čtvrtek 31. března 2016

Jan Kratochvíl: Justiční zkoušky – jinak a lépe?

V předchozím postu jsem vyjádřil své pocity z justiční zkoušky a naznačil jsem, že se domnívám, že by justiční zkouška mohla být dělána jinak a lépe. V tomto příspěvku představím, co považuji za hlavní problémy současné podoby justiční zkoušky a jak by šlo ji zlepšit. Podotýkám, že návrhy na zlepšení jsou jakousi formou brainstormingu a určitě netvrdím, že takto to musí být a takto je to nejlepší. Je dost možné, že mě někdo přesvědčí, že takto by to lepší nebylo.

1. Nejsou daná kritéria hodnocení

V minulém příspěvku jsem se již zmínil o absenci oficiálních informací o zkoušce. Když na tu zkoušku jdete, tak ani pořádně nevíte, co se bude hodnotit. Například u písemné části zkoušky se z některých stran dozvíte, že se primárně hodnotí formální úprava rozsudku. Někteří školitelé v Kroměříži dokonce zachází do takových detailů, že vám říkají, kde má být v záhlaví čárka, kde má být dvojtečka, kde naopak nikoliv, či úplně přesně jak máte citovat právní předpisy. Z jiných stran se zase dozvídáte, že podstatné je, jak v rozsudku rozhodnete. Asi si z toho radši odnesete, že záleží na formě i obsahu. To samozřejmě není nutně špatně (i když těch formálních detailů je někdy možná až příliš). Tato neujasněnost ale ukazuje na obecnější problém, že vůbec nevíte, jak se zkouška hodnotí. Nevíte, jaké procento činí písemná část, jaké procento ústní, či jak je to rozděleno mezi jednotlivé zkoušené obory. Není ani jasné, jak komise o úspěchu rozhoduje - zda jednomyslně, nebo hlasuje. Výsledek zkoušky, alespoň z vnějšího pohledu, je naprosto nepřezkoumatelný.

Pro transparentnost a přezkoumatelnost zkoušky by měla být stanovena jasná kritéria pro její hodnocení. Tak například (čistě pro ilustraci, v praxi se to může samozřejmě lišit) za každý písemný rozsudek je možno získat 10 bodů, za každou z pěti částí ústní zkoušky tři body. A dohromady pro úspěch je třeba získat třeba 30 bodů z možných 45. Zároveň, aby se nestalo, že někdo třeba vůbec nezná trestní právo, tak z každého rozsudku je třeba získat alespoň 5 bodů a alespoň 1 bod z každé části ústní zkoušky. Teprve při stanovení nějakých obdobných kritérií bude zkouška transparentní a přezkoumatelná a zamezí se možné svévoli zkoušejících. 

Tím nechci říct, že by někteří zkoušející nebyli v hodnocení objektivní. To snad ne. Avšak, za prvé, není důležité jen aby rozhodování bylo nestranné, ale musí se také zdát být nestranným. A je přirozené, že někteří, kteří u zkoušky neuspěli, budou mít pocit, že to je z důvodu neobjektivního hodnocení. Pokud by hodnocení bylo transparentní, tak by byl tento problém odstraněn, což by chránilo i samotné zkoušející. Za druhé, ať se snažíme být objektivní, jak chceme, tak pokud hodnotíme nějaký souvislý delší text, či ústní vystoupení, tak nikdy stoprocentní objektivity nedosáhneme (např. býváme ovlivněni předcházejícím výstupem). Na tento problém upozorňují výzkumy zabývající se hodnocením zkoušek (viz např. zde a zde). Podle nich k větší objektivitě přispívá, pokud máme právě jasně předem daná kritéria, co a jak hodnotíme, neboli za co dáváme body. 
 
2. Výsledek zkoušky záleží na náhodě

Tím se dostávám k problému, který je mezi těmi, kteří zkouškou prošli, vnímám možná jako nejpalčivější. Ta zkouška do značné míry závisí na náhodě. Jednak v tom, jak těžké spisy si vylosujete na psaní rozsudků, ale hlavně v tom, jaká komise vás bude zkoušet a hodnotit. Výzkumy, které byly v oblasti hodnocení zkoušek provedeny, jednoznačně ukazují, že jednotliví hodnotitelé uplatňují různé standardy. A známe to asi všichni z našich studií. Jsou prostě zkoušející přísnější a zkoušející méně přísní. Čili spoléhat na to, že u justiční zkoušky všichni zkoušející (jsou jich desítky) měří zcela stejným metrem, úplně nejde. A nejde to zejména za situace, kdy nejsou daná žádná kritéria, podle kterých mají měřit. Stanovení jasných kritérií pro hodnocení zkoušky by podstatně zmírnilo nebezpečí různě přísných hodnocení od různých zkoušejících.

Dalším opatřením, které by podstatně vliv náhody omezilo, by bylo zdvojení písemného hodnocení. Písemnou část by měli opravit dva hodnotitelé a učinit z těchto dvou hodnocení průměr. Zkouška této důležitosti si snahu o větší objektivitu jistě zaslouží.
 
3. Zkouška je příliš ústní

S předchozí výtkou úzce souvisí problém, že těžiště zkoušky je v ústní části. Respektive zcela jasně se to říci nedá, což je již několikrát zmiňovaným důsledkem absence informací o zkoušce a předem daného způsobu jejího hodnocení. Nicméně je myslím možné říci, že skutečnost, zda člověk u zkoušky uspěje nebo neuspěje, v převážné míře závisí na jeho výkonu u ústní části zkoušky. To lze usuzovat i z toho, že pokud člověk napíše špatně rozsudky, lze to napravit dobrým výkonem u ústní zkoušky. Ale neslyšel jsem, že by byl u zkoušky úspěšný někdo, kdo sice napsal perfektně rozsudky, ale u ústní části poté neřekl ani slovo.

U ústní zkoušky ještě zřetelněji vyvstává problém nižší objektivity hodnocení a role náhody. Proto v některých zemích ústní část zkoušky vůbec neexistuje. V jiných ano, ale její role je marginální. Příkladem té druhé možnosti je nám v právu kulturně blízké Německo. Tam sice součástí druhé státní zkoušky (ekvivalent našich profesních zkoušek) je i ústní část, ale je v ní možné změnit hodnocení získané z písemné části zkoušky pouze o bod (na škále 0-20, reálně však tak 0-12; pro úspěch je nutno získat minimálně 4 body). 

Musím přiznat, že většinou mám tendenci si dělat trošku srandu z toho, jak spoustu věcí v právu kopírujeme z Německa. Nicméně je pravda, že právo a právní věda je v Německu na vysoké úrovni a věci tam mají hodně dobře promyšlené. A zrovna německý systém vzdělávání právníků po univerzitě a jejich profesní zkouška, která je jednotná pro všechny profese, považuji za vzor, který může sloužit, pokud ne přímo ke zkopírování, tak minimálně k podstatné inspiraci.
 
4. Zkouška je příliš těžká

Jak jsem již zmínil v minulém postu, k ústní části zkoušky je třeba se naučit nazpaměť velké kvanta informací. Ale proč? Je tohle to podstatné, co by měl dobrý právník znát? Navíc většina přípravy na zkoušku je v krátkodobé paměti. Přiznávám, že nyní pár týdnů po zkoušce jsem už tak odhadem 90 % z toho, co jsem uměl, zapomněl. Tohle je můj největší problém s touto zkouškou. Nemůžu se zbavit dojmu, že ta má příprava na ni byla z velké části ztrátou času.

Samozřejmě akceptuji, že právník musí znát základní pojmy. Je jasné, že když se řekne svéprávnost, tak musí vědět, co to je. Musí vědět, že když chci něco prodat, tak uzavřu kupní smlouvu. Musí vědět, co je jednání v krajní nouzi, atd. atd. To je jasné. Ale za prvé otázka je, do jakých podrobností to musí znát nazpaměť, a za druhé nepovažuji za nutné umět přímo doslovně definice v zákoně. A problém je v tom, že různí zkoušející jdou při zkoušení do větších či menších podrobností a údajně někteří chtějí i přesná slova, jak je to definováno v zákoně (čímž jsme zpátky u otázky náhody při této zkoušce). Přijde mi zcela dostatečné znát obecně, co jednotlivé pojmy znamenají a abych věděl, kde jsou upraveny. Chci-li znát detaily, tak si mohu rychle najít konkrétní pasáže zákona. Pokud v praxi poté budete používat něco častěji, tak si i ty detaily zapamatujete. Ono stejně při tom kvantu, které se na zkoušku naučíte, tak skoro nic neumíte na 100 %. Respektive nejste si stoprocentně jisti, že to víte zcela správně. Takže i ty věci, které jsem měl na zkoušku naučeny, kdybych je měl použít třeba v rozsudku, tak se stejně radši podívám do zákona, zda to je skutečně tak, jak si myslím, že to je.

Justiční zkouška je tedy v tomto ohledu zbytečně těžká. Jako problém vnímám její důraz na memorování a nikoliv na přemýšlení. Málokterý zkoušející (jsou však takové výjimky) se vás bude ptát na názor, na to proč nějaký právní názor máte, aby zjistil, jak umíte argumentovat.

Takto koncipovaná zkouška se zapomněla někde ve 20. století před nástupem informačních technologií, kdy informací bylo málo a prostředky, jak je získat složité a časově náročné. Ještě tak před 20 lety možná mělo smysl učit se některé věci nazpaměť. V dnešní době ovšem nalezení přesného znění zákona, konkrétních paragrafů, i když člověk neví, kde přesně v zákoně ty paragrafy jsou, či dokonce ani neví, v jakém zákoně jsou, je otázka pár sekund. Proto myslím, že v současné době je důležitější znát souvislosti, tedy šíři problémů, spíše než hloubku problémů. Detaily totiž zjistíte velmi rychle a jednoduše, ale orientovat se v kontextu je časově velmi náročné. 

Zkouška by měla primárně testovat obecnou orientaci v právním systému, schopnost právo aplikovat a relevantně právně argumentovat. K tomu je ovšem mnohem vhodnější písemná forma zkoušky než ústní. 
 
5. Zkouška je příliš lehká

Na závěr zmíním ještě jednu výtku ke zkoušce, kterou možná úplně nepotěším ty, kteří ještě zkoušku neabsolvovali. Zkouška, tedy konkrétně její písemná část, která by měla být stěžejní, je příliš lehká. Tím vůbec nechci říct, že mně osobně přišla lehká. To vůbec ne. Zejména u psaní rozsudku z civilního práva jsem se zapotil hodně. Ale tak by to myslím mělo být. V písemné části zkoušky by skutečně měl kandidát ukázat, jak kvalitně umí právně argumentovat, jak umí aplikovat právo a jak umí vyřešit netriviální, ale běžné právní otázky.

Rozsah písemné zkoušky by mohl být klidně větší. Rozsudků (pokud zůstane model, že se píší výlučně rozsudky, což mi nepřijde pro justiční zkoušku špatné) může být klidně víc. Třeba jeden zaměřený na závazky, jeden na náhradu škody, jeden na zbytek civilního práva, další na pracovní právo, daně, sociální zabezpečení, atd. Dokážu si představit klidně sedm a více rozsudků. Pro srovnání - v Německu u druhé státní zkoušky se píše (podle země) 7-11 klauzur. 

A pokud by tahle část byla těžší a zároveň rozhodující, tak by to kandidáty donutilo i k jinému stylu přípravy na zkoušku. Člověk by primárně řešil právní problémy, které nejsou vyřešeny jednoduchým nahlédnutím do zákona, četl by komentáře a řešil by modelové případy. Tím by získal dovednosti a znalosti, které by nebyly uloženy pouze v krátkodobé paměti, a taková příprava by byla pro kandidáta a jeho budoucí praxi užitečnější. Zejména ve srovnání se současným procvičením krátkodobé paměti a krátce po zkoušce zapomenutím většiny toho, co se naučil. 
 
6. Závěr
 
Výše jsem zmínil, že jde o důležitou zkoušku. Ale je tomu skutečně tak? Pro její absolventy určitě – strávili přípravou na ni několik měsíců života. Čili již z toho důvodu se sluší tu zkoušku učinit transparentní a její výsledky více vypovídající o právních schopnostech jejího absolventa. Avšak můžeme se ptát, zda z hlediska systému jde o důležitou zkoušku. Paradoxně totiž pro soudní systém zas tak důležitá není, neboť tu není žádný přímý vztah mezi absolvováním justiční zkoušky a tím, že se člověk stane soudcem. Justiční zkouška není ani podmínka nutná, neboť soudce může mít i jinou profesní zkoušku. Důležitost zkoušky pro systém by však vzrostla i tím, pokud by výsledek justiční zkoušky bylo nějaké číslo (počet bodů), které by poté mohlo hrát podstatnou roli při výběru soudců. 

Tím se však již dostávám k tématu naprosto netransparentního způsobu výběru soudců v Česku. Budu rád pokud mě někdo opraví, ale veřejné konkurzy na volná místa soudců se dělají snad pouze v Severočeském kraji a částečně v Jihomoravském. Jak se to dělá jinde, je nejasné. Někde zřejmě vybírají z justičních čekatelů (v některých krajích dělají konkurzy na justiční čekatele), což z několika důvodů nepovažuji za nejšťastnější, v jiných je to zahaleno tajemstvím úplně (Jihočeský kraj?). Musím se přiznat, že tohle považuji za jeden z největších problémů českého soudnictví. Jsou centrální konkurzy na soudce, o kterých se mluvilo již za ministra Pospíšila, definitivně mrtvé? A je tou správnou cestou, aby se soudci stali jen justiční čekatelé, jak naznačuje Bílá kniha justice? Ale toto je již skutečně jiné téma než problémy justiční zkoušky. 

Žádné komentáře: