úterý 28. července 2015

Nedbalostní trestné činy a nehoda ve Studénce

Na železničním přejezdu ve Studénce na Novojičínsku uvízl mezi závorami řidič kamionu. Řidič daného kamionu byl polské národnosti. K přejezdu se blížil vlak. Nic se ale nestalo a řidič dostal pokutu 2500 Kč. O dva roky později totožná situace – jen vlak narazil do kamionu. Ztráty na životech, zdraví i majetku. Je spravedlivé udělit v jednom případě za jedno jednání minimální pokutu a za druhé trest odnětí svobody v rozmezí tří až deseti let? Má o takto rozdílných trestech rozhodovat i náhoda – např. po které koleji jel vlak?

Pro další přemýšlení je třeba se podívat na kontext. K přejezdu byly cíleně nainstalované kamery. Jezdilo se přes něj běžně i po spuštění výstražných světel. Druhý den po smrtelné nehodě řidiči jezdili stejným způsobem jako pachatel zadržený ve vazbě.

Lze usuzovat, že policie a obec neřešila přejíždění tratě za blikajících výstražných světel. Automatické kamery, které by toto jednání zaznamenávaly, jsou přitom na podobné úkony běžné ve větších městech. Byť se tedy o problému vědělo – z tohoto důvodu byly nainstalovány na přejezdu kamery a někdy se řešily přestupky, které mohly vyústit v katastrofu – nikdo nezasáhl. Na rozdíl od radaru, který řidiče přinutí na určitém úseku zpomalit, zde nebylo přijato takovéto řešení. Ve společnosti (která přes přejezd pravidelně jezdila) tak musel vzniknout dojem, že toto není něco, co je skutečně důležité. Respektive co by státu stálo za to vymáhat.

Za co tedy tohoto řidiče soudíme? Za porušení předpisů, kterým ostatním procházelo s vědomím policejních orgánů a které nebylo přiměřeně trestáno. Za shodu náhod, že vlak jel zrovna po určité koleji. A za skutečnost, že když řidič zůstal uprostřed kolejiště, tak jen popojel k bližší závoře, načež došlo k  nárazu. Nebyl by trestán kdyby a) měl více času a popojel o několik metrů dál, b) závory byly o několik metrů dál a on popojel až k nim, c) mu to zkrátka jen chcíplo a nestačil vycouvat jako jeho kolega o dva roky dříve, d) by vlak jel po vzdálenější koleji či e) [doplňte dle libosti]. V takových případech (které některé nemusí být závislé na jeho vůli či jsou na různých přejezdech různě) činí rozdíl mezi pokutou 2500 Kč a třemi až deseti lety ve vězení často náhoda.

Před padesáti lety napsal prof. Oto Novotný knihu O trestu a vězeňství. V ní na tento problém upozorňuje a vyjadřuje se k němu vcelku jednoznačně. Bavíme-li se o preventivním působení trestu, pak zákonem stanovený trest toto nereflektuje. Individuálně preventivní účel splní výrazně lépe dlouholetý zákaz činnosti než pobyt ve vězení. Respektive nepodmíněný trest odnětí svobody  jej nesplní výrazně lépe. Generálně preventivní účel trest rozhodně nenaplní. S vší výmluvností, hrozbami deset let ve vězení, vzetí do vazby i ohromnou mediální kritikou ostatní řidiči druhý den jezdili stejně jako tento řidič.

Generálně preventivní účel trestu je oslaben i dalšími faktory. Vzdálenost od porušení předpisu k následku je příliš velká, stejně tak velkou roli hrají nejrůznější nahodilé momenty. Veřejné mínění zároveň toleruje běžné dopravní přestupky. Pokud člověk jede nad limit či nedá přednost v jízdě, není to veřejností považováno za zavrženíhodné, je to naopak něco, nad čím by se mělo přimhouřit oko. Jakmile se ale výsledkem takového jednání stane dopravní nehoda se smrtelným následkem, ta samá veřejnost požaduje exemplární potrestání dlouholetými tresty odnětí svobody.

 Jak píše Novotný, nebezpečnost trestného činu pro společnosti není totožná s významem a rozsahem jím podmíněných škod. Pokud závažnost spočívá v jednání a nikoli v následku, byli-li příliš vzdálen od vůle jednající osoby a působili na něj náhodné faktory, pak nelze dojít k jinému závěru, než ke kterému dochází Novotný. A to, že dlouhodobé tresty odnětí svobody nejsou u kulpózních trestných činů spravedlivou odplatou. Vhodným opatřením by bylo snížení minimálních sazeb u nedbalostních trestných činů usmrcení, ublížení na zdraví a obecného ohrožení. Tak by mohly soudy lépe reflektovat různě vážné situace.

Trestáme-li taková jednání přísně, pak vycházíme z myšlenky primitivně chápané odplaty, což není plně v souladu s moderním trestním právem. Problémem takového přístupu je právě jeho nesystémovost. Následující otázkou je totiž, v jakých dalších případech by se měl uplatnit princip retribuce jako ten hlavní princip?

Přísným potrestáním pachatele ale zastíráme i všechny další problémy, které k problému vedly. Důvodem, proč touto trasou kamion jel, bylo zpoplatnění jízdy po dálnicích, nikoli však po běžných komunikacích. Kolik nehod toto ročně působí? Na přejezdu bylo porušování dopravních předpisů na denním pořádku. Předtím i den poté nebylo nijak trestáno – a policisté zde chyběli i den po nehodě, kdy bylo možné čekat největší nápor pozornosti veřejnosti.

Přísný trest se tak jeví jako nespravedlivý a zároveň kamuflující ostatní problémy. Když ministr vnitra mluvil o lidském selhání, tak bylo na místě mluvit o lidských selháních tomu předcházejících, která byla mnohá. Je-li trestní právo tím posledním prostředkem řešení problémů, tak zde se jeví v mnohém jako to první. Jeho přísný přístup lze ospravedlnit ve chvíli, kdy a) existují fakticky uplatňované méně přísné sankční systémy a b) kdy o (ne)odsouzení rozhodují náhodné faktory. To však tato situace (dle veřejně dostupných zdrojů) nesplňuje.

Člověk přirozeně pociťuje chuť k odplatě. Je zasažen smutkem nad ztrátou životů a zdraví nevinných lidí, rozhořčen nad způsobenou škodou. I zde by však spravedlnost měla být slepá – a to právě pro tyto případy, kdy by lidská ruka s gustem trestala.

Žádné komentáře: