neděle 20. září 2015

Jeden o voze a druhý o koze: Realismus a pozitivismus v právu a jinde

Na skutečnost, že právo často připisuje konkrétnímu slovu jiný než jeho konvenční, běžný význam, jsem si již slyšel stěžovat mnohé (například pojem „firma“). Specifický význam je však některým slovům připisován i při jejich používání v rámci právní vědy. Naplňování stejného slova různými významy v kontextu práva a mimo něj může způsobit, že si dvě komunikující strany nerozumí; jedna mluví o voze a druhá o koze. V tomto příspěvku bych rád krátce upozornil na dva takové pojmy: realismus a pozitivismus.

Jako právní realismus se označuje především hnutí kulminující na začátku 20. století ve Spojených státech, které útočilo na do té doby převládající právní paradigmata. Podle Karla Llewellyna, jedné z hlavních postav tohoto hnutí, právní realismus uvažuje právo v pojmech pravidel ztělesněných v činnosti (practices) spíše než v pojmech pravidel jako formálních předpisů (precepts). „Skutečná pravidla“ jsou tedy ztělesněna v tom, co dělají soudci. Rozhodování soudců přitom podle právních realistů není jen aplikací pravidel pozitivního práva na zjištěné fakty, ale zahrnuje i mnohé další prvky, včetně subjektivních faktorů soudce.

Oproti tomu realismus filosofický je založen na názoru, že některé aspekty reality existují nezávisle na lidském myšlení a jednání. Podle realistů naše představy o světě odpovídají realitě pouze přibližně a k jejímu lepšímu porozumění pak přispívají další pozorování. Je tedy patrné, že realismus je zde chápán v jiném významu. Toho si podle Tomáše Sobka všiml i Roscoe Pound: právní realismus podle něj odpovídal spíše realismu uměleckému. Označení právního realismu tedy odráží jeho snahu zachytit realitu co nejvěrněji (v opozici k umění založenému na abstrakci, imaginaci nebo emotivních dojmech).

Právní pozitivismus je obecná teorie platnosti práva. Podle právních pozitivistů platí, že to, zda je určitá právní norma platná, a zda tedy tvoří součást práva v daném systému, závisí na zdrojích této normy, ne na jejím obsahu. „Pozitivní“ v tomto kontextu znamená „stanovený“ (z latinského positus). Příslušnými postupy stanovené normy jsou dle právních pozitivistů jediným souborem norem, který lze označovat jako právo.

Herbert Hovenkamp si všímá, že v rámci Law & Economics ekonomové používají pojem pozitivismus v jiném významu než právníci. Chápou ho jako přístup, podle kterého „pozitivní“ fakty (informace pocházející ze smyslové zkušenosti) interpretované za pomoci rozumu tvoří exkluzivní zdroj autoritativních vědomostí. Jedná se tedy o epistemologickou teorii traktovanou v rámci filosofie vědy, mezi jejíž nejvýznamnější zakladatele patří Auguste Comte. Označení „pozitivní“ v tomto epistemologickém smyslu značí „bezhodnotový“ nebo „objektivní“ (sein) v kontrastu ke slovu „normativní“ (sollen).


(Více o americkém právním realismu v češtině viz např. Sobek, T. Právní myšlení: Kritika moralismu, s. 319-327 (viz také pozn. 1821 na straně 399). K pojednání o právním pozitivismu viz např. Nemorální právo od stejného autora.)

Žádné komentáře: