středa 24. června 2015

Biologický pas: Kde leží hranice (ne)porušení antidopingových pravidel? Díl III – Obvinění se dokazuje, nebo ne?

Případ biologického pasu Romana Kreuzigera je u konce. Mezinárodní cyklistická unie (UCI) a Mezinárodní antidopingová kancelář (WADA) stáhly 5. června veškerá svá obvinění a Arbitrážní soud pro sport o sporu rozhodovat nebude. Pro českého cyklistu je to jistě dobrá zpráva. Původně očekávaný rozhodčí nález však mohl stanovit precedent pro podobné případy v budoucnosti. Biologický pas stále zůstává zahalen v závoji otázek, na které bude dříve nebo později třeba odpovědět. 

Ještě na začátku června jsem si myslel, že dalším dílem tohoto seriálu bude analýza červencového nálezu lausannského tribunálu. Nyní si však budu muset vystačit se skutkovým základem případu a jeho nejnovějším vývojem. Nebudu vás již zatěžovat popisem fungování biologického pasu ani vyjmenováváním jednotlivých skutkových okolností sporu. Spíše bych se rád společně s vámi zamyslel nad některými hmotněprávními i procesními otazníky, které případ zanechal. 

Jaké konkrétní důvody nakonec vedly UCI a WADA k jejich kroku? Vývoj celého případu, nebo nějaká konkrétní událost? Prohlášení obou organizací není v tomto ohledu příliš nápomocné. „UCI a WADA došly k závěru, že (...) v této chvíli není důvod nadále pokračovat. Rozhodli se proto vzít zpět svá odvolání (...). V souladu s postojem v průběhu celého tohoto případu a ve světle důvěrného charakteru dotčených informací nebudou UCI a WADA spor dále komentovat.“ Osobně si myslím, že závěrečným impulsem pro toto rozhodnutí byly výsledky testování Romana Kreuzigera na nezávislé americké klinice Mayo, která potvrdila nevinu českého cyklisty. Skutečný důvod však zná pravděpodobně pouze několik málo pracovníků obou organizací. 

Po zamyšlení nad celým případem si kladu především dvě otázky – jednu hmotněprávní a druhou procesní - na které však podle mého názoru lze nahlížet společně. Jde o stanovení hranice mezi případy „čistých“ a „nečistých“ sportovců a s tím souvisejícího procesu, který ke stanovení této hranice vede. Myslím si, že biologický pas je efektivním nástrojem boje proti dopingu a jeho zavedení tleskám. Pravidla jeho uplatňování by však neměla nechávat prostor pro pochyby ohledně toho, co je a co není povoleno. 

Překročení bazálních mezí biologického pasu je jasným signálem dopingu a sportovec musí unést důkazní břemeno, chce-li prokázat opak. Hledání této hranice se stává zajímavější v okamžiku, kdy jde o nápadné výkyvy naměřených hodnot, které však červenou čáru nikdy nepřekročily. Pokud odborníci UCI nebo WADA dospějí k názoru, že výkyvy nemají biologický původ a jde tedy pravděpodobně o doping, UCI nebo příslušný národní orgán zahájí se sportovcem disciplinární řízení. 

Boj proti dopingu je založen na principu objektivní odpovědnosti v případech překročení povolených hodnot. Praxe však ukazuje, že UCI a WADA se touto zásadou řídí i v případech výkyvů v rámci těchto hodnot. Obě organizace na úvod obvinily Romana Kreuzigera z dopingu. Od té doby to byl však převážně český cyklista, který přinášel jeden důkaz o své nevinně za druhým. UCI a WADA tyto důkazy s větší či menší jistotou odmítaly a zdá se, že Kreuziger „utloukl“ antidopingové orgány až v okamžiku, kdy předložil výsledky šetření nezávislé mezinárodně uznávané kliniky. 

Nemělo by to však v případě výkyvů naměřených hodnot v rámci mezí být obráceně? Pokud chtějí UCI a WADA dokázat svá obvinění založená na pouhé domněnce porušení pravidel, měly by se snažit podložit svá tvrzení objektivními důkazy a ne jen přihlížet tomu, jak se sportovec brání a v určitém bodě si říct, že jim to tedy stačí. Obě organizace disponují významnými osobními, finančními i technickými zdroji pro boj s dopingem a tyto zdroje by měly při prokazování obvinění efektivně zapojit. 

Například v trestním řízení by nešlo, aby státní zástupce předložil obžalobu na základě domnělého porušení trestního zákoníku a čekal, až ho obžalovaný převahou důkazů přesvědčí o tom, že je nevinný. Proč by tomu mělo být jinak v řízení o porušení antidopingových pravidel? Kvůli samotné povaze boje proti dopingu? Protože by se tento boj stal neefektivním? Předseda UCI Brian Cookson v rozhovoru s předsedou Českého olympijského výboru Jiřím Kejvalem mimo jiné podotkl, že je ve své funkci proto, aby cyklistiku očistil, a to i přes riziko justičních omylů. Nejdůležitější je totiž podle něho očistit sport. A co presumpce neviny a jiné principy právního státu? Sport je jistě specifický a i v očích soudů požívá určité míry autonomie. To však neznamená, že tyto specifické procesy mohou být protiprávní. Budeme upalovat i domnělé čarodějnice, protože hlavním cílem je vymýtit ďábla? Budeme zbavovat osobní svobody domnělé zloděje, protože hlavní je, aby se nekradlo?

Myslím si, že UCI, WADA a jiné organizace bojující s dopingem by měly přehodnotit svůj přístup minimálně v případech, jejichž zárodkem je pouhá domněnka porušení pravidel. Neměly by nechávat důkazní břemeno téměř výhradně na sportovcích, ale naopak by měly investovat dostupné prostředky a snažit se ze všech sil o prokázání svých tvrzení. Takový krok by podle mého názoru nevedl nutně k výraznému snížení efektivity boje proti dopingu a zároveň by jistě zlepšil celkové vnímání těchto organizací v očích veřejnosti i samotných sportovců. V neposlední řadě by měla antidopingová pravidla, obsahující zásadu objektivní odpovědnosti nebo presumpce viny, o něco vyšší šanci uspět v lidskoprávním testu. 

Žádné komentáře: