úterý 15. března 2016

Vyloučení advokátů židovského původu 15. a 16. března 1939

V(yloučen), E(migroval), Ž(id) - Archiv ČAK
Před 77 lety Advokátní komora pro Čechy reagovala na obsazení země německými vojsky zákazem výkonu advokacie pro advokáty židovského původu. O této otázce se debatovalo již od 4. října 1938 přičemž důvody byly primárně ekonomické – snaha zbavit se obchodních konkurentů. Jak 15. a 16. března 1939 proběhlo vyloučení advokátů židovského původu?


Ústřední roli ve vyloučení advokátů židovského původu hrál německý advokát dr. Antonín Hübschmann. Z jeho iniciativy byli židovští advokáti vyloučeni advokátní komorou, která spíše než, že by aktivně konala, tak nejednala. To platí jak pro schůzi výboru Advokátní komory pro Čechy z 15. a 16. března 1939, které byly pro vyloučení klíčové.

15. března 1939, se k prezidentovi Advokátní komory pro Čechy, dr. Theodoru Kopeckému, dostavila delegace německých advokátů. Ti se domáhali, aby byli do výboru okamžitě kooptováni němečtí advokáti a aby se vyřešila otázka židovských advokátů. Dr. Kopecký se tomuto bránil, poukazoval na právní předpisy, které mu to neumožňovaly, a následně telefonoval s ministrem spravedlnosti. Od něj dostal pokyn, aby německým advokátům ihned vyhověl, i když se to mělo stát nelegální cestou.

Ten samý den byl svolán výbor advokátní komory. O účelu schůze prý členové nebyli informováni, takže se nemohli nedostavit a tím zabránit vyřešení otázky. Na schůzi se také jednalo o židovské otázce. Někteří z členů byli názoru, že židovská otázka se bude obecně řešit v blízké budoucnosti a nebylo tedy důvodu, aby byla ihned upravena zvláštním způsobem. Výbor, dle některých, nebyl dostatečně legitimován a dle presidenta Kopeckého by k případnému opatření mohlo dojít jen se souhlasem ministerstva spravedlnosti. 

Dr. Hübschmann přišel s návrhem, aby výbor advokátům s židovským původem zastavil výkon advokátní praxe a aby jim jmenoval substituta, přičemž žid měl být definován norimberskými zákony. Dr. Švehla, člen výboru, navrhl, aby komora musela jmenovat toho substituta, kterého navrhne židovský advokát. Všechny tyto názory byly jednoznačně schváleny. O závěrech schůze byla informována vláda a opatření výboru jí bylo schváleno a publikováno v rozhlase.

V průběhu celého dne byl předseda komory Kopecký ve spojení s ministrem spravedlnosti a jeho prostřednictvím s vládou. Po schůzi se spojil s vládou a informoval jí o přijatých opatřeních. Ta s nimi souhlasila a byla názoru, „že jest v zájmu veřejném, aby substituce byly co nejrychleji uvedeny v život a nedocházelo k nejistotě o osudu zaměstnanců v opuštěných židovských kanceláří, kteří se již počali na ministerstvo obraceti. Vláda se také usnesla, že učiní opatření, aby jejich zájmy byly chráněny.“ Je tak vidět, na koho česká vláda myslela – a koho neřešila.

Předseda komory Kopecký přemýšlel o vlastní rezignaci i rezignaci výboru. Po válce píše, že tak neudělal, protože se bál, že takové jednání by silně ohrozilo autonomii komory, kterou by ovládl buďto dr. Hübschmann nebo Němci. Podle svých slov „o této otázce mluvil s řadou židovských kolegů, kteří mně navštěvovali jako representanti různých složek, na které se židovští kolegové dělili, a všichni toto stanovisko schválili právě z týchž důvodů, které vedly moje rozhodnutí.“

16. března 1939 vešel do budovy Advokátní komory pro Čechy dr. Hübschmann společně s hlídkami fašistické gardy (členové výboru je popisovali jako mladíky s černými košilemi a odznaky, kteří se zdravili fašistickým pozdravem srážejíce paty) a předal prezidentovi komory potvrzení od generála Gajdy, že byl ustanoven komisařem advokátní komory. Prezident Kopecký ihned volal ministrovi spravedlnosti Krejčímu s otázkou, jak se má chovat vůči Hübschmannovi. Ten mu odvětil, že Gajda je vlastenec a že má Hübschmannovi vyhovět. 

Generál Radola Gajda nehrál v Protektorátu důležitou roli. 15. března 1939 vydal jménem Fašistického národního tábora provolání k národu, v kterém usiloval o převzetí moci. Již 17. března mu ale bylo oznámeno, že se budou likvidovat všechny politické útvary, s čímž 18. března souhlasil. U Gajdy šlo spíš o slavnostní proklamace, než činy. Antonín Hübschmann tak využil dvou až tří dnů, kdy nebylo jisté, zda Gajdova politická hvězda nebude stoupat. Je možné se domnívat, že kdyby Hübschmann přišel o týden později, tak by se musel prokázat něčím silnějším, než jen pověřením od Gajdy.

Antonín Hübschmann požádal prezidenta Kopeckého, aby svolal další schůzi výboru, čemuž Kopecký odporoval s tím, že nebudou přítomni venkovští kolegové. To Hübschmannovi nevadilo a prohlásil, že toto bere na svoji odpovědnost. Ze strachu o svoji osobu a o úřednictvo komory Kopecký poslechl. Fašistické hlídky však v budově zůstaly a v průběhu schůze přicházely do místnosti, podávaly hlášení dr. Hübschmannovi a i členům výboru zabraňovaly ve volném pohybu po budově. Hübschmann u vstupu vydával cyklostylované propustky opatřené jeho cyklostylem rozmnoženým podpisem.

Na této schůzi byli do výboru kooptování advokáti Erich Klinger (jako náměstek prezidenta komory), Vilém Magerstein a Arnošt Pauler. Podle Hübschmannových návrhů, který se schůze účastnil jako komisař, bylo prvním úkolem výboru rychlé rozřešení židovské otázky. Usnesení z předchozího dne o zastavení činnosti židovských advokátů navrhoval doplnit v tom smyslu, že zastavení činnosti má být trvalé a židovské advokátní kanceláře mají být zlikvidovány. Hlasovalo se takovým způsobem, že předseda se zeptal, zda někdo nesouhlasí, a když se nikdo neozval, tak bylo zapsáno, že usnesení bylo jednohlasně přijato. Skutečnost, že po formální stránce výbor nebyl usnášeníschopný (byla potřeba 2/3 většina z 23 členů výboru, tedy 16, ale přítomných jich bylo jen 15), byla irelevantní. Členům komory byl pak zaslán oběžník, který podepsal jak dr. Hübschmann, tak prezident Kopecký, kterým uvědomovali všechny členy komory o přijatých usneseních. Podle člena výboru dr. Stanislava Hendrych Hübschmannův návrh všechny překvapil a všichni členové výboru se zachovali vůči návrhům „s naprostou pasivitou, nikdo nezvedl ruku“. 

Nelze tak hájit názor, který vyslovil po válce Antonín Hübschmann, a který nepřijal Nejvyšší soud, že jeho návrh odpovídal smýšlení ostatních členů výboru. Členům výboru ale bylo známo, jak Německá říše postupuje vůči židovským advokátům a muselo jim být zřejmé, že tak bude postupovat i v Protektorátu. 

„V této situaci nebylo obviněným možno úplně zachránit existenci židovských advokátů ani v tom případě, když by se byli postavili proti návrhu Dr. Antonína Hübschmanna, nýbrž v dané situaci mohlo jít jen o ulehčení v postavení židovských advokátů. Jedním z prostředků ulehčení bylo, že si židovský advokát může zvolit substituta.“ zmínil po válce Nejvyšší soud.

Členové výboru nesouhlasili s návrhy dr. Hübschmanna, ale nijak se jim nevzepřeli, pouze pasivně přihlíželi jejich přijetí a aplikaci. Zároveň členové výboru předkládali důkazy přátelského poměru s židovskými advokáty a to, že jim poskytovali pomoc po 15. březnu 1939.

Poválečné posouzení
Jednání výboru bylo podle poválečného kárného nálezu advokátní komory ve zjevném rozporu s právními předpisy a s § 128 ústavní listiny a znamenalo podle kárného výboru „nedemokratický a nekolegiální zásah do nabytých práv kolegů. Toto porušení platného právního řádu bylo způsobilé vzbuditi pohoršení u veřejnosti a zakládá tudíž jednání obviněných objektivně i kárný přečin zlehčení cti a vážnosti stavu“. S tím, že by měli být potrestáni, ale členové výboru nesouhlasili a přisvědčil jim Nejvyšší soud. Proč?

„Byla to doba bezradnosti, zhoršované duševními útrapami ze ztráty svobody a samostatnosti. Byla to těžká doba pro rozhodování vzhledem k úplnému nedostatku úředních zpráv aneb jich kusosti o tom, co se stalo aneb co se teprve stane. Za toho stavu německý okupační moc a její exponenti prostě nařizovali a muselo se přijímat a vykonat to, co bylo nařízeno. 
Při tom došly zprávy o výstupech s židovskými advokáty u soudu, a že někteří židovští advokáti již opustili své kanceláře. ... Bylo již shora dovozeno, že vystoupení německých advokátů v souzené věci je třeba hodnotit jako psychický nátlak. Uváží-li se tedy všechny shora uvedené okolnosti, nutno přisvědčit obhajobě obviněných, že v souzené věci šlo o takové donucení, při němž od člověka normální síly morální nelze žádat, aby mu odolal. Stav, v němž obvinění jednali, tito nijak nezavinili.
Nelze pochybovat o tom, že nevyhovění shora uvedeným požadavkům bylo by způsobilo těžké újmy jak advokátní komoře, tak zvláště obviněným jako členům výboru advokátní komory zejména na jejich svobodě, neboť takový postup by byl německou okupační mocí, která by se jistě o něm dozvěděla, zřejmě vyložen jako nepřátelský čin proti ní. Že by odveta za nevyhovění vynucovaným požadavkům byla následovala v zápětí za tímto nevyhověním, je beze vší pochyby. … Jest sice pravda, že na straně židovských advokátů šlo o značný počet existencí, dlužno však při tom uvážit, že k výsledku, jaký u nich nastal následkem usnesení, o něž jde, by bylo došlo, jak již je shora uvedeno, i bez těchto usnesení. To je nutno uvážit při hodnocení závažnosti porušených chráněných statků. Uváží-li se při tom, že obviněná zároveň s porušením chráněných statků učinili opatření ke zmenšení této poruchy, nelze uznat, že by hodnota statku obětovaného byla nepoměrně vyšší než hodnota statku ohroženého. … Obvinění svým jednáním rušili sice základy existence židovských advokátů, ale současně se snažili, aby jim pomohli, také jim dále skutečně pomáhali a s nimi se společensky i přátelsky stýkali. Z toho plyne, že pohnutkou jednání obviněných nebyla zaujatost ať už z jakéhokoliv důvodu, nýbrž že jedinou pohnutkou byl stav nouze.“

15. a 16. března 1939 došlo k závažnému porušení práva. Nikdo se nechtěl Húbschmannovi postavit a to z různých důvodů. Členové výboru se báli o sebe, nepovažovali kauzu za dostatečně významnou, měli dojem, že by jejich postoj nic nezměnil a naopak zhoršil situaci advokacie. Zároveň nelze než souhlasit s  s rozsudkem Nejvyššího soudu, že se tito advokáti nacházeli ve stavu nouze a dr. Hübschmann a ostatní němečtí advokáti je k tomuto jednání donutili psychickým násilím. Dle Nejvyššího soudu šlo o „takové donucení, při němž od člověka normální síly morální nelze žádati, aby mu odolal.“

V určitých aspektech se snažili situaci mírně zlepšit – ať se jednalo o snahu o oddálení řešení nebo možnosti jmenování substitutů. Např. dr. Čihák (člen výboru) se, podle několika poválečných výpovědí, 16. března 1939 do večerních hodin přel s dr. Paulerem (nově kooptovaným členem výboru) o přesné znění navržených směrnice, přičemž se snažil omezit jejich radikálnost. Zároveň žádná instituce neshledala, že by se členové výboru projevovali antisemitsky v podobném způsobu, jakým se projevoval dr. Hübschmann či nacisté. Nelze jim tedy klást za vinu, že způsobili vyloučení židovských advokátů z advokátních komor. Z právního hlediska jim ani nelze klást za vinu, že proti těmto opatřením neprotestovali. Je ale otázkou, zda je možné jim toto klást za vinu z morálního hlediska. O tom, jak se jiní advokáti v tehdejší době chovali příkladně, jsem psal již v jiném postu o Kamillu Reslerovi.

Mohlo to být jinak?
Ve dnech následujících po 16. březnu 1939 židovští advokáti začali dobrovolně kontaktovat advokátní komoru a vzdávali se výkonu advokacie. Protože však ve dvou březnových dnech nebylo dostatek času, aby byly sepsané detailní pokyny, výkon substituce byl různý. Zatímco někteří židovští advokáti předali své spisy klientům a ukončili zastupování, jiní spolupracovali se svými substituty ještě několik měsíců i přijímali nové případy.

Teprve po více než roce byla dokončena arizace advokacie. V polovině roku 1940 byly vyplňovány dotazníky, ve kterých museli advokáti doložit árijský původ. Je pouze spekulací, jak by vypadala situace, kdyby se všichni židovští advokáti, či jejich většina, odmítli vzdát výkonu advokacie – oddálilo by to konec jejich praxe (či alespoň většiny z nich) až k roku 1940, kdy jim byl výkon zakázán zákonem, či by byla urychleně přijatá jiná opatření? 

Na závěr je vhodné odpovědět si i na otázku, jak by vypadala situace, kdyby 15. a 16. března 1939 Advokátní komora pro Čechy nepřijala žádná usnesení. 17. března 1939 byla přijatá protižidovská opatření vládou protektorátu. Vláda zakázala výkon praxe neárijským lékařům a vzala na vědomí rozhodnutí advokátní komory o zastavení praxe neárijským advokátům. Domnívám se, že advokáti by se v takovém případě připojili k lékařům a praxe židovských advokátů by byla pozastavena k 17. březnu 1939. Z hlediská následků by se nejspíš nic nezměnilo. Z hlediska mravního...

(text vychází primárně z Archivu České advokátní komory, ve spolupráci s kterou text vznikl; čerpá také ze Státního oblastího archivu v Praze, Archivu Hlavního Města Praha a z publikace Gebhart, Kuklík: Velké dějiny zemí Koruny České, svazek XVa. 1938-1945)

Žádné komentáře: