10 července 2015

Tomáš Kindl: Zákaz kouření chrání svobodu

Tabákové korporace, které mají na kouření svůj existenční zájem, je v historii propagovaly mýty o tom, že kouření prospívá zdraví i ekonomice. Dnes je fatální škodlivost aktivního i pasivního kouření jednoznačně prokázána[1] a údajná ekonomická výhodnost popřena.[2] Posledním kolbištěm tabákové propagandy je vytváření mýtu, že kouření znamená svobodu a zákazy kouření svobodu omezují. Ve skutečnosti je tomu jinak.

I. Co znamená svoboda
Svoboda není žádná jednolitá a samostatná hodnota, která by byla ničena regulací. Každý máme svou vlastní svobodu. Naše svobody mají své hranice, za nimiž narušujeme svobody ostatních. Jen ochranou těchto hranic, tedy regulací, svobody zaručíme. Bez obecně závazných pravidel může existovat jedině „právo silnějšího“, nikoli svoboda. Aby svoboda byla skutečnou svobodou, kterou lze vykonávat, musejí mít ostatní povinnost výkon této svobody nerušit. „Svoboda“ jedince kouřit končí tam, kde začíná svoboda jiného nebýt vystaven účinkům kouření.[3] Svoboda neznamená, že nekuřák[4] – jen teoreticky – může „utéci“, když si kuřák zapálí. Nekuřák se teoreticky může odstěhovat, pokud mu soused kouří do okna, může podat výpověď zaměstnavateli, pokud je kouři vystaven na pracovišti, může se vyhýbat veškerým společenským a kulturním akcím, pokud zde není zákaz kouření, může počkat, pokud po chodníku před ním jde kuřák, může utéci z domova, pokud je dítětem kouřících rodičů, kteří na něj neberou ohledy. Odstěhovat se na samotu v lese a stranit se společnosti však není reálná možnost, kterou by si nekuřák mohl zvolit. Svoboda musí být reálná, nikoli jen teoretická.

Ostatně samo spojení „svoboda kouřit“ je oxymóronem, neboť nikotin je droga způsobující silnou závislost. Kouření nepředstavuje žádnou hodnotu, která by byla sama o sobě hodna právní ochrany. Život a zdraví ano. Je diskutabilní, do jaké míry lze na kouření a užívání jiných drog vztáhnout § 81 odst. 1 větu druhou ObčZ: „Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.“ Svoboda takového rozhodnutí se vytrácí s rostoucí závislostí a otázkou je, zda lze hovořit o svobodném rozhodnutí i na samotném počátku, pokud kouřit začínají zpravidla děti, které ještě nejsou natolik rozumově vyspělé, aby dohlédly důsledků takového jednání. Koneckonců i proto by se tabákový výrobek k osobě mladší 18 let vůbec neměl dostat.[5] Ale i kdybychom připustili, že se jedná o svobodné rozhodnutí kuřáka, neopravňuje ho to kouřit „takovým způsobem, jenž [...]působí bezdůvodně újmu druhým“ (§ 3 odst. 1 ObčZ).

II. Pohled občanského práva
Vystavování druhého účinkům kouření je porušením základní občanskoprávní zásady „nikomu neškodit“ (lat. neminem laedere), resp. „prevenční povinnosti“ zakotvené v § 2900 ObčZ.[6] Kuřák vždy odpovídá za kouř, který vyprodukuje, přestože v tom konkrétním místě není zákaz kouření. Je jeho povinností dbát na to, aby nikoho svému kouři nevystavoval.

Nelze se domnívat, že kdo „neuteče“, se svým poškozováním souhlasí a uplatní se princip „chtějícímu se neděje bezpráví“ (lat. volenti non fit injuria). Občanský zákoník připouští „přijetí nebezpečí“.[7] „Čím více si právo určitého právního statku hledí, tím vyšší jsou požadavky na bezvadnost souhlasu (přivolení) a na zajištění dostatečné informovanosti toho, kdo souhlas vydává; naopak tím lehčí je možnost souhlas odvolat a v některých případech je tím snazší dovodit, že přivolení vůbec nepřichází v úvahu.“[8] Kouření však nepředstavuje „pouhé“ riziko pro zdraví. Kouření zdraví jednoznačně poškozuje, a to bez ohledu na množství, kterému jsme vystaveni.[9] Proto mám za to, že v tomto případě souhlas – i kdyby byl výslovný (třeba i písemný) – vůbec nemá právní následky. „Poškozený může dát svolení pouze k zásahům do těch zájmů, o nichž může sám a bez omezení rozhodovat, tedy aniž by činem bylo dotčeno právo jiných osob nebo zájmy společnosti. Souhlas je proto bezvýznamný např. u trestných činů proti životu a zdraví.“[10]

Koneckonců ani z morálního hlediska na první pohled zdvořilá otázka „Nevadilo by vám, kdybych si zapálil?“ není korektní. Kouření objektivně vadí. Komu vadí i z jeho subjektivního pocitu, stejně těžko odmítne, zvláště pokud se ptá jeho nadřízený. Nikdo nechce být za potížistu.

Soukromé právo však není schopné samo zajistit ochranu před expozicí tabákovému kouři. Poškozený těžko konkrétnímu škůdci prokáže přesnou újmu, za kterou odpovídá. I když prokáže vznik újmy na zdraví z pasivního kouření, těžko prokáže, jaká část z této újmy byla zaviněna jednou konkrétní osobou, pokud v životě byl vystaven tabákovému kouři od velkého množství většinou anonymních a nedohledatelných osob. Soudní řízení v této věci by bylo nepřiměřeně dlouhé (nelze se jím efektivně bránit proti právě probíhajícímu protiprávnímu jednání), finančně velmi nákladné (jak pro žalobce, tak pro toho, kdo v řízení neuspěje) a zdraví či život by již stejně nevrátilo. Řešením je nastavit veřejnoprávní pravidlo, které dopředu jasně stanoví, kde se kouřit nesmí. Řešením je postupné rozšiřování míst se zákazy kouření, případně naopak vyhrazování míst ke kouření zvláště určených.

III. Svoboda podnikání
Zákazy kouření údajně omezují svobodu podnikání.[11] Svoboda podnikání však vždy byla limitována dlouhou řadou mnohdy zbytečně přísných norem[12] mimo jiné zajišťujících zdraví nezávadné prostředí. Tabákový kouř by neměl být výjimkou. Koneckonců i v nemocnicích, školách a autobusech stávající zákaz kouření „omezuje svobodu podnikání“ a mohlo by být na provozovateli, co si zvolí. Komu kouření vadí, přece může jít jinam. A pokud náhodou nemá kam, může si za to sám, protože dostatečně nepoptává nekuřáckou službu.

Čistý vzduch je otázka zvyku. V minulosti byly normální zakouřené nemocnice, školy i autobusy. Lidé (nekuřáci i kuřáci) si na těchto místech rádi zvykli na čistý vzduch. Dodnes jsou normální zakouřené restaurace. Nepochybuji o tom, že stejně jako v zahraničí si lidé rádi zvyknou na čistý vzduch i zde.

IV. Role státu
Jednotlivé státy světa přistupují k tabáku spíše liberálně nebo spíše paternalisticky. Paternalistický přístup znamená aktivní politiku státu, jejímž cílem je v průběhu nejbližších desítek let kouření téměř úplně vymýtit (např. Austrálie). Liberální přístup takové ambice nemá, ale snaží se o škodlivosti kouření informovat, zabránit tomu, aby s kouřením začínaly děti, a ochránit před pasivním kouřením (např. Česká republika). Tabáková propaganda namítá, že o všem se lze dohodnout, vše má být výsledkem střetu tržních sil.[13] To je argumentace anarchokapitalistické ideologie: nepotřebujeme pravidla, zákony ani stát. Není však legitimní zneužívat anarchokapitalistické argumenty proti regulaci kouření a současně nebýt anarchokapitalistou systémově, tedy uznávat jen ta pravidla, která se nám zrovna hodí.

Každý má právo na život, na ochranu zdraví a na příznivé životní prostředí.[14] Každý má právo na prostředí bez kouře. S tím musí korespondovat povinnost státu prostředí bez kouře zajistit.[15]




Text tohoto blogového příspěvku Tomáše Kindla o vztahu zákazu kouření a svobody vyšel dne 22. 6. 2015 jako článek v časopise Právní rozhledy, 2015, č. 12, s. 442. Autor je právník, jehož koníčkem je tabáková legislativa. Pro nakladatelství Leges připravuje publikaci Zákazy kouření, v jejímž úvodu bude zařazen také tento text. K problematice více viz autorův blog Tabák a právo (http://tabakapravo.blogspot.cz).





[1]           Philip Morris ČR, a. s., největší výrobce a prodejce tabákových výrobků v České republice, přiznává: „Kouření způsobuje mnoho vážných onemocnění včetně kardiovaskulárního onemocnění (srdeční onemocnění), rakoviny plic a chronického obstruktivního onemocnění plic (rozedma plic, chronická bronchitida). U kuřáků hrozí mnohem větší riziko nákazy některým z těchto onemocnění než u nekuřáků. Kouření je také návykové a může být velice složité s ním přestat. Na těchto názorech se shodují všechny vedoucí lékařské a vědecké organizace po celém světě. A s těmito názory souhlasí také společnost Philip Morris International.“ Z http://www.pmi.com/cs_cz/tobacco_regulation/smoking_and_health/pages/smoking_and_health.aspx citováno 29. 4. 2015. „[P]asivní kouření u dospělé nekuřácké populace způsobuje onemocnění, jakými jsou rakovina plic a srdeční onemocnění. U dětí pak dále vytváří podmínky pro vznik astmatu, onemocnění horních cest dýchacích, kašle, dýchavičnosti, zánětu středního ucha a syndromu náhlého úmrtí u novorozenců. Dále [...] pasivní kouření může zhoršit astma u dospělých a způsobovat podráždění očí, krku a nosu. [...] Je třeba, aby se veřejnost [závěry odborné zdravotní veřejnosti o škodlivosti pasivního kouření] řídila při rozhodování, zda pobývat na místech, kde hrozí pasivní kouření, a v případě kuřáků, kdy a kde budou v přítomnosti ostatních kouřit.“ Viz http://www.pmi.com/cs_cz/tobacco_regulation/smoking_and_health/pages/secondhand_smoke.aspx (navštíveno 29. 4. 2015).
[2]           Peníze, které lidé při omezení kouření ušetří, utratí za jiné zboží a služby – zpráva Světové banky Curbing the Epidemic: Governments and Economics of Tobacco Control, dostupná na http://go.worldbank.org/20HVZ6A4J0 (navštíveno 11. 4. 2015). Ekonomickým přínosem nejsou „ušetřené“ náklady na starobních důchodech způsobené předčasnými úmrtími – Philip Morris se omlouvá za českou studii o kouření (orig. Philip Morris Issues Apology For Czech Study on Smoking), New York Times, 27. 7. 2001, dostupné na http://www.nytimes.com/2001/07/27/business/philip-morris-issues-apology-for-czech-study-on-smoking.html (navštíveno 29. 4. 2015).
[3]           Variace základní ústavní zásady „svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda jiného“, zmíněné např. v odstavci 25 nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 69/04 (44/2007 USn.).
[4]           „Nekuřákem“ je myšlen ten, kdo právě nekouří. Pasivní kouření škodí i kuřákům, právo na ochranu před kouřem má každý (srov. diskriminačně znějící úpravu kouření na pracovištích v zákoníku práce).
[5]           § 30 odst. 1 písm. p) PřesZ: „Přestupku se dopustí ten, kdo [...] prodá, podá nebo jinak umožní užití tabákového výrobku osobě mladší 18 let nebo neodepře jejich prodej fyzické osobě, o níž lze mít pochybnost, že splňuje podmínku věku.“
[6]           „Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.“ Srov. § 415 ObčZ 1964: „Každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.“ Nově stanovená podmínka „[v]yžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života“ je v tomto případě nepochybně splněna, protože pasivní kouření škodí zdraví, tato skutečnost je obecně známá a za důležitější hodnotu, než je „svoboda kouřit“, jsou považovány život a zdraví.
[7]           § 2899 ObčZ: „Kdo pro sebe přijal nebezpečí oběti, byť tak učinil za takových okolností, že to lze považovat za neprozřetelné, nevzdal se tím práva na náhradu proti tomu, kdo újmu způsobil.“
[8]           Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2014, s. 1511.
[9]           Pokyny týkající se ochrany proti expozici tabákovému kouři provádějící čl. 8 FCTC z roku 2007, zásada 1: „Neexistuje bezpečná hladina expozice tabákovému kouři a pojmy, jako například prahová hodnota toxicity nepřímého kouře, by měly být odmítnuty, neboť jsou v rozporu s vědeckými důkazy.“
[10]          Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 423, komentář k § 30 odst. 1 TrZ: „Trestný čin nespáchá, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny.“
[11]          Čl. 26 odst. 1 LPS: „Každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.“
[12]          Čl. 26 odst. 2 LPS: „Zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností.“
[13]          Praktické zkušenosti ukazují, že dobrovolná regulace nefunguje: „V Paříži se dobrovolný režim zaměřil na 12 452 kaváren, bister a brasserií; tyto podniky byly vyzývány, aby zakázaly kouření, ale učinilo tak stěží 30 zařízení.“ Zdroj: Zelená kniha KOM(2007) 27.
[14]          Čl. 6 odst. 1 věta první, čl. 31 věta první, čl. 35 odst. 1 LPS.
[15]          Pokyny týkající se ochrany proti expozici tabákovému kouři provádějící čl. 8 FCTC z roku 2007, bod 4 písm. a): „povinnost chránit před tabákovým kouřem [je] implicitně obsažena kromě jiného v právu na život a právu na nejvyšší dosažitelnou úroveň zdraví, jak uznává mnoho mezinárodních právních nástrojů (včetně Ústavy Světové zdravotnické organizace, Úmluvy o právech dítěte, Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen a [Paktu] o hospodářských, sociálních a kulturních právech)“.

44 komentářů:

Jan Petrov řekl(a)...

Nebrojím proti zákazu kouření. Jen myslím, že není přesvědčivá argumentace "X nutně působí nějakou újmu" => "X musí být nutně zakázáno".

Dalo by se hrát s argumentací: dálnice (kam může jezdit každý) je jako kuřácká hospoda. Když chci čistý vzduch, nebydlím u dálnice a nechodím do zahulené hospody.

Tomáš Kindl řekl(a)...

Neříkám, že vše, co působí újmu, musí být zakázáno (to z podstaty věci mnohdy ani není možné). Nutnost zákazu plyne z toho, že fakticky neexistuje možnost náhrady kouřením vzniklé újmy, a tudíž nikdo není motivován jí ani předcházet, a naopak existují zde vnitrostátní i mezinárodní závazky státu.

Stavba dálnice je téma podrobně řešené legislativou i judikaturou. Ale to bychom se dostali už hodně daleko od původního tématu. Mimochodem, když má senátor Kubera mluvit o kouření, taky nemluví o kouření, ale o automobilech, alkoholu, bůčku, adrenalinovém sportu a sexu v neděli, jako kdyby to byly obdobné případy, což nejsou. Jednoduše utíká od tématu, protože mu chybí relevantní argumenty :-)

Jan Petrov řekl(a)...

Když se projedu autem po městě, také působím újmu, kterou nehradím. A pro poškozené je "přestěhovat se na venkov nebo třeba do Amazonie" mnohem nákladnější varianta než nejít do zakouřené hospody.

Jan Petrov řekl(a)...

Na tom něco je. Analogie by byla přiléhavější, kdyby část návštěvníků koncertu preferovala tišší a část hlasitější hudbu.

Jan Petrov řekl(a)...

Ještě mě napadlo jedno "ošklivé" řešení: Ten, kdo by raději diferenciaci hospod (kuřácké/nekuřácké) a přitom mu vadí, že těch nekuřáckých je málo, by mohl navrhovat: ať provoz kuřácké hospody vyžaduje licenci spojenou s určitým veřejnoprávním poplatkem.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Tomáš Kindl by s takovým poplatkem jistě souhlasil, kdyby byl prohibitivně vysoký. Ve srovnání se zákazem by to bylo liberální (= "hezké") řešení.

Tomáš Kindl řekl(a)...

Zajímavý nápad, ale mám za to, že není realizovatelný. Kromě nárůstu „byrokracie“ by to znamenalo jistou nerovnost mezi různými provozovnami, proti čemuž by protestovalo mnohem více provozovatelů než proti plošnému zákazu kouření. Především však „prodej“ práva na prostředí bez kouře považuji za principiálně špatný.

Jan Petrov řekl(a)...

Netvrdím, že ten nápad je dobrý, realizovatelný ale je: V NYC si musíte koupit licenci k tomu, abyste v hospodě mohl prodávat alkohol. Prodej práva na prostředí s kouřem.


Proti kouření nemohu vést svatou válku, protože: Sice nekouřím, ale nechci zbytečně (tam, kde to není přesvědčivě převáženo radostí jiných) ubírat potěšení těm, kteří si chtějí zakouřit nad pivem či kávou. Co klub kuřáků doutníků?

Jinak, zákaz kouření mi nevadí. Jen to nevidím tak jednoznačně. Odstíny šedi.

Tomáš Kindl řekl(a)...

Zase jste u alkoholu a ne u kouření, to není totéž. Neexistuje nic jako "pasivní pití alkoholu". Moje právo na ochranu zdraví není dotčeno tím, že si u vedlejšího stolu někdo objedná alkohol.

Nemám nic proti klubu kuřáků doutníků, jen to nesmí být zamaskovaná restaurace :-)

Jan Petrov řekl(a)...

u alkoholu jsem poprvé :) – a jen proto, abych ilustroval proveditelnost licencování, ne proto, abych tvrdil, že se obecně má s cigaretami a alkoholem zacházet stejně.

Tomáš Kindl řekl(a)...

Jasně, já tím "zase" myslel prostě jiné téma :-) Licencovat lze kde co - třeba by vůbec nebylo od věci licencovat prodej tabákových výrobků. Možná by se tím snížila jejich dostupnost pro osoby mladší 18 let.

Jan Alt řekl(a)...

Na téma, jemuž se věnuje článek i diskuze, jsme dlouze diskutovali s přáteli. Mně osobně je přijatá úprava proti mysli, neboť dle mého názoru takříkajíc vylévá vaničku i s dítětem.
- Jsem z malého města, kde ještě před rokem či dvěma (alespoň co já vím) žádná nekuřácká restaurace nebyla. Nesouhlasím proto s tvrzením, že nekuřák si může jít sednout jinam. Ta možnost zde vždy není. Poptávka zákazníků však tento problém vyřešila a některé podniky postupně samy rozhodly, že budou zcela nekuřácké. Dnes to tedy problém není a nekuřácké restaurace přibývají samovolně. K tomu regulace nutná není.
- Rozumím argumentu požadavkem ochrany zdraví zaměstnanců a nesouhlasím s tím, že zaměstnanec může jít jinam. Vyučený číšník ve městě, kde je jedna nekuřácká restaurace, která má plný stav, jinam prostě jít nemůže. Práci v zakouřeném prostředí by však dle mého názoru mohly řešit pracovněprávní předpisy - příplatky za práci v rizikovém prostředí, náhrady za nemoci z povolání. Zaměstnavatel/restauratér by si sám rozhodl, zda bude připlácet personálu, nebo bude mít nekuřáckou restauraci.
- Vnímám rozdíl mezi restaurací, kam se jdu najíst a kouř mi vadí a obtěžuje mě, a pivnicí, která neslouží než ke konzumaci alkoholu a kouření. Služba nabízená pivnicí dle mého názoru zahrnuje i možnost zapálit si k pivu cigaretu. Nevidím důvod, proč by měl stát tuto službu zakazovat. Ostatně jednu takovou pivnici v mém okolí provozuje náruživý kuřák (sám, bez personálu). Zákaz kouření ho bude co chvíli vyhánět z vlastního podniku ven, aby si mohl zakouřit.
- Konečně vím, jakou obavu z nové úpravy mají čajovny, které jako jednu ze služeb nabízejí vodní dýmku. Nezpochybňuji fakt, že kouření vodní dýmky je škodlivé, ale zákazníci se schází právě za účelem společného kouření vodní dýmky. Ta se obvykle servíruje v samostatném prostoru tak, aby kouř neobtěžoval ostatní hosty. Nevidím jediný důvod, proč by tato služba měla být zakázána.

Josef Herlos řekl(a)...

Ve společnosti opilce může snadno hrozit třeba "pasivní" rozbití hlavy, takže to není srovnání zcela od věci.

Nick řekl(a)...

Přidávám trochu jiný pohled než právní. Mrzí mě, že dnešní společenská diskuse o kouření se zaměřuje na kouření v restauracích. To je naprosto zástupný problém. Kde jinde by kuřák měl kouřit než v kuřácké hospodě, kuřárně, apod.? Další přesun kuřáků na ulici považuji snad za špatný vtip legislativců. Ani zahraniční příklady by neměly být v této souvislosti přeceňovány. Naopak za žádoucí a smysluplné bych považovala širší diskusi o kouření na veřejnosti, zejm. na ulicích. Jdete-li po Praze nebo jiném větším městě dnes s dětmi, běžně "vykouříte" 3-4 cigarety denně. Ujít 30 metrů bez toho, abyste potkali někoho se zapálenou cigaretou, prakticky není možné. Zkuste si to. V horším případě jdete společným směrem.Přitom míjíte další budovy, před kterými postávají kuřáci se zapálenou cigaretou, kteří si vyšli ven na cigárko. V okolí zastávek MHD nebo vstupů do metra apod. se situace dále zhoršuje. Chcete-li se (např. jako astmatik nebo matka s dětmi) vyhnout dráždivému cigaretovému kouři, máte smůlu nebo jste nucen si udržovat odstup jiným způsobem. Zatímco citlivý nekuřák je zpruzen, kuřák si cigaretu na veřejnosti vychutnává v klidu, někdy i s viditelně slastným pocitem uvolnění. Stačí si všimnout. Pro nekuřáka volba, zda jít či nejít do kuřácké restaurace, přitom nepředstavuje vůbec žádný problém. Měla by být tedy regulace namířena jiným směrem? Zřejmě ano. Pokud by to nebylo možné, bylo by fajn se pokusit i o změnu myšlení kuřáků - třeba i za peníze tabákových společností, pokud budou mít zájem se chovat společensky odpovědně.
Je pozoruhodné, kolik času a peněz se věnuje přesvědčování závislých kuřáků k tomu, aby s kouřením přestali. Žádná z kampaní (snad kromě jednoho nápisu na cigaretové krabičce "kouření škodí vám i lidem ve vašem okolí" však není zaměřena na to snažit se přesvědčit kuřáka, aby na veřejnosti kouřil ohleduplně. I to by pomohlo. Ano, kouřit se dá ohleduplně.

Tomáš Kindl řekl(a)...

K elektronickým cigaretám viz článek http://tabakapravo.blogspot.cz/2015/08/zakaz-pouzivani-elektronickych-cigaret.html

Rostislav Šívara řekl(a)...

Nějak v této debatě zapomínáte na zaměstnance hospod (servírky, výčepní, barmany a kuchaře), právě kvůli nim v USA zakázali kouření, když tito dostali rakovinu plic a následně žalovali své bývalé zaměstnavatele. Argument, že tito nemusí pracovat k kuřácké hospodě neberu, neboť zaměstnavatel je § 101 ZP povinen zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce.

Martin Moták řekl(a)...

S článkem souhlasit nemohu. Je zcela jednostraný a autor je příliš zaujatý svým viděním, aby byl schopen se nad problémem vůbec zamyslet. Jsem nekuřák, přesto zastávám názor, že pokud někde chce kouřit v k tomu určeném prostoru, nic mi do toho není. Do hospody mě nikdo chodit nenutí, na chodínku se budu kuřákům vyhýbat a čuchat to ať chci nebo ne. Je to klasická salámový metoda, v níž vůbec nejde o zdraví nebo kouření, ale o další okleštění osobních práv.

Martin Moták řekl(a)...

On škodí i samotný život a každým dnem jste blíže smrti, proto navrhuji život zakázat.

Martin řekl(a)...

1) generální zákaz kouření plyne již ze stávajících obecných ustanovení, pro nezdvořáky jej však upravme konkrétní normou,

2) výjimky z generálního zákazu budou představovat situace, kdy kuřák:
a. nevystavuje žádnou jinou osobu kouři, nebo
b. jinou osobu kouři vystavuje s jejím výslovným souhlasem, jenž osoba byla způsobilá dát a je oprávněna jej kdykoli bez sankce odvolat.


Nemyslím, že by člověk vůbec nemohl souhlasit s poškozením svého zdraví (takových souhlasů se dává spousty a nikdo je nezpochybňuje: od různých modifikací těla přes role ve filmech pro dospělé). Pak myslím, že nelze ani zakázat kuřácké restaurace/kluby. Na druhou stranu: zahrnuje-li podnikání působení újmy na zdraví, pak by takový podnikatel měl nést vyšší daňové zatížení, neboť jinak privatizuje zisky, ale socializuje náklady.

JD řekl(a)...

Zmíněné námitky jsou velmi zajímavé. V podstatě říkají, že kouřit by se nemělo nikde, vyjma soukromých prostorů, ve kterých to majitel povolí. S tím v zásadě lze souhlasit. Nicméně pouze za podmínky, že tyto soukromé kuřácké prostory nebudou ventilovat kouř do okolí, neboť pak by v tomto článku zmíněné argumenty ohledně svobody (např. okolo jdoucích) nekuřáků opět nabyly platnosti. Zákaz kouření na všech prostranstvích a v prostorách vyjma prostor zcela soukromých, vybavených uzavřeným vzduchovým okruhem, který nebude žádným způsobem ventilovat cigaretový kouř do okolí, se tedy zdá jako přijatelný kompromis, který vyhoví jak zdejším argumentům, tak argumentům Vámi odkazovaného článku.

Michal Matějka řekl(a)...

Autorovi této naprosto neuvěřitelné agitky, která je vydávána za odborný článek, přeju pouze, aby systém co nejdříve zakázal to, co se líbí jemu (ať už to je cokoli) s podobnými pseudoargumenty, jaké autor uvádí v tomto článku. Při té současné všudypřítomné zakazovačské mentalitě to nebude dlouho trvat. Jsem zvědav, jakou píseň bude zpívat potom.
(Pokud by mi někdo chtěl vyčítat, že pouze kritizuji bez argumentů, pak vše podstatné již sdělili zejména Michal Havran a Andy, a není tedy třeba to již opakovat).

Michaela řekl(a)...

Neexistuje bezpečná hladina expozice zplodin z automobilů a tepelných elektráren a pojmy, jako například prahová hodnota toxicity zplodin z automobilů a tepelných elektráren, by měly být odmítnuty, neboť jsou v rozporu s vědeckými důkazy. Jiná řešení než prostředí bez automobilů a tepelných elektráren, včetně regulací emisí, se opakovaně ukázala jako neúčinná a existují nezvratné důkazy, vědecké i jiné, o tom, že technická řešení před expozicí zplodinami z automobilů a tepelných elektráren nechrání..

Jan Kupfermann řekl(a)...

Nekuřák vstupující do restaurace zjevně kuřácké se podobá návštěvníku rockového koncertu, který si stěžuje na příliš hlasitou hudbu. Obé má řešení. Pokud se chci vyhnout kouři, navštívím restauraci nekuřáckou, pokud hlasité hudbě, zůstanu doma, či navštívím galerii. Nacházím-li se v místě, kde nekuřácká restaurace není, do restaurace nepůjdu. Stejně tak vyřeším situaci, pokud jsem na místě, kde se koná pouze hlasitý koncert. Pokud někdo pociťuje v důsledku zákazu kouření v restauracích závan svobody, já osobně pociťuji závan pokrytectví.

Pavel Caban řekl(a)...

Zákaz kouření nyní platí (kdežto v minulosti neplatil) mj. v kinech a v letecké přepravě, a pokrytecké to myslím není. Zákaz v restauracích mi připadá jako logické rozšíření existujících zákazů kouření v uzavřených veřejných prostorách. Svoboda (kouřit) končí myslím tam, kde kuřák zasahuje do svobody jiného (dýchat čistý vzduch).

Petr Ohlídal řekl(a)...

Ohledně termínu "objektivní morálka" jsem hodně skeptický, ale to nechme stranou. Předpokládám, že v tomto případě máte na mysli objektivní újmu na zdraví druhé osoby, kteroužto považujete za nemorální?
Ovšem podobně jako u článku, i tato argumentace lze použít například na automobily. Znamená to, že každý automobilista je nutně bezohledný člověk? Dle mne rozhodně ne. Mohl by zde být rozdíl v důvodech ničení zdraví druhé osoby, kde se na jednu stranu může jednat o prospěšnou činnost a na druhé nikoli. I ten by se ovšem dal napadnout (minimálně z pozice hodnotového relativizmu, kterou zastávám) a poté již nevidím rozdíl.
Osobně jako bezohledného člověka vidím toho, kdo kouří na místech a v situacích, ve kterých vystavuje kouři lidi, jež si to dobrovolně nezvolili. Zde řadím zastávky, ulici, úřady atp. Stejně tak za bezohledného člověka považuji toho, kdo používá (byť k tomu není nucen finanční nouzí atp.) auta, které vydávají zbytečně velké množství kouře. Za nebezohledného člověka naopak považuji toho, kdo bude kouřit ve svém domě (bez dětí), v lese nebo v kuřácké hospodě, případně toho, kdo používá to relativně nejekologičtější auto, co si může dovolit.
To je můj naprosto subjektivní morální pohled.

Tomáš Kindl řekl(a)...

K automobilům i "dobrovolnosti" (tj. souhlasu se svým poškozováním) jsem se již vyjádřil. Jen bych rád podotknul, že v lese je kouření zakázáno (ačkoli primárním důvodem není ochrana před pasivním kouřením, ale požární bezpečnost). Kouřit v lese tedy není v pořádku.

Petr Ohlídal řekl(a)...

Dobrá, nahraďte les loukou. Jak sám uznáváte, na pointě to nemění nic.


K automobilům jste se vyjádřil, to uznávám, ale za mne tedy velmi nepřesvědčivě. Autem nemůžete jezdit všude - a kde je to kvůli emisím? Vaše omezení ježdění autem je identické s omezením kouření v lese (má jiný důvod a účel, než omezení emisí), nikoli v hospodě. Regulace emisí automobilů by byla identická s nutností pořídit lepší vzduchotechniku, nikoli zákazem. Zatím žádný důvod, proč by ježdění automobilem nemělo být považováno bezohledné (podle předřečníka), respektive za hodné zakázání (podle vás).


A ohledně nemožnosti souhlasu k sebepoškozování, pokud opravdu věříte, že člověk nikdy a za žádných okolností nemůže podat souhlas s poškozením vlastního těla, tak nemám co říct. Snad jen pozdravujte všechny adrenalinové nadšence, kteří vědomě vystavují své tělo nebezpečí a zraněním v průměru mnohem horším, než jakýkoli kuřák.

Petr Ohlídal řekl(a)...

Tvrdím snad někde, že vzduchotechnika zabrání pasivnímu kouření? Nikoli. Pouze tvrdím, že ta by byla na stejné úrovni, jako snižování emisí, které u automobilů považujete za dostatečné. Snižování emisí také nezabrání jejich inhalaci. To by mohl pouze zákaz.


Elektronické cigarety - zajímavé, že se k nim dostáváme. Mnoho antitabákových aktivistů by rádo zakázalo i je, byť zde neexistuje vůbec žádný důvod, o kterém bych věděl. Souhlasíte, případně s jakým odůvodněním, nebo nikoli?


Aktivní vs pasivní kouření - ve chvíli, kdy sám a vědomě vejdu do podniku, na kterém je označení "kuřácký", tak byť čistě teoreticky kouřím pasivně, rozhodl jsem se pro to sám, svým svobodným rozhodnutím. Stejně jako pro sebevraždu a na rozdíl od vraždy. Tato vaše argumentace by se dala použít pouze u zaměstnanců a i zde pouze omezeně.

Tomáš Kindl řekl(a)...

Vzduchotechnika není řešením, ta pasivnímu kouření nezabrání (viz citace Pokynů k FCTC). Bylo by ale zajímavé stanovovat emise pro tabákové výrobky (tabákový kouř obsahuje stovky jedovatých látek). Otázkou je, zda je to technicky proveditelné, nebo by kuřákům zůstaly leda elektronické cigarety.

Zákaz kouření neimplikuje zákaz adrenalinových sportů. Aktivní kouření (stejně jako sebevražda) je legální. Protiprávní je pasivní kouření (stejně jako vražda).

Tomáš Kindl řekl(a)...

Elektronických cigaret existuje řada druhů. Zatím nelze s jistotou říci, že by "pasivním kuřákům" obecně škodily, nelze ale říci ani opak. WHO z opatrnosti doporučila jejich zákaz ve vnitřních prostorách (klasické cigarety by se měly zakazovat jak ve vnitřních, tak ve vnějších prostorách). Osobně mám za to, že v českých podmínkách je poněkud předčasné řešit zákaz používání elektronických cigaret tam, kde zatím neplatí ani zákaz kouření. Obávám se, že zákaz používání elektronických cigaret a další kontroverzní otázky mohou být záminkou, proč se ani v tomto volebním období nakonec "nestihne" zákaz kouření v restauracích vůbec prosadit (termín 1. 1. 2016 je úplné sci-fi). Nemusíme být premianty, ale měli bychom se konečně odlepit ode dna.


Svoboda rozhodnutí vstoupit do kuřáckého podniku je jen teoretická. Není to tak, že bych si vybíral, jestli se mi dnes chce jít do podniku nekuřáckého nebo kuřáckého. Málokterý nekuřák by si zvolil kuřácký podnik, přesto je nekuřáckých podniků velmi málo. Do restaurací se totiž nechodí kvůli kouření nebo nekouření, ale kvůli přátelům, kvůli jídlu a pití (viz průzkum veřejného mínění Ipsos). Mám-li pracovní jednání nebo jsem-li pozván na setkání s přáteli nebo na nejrůznější společenské akce a chci se jich zúčastnit, nemám na vybranou. A jak jsem psal v článku, ani vstupem do kuřáckého podniku se nemůžu vzdát práva na náhradu újmy, kterou mi kuřáci způsobí.

Petr Ohlídal řekl(a)...

Jen teoretická!? Naprosto stejně teoretická jako svoboda slova, jelikož (byť nemám žádný průzkum jako důkaz, ale jsem si docela jist, že tomu tak opravdu je) u té taktéž málokdo řeší, jestli je to co říká trestné nebo ne. Mnohem více se řeší, jestli je to společensky přijatelné a když ne, tak se to většinou neříká. To, že se člověk rozhoduje i podle jiných faktorů, které mohou často převážit, nedělá ze svobody nesvobodu. Prostě si cení požitků, které tak získá, více než svého zdraví, stejně jako si může více cenit společenské uznání než upřímnosti.

Nic, tahle diskuse očividně nemá mnoho smyslu. Vy očividně ceníte hodnotu zdraví nad (a to i u jakéhokoli, byť zcela minimálního poškození zdraví) možnost volby. Tohle již není o argumentech, ale o hodnotách. Já si cením své svobody a to včetně svobody činit (minimálně zvenčí) nelogické a nerozumné věci jako ničit si své zdraví. Ať už nezdravou stravou, kouřením nebo čímkoli.

PS: Já jakožto nekuřák si velmi často volím kuřácké podniky, jelikož nabízejí požitky, které nekuřácké nenabízejí.

Tomáš Kindl řekl(a)...

Právě zákaz kouření znamená možnost volby: pokud si budete chtít zapálit, můžete jít ven. Dokud budou restaurace kuřácké, musejí kouř dýchat všichni. Když bagatelizujete škodlivost kouření, je pochopitelné, že necítíte potřebu proti němu něco dělat.

Petr Ohlídal řekl(a)...

A tím přenesu externalitu z kouření z lidí, kteří se pro ni svobodně rozhodly vstupem do kuřáckého podniku, na lidi, kteří nevinně prochází kolem vstupu do ní. Ano, to si opravdu pomůžeme... Nic pro mne osobně není horší, než chodit kolem takových míst, obzvlášť těch, kam prostě musím (škola).



Ano, bagatelizuji hrozbu těch nemnoha cigaret měsíčně, které vykouří v hospodě, ve které jsem. Jsou zde mnohem, mnohem větší hrozby pro můj život.

Tomáš Kindl řekl(a)...

Je zvláštní, že Vám nevadí kouř uvnitř, ale vadí Vám kouř venku. Venku se přece taky můžete „svobodně“ rozhodnout, že půjdete jinou cestou. „Svobodně“ si také můžete vybrat jinou školu (bývalý ministr Stanjura nedávno navrhoval zrušení zákazu kouření ve školách). Existuje řešení: venku označovat zvláštní místa ke kouření vyhrazená.

Kouření je jedna z nejčastějších příčin úmrtí a jednoznačně nejvýznamnější příčina úmrtí, které lze předejít.

Petr Ohlídal řekl(a)...

Nevadí mi kouř tam, kam se se svobodně rozhodnu jít s vědomím, co mne čeká. Respektive vadí mi, ale vadí mi méně, než mne něco jiného, co získám, potěší. Jelikož je kouření zakázáno ve všech školách, tak velmi pochybuji, že existuje nějaká, před níž se nekouří. A opravdu nevidíte rozdíl mezi vašimi svobodnými volbami a tou mou? Nevím, že by existovalo právo na oběd v restauraci, zatímco právo na vzdělání existuje.
btw, s vaším řešením bych souhlasil.



A kolik z toho je pasivní a kolik aktivní kouření? Sám říkáte, že bojujete pouze proti tomu pasivnímu. Nemluvě o tom, že je velký rozdíl, pokud někdo padesát let kouří a poté v sedmadesáti letech, po třech dětech a pěti vnoučatech, umře na rakovinu plic (úmrtí způsobené kouřením), nebo pokud je někdo ve dvaceti zabit při nehodě.

Tomáš Kindl řekl(a)...

Člověk se musí vzdělávat, musí ale také něco jíst a pít. Zákaz kouření ve školách omezuje Vaši „svobodnou“ volbu se přihlásit do kuřácké školy, obdobně jako zákaz kouření v restauracích omezuje Vaši „svobodnou“ volbu jít do kuřácké restaurace. Kuřáci a nekuřáci holt žijí v jednom prostoru, a proto si kuřáci budou muset zvyknout na to, že mají brát ohledy na ostatní. Nelze mít všude kuřácké a nekuřácké podniky, autobusy, domy, ulice ani celá města.

Uvádí se, že v České republice zemře každý rok na následky kouření 18 000 lidí, z toho na pasivní kouření 2 000 až 3 000 lidí. Nejde však jen o úmrtí, ale o celkově významně horší zdravotní stav celé populace.

Josef Herlos řekl(a)...

Antikoncepce a potraty jsou pro společnost tisíckrát horší a přesto jsou to věci sice (mírně) regulované, ale povolené. Rouhat se smí, sodomie je legální... což jsou všechno věci, které mnohem příměji jdou proti Bohu.

Mně nejde ani tak o zákaz kouření v restauracích, mně vadí vůbec představa, že stát může napadnout, že by něco takového mohl občanům nařídit, a že občané jsou dnes už natolik zotročeni, že věc budou dodržovat. Když Josef II. kdysi nařídil (ještě šílenější) věc, aby se kvůli úspoře pohřbívalo v pytlích, tak to mnozí i za cenu konfliktu se státem odmítli dělat.
Začne to zákazem kouření v restauracích a pokračovat to bude teba kontrolami v bytech (co kdyby tam někdo vařil drogy nebo zneužíval děti). Pokrokem k dobru jde ospravedlňovat téměř cokoliv. Touha řídit.

Petr Ohlídal řekl(a)...

Ve chvíli, kdy by 90% hospod patřilo státu a do hospod by chodili pouze lidé od 6 do 26 let bych proti zákazu asi neměl co namítat. Žijeme ovšem v jiné paralelní realitě.
Proč to "nelze"? Protože to nechcete a snížilo by to vaše pohodlí a možnosti?

Z toho, co jsem pohledal, nikoli na "následky kouření", nýbrž na "nemoci spojené s kouřením". To je docela zásadní sémantický rozdíl. Ovšem i kdyby to platilo jak říkáte vy, kolik z toho pasivního kouření bude mít co společného s hospodami, či dokonce ještě konkrétněji s návštěvami hospod? Velká většina bude pasivní kouření kvůli partnerovi nebo rodičům.

Jan Kupfermann řekl(a)...

Ono pokrytectví shledávám v tom, že je celá řada palčivějších problémů naší společnosti, než je kouření (nijak však nehodlám bagatelizovat jeho škodlivé účinky). Domnívám se, že je jistě dobře, že se nemůže kouřit v kinech, letadlech, ve školách, na úřadech. Nevidím však důvod k tomu, zakazovat kuřákům, aby měli "svou" restauraci/hospodu, do které prostě nekuřáci chodit nebudou. Stejně tak přeci nevyhledávám kluby provozující hlasitou hudbu, kterou nemám rád. Před několika lety jsem přemýšlel o koupi bytu ve druhém patře nad hospodou. Naštěstí jsem to neudělal, neb po "zákazu" kouření bych již nevyvětral...

Tomáš Kindl řekl(a)...

Kuřáky samozřejmě finančně postihnout lze: spotřební daní z tabákových výrobků. Poškozený se ale nemůže na kuřácích dovolat náhrady újmy, kuřáci proto na lidi ve svém okolí nemusejí brát žádné ohledy. To žádný další poplatek neřeší.

Smysl systému emisních povolenek je postupně snižovat emise skleníkových plynů, protože emise skleníkových plynů jednoduše není možné ze dne na den zcela zakázat. Kouření v restauracích ze dne na den zakázat lze. Není tedy legitimní ani morální budovat nějakou fikci legálního nuceného obchodu „zdraví za peníze“.

Petr Ohlídal řekl(a)...

Jeden z vašich argumentů je, že nelze postihnout kuřáky. Ve chvíli, kdy někdo navrhne řešení (poplatek => nutnost prodávat dráže => postihnutí kuřáků, kteří tímto nepřímo platí za způsobení újmy nekuřákům), které ovšem nespočívá v zákazu všeho a všech, tak jste najednou proti...
Jinak něco na styl prodeje prostředí bez kouře probíhá například u emisních povolenek.

Tomáš Kindl řekl(a)...

Srovnávat pasivní kouření a rozbití hlavy opilcem nelze. Újmy z pasivního kouření se poškozený nemá šanci domoci (viz článek). U rozbití hlavy je prokázání viny pachatele a rozsahu jeho odpovědnosti proveditelné.

Simon Klein řekl(a)...

To je zvláštní srovnání. Vy skrze hospodu běžně procházíte, abyste se např. dostal do práce, domů, nebo třeba do nemocnice? Já tedy do hospody obvykle vstupuji právě za tím účelem, abych byl v hospodě. To je podobné, jako byste se podivoval nad tím, že mi vadí, pokud mě někdo začne mlátit pěstmi na ulici, když mi nevadí, že můžu být mlácen v boxerském ringu. Nemůžu si pomoci, argumentace pana Ohlídala má v sobe jistou paradoxní logiku. Pokud sebelepší vzduchotechnika nestačí, protože sebemenší množství kouře je toxické, jak uvádíte Vy, pak dává mnohem větší smysl zákaz kouření na ulici, protože na rozdíl od vstupu do označeného a ohraničeného kuřáckého prostoru, nemůže být pohyb po veřejném prostranství považován za konkludentní souhlas k čemukoli.

Simon Klein řekl(a)...

Vzduchotechnika pasivnímu kouření pochopitelně nezabrání, stejně jako regulace emisí automobilů nezabrání pasivnímu vdechování automobilových zplodin. Automobilové zplodiny obsahují taktéž stovky jedovatých látek, nadto jsme jim vystaveni trvale, aniž bychom si to sami zvolili. Zásah do zdraví ostatních lidí je tak podstatně závažnější, než zakouřená hospoda, kam nemusím jít.

Mezi adrenalinovými sporty je řada takových, kde dáváte souhlas k tomu, aby Vaše zdraví poškozoval někdo jiný, a to jak neúmyslně (např. rugby), tak úmyslně (např. box). Srovnání s pasivním kouřením je celkem namístě.

Celkem vzato je argument ochranou hosta podle mě zcela neudržitelný a řekl bych, že i dosti účelový. Oproti tomu ochrana zaměstnance je argument celkem plnohodnotný. Argumentovat tím, že zaměstnanec může jít pracovat jinam, patří tak do předminulého století. Zaměstnanec je slabší smluvní stranou, jeho svoboda je omezená. To na druhou stranu samo o sobě neospravedlňuje úplný zákaz kouření v restauracích. Stavebně oddělená kuřárna bez obsluhy splní stejný účel, stejně jako (byť spíše teoreticky) vybavení obsluhy příslušnými ochrannými pomůckami (zmiňovaní zaměstnanci na koncertech také nosí ochranu sluchu).