neděle 6. března 2016

Jan Kratochvíl: Jak jsem skládal justiční zkoušky

Před pár lety mě napadlo, že bych si mohl zkusit udělat justiční zkoušky. Ani nevím pořádně, co to do mě v tomto věku vjelo, neboť konkrétní plány s tou zkouškou jsem neměl. Prostě si v duchu Suchého se Šlitrem zkoušku uložím do krabice a snad mi někdy přijde vhod. V tomto příspěvku bych chtěl v jednotlivých fázích popsat proces, kterým jsem prošel při skládání justiční zkoušky letos v únoru.

Čekání

Jako první pro mě nastala fáze čekání. Vzhledem k tomu, že nemám nutnou tříletou praxi na českých soudech, tak jsem se v lednu 2014 emailem Ministerstva spravedlnosti dotázal, zda mi jako praxi uznají pozici právníka u ESLP. Obratem mě požádali o nějaký doklad, co konkrétně jsem ve Štrasburku dělal. To jsem doložil a čekal. Měsíc, dva, tři… Po osmi měsících jsem si říkal, že se emailem optám, jak to s tím mým dotazem vypadá. Ale pořád nic. Po dalších měsících jsem to zkusil klasickým dopisem, když emailem to asi nejde. Měsíce ale plynuly a stále nic. Ale nakonec - rok a deset měsíců po tom, co jsem jim zaslal zmíněné podklady, jsem dostal domů dopis, že praxi u ESLP mi uznají. Tak výborně. :-) Ale ještě, že jsem si tehdy nebyl vědom § 6 odst. 1 správního řádu, že správní orgán vyřizuje věci bez zbytečných průtahů. Jinak bych snad pojal podezření, že něco není, jak má být. :-) 

Temno

Když už člověk ví, že může skládat justiční zkoušky, tak začne zjišťovat, co to vlastně obnáší. Což je nejspíš už součástí samotné zkoušky – testování schopnosti nalézt informace z neoficiálních zdrojů. Kolem justiční zkoušky totiž panuje aura tajemna, která se vyznačuje naprostým minimem oficiálních informací. Případně informační kanály ohledně justiční zkoušky probíhají asi někde skrytě v rámci soudní soustavy, což se ale ne vždy dostane ke všem zájemcům o její skládání.

Oficiální informace o justiční zkoušce se totiž fakticky omezují na právní předpisy. Ty však příliš informativní (samozřejmě) nejsou. Nikde jsem nezaznamenal třeba oficiální informace, kdy se zkoušky skládají, kdy a jak je na ně třeba se hlásit, co je třeba doložit, atd. Ke všem těmto informacím se člověk musí dostat jaksi pokoutně.

Zákon praví, že odborná justiční zkouška se skládá z písemné a ústní části a je zaměřena především na odvětví práva, která soudy aplikují při výkonu své působnosti. Z prováděcí vyhláška Ministerstva spravedlnosti lze poté zjistit, že písemná část spočívá ve vypracování tří rozhodnutí (trestní, občanské a správní), a že soudy aplikují při výkonu své působnosti asi všechno právo, neboť u ústní části se vás mohou ptát prakticky na jakoukoliv oblast práva. Jedinou záchranou se zdá být ve vyhlášce avizovaný seznam předpisů, jejichž znalost bude u ústní zkoušky vyžadována. Tenhle dokument údajně někde na stránkách MSp k dispozici je, mně se ho však najít nepodařilo. Zřejmě jsou na MSp fanoušci Stopařova průvodce po galaxii, což je samozřejmě sympatické (viz „Ale ty plány byly vyvěšeny...“). :-)

Nicméně po pravdě řečeno, ten seznam je lepší snad ani nevidět. Na zkouškách pak někteří lidé říkali, že jej neviděli a myslím, že to je spíš ku prospěchu věci. Jde totiž téměř o šest stránek A4, kde každý řádek obsahuje jeden právní předpis, který máte buď umět podrobně, nebo obecně. Co to však znamená, už nikde řečeno není. No ono už jen ty, které máte umět podrobně, představují slušnou dávku tisíců paragrafů. A to umět podrobně v lidských silách není. Čili vás to bude jen zbytečně stresovat. Důležité je proto zjistit, znalost čeho se reálně vyžaduje. 

V podstatě veškeré užitečné informace o téhle zkoušce získáte od lidí, kteří již justiční zkoušku absolvovali, či s ní mají jiné osobní zkušenosti. Skrze ně se k vám třeba dostane i konkrétní papír, jehož původ je sice nejasný, alespoň však v hrubých rysech popisuje postup přihlašování na zkoušku a hlavně obsahuje kontakt na odpovědnou osobu na MSp, na kterou se můžete obracet s dotazy. 

Kroměříž

Justiční akademie pravidelně pořádá téměř dvoutýdenní školení, oficiálně závěrečné setkání justičních čekatelů, které mohu jen (nyní bez ironie) doporučit. Místa je však třeba si rezervovat tak s ročním předstihem, neboť o tyto kurzy je velký zájem. Školení je užitečné především ze dvou důvodů. Jednak si tam vyzkoušíte napsat rozsudky za stejných podmínek jako poté u justiční zkoušky, a jednak se tam od kolegů dozvíte spoustu užitečných informací ohledně zkoušky samotné. Každý zná někoho, kdo již zkoušku dělal, případně každý má nějakou zajímavou informaci, či tip ke zkoušce, a takhle vytvořená kolektivní znalost už je poté solidní základ, na kterém se můžete začít na zkoušku připravovat. 

Ta první výhoda je asi paradoxně méně zajímavá pro justiční čekatele, kteří ve své praxi psali již prvoinstanční rozsudky ve všech třech oborech. Já jsem sice za svou šestiletou praxi u soudů psal různých rozhodnutí stovky, ale vždy to bylo rozhodnutí minimálně třetí, častěji spíš páté instance. Takže když jsem měl druhý den kroměřížského školení napsat civilní rozsudek, tak to vypadalo následovně. Prolistoval jsem si spis a říkám si: „Docela zajímavý případ. To jsem zvědavý, jak to soudy rozhodnou.“ A když jsem došel nakonec spisu a rozhodnutí okresního soudu, krajského soudu a ani Nejvyššího soudu součástí spisu nebylo, tak jsem si teprve uvědomil: „No jo, vždyť já mám být teď prvoinstanční soud.“ :-)

Na školení se dozvíte řadu užitečných informací převážně ohledně písemné části zkoušky. A tak vám ani nevadí, že se dozvíte i věci, které možná úplně nechcete vědět. Třeba, že u obecných soudů nejsou příliš podstatné ústavněprávní argumenty. A proto například pokud občanský soudní řád říká, že odůvodnění bagatelního rozsudku musí být stručné, tak cokoliv jiného je hrubá chyba. A to bez ohledu na možné dotčení práva na spravedlivý proces, neboť to je otázka pro Ústavní soud, a ne aby si snad okresní soud nějak ústavně konformně vykládal občanský soudní řád. Hold Ústavní soud se může snažit zářit, jak chce, ale do některých koutů obecné justice ještě základní práva neprozářil. :-) 

Pak se také dozvíte, že za žádných okolností nemůžete v rozhodnutí psát, že výklad nějakého ustanovení je takový a takový, neboť to již tak bylo vyloženo vrcholným soudem. Správné je prý psát, že výklad daného ustanovení je podle okresního soudu takový a takový a teprve poté dodat, že si to shodně myslí i vrcholný soud a odkázat pro srovnání na jeho konkrétní rozhodnutí. Tohle nám bylo v Kroměříží řečeno opakovaně více školiteli, ale přiznám se, že osobně jsem důvod a smysl této rady stále nepochopil. V lepším případě mi to přijde jako návod na plagiarismus – nejdřív uvedu tu skvělou myšlenku jako svou, a poté odkážu: „Podívejte a náhodou si to Nejvyšší soud myslí stejně jako já.“ V horším případě je to odraz názoru, že neexistují soudní precedenty, a že přeci rozhodnutí vrcholných soudů nemají obecnou platnost. Tak před takovým soudním „systémem“, tedy spíš „soudním anarchismem“, kde nižší soudy nemusí respektovat právní výklad vyšších soudů, nás Bůh ochraňuj. Tedy samozřejmě s judikaturou je možno a nutno pracovat odpovídajícím způsobem. Dá se například odlišovat, dá se i diskutovat s vyšším soudem, ale nesmí se ignorovat, či dokonce rebelovat (blíže k práci s judikaturou viz Bobek, Kühn a spol. Judikatura a právní argumentace). 

Nutno také dodat, že spousta účastníků tohoto závěrečného školení jej absolvuje skutečně pár týdnů před zkouškami. To má tu nevýhodu, že se příliš nechtějí po večerech socializovat s tím, že se musí učit. :-) Mně se tedy ale plně osvědčilo toto školení absolvovat na samém začátku přípravy na zkoušku.

Vzrušení

Poté, co již máte dostatek informací pro to, abyste se začali na zkoušky připravovat, nastává fáze vzrušení, kdy se začnete učit. Tohle je fáze, která je ještě poměrně příjemná, neboť se u ní učíte nové věci. Já jsem si například poprvé přečetl celý nový občanský zákoník. A musím říct, že jsem se stal spíš jeho fanouškem. Samozřejmě nemohu posoudit všechny jeho detaily, ale většina institutů mně přišla upravených rozumně. Samozřejmě mé srdce si získal již svým § 2 odst. 1, podle kterého každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec. Tak třeba se skutečně ta základní práva jednou prozáří do všech právních zákoutí. :-) Obecně z lidskoprávního pohledu je tento občanský zákoník pozitivní změnou (ať už jde například o svéprávnost, civilní detence, informovaný souhlas, či nemajetkovou újmu). Jen mi není jasné, proč zákoník používá terminologii 19. století (spíš 18. století) a mluví o „přirozených právech“. Tak ale z kontextu je jasné, že jde o práva základní, či lidská. Na občanském zákoníku je také třeba ocenit jeho jasnou a logickou strukturu, což obecně platí pro všechny nové předpisy (např. trestní zákoník). Přehlednost je pro studenta vysoce ceněným pozitivem, které je zvlášť pociťováno ve srovnání s chaosem zvaným OSŘ nebo TŘ, které místy více jako procesní řády připomínají rozsypaný puzzle. 

Zmatek

Tím se dostávám k další fázi, která následuje vzápětí po bohužel velmi krátké fázi pozitivního vzrušení. Jak se člověk po druhé v životě (po státnících, ale v té době alespoň tedy mě spousta věcí nedocházela) zaobírá všemi oblastmi práva a má určitý komplexní pohled na právní řád zjišťuje, že ne vždy v právním řádu existuje řád. 

Jak je právo rozparcelované na jednotlivé oblasti, které jsou na školách rozděleny na jednotlivé katedry, v praxi poté na jednotlivá ministerstva a soudy, tak ne vždy jednotlivé obory používají to samé označení pro stejnou věc. Tak například nedostatky v podmínkách řízení vedou podle OSŘ k zastavení řízení, ale podle SŘS žalobu odmítnete. Podáte-li podání po lhůtě, tak se většinou odmítá (OSŘ - odvolání, SŘS – žaloba), ale opožděné odvolání podle daňového řádu zamítáte. Proto spíš tak jen doufáte, že u zkoušky to když tak tipnete dobře a když ne, tak si připravíte něco ve stylu: „Aha, tak ale pro navrhovatele je to vlastně jedno, neboť důsledky jsou úplně stejné“. No ale nevím, jak byste s touto materiální odpovědí v českém formalistickém prostředí zabodovali. 

Tím se dostávám k zvláštní zálibě české právní vědy v dialektice pojmů. Všechno musí být například relativní a absolutní, či materiální a formální. Tak například právní ochrana obchodní firmy je absolutní (jako věc, která je předmětem vlastnického práva), či relativní (v rámci nekalé soutěže). Právní moc dokonce musí být obojí. Jak relativní a absolutní, tak materiální a formální. No nevím. Nepřijde mi, že by tyto termíny nějak pomáhaly osvětlit podstatu věci. Myslím, že by úplně stačilo říci, že třeba právní ochrany firmy se lze domáhat těmito dvěma způsoby, či že důsledkem právní moci je skutečnost, že rozhodnutí je konečné a jednak zásadně nezměnitelné a závazné. To by ale asi neznělo dostatečně učeně. :-)

V průběhu studia také narazíte na poměrně kolísající úroveň českých učebnic a komentářů. Jsou knížky dobré a méně dobré. Není zde prostor pro nějaké rozsáhlé recenze jednotlivých učebnic a komentářů, nicméně zmíním alespoň následující. 

Nejdřív musím vyzdvihnout vynikající knihu od kolektivu autorů Občanské právo pro každého. Nenechte se zmást názvem. Pro každého znamená i pro právníky. Samozřejmě nemůžete čekat komplexní pojednání o celém občanském právu, ale některé oblasti rozebírá docela do hloubky (např. obecnou část občanského zákoníku, dědické právo). V každém případě je to velice dobrý úvod do problematiky nového občanského zákoníku. A hlavně text je naprosto srozumitelný, doplněný o ilustrativní příklady a čtivý. Kéž by všechny učebnice byly takové. 

Na druhou stranu vzhledem ke své značné frustraci z této publikace musím zmínit alespoň můj subjektivní dojem z komentáře k NOZ od Wolters Kluwer. Pokud jste o vánocích na horách, chcete se učit nový občanský zákoník, nemáte přístup na internet a máte tedy přístup pouze do tohoto komentáře, který je off-line v ASPI, tak frustrace může být značná. Možná že chyba je ve mně a kladl jsem si špatné otázky. Každopádně ale v tomto komentáři jsem odpověď nalezl tak maximálně v 10 % případů. Vrcholem poté bylo, pokud vám komentář naznačuje, že jste vlastně úplně blbý, že se tam díváte, neboť ten daný paragraf je přeci úplně jasný, dokonce tak jasný, že v tom zákoníku vůbec nemá, co dělat (viz komentář Wolters Kluwer k § 167). Tak nevím. A to jsem zrovna řešil otázku přičitatelnosti jednání jinému pro účely náhrady škody, což myslím není tak úplně triviální záležitost a NOZ je v tomto trošku nejasný. Od komentáře bych čekal, že mi tyto otázky vysvětlí a ne, že si bude převážně vyřizovat účty s autory NOZ, respektive se zákonodárcem. 

Zmíním ještě jeden obecný nešvar českých učebnic a bohužel (byť řídčeji) i českých komentářů. Často nijak nevysvětlují a nespecifikují odkazy v rámci zákona, které jednoduše kopírují. Pro ilustraci například učebnice trestního práva procesního od Jelínka a kol., neboť ji mám zrovna při ruce. Tak třeba se v učebnici dočtete, že odvolací soud přeruší trestní stíhání také, pokud v odvolacím řízení vyšlo najevo, že po vyhlášení napadeného rozsudku nastala některá z okolností uvedených v ustanovení § 173 odst. 1 písm. b) až d). Tečka. Doslova zkopírované znění zákona. A podobných pasáží je tato a i jiné učebnice plné. Myslím, že informační hodnotě učebnice by dost prospělo, kdyby aspoň třeba v závorce byly ty důvody v § 173 uvedeny. 

A tímto se již z fáze zmatku dostávám do fáze hněvu, do které se může fáze zmatku velice rychle překlopit, případně se tyto fáze mohou i různě prolínat.

Hněv

Hněv může nastat postupně s tím, jak na vás dolehne objem předpisů, které máte znát ve spojení s tím, jak zkouška probíhá. Bohužel ani justiční zkouška nijak zásadně nevyčnívá z české obliby zkoušet nikoliv dovednosti, ale znalosti. Zkoušet nikoliv myšlení, ale paměť. Takže několik týdnů před justiční zkouškou trávíte memorováním obrovského kvanta právních předpisů. A čím dál tím víc jsem byl naštvaný, že bych ten čas mohl trávit nějak smysluplněji. Třeba čtením komentářů, přemýšlením nad různými právními problémy… Ale to ne. Základem musí být naučit se všechno nazpaměť, neboť to bude podstatné u ústní části zkoušky. Přitom jsem nemohl nějak stále zahnat smutný fakt, který vám příliš elánu do učení nedodá, že stejně přes devadesát procent z toho, co se teď učíte, dva dny po zkoušce již zapomenete. 

