čtvrtek 9. července 2015

O (možné) funkčnosti peněžitých trestů v podobě denních pokut III.

V minulých dvou příspěvcích jsem se věnoval základním otázkám, proč peněžité tresty nefungují. Zde obrátím a budu navrhovat řešení. Tedy jak by bylo možné za současné úpravy správně ukládat peněžité tresty a jak by soudci mohli konkrétně rozhodovat.

Cílem je dosáhnout přibližné rovnosti před zákonem mezi chudými a bohatými. Za dostatečné bych považoval dosažení rovnosti pro většinu obyvatelstva včetně těch nejchudších, kterým je udělován peněžitý trest. Pro ty nejbohatší, z nejrůznějších důvodů, lze upustit od plné aplikace principů denních pokut.
Pokud by se peněžitý trest měl stát jedním z hlavních alternativních trestů jako v Německu, pak je na místě změnit způsob přemýšlení zejména v třech oblastech – stanovování výše denní sazby, počtu denních sazeb a náhradního trestu, popř. způsobu jeho přeměn.
Výše denní sazby se odvíjí primárně od sděleného čistého příjmu. Tomu soudci příliš nevěří – nemají ale zároveň ve spise většinou jiný než self-reportový údaj. Hodilo by se provést menší studii, která by prokázala či vyvrátila závěry ze zahraničí, že vyjma OSVČ pachatelé o této položce nelžou. Na místě by bylo zlepšení přístupu k majetkovým registrům, zejména k daňovým přiznáním.
Jaká by pak měla být metodika počítání výše jedné denní sazby? Ideálním východiskem je minimální sazba peněžitého trestu – 100 Kč. Má-li být peněžitý trest ukládán osobám, které mají pravidelný měsíční příjem, pak můžeme spojit tuto minimální sazbu s minimální mzdou. Výše denní sazby 100 Kč činí za měsíc 3 000 Kč, tedy přibližně třetinu z minimální mzdy 9200 Kč. Třetina příjmu je citelným omezením – neměla by však ve většině případů způsobovat existenční problémy. Pokud by způsobovala (zejména v případě osob s příjmem blížícím se minimální mzdě), pak by nebylo na místě peněžitý trest vůbec uložit.
Výše jedné denní sazby by tak měla odpovídat 1/90 měsíčního příjmu (příjem/(3*30)). Lze uvažovat dále nad možnými korektivy pro osoby, které vyživují další osoby, které mají (či naopak nemají) další majetek atd. Jednalo by se ve většině případů spíše o drobnější úpravy, které nelze předem vyčíslit.
Počet denních sazeb, jak bylo prokázáno, o závažnosti jednání příliš nevypovídá. Toto je způsobeno i skutečností, že soudcům nebyla nabídnuta metodika, jak tento počet stanovit. Teprve ve chvíli, kdy bude nabídnuta, ať již zákonodárcem, Ministerstvem spravedlnosti, Nejvyšším soudem či jinou instancí, bude moci peněžitý trest efektivně fungovat.
Při stanovování počtu denních sazeb mi přijde nejjednodušší vycházet z maximálního počtu denních sazeb (730, tedy dvou let). Nezdá se rozumné, aby peněžitý trest nahrazoval vyšší tresty než ty, které znamenají odnětí svobody na dobu dvou let. Počet denních sazeb může být následně odvozen od délky trestu, kterou by jinak soudce udělil.
Předpokládáme-li, že a) průměrný peněžitý trest dnes nahrazuje ty nejméně závažné případy, typicky přirovnatelné k trestu odnětí svobody v délce několika měsíců (např. 100 dnů) a b) průměrný pachatel dnes odsouzený k peněžitému trestu má příjem okolo 20 000 Kč, můžeme vypočítat průměrný peněžitý trest. Ten by se nelišil od průměrné výše dnes ukládaných peněžitých trestů.
Dopadem aplikace tohoto postupu by tak nebylo (za zachování stejných podmínek) zvýšení či snížení celkové výše uložených peněžitých trestů. Pouze by došlo k jejich lepší redistribuci mezi chudé a bohaté.
Posledním hlavním předmětem změny by měl být proces stanovování náhradního trestu, který by měl být navázán na počet denních sazeb. Je-li náš systém založen na čase, pak je logické, aby jedna denní sazba znamenala jeden den odnětí svobody. Tak tomu dnes ovšem není a je na soudci, jak vztah mezi počtem denních sazeb a náhradním trestem stanoví.
Při vymáhání peněžitého trestu by měly být dostatečně využité metody účinné v zahraničí – např. upozornění pachatelů, že mají zaplatit další splátku trestu, sledování jejich situace a okamžité reakce na jejich pozdní platby. V takovém případě by stoupl podíl vymožených peněžitých trestů. Role soudce by měla být omezena na minimum a případný proces přeměny peněžitého trestu by měl být zjednodušen – za předpokladu, že byly využity všechny předchozí možnosti.
Bylo by možné navrhovat další a další opatření, specifikovat různé osobní situace a jejich vliv na výši denní pokuty či počtu denních pokut. Lze si představit návody i s příklady ve stylu sentencing guidelines.
Výše zmíněné návrhy jsou jednoduché a není nijak těžké se je naučit. Pokud budou následovány pouze tyto základy (byť se domnívám, že by bylo vhodné jít i o kus dál), rovnost mezi pachateli stoupne.

Nebo máte na mysli lepší postup, jak uvést do praxe současnou koncepci denních pokut? Těším se na diskuzi.

Žádné komentáře: