čtvrtek 17. března 2016

Jak Ústavní soud vynalezl kouř bez ohně: nesouvislé poznámky k usnesení Pl. ÚS 15/11

Autorský tým JP byl v minulých dnech označen (kromě svazáků či komunistů) za oporu současného režimu, tudíž si snad mohu bez zhoršení kádrového profilu dovolit "disidentsky" vyjádřit k jednomu z posledních výstupů v Joštově usazeného pilíře establishmentu. Včera bylo zveřejněno usnesení Pl. ÚS 11/15, kterým se odmítá návrh Krajského soudu v Ostravě na zrušení § 160 odst. 2 z.č. 182/2006 Sb. (insolvenční zákon). Toto ustanovení dovoluje předsedovi soudu přikázat incidenční spor v rámci insolvence jinému soudci, pokud by ponechání sporu v hlavním řízení mohlo vést k průtahům. Plénum návrh odmítlo nejtěsnějším rozdílem 8:7 z důvodu chybějící aktivní legitimace navrhovatele. Přiznám se, že po přečtení nálezu se mi z nesouhlasného kroucení motá hlava ještě nyní. Podle znění disentů asi týmž problémem trpí i přehlasovaná menšina. Není se co divit.

Jádro příběhu je jednoduché. Soudkyni Krajského soudu v Ostravě bylo přiděleno předsedkyní téhož soudu incidenční řízení, přičemž se tak stalo ad-hoc bez jakýchkoliv předem stanovených pravidel, neřkuli rozvrhu práce. Soudkyně to považovala za v rozporu s právem na zákonného soudce i nezávislostí soudů a soudců. Většina vedená soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem dovodila, že navrhovateli chyběla aktivitní legitimace, neboť předmětné ustanovení zákona nebylo použito při řešení věci (srv. čl. 95 odst. 2 Ústavy). Jeden odstavec dlouhé zdůvodnění (bod 22) dochází k závěru, že § 160 odst. 2 byl přece použit pouze pro přidělení věci a v dalším řízení už se neuplatní a ani jej nijak neovlivní. Ergo je příběh u konce a odmítací opona zatažena.

Rozporovat danou interpretaci lze mnoha způsoby: s odkazem na slovní výklad Ústavy, judikaturu ESLP, judikaturu samotného ÚS či efektivitu a hospodárnost soudního řízení. V podrobnostech odkazuji na odlišná stanoviska. Košaté argumenty však po mém soudu snad ani nejsou potřeba - nestačila by prostá aplikace selského rozumu? Opravdu většina nechápe, že pokud se díky ustanovení X začne spor určitým způsobem, tak jde o ustanovení, které je pro dané řízení klíčové? Je možné tvrdit, že oheň a následný kouř spolu nemají nic společného? Těžko si lze představit lepší příklad, na který by v učebnicích mohlo být odkázáno u výkladu pojmu "přepjatý formalismus". Na tomto místě se raději zdržím faktického dopadu rozhodnutí, totiž že ÚS v zásadě posvětil pokračování praxe, která je zjevně protiústavní (viz opět disenty). Obiter dictum v bodě 25 usnesení, otcovsky promlouvající ke Krajskému soudu, lze považovat za černý humor sui generis.

Moc bych chtěl být muškou na stěně při projednávání návrhu na plénech. I z disentů plyne, že atmosféra musela být dusná. Už poněkolikáté se vrátila otázka vymezení rozsahu "overruling" ve vztahu k potřebným většinám (disent Šimíček body 8-9), navíc v této věci se plénum příznačně rozdělilo na "teoretiky" a "praktiky", aneb jak uzavřela M. Tomková (její disent bod 14): "... většina si podle mého názoru nedostatečně uvědomuje význam přidělování spisů pro fungování obecných soudů ani široké pole pro zneužití tohoto mechanismu ze strany soudních funkcionářů. V tomto závěru mě utvrzuje i skutečnost, že všichni současní soudci Ústavního soudu, kteří mají zkušenost s působením na obecných soudech, včetně dlouholetých soudních funkcionářů, se stanoviskem většiny nesouhlasí."

I s ohledem na vyhraněnost sporu bych se ještě rád zamyslel nad přístupem disentujících. Soudce J. Jirsa (podpořen T. Lichovníkem) sepsal jednostránkové stanovisko v intencích vzpomínaného selského rozumu. M. Tomková, V. Šimíček a K. Šimáčková vydali vlastní disenty, délka každého z nich dosahuje či převyšuje plenární usnesení. Jestliže budu předpokládat, že cílem disentujících je přesvědčit o své pravdě odbornou veřejnost, potažmo si připravit půdu pro rozhodování o stejné věci do budoucna, šlo dle mého oponenturu zvládnout lépe. Ač jsou totiž odlišná stanoviska tria bývalých soudců NSS velmi přesvědčivá, nelze si nevšimnout, že všechna používají fakticky zcela shodnou strukturu i obsah argumentace. Opravdu nebylo možné se potom shodnout na jedné verzi? Nebylo by to pro současného čtenáře i pozdější použití daného disentu jednoduší a nakonec i přesvědčivější? Nebyli by se poté třeba ochotní přidat i autoři stručného disentu? Už zcela mimo mé chápání je, že dva soudci hlasující proti většině (jména neznáme) nenapsali nic a ani se nepřipojili k jiným disentům Jde vůbec v této věci projevit něco jako měkký nesouhlas?! Samozřejmě nemám ponětí, jestli někoho vůbec napadlo psát společný disent či zda to je z hlediska způsobu práce vlastně fyzicky a technicky realizovatelné, v dané věci to však považuji za ztracenou příležitost. Teorie her jasně říká, že skupinový názor bude mít vždy větší váhu, než stejný názor vyslovovaný samostatně několika jednotlivci.

Žádné komentáře: