče tolik potřebné služby, bez nichž lze jejich situaci jen stěží změnit, jsou však mnohdy nedostupné. Objednací lhůty jsou dlouhé, služby nemusí být dostupné finančně nebo v místě bydliště rodiče. Případná hospitalizace může znamenat úplné zbavení se možnosti kontaktu s dítětem a případně též ohrožení pracovní pozice. Odebrání dítěte bez jasně definovaných podmínek jeho návratu do rodiny navíc často může ještě zhoršit psychický stav rodičů. Na rozdíl od rodičů spolupracujících s londýnským rodinným soudem nemají rodiče stojící před českým opatrovnickým soudem jasnou představu o tom, kdy a za jakých podmínek se dítě do rodiny vrátí.

Práce s ohroženými dětmi a jejich rodinami je přitom velkou investicí do budoucích generací. Ukazuje se, že rodiče, jimž byly děti odebrány z péče, často přivádí na svět další potomky, kteří se opět ocitají v ohrožení, a ti potom mnohdy tyto nevhodné vzorce chování svých rodičů kopírují a sami nejsou schopni v další generaci zajistit péči o vlastní děti. Odebrání dítěte z péče rodičů totiž sice zamezí dalšímu setrvání dítěte v nevhodném prostředí, nicméně nevyřeší problém, pro který se v takové situaci ocitlo. Další potomci týchž rodičů se proto opět ocitají v rodině, kde jsou zneužívány návykové látky, rodičům chybí potřebné rodičovské kompetence a návyky nebo se potýkají s jinými závažnými problémy, které jim znemožňují péči o dítě řádně zajistit.  Systém, kdy se opatrovnická justice zaměří na řešení příčin a nikoliv pouze následků ohrožení dítěte, má potenciál prospět nejen konkrétnímu dítěti, ale též přerušit bludný kruh problémového chování v těchto rodinách.

 
 

Žádné komentáře: