22 září 2015

Povinné kvóty na rozdělení uprchlíků: poznámky k jedné ministerské „legislativně právní analýze“


Je mi trapné, že ačkoli problematika uprchlíků už jistě plní i Mateřídoušku a na ulici se bonzují nejen kominíci (na Hradě jejich nebezpečí nicméně podcenili…), Jiné právo kupodivu prozatím stálo stranou. Dovolím se proto svést na vlně populárního tématu a sepsat pár odstavců o nyní tolik diskutovaném návrhu Komise zavést povinné kvóty přerozdělující uprchlíky z nejvíce postižených států na hranicích EU do jiných zemí. Obecný obsah návrhu je myslím dobře známý a nebudu jej zde opakovat, stranou ponechám rovněž faktické zhodnocení proveditelnosti a užitečnosti řešení. Přeci jen jsme seriózní médium :-) Místo toho se zaměřím na vybrané právní aspekty návrhu zmíněné v českých médiích, především dnes (21.9. 2015) vydanou analýzu Ministerstva vnitra poukazující na „nejasnosti“ související se zavedením povinných kvót. 


Nejprve se ale vrátím k otázce, která se řešila minulý týden. Mnozí čeští politici v čele s prezidentem Zemanem přišli s myšlenkou, že by se rozhodování o návrhu mělo přesunout z Rady (ministrů vnitra) na Evropskou radu (summit nejvyšších představitelů států), ve které se uplatní konsenzus a tudíž bychom nemohli být přehlasováni.  Šlo o zásadní nepochopení fungování institucí EU. Návrh je založen na čl. 78 odst. 3 SFEU („Ocitnou-li se jeden nebo více členských států ve stavu nouze v důsledku náhlého přílivu státních příslušníků třetích zemí, může Rada na návrh Komise přijmout ve prospěch dotyčných členských států dočasná opatření. Rada rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem“), mimochodem Lisabonskou smlouvou téměř nezměněného. Z textu je zřejmé, že rozhoduje Rada a že se tak děje kvalifikovanou většinou jako obecným hlasovacím pravidlem (srv. čl. 16 odst. 3 SEU). Ustanovení o Evropské radě nemluví a ve Smlouvách nenajdeme žádnou obecnou pravomoc Evropské rady si atrahovat rozhodnutí jiných institucí, byť by zastupovaly stejné zájmy (tj. zde členských zemí). Možná, že někteří poukazovali na tzv. záchrannou brzdu, která v určitých oblastech politiky spravedlnosti a vnitřních věcí dovoluje přenos rozhodnutí „výše“ (viz čl. 82 odst. 3 SFEU), v politice azylu a přistěhovalectví se ale neuplatní. Uvedené samozřejmě neznamená, že se premiéři a prezidenti na summitu nemohou o kvótách bavit a třeba i uzavřít dohodu, že u návrhu nikdo nebude v Radě přehlasován. Státy odmítající kvóty ale na něco podobného nemají „právo“, šlo by jen o odraz politické fakticity a neochoty Komise a států jít v tak kontroverzní otázce do střetu.

Nyní již ke zmiňované analýze. Sluší se začít tím, že kompletní analýzu k dispozici nemám, protože zjevně jde o supertajný dokument určenýpro vskutku VIP oči. Proč tomu tak je netuším a smysl mi to nedává, vystačit si ovšem díky tomu musím s krátkou tiskovou zprávou ministerstva. Jestli náhodou je analýza hlubší a já reaguji nepatřičně, stačilo zveřejnit plné znění… Takto zpráva prezentuje tři námitky proti návrhu povinných kvót, které budu dále rozporovat:
  1.  „Stávající návrh na zavedení tzv. povinných kvót vychází z projektu Eurema, kterým se v roce 2009 pokoušela EU řešit migrační krizi na Maltě. Tento způsob řešení založený na dočasném umístění migrantů do jiných zemí bohužel selhal. Je zcela nejasné, proč dnes EU znovu vychází z tohoto neúspěšného řešení a proč nevyužívá alternativního institutu tzv. dočasné ochrany, jenž se pro řešení masové migrace jeví jako daleko vhodnější!“ 
    ---
    Poukazování na projekt Eurema je zavádějící hned v několika ohledech. Zaprvé šlo o dobrovolný systém založený na zcela jiném právním základě a s jinými mechanismy fungování. Zadruhé není zřejmé, v jakém ohledu projekt „selhal“. Naprostá většina států přijala jimi slíbený počet uprchlíků z Malty a za hlavní problémy byly uváděny především finanční a administrativní překážky (srv. podrobné vyhodnocení Euremy). Otázka dočasné ochrany v souvislosti se směrnicí Rady 2001/55 je mimo rámec příspěvku, upřímně ale nevím, čím se kromě dočasnosti tak odlišuje. Konflikt např. v Sýrii totiž moc dočasně nevypadá a co se stane po uplynutí příslušných lhůt?
  2. „Stávající návrh na zavedení tzv. povinných kvót počítá s tím, že migrant bude přidělen určitému státu. Není ovsem vůbec jasné, jak bude toto nedobrovolné umístění probíhat, a to jak technicky, tak právně, ani jak bude zajištěno, aby migrant určenou zemi vzápětí neopustil a nevydal se jinam. A už vůbec není vyřešeno, zdali toto nedobrovolné umístění není v rozporu s Listinou základních práv a svobod EU, protože i migranti požívají základních práv a svobod a Evropská unie je musí ctít a garantovat.“
    ---
    Autory analýzy podezírám, že buď mistrně mlží, nebo vůbec nečetli návrh příslušného rozhodnutí Rady předložený Komisí. Všechny uvedené „nejasnosti“ jsou v něm řešeny. Výběr kandidátů na přemístění by měly provádět italské, řecké a maďarské úřady s pomocí styčných úředníků vyslaných na místo ostatními státy, přičemž v úvahu jsou brány charakteristiky kandidátů vhodně je propojující se zemí, do které se mají přemístit. Státům je ponecháno právo kteréhokoliv kandidáta na přemístění odmítnout z důvodu obavy z porušení veřejného pořádku či národní bezpečnosti (srv. bod 35 preambule a čl. 5 návrhu rozhodnutí). Mezinárodní ani unijní právo nezaručuje uprchlíkům vybrat si zemi, ve které chtějí získat ochranu, proto nedobrovolné umístění neporušuje jejich práva. Návrh jim nicméně garantuje spojení s rodinami, ochranu proti vydání (non-refoulement) či umožňuje státům udělit přemístěným právo odvolat se proti rozhodnutí o přemístění (srv. bod 37 a čl. 6 návrhu rozhodnutí). Návrh jasně uvádí, že ochrana bude omezena na stát, do něhož jsou osoby přemístěny a nařizuje zemím, aby přemístěným neposkytovaly žádné zvláštní podmínky (negativní i pozitivní) podporující přesun do jiné země. Pokud přemístěná osoba uteče jinam, bude vrácena zpět do původního státu (srv. body 39-42 preambule a čl. 6 odst. 5 návrhu). Nikdo logicky nezaručí, že se například z ČR přemístění „nevydají“ do Německa, budou tam ale nelegálními migranty bez jakýchkoliv práv a možnosti čerpat výhody (sociální dávky, práce atd.).
  3.  „Stávající návrh na zavedení tzv. povinných kvót má navíc legislativně nejasnou povahu. Není zřejmé, zda členské státy mohou návrh odmítnout nebo blokovat skrze veto svých národních parlamentů.“
    ---
    Až tady lze analýze částečně přisvědčit. Ne snad, že by situace byla právně nejasná. Návrh je zřetelně identifikován jako rozhodnutí Rady, jde o předpis přijímaný „Radou za účasti Evropského parlamentu zvláštním legislativním postupem“ a tak formálně (dle mého i obsahově) naplňuje podmínky legislativního aktu (srv. čl. 289 odst. 2 a 3 SFEU) podléhajícího kontrole dodržení zásady subsidiarity ze strany národních parlamentů. Jestliže se ale v médiích objevilo, že o návrhu byla většina Rady připravena hlasovat již minulý týden, nemohla by dodržena osmi týdenní lhůta určená pro vydání stanovisek parlamentů. Protokol č. 1 dovoluje v případě naléhavosti lhůtu zkrátit, důvody pro to se nicméně musí uvést v samotném aktu (čl. 4). Pravdou je, že diskutovaný návrh je z podstaty věci naléhavý, na druhou stranu se v něm nikde specificky nepíše, že naléhavost ospravedlňuje porušení lhůty. Formalista, potažmo eurohujer by tvrdil, že důvody se mohou uvést až „v aktu“ (tedy konečném znění), nikoliv návrhu, ale to mi přijde jako extrémní výklad jdoucí proti duchu kontroly subsidiarity. Netuším, zda Komise návrh ke kontrole národním parlamentům vůbec zaslala, dle databáze IPEX některé parlamentykontrolu započaly, ale je jich jen pár. Domnívám se, že kvůli nezdůvodnění naléhavosti ve vztahu ke kontrole subsidiarity v návrhu musí nyní kontrola ze strany parlamentů proběhnout ve standardní lhůtě a Rada by neměla o návrhu do jejího uplynutí rozhodnout. V opačném případě hrozí zrušení aktu Soudním dvorem v rámci žaloby na neplatnost (čl. 8 Protokolu č. 2)

Místo závěru krátká poznámka: Chápu, že politici využívají všechny možnosti pro prosazení svého postoje. Měli by ale zůstat u politických argumentů, kterých u problematiky povinných kvót najdou mnoho. Ohánění se podobnými většinově nepodloženými „legislativně-právními“ tvrzeními může zdá se přesvědčit (česká) média a veřejnost, těžko však podobná taktika zapůsobí na zkušené vyjednavače z institucí EU nebo jiných států. Nebo že by to druhé ani cílem nebylo?

11 komentářů:

J. Grinc řekl(a)...

Ahoj Roberte,

díky za rychlý příspěvek. Pokud jde o tu Evropskou radu, naprosto souhlasím.

1. Pokud jde o tu EUREMu, i v tom odkazovaném dokumentu z tabulky plyne, že do některých států přes nabídku nikdo nešel. K tomu a navíc i k bilaterálním relokačním opatřením doporučuji také tento dokument: http://ec.europa.eu/home-affairs/doc_centre/asylum/docs/final_report_relocation_of_refugees.pdf
Dokládá to, že postkomunistické státy nejsou cílovými zeměmi osob s nárokem na mezinárodní ochranu z Afriky a Blízkého východu. Pokud je vyhlídka, že zde tyto osoby budou dlouhodobě pobývat, mělo by se to podle mě zohlednit (viz bod 2).

2. Po přiznání mezinárodní ochrany ale ten režim není takový, že za žádných okolností nelze odjet do jiného členského státu a něco tam dělat. Navíc se s dlouhodobým pobytem rozšiřuje. Nepřipadá mi, že by to návrh rozhodnutí nějak omezoval. Hlavní otázkou podle mě zůstává, jak za takových ztížených podmínek (člověk je v podstatě náhodně přidělen do státu, kam nechtěl, kde nemá žádné vazby a jehož jazyk nezná) zajistit klidnou integraci. To, že nemají právo vybírat si stát, je pravda, ale taky je třeba hledět na zájmy států, v nichž se mohou ocitnout "nespolupracující" skupiny osob, které v zásadě nelze k ničemu donutit.

3. Jsem přesvědčen, že legislativní akt to není. Legislativním aktem je podle čl. 289 SFEU právní akt přijímaný legislativním postupem. Z čl. 289, 294 a 297 SFEU vyplývá, že legislativním aktem je pouze akt přijatý na právním základě, který se výslovně dovolává řádného či zvláštního legislativního postupu. Protože v čl. 78 odst. 3 SFEU takový odkaz není (nevím, z čeho cituješ „Radou za účasti Evropského parlamentu zvláštním legislativním postupem“), nejde o legislativní akt. To znamená, že neplatí osmitýdenní lhůta a není možné přijímat odůvodněná stanoviska. Tento výklad má i některé další důsledky (např. nemožnost použití čl. 290, podle některých názorů i nemožnost omezit základní práva podle LZPEU). Ověřil jsem si ho asi ve třech anglických učebnicích evropského práva a připadá mi přesvědčivější než nějaký materiální výklad, podle kterého je legislativním aktem prakticky vše kromě čl. 290 a 291 SFEU. Konkrétně u čl. 78 odst. 3 to dává smysl i proto, že má jít o dočasné/prozatímní (provisional) opatření v případu nouze, tedy pravděpodobně něco naléhavého a ne trvalého. Bohužel Komise si to vykládá asi tak, jako kdyby se v roce 1968 řeklo, že invaze je pouze dočasná, protože vojska Varšavského paktu sem budou přijíždět maximálně dva roky a jen dokud jich zde nebude určitý počet. Přitom je třeba počítat i s variantou, že se do Sýrie poměrně dlouho nepůjde vrátit.

Tomáš Pavelka řekl(a)...

Díky Roberte, že zachraňuješ čest JP. Zatímco blog kypí příspěvky o technokratických judikátech SDEU, které širší veřejnost pramálo zajímají, jakmile se EU právo konečně dostane do světla reflektorů, je tu ticho po pěšině :)

S obsahem Tvého postu v zásadě souhlasím, návrh Komise považuju za dobrý a zejména systematiku úpravy, která vychází z ohniska zájmů dítěte, beru za důkaz schopnosti legislativců sledovat moderní trendy i pod časovým tlakem. Když jsem poprvé v TV slyšel ten kvaziargument o nemožnosti zakázat azylantům volný pohyb, a jak ho od sebe postupně ministři V4 vítězně papouškovali (kdo s tím přišel první?), hned se mi vybavil archetyp čerstvého absolventa právnické fakulty v červených ponožkách, toho času prominentního "poradce" některého z náměstků silového resortu, jak na poradě nesměle zvedá ruku: "Pane ministře, mám takový nápad..."

Ústavněprávní limity jsou v návrhu Komise rozebrány snad až příliš stručně. Je nasnadě že např. ekonomicko-solidární články Charty EU (např. čl. 34 nebo čl. 15 odst. 2 spolu s odst. 3) v kombinaci s ustanoveními nařízení 604/2013 a eventuálně směrnice 2004/38 způsobí litigační vlnu, byť jde o acte clair. Návrhu by zde slušelo více preventivních bodů v odůvodnění.

Za problematický považuju výrok návrhu „žadatel nemá podle právních předpisů EU právo vybírat si členský stát příslušný pro jeho žádost“, který, Roberte, do svého textu přebíráš. Ačkoliv je pravda, že faktická situace je dnes ve většině případů taková, tento výrok neodpovídá systematice dublinského acquis a vlastně ani Ženevské úmluvě. Vůbec je zajímavé jak "příslušný stát" ženevská úmluva definuje obráceně, tj. z perspektivy uprchlíka: "Every refugee has duties to the country in which he finds himself, which require in particular that he conform to its laws and regulations as well as to measures taken for the maintenance of public order." (čl. 2)

Argument, že žadatelé nemají právo vybírat si stát pro žádost o azyl by se totiž mohl lehce zvrhnout v plytké legislativně-právní tvrzení podporovatelů společného systému, stejně jako amatérské výroky tábora odpůrců, které právem kritizuješ.

Robert Zbíral řekl(a)...

Pánové díky za připomínky, je vůbec o uprchlících možné diskutovat věcně bez dělby na Konvičky a Sluníčka? :-)

ad Honza)
1+2: V preambuli se píše, že výběr osob má být řízen i jejich vlastnosti a možností integrace v tom kterém státu a mají být do něj zapojeny ony styčné osoby z cílové země. Takže by nemělo jít o náhodný výběr bez možnosti integrace. V zásadě pak po mém soudu není vyloučeno, že zůstane i předmětná kvóta nenaplněna. Na druhou stranu asi i žadatelé budou příznivěji nakloněni odejít do země typu ČR, když se jim dá na výběr ve stylu ochrana vs zůstat v přeplněném táboře v Řecku/Itálii.

3: Možná má pravdu, učebnice ani Craigův článek jsem pře psaním nezkoumal :-). Ona citace je přímo z čl. 289 odst. 2 SFEU. V čl. 78 odst. 3 SFEU odkaz na zvláštní legislativní postup není, na druhou stranu jde o přijetí rozhodnutí Radou za účasti EP a šlo by to interpretovat tak, že tam kde takový proces probíhá a nejde o řádný legislativní postup, jde o postup zvláštní. V případě tvého výkladu je otázkou, co vlastně bylo přijato a jak, jde o nějaký třetí, "nelegislativní" postup? Nevím, zda dočasnost má hrát roli v dělbě legislativní/nelegislativní akt. Za sebe si pořád (pravda spíše normativně) myslím, že by bylo vhodné vnímat věci materiálně, i třeba právě kvůli zapojení NP.

ad Tom)

Částečně je "právo na výběr státu" řešeno výše zmiňovaným postupem snažícím se sladit situaci přemístěného a cílového státu. Jestliže žadatel nemá žádné vazby nikde a ani speciální vlastnosti/jazyk atd., mělo by mu být vlastně jedno, kam jde, všechny státy EU krom Řecka jsou na stejné úrovni. Ten odkaz na úmluvu jde přece vykládat i obráceně, jestliže má povinnost dodržovat právní řád státu, kde se nachází, pak by se měl podrobit i platnému rozhodnutí Rady o přemístění... Jde jistě o značnou právní akrobacii, ale já si opravdu myslím, že při přemístění na tom bude většina uprchlíků fakticky lépe, než kdyby viseli v IT, EL či HU.

J. Grinc řekl(a)...

Já nevím, jak by se posoudilo, zda je pro konkrétního uprchlíka vhodnější třeba ČR, Slovensko nebo Lotyšsko, resp. kdo má zůstat v Itálii a kdo ne. Teoreticky by to té osobě mělo být jedno, jak píšeš, ale pak to bude čisté rozpočítadlo (státy mohou vyjádřit nějaké preference, ale je otázkou, zda budou odpovídat "nabídce"). A třeba pro Eritrejce bude asi vždy výhodnější jít někam, kde má krajany, než někam, kde je asi nemá. Nečekám, že se k tomu bude politicky přistupovat tak, že kvóta by mohla zůstat i nenaplněna. :-) To by bylo velké překvapení. Mohlo by to ale nastat, pokud třeba po oznámení skupince uprchlíků, že na ně připadla nějaká nezajímavá země, dojde k nějakým projevům nespokojenosti.

Pokud jde o ten legislativní/nelegislativní postup, čl. 289 říká, že "ve zvláštních případech stanovených Smlouvami je přijetí nařízení (směrnice, rozhodnutí) ... zvláštním legislativním postupem" (angl. dokonce "in the specific cases provided for by the treaties ... the adoption ... shall constitute a special legislative procedure"). To si vykládám tak, že o zvláštní legislativní postup se jedná jen tam, kde je to výslovně řečeno, což ve smlouvách skoro všude je. Takhle to podle mě bylo i zamýšleno. A pak je ve smlouvách pár výjimek, kdy se přijímá právní akt, ale není to ani řádný ani zvláštní legislativní postup (a ani 290 a 291). Má to důsledky třeba i pro přechodové klauzule. S tou dočasností mi nešlo o rozlišení legislativní/nelegislativní akt, ale o to, že pro naléhavá a dočasná/provizorní opatření, navíc zaměřená na pomoc státům v problémech, mi dává smysl, aby neplatila osmitýdenní lhůta a kontrola subsidiarity. Jenže tahle logika funguje pouze tehdy, když se na tomto právním základě nepřijímají opatření s dlouhodobými či trvalými účinky a nejasnými náklady. Jinak ty návrhy rozhodnutí Rady sama Komise označuje jako NLE - nelegislativní.

Robert Zbíral řekl(a)...

Udolán argumenty jsem nucen akceptovat realitu. Musím s ní nicméně stále nesouhlasit: Způsobem přijetí, obsahem i následky (viz ona nedočasnost) mi to prostě přijde jako legislativní akt. Subsidiarita je v "důvodové zprávě" řešena, nebylo by proto od věci, aby se k tomu vyjádřili i NP. Naléhavost je vždy možné řešit zkrácením lhůty. Jasně, výsledek by byl asi stejný, protože by stanoviska většina NP nestihla, ale aspoň by tam byla možnost.

Mimochodem Rada rozhodnutí podřazuje pod "Legislativní akty a jiné opatření" (http://www.consilium.europa.eu/en/meetings/jha/2015/09/st12098_en15_pdf/), takže asi jde o to druhé. Opakuji: vypadá to jako akt, je to přijato jako akt, má to dopady jako akt a je to jiné opatření :-)

Tomáš Pavelka řekl(a)...

Ondrej, v žádném případě to nebyla narážka na kvalitní post Martina Madeje, spíš na posty týkající se skutečně okrajových témat jako je třeba soutěžní právo (ty já píšu nejraději :)

K Tvým ostatním komentářům: obecně: nemyslím si, že bylo ambicí rozhodnutí Rady (kvazilegislativního aktu) nějak hlouběji řešit složité otázky kompatibility dublinského a schengenského acquis, případně hard cases ve vztahu k Listině práv. Nicméně komplexní revize uprchické legislativy musí v rychlém tempu následovat, a to s retroaktivními účinky tam, kde to bude azylantům ve prospěch.

Pokud je dítě občanem EU, aplikuje se v kombinaci s Zambrano judikaturou plně směrnice 2004/38 a není co řešit. Spíš je otázka, kolika párům mezi uprchlíky se bude reálně dařit pro své děti narozené na území států EU občanství zajistit.

"moment, tak ESĽP pripúšťa vrátenie do Somálska a tu sa nemôžu presúvať osoby do Grécka?" Hrušky s jabkama. Rozsudek N.S. se aplikuje pouze v poměrně úzké působnosti dublinského nařízení. Na uzavřenost celého systému rozsudek N.S. poukazuje i tím, že je toto speciální non-refoulement uplatňováním práva EU (viz diskuze na http://europeanlawblog.eu/?p=2765) Navíc zde SDEU jasně poskytuje vyšší míru ochrany.


Azylant víza nepotřebuje, na druhou stranu pokud schengen víza má, tak právě neplatí to, co obecně uvádí rozhodnutí Rady, tedy že si žadatel nemůže vybrat zemi, ve které o azyl požádá. Nevím, kolik takových v současné uprchlické kohortě může být, ale rozhodně by si měla EU dát pozor na rétoriku stylu s azylanty si můžeme interně dělat co chceme.



Souhlasím, že ústavněprávních otázek je tam XXX a že litigace na sebe nenechají dlouho čekat.

J. Grinc řekl(a)...

Je přece jasné, že Komise a většina států neměla zájem na tom, aby se k tomu parlamenty vyjadřovaly. To jenom zdržuje. Kdyby se k tomu někdo ozval, tak by byl sám a stejně by se návrh, který je z 10. září, schválil včera. I kdyby se to bralo jako legislativní akt, tak by Rada určitě uplatnila tu výjimku z osmitýdenní lhůty z důvodu naléhavosti. Co na tom, že první rozhodnutí Rady bylo fakticky dohodnuto v půlce července, ale formálně schváleno až na začátku září a samozřejmě ještě žádné relokace nezačaly a v dohledné době nezačnou... Jinak obecně myslím, že se ten akt dá zpochybnit z hlediska souladu s primárním právem (samozřejmě ne z důvodů typu "měla hlasovat ER"), ale pochybuji o tom, že by SDEU v tomto případě šel proti politické vůli směřující k větší integraci.

Ondrej Pivarči řekl(a)...

Ad Tomáš:

1) Pripúšťam, že Rada nemala záujem ísť do hĺbky veci a túto kompatibilitu riešiť (ponechám stranou "kvázilegislatívnosť aktu", pričom napr. R. Zbíral má možno iný názor podľa prečítaného), len potom vyvstáva otázka, ako to, že Rada ako orgán EÚ si vyberá, ktorú časť práva EÚ bude aplikovať, ďalšia otázka, ako teda reflektuje Rada postavenie niektorých článkov Listiny práv (lebo z návrhu sa javí, že skoro vôbec, pričom by som povedal, že práve táto téma je hard case vo vzťahu k Listine), a tiež otázka, akým spôsobom sa bude EU právo (vrátane dohôd typu EDĽP, ktorých stranami sú aj nie EÚ členovia) aplikovať pri takejto "rozdrobenosti" (pretože argument "pôsobnosťou" nepochybne odsúva nabok v EÚ pálčivú otázku kompatibility a prehľadnosti, pričom potom nastupuje elegantné žonglovanie typu "takýto a takýto predpis zostáva nedotknutý" a adresát normy samozrejme netuší, čo s kompatibilitou a ako sa teda má vlastne správať).

Keď je dokonca diskusia o samotnej legislatívnosti aktu Rady zložitá, kto má potom výstupom orgánov EÚ rozumieť, kto ich má kontrolovať a kto a ako realizovať?

2) Nuž, napr. v Portugalsku a Francúzsku by deti imigrantov nemali mať nejaký závažný problém s občianstvom podľa ius soli, vo FRA by postačilo napr., ak by sa ich rodičia alebo starí rodičia narodili v ľubovoľnej bývalej francúzskej kolónii (napr. Fezzán, Sýria, skoro celá stredná Afrika a pod.). Našťastie najviac imigrantov chce ísť do Nemecka, ktoré má o čosi prísnejšie podmienky (preferuje ius sangvinis), avšak aj tam postačuje pobyt v Nemecku po určitý čas (tuším 8 rokov). To u nás alebo v ČR by občianstvo získavali ťažšie. Ale ak by rodičia tvrdili, že sú obaja apoliti a preukázať opak by nebolo veľmi možné ...

3) Sotva hrušky s jablkami (navyše sú obe množiny plody ovocím :) ), bod 88 rozsudku N.S. ho prepája a dokonca opiera o judikatúru ESĽP, navyše bod 106 a 112 tohto rozsudku prakticky tvrdia, že ak Gréci porušili EDĽP podľa názoru ESĽP, tak iný členský štát poruší čl. 4 Charty, ak do Grécka napriek tomu v rámci dublinského mechanizmu premiestni imigranta (pozn. je zrejmé, čo hovorí čl. 51 Charty, avšak ak SDEÚ takto narába s judikatúrou ESĽP, je zjavné, že v hre nie je "len dublinský mechanizmus" a aplikácia únijného práva, judikatúra ESĽP totiž nie je prameňom typu Charta). To znamená, že vec M.S.S. proti Belgicku a Grécku má byť líniou aj pri aplikácii Charty, a to znamená, že je v judikatúre konečných súdnych inštancií (ESĽP a SDEÚ) závažný nedostatok pri aplikácii čl. 21 Charty (a nielen), pretože Somálsko áno a Grécko nie? (o tom, že by v Grécku bola horšia situácia ako v Somálsku, zatiaľ nemám vedomosť).

4) "azylant víza nepotrebuje" ... no a toto je presne o kolízii schengenského acquis a azylovej úpravy, pretože ak za azylanta považujeme aj žiadateľa o azyl v štádiu pred ukončením konania, ktorý ilegálne prekročil hranice, takýmto môže byť aj ktokoľvek, kto by inak musel žiadať o víza ... zatiaľ však nemám vedomosť o tom, že by sa na tureckých konzulátoch EÚ členov tvorili fronty o víza, nehovoriac o tom, že Turecko, odkiaľ idú imigranti najčastejšie do Grécka, má tiež s krajinami EÚ nejaké tie medzinárodné dohody (napr. ratifikovalo ženevský dohovor 1951 aj protokol 1967).
Pre ilustráciu, postoj Kanady či Austrálie je v tomto diametrálne odlišný a nikto ich kvôli tomu "neoznačuje za rizikové krajiny podľa čl. 4 Charty" (Grécko) alebo v zmysle čl. 3 EDĽP, viď napr. tu


5) no a keďže ústavnoprávnych otázok je tam XXX, máme tu orgány EÚ na to, aby ich adekvátne riešili, pretože práve jednotná aplikácia takýchto otázok je podstatná pre právny poriadok ako celok ...

Petr Kolman řekl(a)...

ad Pokud přemístěná osoba uteče jinam, bude vrácena zpět do
původního státu (srv. body 39-42 preambule a čl. 6 odst. 5 návrhu).....

no to bude v reálu peknej guláš....Afghánce pošlou do Estonska či do
Bulharska - on chce do SRN (má tam bratrance) - tak tam uteče oni jej
(za rok či dva) vrátí a on zase a takhle do konce života :) - kdo bude platit ty cesty a byrokracii s tím spojenou?? Budou noví převaděči? Budou mít registrační pokladny? Hádejte.....

Politici (aspon Ti chytřejší) to ví, ne že ne, ale děsí se následků.....

Petr Kolman řekl(a)...

in media res: Taktéž jsem přesvědčen, že legislativní akt to není a z povahy věci býti nemůže.

David Schmidt řekl(a)...

Smyslem kvót není rozdělení vězňů do národních věznic, ale rozdělení břemene spojeného s materiální pomocí, s integrací do většinové společnosti a právními náklady. Vše toto by měl žadatel pouze v příslušném státě.

Je problém, aby si takový "český" uprchlík nalezl práci v Německu, byť by podléhal statusově českým úřadům? Proč by měl v EU být?