úterý 8. března 2016

Jan Géryk: Figura uprchlíka a olympijská reprezentace

Na nadcházejících olympijských hrách v Riu de Janeiru se poprvé představí tým složený z uprchlíků. Nová kategorie olympioniků, tzv. Refugee Olympic Athletes, je výzvou pro současný systém olympijského zápolení. Podobně jako je v myšlení Giorgio Agambena či Hannah Arendtové figura uprchlíka výzvou konceptům národo-státu či lidských práv.

1)
Ve své eseji Za hranicemi lidských práv (1993), v počáteční fázi práce na svém projektu kritiky suverenity a dlouho před dnešní migrační krizí, poukázal italský filozof Giorgio Agamben na neudržitelnost konceptu národo-státu (český překlad Naděždy Bonaventurové se drží jemné rozdílnosti, kterou můžeme například v anglických překladech vidět mezi tradičním nation state a Agambenovým nation-state). Ideu světa založeného na národo-státech podle Agambena nabourává především postava uprchlíka, či lépe řečeno rostoucí množství těchto postav v prostoru národo-států. Figura uprchlíka symbolizuje paradoxní situaci, na kterou upozornila již Hannah Arendtová: uprchlíci by měli být těmi, na kom bychom si mohli nejlépe ukázat existenci čistě lidských práv, ale ve skutečnosti jde na jejich postavení vidět krize konceptu lidských práv. V systému národo-států se totiž ukázalo, že takzvaná nezcizitelná lidská práva lze chránit jen velmi obtížně, pokud je zároveň nechápeme jako práva občanů. V takovém případě jsou uprchlíci, kteří často ztratili přináležitost k státu původu, ale ještě nezískali občanství nové země, formami pouhého života, jehož ochrana není zaručena.

Jako řešení nabízí Agamben radikální opuštění struktury národo-států a budování nové politické filozofie právě od postavy uprchlíka. Evropa by zde nebyla chápána jako „Evropa národů“, ale jako bez-teritoriální či extra-teritoriální prostor, kde by jak občané, tak ne-občané byli ve stavu exodu či útočiště. Překonána by byla vidina nejistých a hrozivých hranic a základním principem by nebylo s teritoriem spjaté ius občana, ale refugium jednotlivce.

2)
V angličtině je pojem refuge (útočiště) výrazově spojený s pojmem refugee (uprchlík). Hannah Arendtová však ve své eseji My uprchlíci (We refugees, 1943) poukazuje na proměnu chápání uprchlictví ve smyslu hledání útočiště. Zatímco dříve hledala v jiné zemi útočiště osoba kvůli nějakému činu, který spáchala, či pro ve své domovině nepohodlné politické názory, s emigrací generace Arendtové se pojem uprchlíka rozšířil na všechny, kdo se ocitli bez prostředků v jiné zemi a o koho se staraly uprchlické výbory. Židovští migranti prchající před Hitlerem nehledali útočiště kvůli žádnému svému činu a podle Arendtové se často bránili tomu, aby byli označeni za uprchlíky. Naopak, dělali, co mohli, aby vypadali ne jako židovští uprchlíci, ale jako běžní imigranti, kterým prostě jednoho dne život v jejich původní zemi přestal vyhovovat. Úpornou snahu o asimilaci Arendtová kriticky karikuje na postavě německého Žida pana Cohna, který utíká před nacismem postupně přes Prahu, Vídeň a Paříž. Pan Cohn se snaží všude začlenit jako vzorný patriot té které země, nicméně nikde se mu to nedaří a vždy je nakonec ve zlomové situaci brán jako židovský uprchlík.

3)
Nyní do současnosti. Novodobé olympijské hry jsou něčím, co bychom mohli označit za dědictví modernity. Jejich idea je mezi-národní, nikoli kosmopolitní. Podobně jako moderní demokratická politika v národo-státě (přidržíme-li se stále Agambenova termínu) jsou založeny na reprezentaci. A podobně jako podle Agambena roste počet skupin lidí, kteří nejsou reprezentovatelní v rámci národo-státu, tak také roste počet těch, kteří nemohou národo-stát reprezentovat na olympijských hrách.

Pro nadcházející hry v Riu de Janeiru však Mezinárodní olympijský výbor (MOV) jako projev solidarity potvrdil záměr sestavit jeden olympijský tým z uprchlíků. „S uprchlickým statutem nemají mateřskou zemi ani národní olympijský výbor, které by reprezentovali," uvedl předseda MOV Thomas Bach. Tým, který by měl čítat okolo deseti sportovců, bude startovat pod vlajkou MOV (zde).

Gesto Mezinárodního olympijského výboru, které vychází z principů rezoluce Valného shromáždění OSN o směřování k míru skrze olympijskou ideu, můžeme v agambenovském duchu chápat jako důkaz prohlubující se krize národo-státu. Uprchlický tým zde poukazuje na nutnost oddělení pojmů naro-zení a náro-da. Můžeme ale být i skeptičtější, a to ve smyslu postavy zmíněného pana Cohna. Pan Cohn sice nebyl úspěšný se svou snahou zakrýt svou situaci židovského uprchlíka patriotismem, nicméně vytvoření uprchlického týmu pod vlajkou může znamenat opačný extrém smíření se s identitou uprchlíka. V prostředí her, kde spolu stále soupeří národní dresy, bude dres humanity rozeznatelný okamžitě, ne až po neúspěšné snaze nasazovat si dresy národní. Narážíme tak na širší otázku, zda již nastala doba k tomu, přijmout uprchlictví, bytí v exodu a v čekání na agambenovskou „přicházející společnost“ (coming community), jako zvláštní druh identity, zbavené tradičních partikularit. V tomto se závodníci pod vlajkou MOV liší i od pana Cohna, kterému by po neúspěšné asimilaci do vysněného národního dresu zbývala partikularita židovská, kdežto závodníci MOV při pohledu na tým jako celek představují „pouze“ identitu uprchlíka v dresu humanity.

4)
Případy, kdy sportovci na olympijských hrách nestartovali pod žádnou státní vlajkou, se vyskytly už dříve. Příkladem tzv. nezávislého olympijského sportovce (Independent Olympic Athlete) byl na předcházejících letních hrách v Londýně běžec Guor Mading Maker (tehdy jako Guor Marial), který v 90. letech uprchnul přes Egypt do USA před občanskou válkou v Súdánu. Během londýnských her byl teprve v čekací lhůtě pro získání amerického občanství, reprezentovat (severní) Súdán odmítl jako zradu svého lidu a Jižní Súdán ještě v době her neměl vytvořený svůj olympijský výbor, takže reprezentanty do Londýna poslat nemohl. MOV tedy běžci dal možnost startovat jako nezávislý olympijský závodník (zde). Poprvé k tomuto kroku MOV sáhl na hrách v Barceloně 1992, kdy podobně ještě neměli národní olympijský výbor Makedonci. Jako nezávislí tehdy startovali i Jugoslávci, jelikož kvůli mezinárodním sankcím v rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 757 měly státy na svých sportovních akcích zabránit účasti sportovců reprezentujících tehdejší Svazovou republiky Jugoslávie (Srbsko a Černá Hora) (zde). Pokud by měly i během her v Riu trvat sankce za dopingový skandál v ruské atletice, budou mít možnost startovat pod vlajkou MOV též ruští atleti (zde).

Jak vyplývá z rozhodnutí výkonného výboru MOV, půjde v Riu o jinou situaci, jelikož bude vytvořen zvláštní tým sportovců z řad uprchlíků. Nepůjde tedy o Independent Olympic Athletes, ale o novou kategorii – Refugee Olympic Athletes. Ta je na rozdíl od nezávislých sportovců, kteří symbolizují spíše změny a napětí v mezi-národní struktuře, kategorií, jež už je krokem ke kosmopolitnějšímu pojetí olympijské tradice. Ti sportovci, kteří budou na hrách reprezentovat agambenovskou ideu postavy uprchlíka jako možný základ nové politické filozofie, vystoupí jaksi v kontrastu ke sportovním panům Cohnům, jejichž typickým příkladem mohou být někteří atleti původem z Keni či Etiopie, kteří závodí za státy, jako je Bahrajn. Objevily se i případy, kdy si sportovec za účelem zisku občanství změnil jméno (například bronzová medailistka z her v Londýně, bahrajnská běžkyně etiopského původu Maryam Yusuf Jamalová, rozená Zenebech Tolaová).

Účelem předcházející úvahy však není nějaké striktní rozdělení sportovců-migranty na, řečeno s Arendtovou, zbohatlíky a vyděděnce (parvenus a pariahs). Tedy na Cohny, kteří nejsou smíření s identitou uprchlíka, a na ty, kteří mohou představovat vizi, že postavení uprchlíka bude v budoucnosti něčím, co může nabýt paradigmatické podoby. Dnes je tomu pravděpodobně stále tak, že i sportovci startující v uprchlickém týmu vytvořeném MOV přijímají tuto identitu jen jako dočasnou a snaží se o zisk občanství některého z národo-států. Je nicméně důležité si ukázat, že kromě sportovních má gesto MOV také konotace filozofické.

Žádné komentáře: