pondělí 8. srpna 2016

Evropské soudy - strážci pravé víry?

Dne 31. května 2016 vydala generální advokátka Soudního dvora (SDEU) Juliane Kokott stanovisko ve věci C-157/15 Samira Achbita v G4S Secure Solutions NV, které zaujalo ze dvou důvodů: je v patrném rozporu s nedávnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (ECHR) a dle mého názoru nepřímo protežuje křesťanské vyznání.[1]


Paní Achbita, muslimská zaměstnankyně bezpečnostní agentury G4S, se jednoho dne rozhodne v rozporu s vnitřními předpisy zaměstnavatele nosit do práce šátek, za což dostává výpověď a žaluje náhradu škody. Belgický soud se SDEU ptá, zda zákaz pro zaměstnance nosit jakékoliv vnější znaky svého politického, filozofického nebo náboženského přesvědčení na pracovišti je zakázanou diskriminací podle směrnice 2000/78, o rovném zacházení v zaměstnání.

AG Kokott Soudnímu dvoru doporučuje rozhodnout, že ačkoliv vnitřní předpisy agentury G4S zakazující nosit náboženské symboly mohou být teoreticky přímo či nepřímo diskriminační, takové opatření je v daném případě objektivně odůvodněné. Těžkou a rozhodující vahou v testu proporcionality pro ni je argument, že bezpečností agentura musí mít možnost zavést politiku přísné ideologické a náboženské neutrality, a to zejména u zaměstnanců, kteří přicházejí do pravidelného styku se zákazníky (paní Achbita pracovala jako recepční).

Korporátní image v judikatuře ECHR

Přestože evropské soudy ve svých právních textech o náboženském vyznání šermují disclaimerem implementační diskrece členských států, právem na národní identitu a mírou uvážení jejich soudů (číst tyto rozsudky bolí víc než hledat v memorandu mezinárodní advokátní kanceláře právní radu), je možné stanovisko AG porovnat s relativně nedávným rozsudkem ECHR ve věci Eweida and Others v. UK ( nos. 48420/10, 59842/10, 51671/10 a 36516/10, ECHR 2013).

Ze čtyř křesťanských stěžovatelů v této věci je zajímavý právě případ zaměstnankyně British Airways na přepážce check-inu, paní Eweidy. Této koptské křesťance aerolinie zakázaly nosit řetěz s křížem, který jí koukal z výstřihu uniformy předepsané leteckou společností. Zatímco vrchol státní soudní moci, Court of Appeal, shledal, že korporátní identita, image a brand je legitimní hodnota a že British Airways jednaly nediskriminačně a proporcionálně, štrasburský soud shledal, že anglické soudy daly korporátní identitě příliš velkou váhu. Zákaz nosit kříž byl neproporcionálním zásahem do svobody vyznání podle čl. 9 Úmluvy a zároveň diskriminace dle čl. 14.

Rozpor

Jestliže vám skutkové okolnosti přijdou v tomto stručném vylíčení podobné, při čtení odkazovaných textů budete žasnout, jak mnoho se v jednotlivých detailech příběhy paní Achbity a Eweidy shodují. Asi vás ale nepřekvapím, že AG Kokott se s judikaturou Eweida vůbec nevypořádává, ba naopak ji cituje notně zavádějícím způsobem. Např. v odst. 103 - jediném, ve kterém případ Eweida zmiňuje přímo v textu - rozsudek ECHR zkresluje, když říká, že na rozdíl od British Airways agentura G4S uplatňovala svou politiku přísné neutrality konzistentně a systematicky. Naopak zcela přehlíží poměrně zajímavý fakt, že jak paní Achbita, tak paní Eweida po určitou dobu své náboženské symboly dobrovolně nenosily a neměly s politikou svých zaměstnavatelů problém. To hrálo u národních soudů zaslouženě důležitou roli.

Kdyby se AG Kokott aspoň trochu snažila, možná by dokázala rozpor právních názorů překonat: image náboženské neutrality pro aerolinku nemusí být nutně stejně zásadní jako pro bezpečností agenturu. Pokud by se ale AG pokusila případy odlišit, musela by se vypřádat s argumentem, že spíše než srovnávat zaměstnance aerolinky na jedné straně a zaměstnance bezpečnostní agentury na straně druhé (připomínám, že G4S prodávala paní Achbitu jako recepční, nikoliv hrůzu nahánějící gorilu), je vhodné jako komparátor použít zaměstnance přicházejícího do styku s veřejností, který může podkopat korporátní image - což mimochodem AG na několika místech připouští. Pro úplnost dodávám, že oba případy byly adjudikovány v kontextu směrnice 2000/78. Proto nelze než konstatovat, že vzhledem k obdobným skutkových okolnostem zakládá stanovisko AG bez hlubšího odůvodnění rozpor s judikaturou ECHR.

Pravá víra či jen primitivismus?

Co ale musím stanovisku AG Kokott vytknout především, a co bylo motivací pro sepsání tohoto postu, je neobratnost generální advokátky v jemných detailech  právní analýzy a v lepším případě nedostatek elegance a nadhledu, s jakým k případu přistupuje. Jako by se autorka vrátila několik let před případ Lautsi,[2] ve kterém strany řízení i štrasburský soud opatrně a s respektem kroužily kolem ekumenického jádra víry a jeho konceptu v pluralitní demokracii. Stanovisko AG Kokott ve věci Achbita je proti Lautsi zpátečnickým pokusem o řešení hraničního případu pomocí primitivního a hrubého nástroje, tzv. proporcionálního testu s mandatorními faktory. To samo o sobě by bylo spíše smutné než škodlivé, pokud by stanovisko AG Kokott nemělo potenciál selhat a vést k diskriminaci projevů víry jiné než křesťanské.

Snad nejzřetelnějším příkladem - při jinak křečovité snaze AG Kokott vychytat nejrůznější kouty svého uvažování ve stanovisku o 141 bodech a 79 poznámkách pod čarou - je hrubá direktiva národnímu soudu, aby případ v rámci své diskrece posoudil s přihlédnutím k tomu, jak je nošený ergo zakázaný náboženský symbol prostorově veliký a nápadný (Auffälligkeit / conspicuity). Jako by AG nevěděla, že z důvodů kulturně historických se některá náboženství manifestují symboly reprezentovanými úplně jinými typy předmětů, stylů nebo činností (např. ikonismus versus ornamentalismus, fetišismus versus totemismus versus behavioralismus, apod.). Stanovisko AG tak ve výsledku může vést k nepřímému protežování křesťanského fetišismu v podobě růženců, přívěsků a minirelikvií oproti islámskému, židovskému či sikhskému projevu víry oblékáním nebo pomocí prostorově výraznějších doplňků.

Stejně hraniční je doporučení AG vzít v potaz národní identitu členského státu - znamená to, že by případ Eweida/British Airways byl v konstitucionálně sekulární Francii posouzen jinak než v UK? Co přeshraniční až globální povaha služeb poskytovaných dotčenými zaměstnavateli? Už chybí jen vytáhnout argument, že státní aerolinky jsou nositeli národních tradic...Mein Gott! V tomto kontextu si pak nelze nevšimnout, že v případě Eweida štrasburský soud podržel křesťanský náboženský symbol bez příliš detailního odůvodnění svého testu proporcionality, když v bodu 94 pouze konstatoval, že domestic courts accorded to [the corporate image] too much weight. [3]

Stanovisko AG Kokott ve věci Achbita je dalším politicky zásadním právním textem, po jehož přečtení zůstává v ústech hořkost. Jsem upřímně zvědav, co si z doporučení generální advokátky senát SDEU odnese a kam se ubere náboženská judikatura v kontextu doby.



[1] Na technický rozpor s judikaturou ECHR upozornil článek v červnovém vydání časopisu Practical Law PLC, str. 6.

[2] Lautsi and Others v. Italy (no. 30814/06 ECHR 2011).

[3] V tomto kontrastu mi na mysli vyvstává relativně čerstvý judikát ECHR ve věci Ebrahimian v. France (no. 64846/11 ECHR 2015), kde soud podržel zákaz hidžábu pro celou oblast veřejného sektoru. Podržel by obdobně zákaz metalických křížových přívěsků? Obávám se, že takový případ v křesťanských zemích Úmluvy zůstane ještě dlouho moot case.



Žádné komentáře: