čtvrtek 31. března 2016

Spolupráce justičních orgánů České republiky s Mezinárodním trestním soudem v Haagu

Ačkoli se z pohledu České republiky může zdát činnost Mezinárodního trestního soudu v Haagu poněkud vzdálená, nelze ignorovat skutečnost, že zločiny spadající do jurisdikce Mezinárodního trestního soudu, tedy zločin genocidia, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a výhledově i zločin agrese, se dotýkají celého mezinárodního společenství. Mezinárodní trestní soud zároveň rok od roku rozšiřuje sféru svého zájmu, kdy se kromě případů týkajících se několika zemí Afriky nyní věnuje například také situacím na Ukrajině či v Gruzii, tedy v zemích ne až tak vzdálených od ČR. Česká republika tak musí být připravena vyhovět případné žádosti Mezinárodního trestního soudu o právní pomoc.

Římský statut, mnohostrannou mezinárodní smlouvu zakládající Mezinárodní trestní soud, která byla přijata v roce 1998 na konferenci v Římě, podepsala Česká republika již dne 13. dubna 1999, ale jeho ratifikace trvala dalších deset let. K ratifikaci došlo až na základě vládního návrhu z 18. února 2008, přičemž ratifikační proces byl završen 8. července 2009 podpisem prezidenta republiky. Římský statut vstoupil pro Českou republiku v platnost ke dni 1. října 2009, čímž se ČR stala v pořadí 110. smluvní stranou Mezinárodního trestního soudu.

Ratifikací Římského statutu Mezinárodního trestního soudu se Česká republika zavázala (mimo jiné) poskytovat Mezinárodnímu trestnímu soudu plnou spolupráci při vyšetřování a stíhání zločinů v jeho jurisdikci. Jelikož Mezinárodní trestní soud nedisponuje žádným donucovacím aparátem, je pro něj spolupráce poskytovaná mu smluvními stranami Římského statutu zcela nezbytná.

Římský statut rozeznává dva druhy justiční spolupráce, a to předání osoby Mezinárodnímu trestnímu soudu (čl. 89 Římského statutu) a jiné formy spolupráce (čl. 93 Římského statutu). Lze sem však řadit také výkon rozhodnutí Mezinárodního trestního soudu (čl. 103 Římského statutu), tedy předávání osob odsouzených Mezinárodním trestním soudem k výkonu trestu odnětí svobody do zemí, které s jejich převzetím vysloví souhlas. Co se týče předávání osob Mezinárodnímu trestnímu soudu, Římský statut rozlišuje mezi pojmem „extradice“, který chápe jako vydání osoby jedním státem jinému státu, a pojmem „předání“, který vykládá jako předání osoby státem Mezinárodnímu trestnímu soudu.

Mezinárodní trestní soud se nyní snaží závazky ke spolupráci plynoucí z Římského statutu se státy ještě více „stvrdit“ uzavíráním dvoustranných mezinárodních smluv upravujících zejména výkon rozsudků Mezinárodního trestního soudu na území konkrétního státu, či relokaci svědků. Tyto smlouvy zatím však nejsou uzavírány ve větším měřítku. Smlouvu o předávání odsouzených osob (tedy o výkonu rozsudků) s Mezinárodním trestním soudem již uzavřelo například Finsko, Rakousko, Dánsko či Velká Británie.

V české právní úpravě je justiční spolupráce s Mezinárodním trestním soudem upravena zákonem č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (ZMJS), jehož celá část čtvrtá obsahuje speciální úpravu spolupráce s mezinárodními trestními soudy a tribunály. ZMJS mezinárodní trestní soudy a tribunály rozděluje do několika skupin, a to konkrétně na mezinárodní trestní soudy zřízené přímo mezinárodní smlouvou dle čl. 10a Ústavy (§ 145 odst. 1 písm. a) bod 1 ZMJS; v současnosti pouze Mezinárodní trestní soud), dále mezinárodní trestní tribunály zřízené rezolucí Rady bezpečnosti OSN podle VII. kapitoly Charty OSN jako její pomocné orgány (§ 145 odst. 1 písm. a) bod 2 ZMJS; tzv. ad hoc tribunály, nyní Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii a Mezinárodní zbytkový mechanismus pro trestní tribunály), mezinárodní trestní soudy a tribunály, ke spolupráci s nimiž se Česká republika zavázala v mezinárodní smlouvě, zvláštním zákoně, anebo ji ke spolupráci zavazuje rezoluce Rady bezpečnosti (§ 145 odst. 1 písm. a), b) a c) ZMJS; bez ohledu na zřízení takového soudu či tribunálu; v současnosti žádný takový typ mezinárodního trestního soudu či tribunálu není). Smyslem rozdělení soudů a tribunálů do uvedených skupin je rozlišení způsobu spolupráce s těmito soudy a tribunály.[1]

Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních ve své části čtvrté upravuje všechny typy možné justiční spolupráce s Mezinárodním trestním soudem, tedy předávání osob, vyřizování žádostí o právní pomoc (např. žádosti o zabrání majetku, výslech osob atd.), předávání trestního řízení (což úzce souvisí s principem komplementarity, který je pro činnost Mezinárodního trestního soudu naprosto klíčový, viz čl. 17 Římského statutu), výkon rozsudků Mezinárodního trestního soudu na území České republiky a průvoz osob přes území České republiky. Ne vždy však spolupráce vyžadovaná Mezinárodním trestním soudem spadá do justiční sféry, často se může jednat také o spolupráci policejní.

Dle prohlášení učiněného Českou republikou při ratifikaci Římského statutu (Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o sjednání Římského statutu Mezinárodního trestního soudu, publikováno pod č. 84/2009 Sb. m. s.) má Mezinárodní trestní soud možnost zasílat své žádosti o spolupráci České republice jak diplomatickou cestou, tak přímo příslušnému justičnímu orgánu, a to buď Nejvyššímu státnímu zastupitelství (před zahájením hlavního líčení), nebo Ministerstvu spravedlnosti (předání nebo průvoz osoby; ostatní formy spolupráce až po zahájení hlavního líčení). Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních dále stanoví, že žádosti Mezinárodního trestního soudu justiční orgány České republiky vyřizují přednostně a s nevyšším urychlením (§ 146 odst. 4 ZMJS). 

Zatím je otázka spolupráce České republiky s Mezinárodním trestním soudem samozřejmě víceméně hlavně jen suchou teorií, neboť Česká republika v této oblasti zatím nemá téměř žádné praktické zkušenosti. Patřilo by se říci „naštěstí“. Pro všechny případy se však hodí vědět, co by nastalo (či mělo nastat), pokud by například Omar Al-Bashir, osoba, jejíž jméno je na asi nejproblematičtějším zatýkacím rozkazu Mezinárodního trestního soudu (Omar Al-Bashir je současným prezidentem Súdánu), zatoužil navštívit Karlštejn.



[1] KUBÍČEK, Miroslav, POLÁK, Přemysl. Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních : Komentář. Praha : Wolters Kluwer, a.s., 2014, s. 503-506.

Žádné komentáře: