23 června 2018

Martina Grochová: Návrh na uzákonění rovnoprávného manželství – má rodinné právo realitu reflektovat či usměrňovat?

Vláda včera projednala a podpořila poslanecký návrh novely občanského zákoníku. Příběh zrovnoprávnění stejnopohlavních párů na poli rodinného práva se začal psát již v roce 1992, kdy Sdružení organizací homosexuálních občanů začalo připravovat první návrh právní úpravy soužití stejnopohlavních párů. První vlaštovkou úspěchu v této oblasti bylo přijetí zákona o registrovaném partnerství v roce 2006. Od roku 2013 potom začalo do veřejného prostoru postupně pronikat heslo „Různé rodiny, stejná práva“ jako součást kampaně Stejná rodina, za níž stojí spolek PROUD a jejímž cílem bylo prosazení uzákonění možnosti homosexuálů osvojovat děti svých partnerů stejného pohlaví. Tato kampaň vyústila v předložení v pořadí čtvrtého návrhu novely zákona o registrovaném partnerství umožňující osvojení dítěte registrovaným partnerem (tzv. přiosvojení), na jejímž zpracování se PROUD podílel. Návrh však nebyl v Poslanecké sněmovně nikdy projednán.

Po tomto neúspěchu se objevilo heslo nové: „Jedna láska, jedno manželství“, a to v rámci navazující kampaně Jsme fér pod záštitou Koalice za manželství. Lobby za rovná práva homosexuálních párů upustila od prosazování uzákonění přiosvojení dítěte a smyslem nové kampaně se stalo prosazení myšlenky rovnoprávného manželství pro heterosexuální i homosexuální páry a odstranění dvojkolejného režimu institucionalizace soužití, v jehož rámci je manželství vyhrazeno párům různého pohlaví, zatímco páry stejnopohlavní jsou odkázaný na registrované partnerství, tedy na institut, který oproti manželství nabízí jen omezený rozsah práv. Vyústěním kampaně bylo předložení návrhu novely občanského zákoníku skupinou poslanců dne 12. 6. 2018. Jen o dva dny později, dne 14. 6. 2018, byl předložen návrh na změnu Listiny základních práv a svobod. Skupina poslanců v něm navrhuje doplnění článku 32 o výslovné zakotvení, že manželství je svazkem muže a ženy.

Důvodová zpráva k předloženému návrhu novely občanského zákoníku čítá 23 stran a odkazuje na celou řadu relevantních zdrojů – ať už výzkumů, průzkumů, právních, psychologických a sociologických prací nebo zahraničních rozhodnutí. Přestože jde návrh pečlivě zpracovaný v nadstandardní kvalitě, je podle mého názoru nestrategický. Mám za to, že tomu tak je ze dvou důvodů. Jakkoliv je důvodová zpráva podrobná, argumentační linka se povětšinou se míjí s námitkami, které vznáší odpůrci uvolňování rodinně právní úpravy. Uzákonění rovnoprávného manželství pak navíc znamená liberalizaci hned na čtyřech úrovních. Každý z těchto důsledků je přitom sám o sobě předmětem kontroverze z jiných důvodů, a v určité míře se proto liší též množina těch, kdo s tím kterým důsledkem nesouhlasí. V první řadě manželství pro všechny samozřejmě přináší rovná práva pro homosexuální i heterosexuální páry, které se rozhodnou institucionalizovat své soužití. Umožňuje ale též přiosvojení dítěte stejnopohlavním partnerem rodiče a společné osvojování dítěte stejnopohlavními partnery. V neposlední řadě pak také rozšiřuje pojem manželství též na páry stejného pohlaví. Ač by se mohlo zdát, že zásadním je pro odpůrce právě odlišný rozsah práv, které jsou v rámci manželství a registrovaného partnerství párům přiznávány, a samotný název, které institucionalizovaný svazek nese, je druhotný, je tomu právě naopak.

Podle předkladatelů návrhu novely občanského zákoníku je nedůvodné rozlišování mezi homosexuálními a heterosexuálními páry. Nerovnost spočívá nejen v rozdílném rozsahu práv (zejména pokud jde o majetkové poměry, společné příjmení, pracovní volno na svatbu či sociální podporu), ale též v odlišnosti samotného názvu svazku, do kterého partneři vstupují a odlišném postupu, který obřad doprovází. Uzákonění rovnoprávného manželství by mělo symbolický význam a podpořilo by odstraňování stereotypů. Předkladatelé odkazují na účel manželství definovaný v ustanovení § 655 NOZ, jímž je založení rodiny, řádná výchova dětí, vzájemná podpora a pomoc. Mají přitom za to, že rozlišování mezi svazky osoby stejného a různého pohlaví je nedůvodné též proto, že “[l]esbické a gay páry mohou takto definovaný účel naplnit stejně jako heterosexuální páry.“

Právě výše uvedené tvrzení je však pomyslným bodnutím do vosího hnízda, což ilustruje argumentace obsažená v důvodové zprávě k návrhu novelizace Listiny, která je s takovým pojetím účelu manželství v přímém kontrastu. Podle této důvodové zprávy má totiž pouze manželství muže a ženy potenciál naplnit všechny hlavní funkce rodiny, zejména „přivést na svět další generaci a vychovat ji v nenahraditelné a vzájemně nezastupitelné mateřské a otcovské lásce i vzoru, a to v prostředí, poskytující alespoň nějaké záruky stability a dlouhodobosti.“ Zdůrazněn je též význam samotného pojmu manželství, který si podle předkladatelů druhého z návrhů zaslouží ochranu s ohledem a mimořádnou tradici, kterou manželství jako svazek muže a ženy má, a bezpříkladnou kontinuitu.

Ačkoliv manželský svazek je primárně o vzájemných právech a povinnostech dvou osob, které do něj vstupují, samotná důvodová zpráva akcentuje jako stěžejní důvod pro předložení návrhu nejlepší zájem dítěte. Uvádí, že „zejména tyto rozdíly negativně ovlivňují postavení dětí, které lesbické a gay páry vychovávají.“ Poukazuje přitom na to, že výzkumu prokazují, že rodiny tvořené gay a lesbickými páry mohou být stejně vhodným výchovným prostředím jako rodiny heterosexuální. Důvodová zpráva přitom dokonce uvádí, že zakotvení rovnoprávného manželství „je zcela nepochybně nezbytné ve vztahu k dětem,“ aby tak došlo k jejich zrovnoprávnění. Ve skutečnosti však zrovnoprávnění dětí žijících v homoparentálních rodinách lze dosáhnout též pouhým uzákoněním osvojování dítěte partnerem stejného pohlaví. Jsem přitom přesvědčena, že dosavadní názorovou neshodu na to, zda zakotvení přiosvojení stejnopohlavním partnerem vyžaduje nejlepší zájem dítěte, by bylo možné překonat snáze, než spor o účel manželství.

Přestože dosud žádný z návrhů na uzákonění přiosovojení dítěte registrovaným partnerem rodiče neprošel, považuji tuto rovinu za nejméně kontroverzní. V průběhu jejich projednávání totiž panovala alespoň shoda na tom, že je třeba zajistit naplnění zájmů dítěte, tedy zejména zajistit, aby partner mohl efektivně zastávat roli druhého rodiče (např. vyzvedávat dítě ze školy, doprovázet jej k lékaři atd.) a v případě úmrtí právního rodiče o dítě nadále osobně pečovat. Spor byl však o tom, zda k dosažení tohoto účelu postačuje stávající právní úprava, nebo je třeba zajistit vyšší standard ochrany zájmů dítěte v podobě právního vztahu, kde vzájemná práva a povinnosti jsou jasně nastavena, nikoliv ponechána na libovůli členů (sociální) rodiny.

Zdá se, že ani odpůrci těchto předložených návrhů ve své podstatě nerozporují, že co nejvyšší ochrana právní vztahu mezi dětmi již žijícími v homoparentálních rodinách by byla v jejich zájmu. Obávají se však, že uzákonění přiosvojování dětí registrovanými partnery by znamenalo legitimizaci takových rodin, vyslání signálu, že tyto rodiny jsou zákonem uznané, a tedy „normální, běžné,“ a tím by vzrostl jejich počet. To ovšem považují za nežádoucí. Jediným argumentem však zdaleka není jen přetrvávající přesvědčení některých, že výchova v homoparentální rodině je pro dítě škodlivá.

Mnohem závažnějším argumentem je přesvědčení o nezbytné ochraně tradičního modelu rodiny. Rodiny založené na manželství a pokrevním příbuzenství, kde muž i žena mají svou jasně danou roli. Jde o přesvědčení, že je žádoucí zachování společnosti, kde žena je pečovatelka a muž je živitel, kde existují dvě jasně definovaná a zcela opačná pohlaví. Tato přesvědčení se pak v debatách o přiosvojení zhmotňují ve výrocích, jejichž příkladem může být následující věta vyřčená v minulosti poslancem Vlastimilem Tlustým při projednávání návrhu na uzákonění možnosti přiosvojování dětí registrovaným partnerem rodiče: „A to je přesně ten důvod, proč nebudu podporovat jeho vznik, protože se nechci dožít toho, jak dva pánové vysvětlují svému synovi, který z nich je maminka“ nebo obdobný výrok senátora Milana Bureše vyslovený při projednávaní zákona o registrovaném partnerství: „Nechtěl bych mít v budoucnu příležitost vyprávět své vnučce pohádku o tom, jak jeden hodný princ si vezme druhého a jak spolu vychovají kupu dětí.“ Jde o přesvědčení, že muž a žena, mají v každé rodině totožnou, tu jedinou správnou a nezastupitelnou roli. A nakonec vlastně i samotné názor o škodlivosti výchovy dítěte stejnopohlavním párem dnes již obvykle nepramení z představy o tom, že by homosexualita byla „nakažlivá“ či naučená. Jde především o strach, že absence mužského a ženského vzoru představuje riziko dalšího rozmělňování pojmu rodina a nabourávání genderových konstruktů, jejichž zachování považují odpůrci za nezbytné pro správné fungování společnosti.

Proto též i v otázkách, v nichž se oba návrhy tematicky potkávají, se nakonec argumentačně míjí. Oba návrhy sice například poukazují na demografické proměny, z téhož však dovozují opačné závěry. Podle předkladatelů návrhu novely občanského zákoníků tato čísla svědčí o tom, že by se právní úprava svědčí o tom, že by se právní úprava přístupu k rodičovství měla liberalizovat, protože neexistuje jediný správný model zdravého rodinného fungování. Naopak předkladatelé návrhu změny Listiny mají za to, že tatáž čísla svědčí o tom, že ochrana tradičního modelu manželství je nezbytná právě s ohledem na nepříznivý demografický vývoj. Podle důvodové zprávy prožívá-li rodina krizi a proces eroze, „není úlohou státu na její podporu rezignovat, nýbrž naopak ji více a intenzivněji podporovat.“

Jádro sporu, jehož ilustrací jsou oba předložené návrhy, lze tedy interpretovat jako neshodu na tom, zda má rodinné právo realitu usměrňovat nebo ji reflektovat. Má právo prosazovat ideální model rodiny? Má chránit tradiční na manželství a pokrevním příbuzenství rodinu? Nebo má reflektovat společenské změny, které se neoddiskutovatelně dějí a které jsou doloženy demografickými statistikami? Máme na současný stav pohlížet jako na krizi rodiny, kterou se má právo pokoušet zmírňovat nebo jako na demokratizaci rodiny, kterou má právo zohledňovat? Domnívám se, že zatím lze hledat cestu určitého kompromisu – můžeme trochu usměrňovat, trochu chránit tradiční koncept rodiny a zároveň také trochu reflektovat společenskou situaci. Alespoň tam, kde je to nejvíc potřebné, tam kde to vyžaduje zájem těch nezranitelnějších – dětí. Takovým kompromisem podle mne může být právě prosazení přiosvojování dětí registrovaným partnerem. Návrh na uzákonění rovnoprávného manželství je v naší společnosti dosud vnímáno spíše jako krajní bod škály, jejíž protilehlé konce představují dva naznačené přístupy k rodinnému právu jako souboru pravidel realitu usměrňujícím nebo realitu reflektujícím.

Šanci na schválení však může mít pouze takový návrh, který reaguje na aktuální diskurz, který reaguje na protiargumenty, které zazněly ze strany odpůrců obdobných návrhů v předcházejících debatách a který je přesvědčivý nikoliv pro ty, kdo jej podporují, ale též pro ty, kdo o něm pochybují, respektive jej nepovažují za nezbytný. Má-li být předložený legislativní návrh úspěšný, je třeba postupovat strategicky. Nikoliv proto, aby předkladatelé ošálili ty, kteří budou pro návrh hlasovat příslibem, že žádné další uvolňování rodinně právní úpravy nebude požadováno – jako porušení takového příslibu si předložení návrhu na uzákonění přiosvojení dítěte registrovaným partnerem vykládali jeho odpůrci – ale proto, že prosazovat lze jen takové změny, u nichž lze v aktuální společenské a politické situaci dosáhnout shody. Obávám se, že předložený návrh novely občanského zákoníku – jakkoliv se s jeho zdůvodněním osobně plně ztotožňuji – tato kritéria nesplňuje.

23 komentářů:

Edmund řekl(a)...

Je otázkou, proč při liberalizaci dosud tradičně vymezeného pojmu rodina ustrnout jen u umožnění dvoupárového manželství. V čem je svazek dvou osob stejného pohlaví "lepší" či "přirozenější", než kupříkladu svazek jednoho muže a čtyř žen (dle islámského práva)? Proč by při odhození tradičního pojetí měl být řešen počet manželů? Proč prostě manželství nemůže být svazkem fyzických osob - bez uvádění pohlaví a počtu? Zní to divoce? Hmmm... Ovšem nezní to divočeji, než manželství dvou mužů či manželství dvou žen.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Až bude ve společnosti po takovém rozšíření institutu manželství poptávka, tak proč ne.

Edmund řekl(a)...

Odpovědí na otázku položenou v článku tedy má být, že právo má jen reflektovat požavky společnosti? To je značně nízký cíl.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Právo má sloužit potřebám lidí. Homosexuální manželství někomu prospívá (homosexuálům) a nikomu neškodí.

Edmund řekl(a)...

Podle téhož kriteria je diskriminační manželství jen dvou osob. I kdyby v tomto státě bylo jen několik lidí, kteří chtějí multipersonální manželství, proč jim to není umožněno? Samozřejmě se všemi výhodami, třeba daňovými, z toho plynoucími.

David Schmidt řekl(a)...

Právo musí realitu usměrňovat: jinak nebude právem, ale jen střetem zájmů, kdy vítězí ten, kdo drží v ruce silnější zbraň. Jsou práva dítěte znát své
rodiče a svoji rodinu a na péči od nich. A jaká je realita? Toto právo negující. Ženy, které se prohlašují za výjimky, lžou na matrikách a berou dítěti otce v zájmu ideálu svazku, "který nikomu neškodí". Jiní muži si zase v podstatě kupují od žen děti a děje se tak opět v zájmu stejného ideálu, že dítě je příslušenstvím vztahu a nikoli subjektem práva.

Tomáš Sobek řekl(a)...

S manželství více osob bych neměl problém. Jestli to někomu vyhovuje, tak proč ne. Naopak, nevidím důvod pro daňové zvýhodnění (jakéhokoli) manželství.

Edmund řekl(a)...

Vidím to stejně jako David Schmidt. Právo, které rezignuje na to, aby stanovovalo, co je a co není správné, přestává být právem (tedy souborem norem, reflektujících spravedlnost, morálku, prostě vyšší mimoprávní hodnotový systém) a stává se pouhou technickou normou. Prosadí si nějaká zájmová skupina manželství pro 15 lidí? Warum nicht, řekne sluchátko a splní. Prosadí si příště povolení potratu až do narození? Warum nicht. A co třeba eutanázii těžce nemocných dětí? Warum nicht. A jakýchkoliv dětí? No a proč ne, když to rodiče chtějí? Že ty děti už nemohou být objektem, ale musí být subjektem práva? Ale prosím vás... většina společnosti říká, že ne...

Tomáš Sobek řekl(a)...

Takže ještě jednou. Homosexuální manželství někomu prospívá a přitom nikomu neškodí, takže není zřejmé, v čem je nemorální. Ledaže byste si pletl morálku s náboženskými předsudky.

David Schmidt řekl(a)...

V tom případě špatně čtete. Viz níže nebo výše, podle toho, jak se Vám diskuzní vlákno zobrazuje.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Váš komentář se týká aktuální praxe (ne)zohledňování zájmu dítěte, ale je irelevantní k otázce, koho poškodí zavedení institutu homosexuálního manželství.

David Schmidt řekl(a)...

Irelevantní je tato otázka stěží, když se "existujícími rodinami" argumentuje a žádá se, aby zákon legalizoval dosavadní praxi, byť jen účelem.

Nejprve je třeba vrátit společenskou realitu do mezí práva: každé dítě má právo znát své rodiče a na kontakt s nimi. Děti leseb / gayů mají stejná práva jako děti rozvedených rodičů: na obě své rodiny. A stát má tyto vazby posilovat, nikoli naopak.

A až bude odstraněno uvedené protiprávní jednání, nebude důvod rozšiřovat kogentní manželství o jednu z mnoha podobných dispozitivních forem soužití.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Homosexuální manželství nijak nevylučuje, aby dítě mělo kontakt s oběma svými biologickými rodiči. Váš komentář je opravdu irelevantní.

David Schmidt řekl(a)...

Z hlediska vyrokové logiky by tento institut opravdu nevylučoval dítěti kontakt s rodičem, v praxi by se však stal nástrojem protiprávního jednání. Dokud toto nebude vyřešeno, je naopak irelevantní danou praxi legalizovat narovnáním s manželstvím.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Váš příklad je tak stupidní, že si nezaslouží komentář. Jenom si říkám, jak velké předsudky někdo musí mít, aby měl potřebu vymýšlet takové nesmysly.

David Schmidt řekl(a)...

Spíše jste bez argumentu.

David Schmidt řekl(a)...

A je-li potřeba opět konkrétní příklad, § 3020 (2) sice má znít "Ustanovení § 776 a 777 se nepoužijí na určování rodičovství manželů, kteří jsou osobami stejného pohlaví.", ale po deseti letech salámové taktiky je jasný pravý účel tohoto ustanovení. Utišit kritiky v době projednání předlohy zákona a po jejím schválení se stane terčem ústavní stížnosti: že je diskriminací na základě sexuální orientace, když zákon domněnku rodičovství vztahuje jen na hetorosexuály.

Edmund řekl(a)...

Proč máte za to, že morálka založená na náboženských hodnotách je kvalitativně horší (je to "předsudek") od morálky na těchto hodnotách nezaložené?

David Schmidt řekl(a)...

Možná se Tomáš Sobek domnívá, že morálka na bázi okamžitého štěstí d má prim před odloženým štěstím. ;) Ale v této otázce se nevede hodnotová diskuze. Starosvětská lidská práva jsou překážkou. Alfie Evans neměl právo na život, protože soudce, který si vytváří judikaturu, jak na rodičích nezáleží, usoudil že je "v jeho nejlepším zájmu" být usmrceno ve Velké Británii. Tím přeci padly veškeré bariéry a lze "nejlepším zájmem dítěte" odůvodnit jakýkoli zásah do jeho práv. Může se stát předmětem obchodu s lidmi a pokud se tak stalo v Kalifornii, zdejší ústavní soudkyně vám na to dá české razítko. Úmyslně žena udělá z dítěte polovičního sirotka zatajením otce? Dosud musela lhát na matrice, brzy bude stačit napsat "manželku" a spustit antidiskriminační tažení, jak nemanželské děti heterosexuálů mají výhodnější začlenění do své "skutečné" rodiny a že když je zákon jednou zahrnul do manželství, nemůže je v něm již diskriminovat.

Faire Fionwe řekl(a)...

Dopustím se trochy nekromancie, přišel jsem k diskuzi později, než patří k bontonu, ale nedá mi to:

Jsou náboženské normy, které mají celkem jasné zakořenění a průsečík s obecnou etikou (nepodáš křivého svědectví), a pak jsou normy, které jsou zakořeněné spíše ve spirituální stránce věci (řekněme křest) a společnou morálkou souvisí jen nepřímo.

Nakolik nám to umožňuje poznat současný vědecký vývoj, není důvod si myslet, že je homosexualita nějak škodlivá. Pokud nenajdeme žádnou škodu v obecné morálce, ale současně je tatáž věc zakázána náboženským předpisem (krevní transfuze u jehovistů), jsme v rozporu, ve kterém společnost jako taková nemá příliš proč následovat náboženské pravidlo (máme oddělení církve od státu).

Nejde tedy nutně o to, že by náboženské hodnoty byly horší, jen jsou v daném případě převážně irelevantní.

Edmund řekl(a)...

Podle Vašeho pojetí jsou náboženské normy irelevantní vždy. A rozhodující je vždy momentální nastavení společnosti. Když se s ním v něčem náboženské normy shodují, pak dobře, ale ve skutečnosti na nich nezáleží. Na soudobém vědeckém poznání ovšem také ne. I to je bráno na milost jen tehdy, pokud se s ním ztotožní společnost.

David Schmidt řekl(a)...

Na druhou stranu je to společenská otázka. Ale největší problém je v integritě pravidel: tito lidé jsou "pro větší dobro" paradoxně vyčleňováni do ghetta. Že dítě nebude chtít svého otce, resp. matku by se normálně bralo jako manipulace s city dítěte. Děti ghetta být citově manipulovány mohou.

Faire Fionwe řekl(a)...

Z pohledu nábožensky nemonolitické společnosti ano - ale ono to vyplývá už jen z toho, že v ní máme máme ve společnosti náboženských systémů více (i uvnitř jednotlivých náboženství) a část populace se k nim už proto řadit nutně nemůže. Třeba v ČR se k žádnému náboženskému systému neřadí většina populace. Proč by pak měla následovat jejich náboženská pravidla?

Vědecké poznání není definitivní / dokonalé, ale oproti čistě náboženským normám poskytuje z pohledu společnosti jako celku pevnější půdu pod nohami a daleko přesvědčivější důvod vzít nějaký argument v potaz. Pokud mi bude pastafarián tvrdit, že je globální oteplování způsobeno úbytkem pirátů, a vědec na základě hodnověrného výzkumu takový vztah vyvrátí, dokážu si vybrat.

Zpátky k tématu: pokud nám věda nedává moc důvody mít za to, že je homosexualita nějak škodlivá, nebo že by homosexuální sňatky nějak společnosti škodily, tak na úrovni společenského rozhodování, které probíhá nad úrovní jednotlivých náboženských systémů a nesystémů, nenacházím moc důvody se řídit jejich náboženskými tvrzeními, která jsou podložená jen na duchovní rovině.

A konkrétně ke křesťanství, které je z náboženských systémů pro naši společnost nejrelevantnější - křesťanství nevysvětluje, proč by měla homosexualita být špatně, ani neukazuje žádný její negativní důsledek. V SZ je popisována jako negativní prostě protože porušuje "přirozený pořádek věcí". IMHO nelze odmítat homosexuální svazek (manželství) na této úrovni bez odmítnutí homosexuálních vztahů jako nemravných ze své podstaty, což je pozice, kterou (přinejmenším veřejně) v debatě nikdo nezastává, a je mimo náboženství jen těžko udržitelná (vidíme, že lidé v homosexuálních svazcích jsou platnými členy společnosti).