Několik týdnů před zkouškou je skutečně intenzivních. U mě šlo o poslední čtyři týdny, ve kterých jsem se snažil vložit do paměti všechny ty knihy a zákony, které jsem předtím přečetl. Ale jednou, když jsem byl zvlášť hluboko ve fázi marnosti nad smyslem takového počínání, jsem si řekl: „A stejně na truc na ten koncert půjdu!“ :-) A tak jsem si na neděli bezprostředně před zkouškou koupil lístky na koncert ZAZ. Což bylo to nejlepší, co mě v těch čtyřech týdnech před zkouškou potkalo. Koncert byl skvělý a dokonce, skrze moderní výdobytky smartphonů, si můžete v půlhodinové pauze mezi předkapelou a ZAZ opakovat definici úpadku, podmínky pro členy statutárních orgánů korporací a další zásadní otázky obchodního práva. :-)

Finále

Finále začíná v úterý v 8 ráno, kdy si v Justičním areálu na Míčánkách vylosujete trestní spis a máte šest hodin na napsání rozsudku. Naštěstí se již rozsudky píší na počítačích (což ještě před rokem nebylo), kde je k dispozici ASPI i s některými komentáři a Codexis. Komentáře v knižní podobě si můžete přinést, jaké chcete, takže na zkoušku chodí spousta adeptů s velkými kufry na kolečkách. Tento scénář se poté opakuje ve středu s civilním spisem a ve čtvrtek se správním spisem. V úterý ráno se také dozvíte složení pětičlenné komise, která vás bude v pátek zkoušet a hodnotit i vaše rozsudky. Takže až ve dvě odpoledne odevzdáte svůj rozsudek, jdete se učit a připravovat na páteční ústní část zkoušky, teď již se znalostí osob, kteří se vás budou ptát. Důležité je ale neučit se až moc a rozložit síly na celý týden. Z vyprávění se dozvíte, že mnoho lidí v pátek u ústní zkoušky neuspělo, neboť byli již zcela po tom týdnu vyčerpáni. Je tedy třeba stále myslet na to, že velké finále je až v pátek. 

K tomu dojde v pátek dopoledne na Ministerstvu spravedlnosti. Tam komise ohodnotí vaše rozsudky a její členové si vás postupně prověří z trestního práva, občanského práva, obchodního práva, správního práva a rezortních předpisů společně s ústavním právem. V mém případě zkoušení prý trvalo hodinu, což jsem si vůbec neuvědomil, ale dozvěděl se od udivených kolegů na chodbě, kteří se mě hned, jak jsem vyšel ze dveří, ptali, co jsem tam dělal tak dlouho. Komise se poradí a hned vám řekne výsledek. 

A co jsem cítil potom? Určitě radost, ale víc úlevu, že už to je za mnou. Nejvíce mně to došlo ale až večer, kdy jsem byl trošku nesvůj z toho, že opravdu není třeba brát do ruky žádné úzetko a učit se. :-) U mě však i po zkoušce částečně zůstala troška hněvu nad tím, kolik času jsem té zkoušce obětoval a stále mi nepřijde, že to byl čas strávený zcela smysluplně. Ale hněv není sám o sobě negativní. Negativní mohou být jen vaše reakce na emoce. A tak jsem se rozhodl, že budu konstruktivní a v dalším postu se pokusím shrnout, co mi na justiční zkoušce vadí, a proč si myslím, že by mohla být dělána jinak a lépe. 

Závěrem tohoto postu bych ještě dodal jednu skrze praktickou radu pro kolegy, kteří přemýšlí o tom, že by si někdy v budoucnu chtěli udělat justiční zkoušku. Hlavně ji prosím dělejte dřív, než budete mít děti. Když nejčastější věta, kterou vaše dvouletá dcera umí říkat je: „Táta ne učit!“, tak to příliš motivační k učení není. :-)

Žádné komentáře: