úterý 6. září 2016

Jan Exner, Matěj Tkadlec: Případ Caster Semenya – Nechme ženy závodit se ženami

Jihoafrická atletka Caster Semenya suverénně ovládla závod na 800 metrů v rámci her XXXI. olympiády v Riu de Janeiro a svoji suverenitu na této trati potvrdila i na nedávných mítincích v Curychu a v Berlíně. Velká část sportovního světa ji však za vítězku nepovažuje. Její kritici volají po opětovné regulaci přirozeného hyperandrogenismu, kterým Semenya od narození trpí a který způsobuje mimo jiné vyšší hladinu testosteronu v její krvi. My si však myslíme, že ačkoliv to ostatní atletky mohou vnímat jako nespravedlivé, ženám narozeným s touto formou vady pohlavního vývoje by mělo být umožněno závodit se ženami. Opačný krok by byl diskriminační a odporoval by jak lidské důstojnosti, tak i samotnému smyslu sportu.




O téže problematice jsem (JE) zde psal již před dvěma roky v souvislosti s případem indické sprinterky Dutee Chand, která, stejně jako Caster Semenya, trpí vrozenou vadou způsobující vyšší hladinu testosteronu v její krvi. V roce 2014 zakázala Indická atletická federace (IAF) Dutee Chand závodit poté, co neprošla „testem pohlaví“. Ten zavedla Mezinárodní asociace atletických federací (IAAF) po triumfu Caster Semenya  na světovém šampionátu v Berlíně v roce 2009 za účelem zjištění toho, zda nemají atletky neobvyklé zdravotní dispozice, které jim dávají neférovou výhodu oproti ostatním. Aby mohly atletky závodit, nesměla hladina testosteronu v jejich krvi překročit hranici 10 nanomolů na litr krve. Atletky s vyšší hladinou byly odkázány na hormonální léčbu či operaci s cílem snížení této hladiny na nebo pod povolenou mez. Takové praktiky jsou nejen nedůstojné, ale odporují i etickým standardům současné klinické praxe.

Dutee Chand se proti rozhodnutí IAF odvolala k Arbitrážnímu soudu pro sport (CAS), který jí 24. července 2015 dal ve 160-stránkovém nálezu za pravdu. Dle CAS takové pravidlo neobstojí, dokud nebude vědecky prokázáno, že ženy s hyperandrogenismem, respektive s nezvykle vysokou hladinou hormonu testosteron v krvi, „mají tak podstatnou výhodu, že jejich účast v závodě je vůči ostatním nespravedlivá.“  CAS účinnost uvedeného pravidla pozastavil a dal IAAF dva roky na předložení vědecké evidence potvrzující zmíněnou nespravedlivou výhodu. Zákaz činnosti Dutee Chand byl zrušen a s ním zmizela, alespoň dočasně, i povinnost žen s vyšší hladinou testosteronu v krvi podrobovat se praktikám snižujícím tuto hladinu. 

Některé ženy, které s léčbou přestaly, začaly okamžitě dosahovat lepších výkonů. To byl i případ Caster Semenya. V roce 2009 zvítězila ve zmíněném závodě na 800 metrů v rámci mistrovství světa v Berlíně v čase 1:55:45. V letech 2010 až 2015, tedy v době platnosti „antitestosteronového nařízení“, byl její nejlepší čas 1:57:23, a to ve finále letních olympijských her 2012 v Londýně. Letos, po zrušení maximální povolené hranice hladiny testosteronu v krvi, zvítězila ve finále v Riu de Janeiro časem 1:55:28, čímž se přiblížila světovému rekordu Jarmily Kratochvílové z roku 1983 na přesně dvě vteřiny. Přestože nikdy neměla pozitivní dopingový nález, na její hlavu se po tomto zlepšení okamžitě sesypala nová vlna obvinění z podvádění. 

Regulace pomocí vědy?
Jakkoliv jsou některé jejich projevy přehnané až vulgární, kritikům Dutee Chand, Caster Semenya, ale i některých dalších závodnic, je nutné dát za pravdu alespoň v tom, že účast těchto závodnic je vůči zbytku startovního pole svým způsobem nespravedlivá. Ačkoliv není vědecky prokázáno, jak velkou výhodou ženy s hyperandrogenismem oproti ostatním disponují, tyto ženy se pravidelně umísťují v nejvyšších patrech výsledkové listiny. Dle studie Lékařské a antidopingové komise IAAF z roku 2014 má zhruba sedm z 1000 atletek přirozeně vyšší hladinu testosteronu v krvi.  Ačkoliv se tedy souboj o zlato nezužuje jenom na tuto skupinu, mají její příslušnice určitou výhodu.

Tábor zastánců regulace přirozeného hyperandrogenismu se shoduje v tom, že nějaká rozumná hranice musí být stanovena. V opačném případě by za pár let vyhrávali závody jenom „přirození mutanti“ – závodnice s hyperandrogenismem. Taková hranice by měla být podložena přesvědčivými vědeckými závěry, na kterých se shodne většina odborného světa a které prokáží výše uvedenou do nebe volající výhodu. V tomto ohledu se nabízí i úvaha o nastavení horní hranice hladiny testosteronu v krvi odpovídající maximální možné hranici, která však ještě není považována za doping. Takovou hranici by však bylo nutné nastavit pomocí poměru. Testosteron je sice na Seznamu zakázaných látek a metod Světové antidopingové kanceláře (WADA), ale nejčastěji užívanou metodou k odhalování tohoto dopingového prohřešku je poměr hladiny testosteronu k hladině hormonu epitestosteron v krvi sportovce.


O smyslu sportu, morálce a jiných elementech zlepšujících sportovní výkonnost

Ať už by byla hranice nastavena jakkoliv, atletky s vyšší hladinou testosteronu v krvi by vždy postavila před osudovou volbu - přestat závodit, nebo se podrobit chirurgickému zákroku či hormonální léčbě. Chceme připravit závodnice trpící hyperandrogenismem o životní vášeň a živobytí? Případně skutečně chceme nutit zdravé závodnice, aby se léčily? Obě tato řešení jsou podle nás při nejmenším nedůstojná.  

Navíc, proč bychom měli regulovat pouze hladinu testosteronu, jehož přesné účinky zlepšující sportovní výkon nejsou vědecky prokázány, když vedle něho existují i jiné látky a elementy, které pozitivně ovlivňují výkon sportovce? Lidská genetika je nejzářnějším příkladem. Genetické elementy, které zlepšují sportovní výkon, zahrnují například vrozenou mutaci receptoru na erythropoetin (EPO) vedoucí k vyšší hodnotě hemoglobinu v krvi [1].  Finský běžec na lyžích Eero Mantyranta, který v 60. letech vyhrál tři zlaté a celkově sedm olympijských medailí, měl díky této vlastnosti o 50 % vyšší hladinu hemoglobinu než průměrný muž. Zvýšený hemoglobin poskytuje sportovcům významnou výhodu. Přitom neexistuje žádný zásadní rozdíl mezi vrozenou vadou způsobující zvýšenou hladinu testosteronu a vrozenou genetickou vlastností vedoucí k vyšší hladině hemoglobinu [2].   Navíc, všechny tyto „výhody“ jsou zanedbatelné oproti těm, které sportovci poskytuje doping.

Ve sportu, i v jiných lidských činnostech je časté a svým způsobem přirozené, že vynikají jedinci, kteří mají určitou formu přirozené výhody nebo nadání. Američan Michael Phelps je výborný plavec mimo jiné proto, že rozpětí jeho rukou (203 cm) je větší než jeho výška (193 cm). Lukáš Krpálek je excelentní judista i díky jeho podsaditému tělesnému typu, který mu v tomto sportu poskytuje přirozenou výhodu. Bývalý mistr světa v šachu Garry Kasparov má IQ 190, což mu při psychicky náročných partiích také jistě pomohlo. Proč neregulujeme i tyto věci? Protože jsou pro člověka přirozené, stejně jako hladina testosteronu v krvi Dutee Chand nebo Caster Semenya. Jistě, testosteron, genetika a další výše uvedené elementy nejsou zcela srovnatelné, ale spojuje je právě to, že jsou přirozené. Lidé se rodí s různými vrozenými výhodami a nevýhodami a podle toho si často vybírají své směřování, svoji profesi, svůj sport. 

„Nejdůležitější věcí v olympijských hrách (ve sportu) není vyhrát, ale zúčastnit se,“ řekl zakladatel novodobých olympijských her Pierre de Coubertin. Domníváme se, že i samotný účel sportu hovoří proti regulaci přirozené hladiny testosteronu v krvi žen. Smysl sportu spočívá v mírovém soupeření mezi jednotlivci i mezi zeměmi, v radosti z tréninku nebo závodění, ve vzdělávání dobrým příkladem nebo v respektu pro základní etické a morální principy. Sport by měl lidi sjednocovat. Kdybychom komukoliv zakázali sportovat, protože má vrozenou vadu, která mu poskytuje určitou výhodu oproti ostatním, pošlapali bychom tím pravý účel sportu a nadále bychom přispěli k jeho vnímáni jako něčeho, kde jde jenom o vítězství a o peníze. Takové řešení by navíc bylo neetické, nemorální. 

Rovné zacházení je jedním ze základních principů olympismu a projevem fair-play ve sportu.  Dle základního principu olympismu č. 4 platí, že "[p]rovozování sportu je lidským právem. Každý jednotlivec musí mít možnost provozovat sport bez jakékoli diskriminace a v olympijském duchu, jenž vyžaduje vzájemné porozumění v duchu přátelství, solidarity a fair-play." 
Trénovat a závodit by mělo být umožněno každému sportovci bez ohledu na jeho hospodářské či společenské zázemí, náboženské vyznání, rasu nebo sexuální orientaci. Aplikujme tento princip i na ženy. Nechme závodit se ženami ty ženy, které se narodily jako ženy, byť s vrozenou vadou způsobující vyšší hladinu mužských hormonů v jejich krvi, než je obvyklé. Neregulujme, co je pro lidské tělo přirozené a neuchylujme se k lékařským zákrokům a léčbám, které odporují lékařské praxi a které nejsou pro ženy nezbytné. V lidském životě i v atletice jde o mnohem víc, než o hladinu testosteronu v krvi. 

[1] A. de la Chapelle, AL. Träskelin, E. Juvonen (1993): Truncated erythropoietin receptor causes dominantly inherited benign human erythrocytosis: http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC46538/. 

[2] The Olympic Games and Athletic Sex Assignment, American Medial Association 2016: http://jama.jamanetwork.com/article.aspx?articleid=2542968

Žádné komentáře: