středa 27. května 2015

Vojtěch Bartoš: Cui bono? Nejen o ochraně osobních údajů v případu Willems.

Dne 16. dubna tohoto roku vydal čtvrtý senát Soudního dvora se zpravodajem Jiřím Malenovským rozsudek ve spojených věcech C-446/12 až C-449/12 Willems týkající si ochrany osobních údajů zpracovávaných orgány veřejné moci při vydávání cestovních dokladů. Jednalo se o případ, kdy v rámci řízení směřující k vydání pasu nebo občanského průkazu nizozemští občané museli poskytnout některé biometrické údaje, přičemž nizozemské zákony takovým žadatelům nezaručují, že tyto údaje nebudou veřejnou mocí využity pro jiné účely než pro samotné vydání a evidenci předmětného dokladu (zejména zpracovávání pro účely navazujících policejních a jiných databází).

Absence takových garancí se nizozemským žadatelům nezdála souladná s požadavky na ochranu osobních údajů garantovaných dle jejich názoru zejména nařízením Rady č. 2252/2004 o normách pro bezpečnostní a biometrické prvky v cestovních dokladech a pasech. Jak sám Soud v rozsudku uvádí problém je však potřeba nahlížet rovněž prizmatem směrnice 95/46 o ochraně osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů a volném pohybu těchto údajů a zejména čl. 7 a 8 Listiny základních práv EU, na což se konečně ptal i národní soud v rámci řízení o předběžné otázce.

Zmíněné nařízení upravuje zabezpečení biometrických údajů obsažených v cestovním pase a ze své působnosti výslovně vylučuje mimo jiné občanské průkazy. Jedná se tak o speciální úpravu nakládání s těmito citlivými údaji v této oblasti. Ač preambule nařízení č. 449/2009, kterým se mění nařízení č. 2252/2004 stanoví, že povinnosti uložené tímto nařízením se nedotýkají možností států dále nakládat s údaji, neznamená to, že by státy s těmito daty mohly nakládat libovolně a dle mého názoru se ani nejedná vyloučení takového zpracovávání z působnosti evropského práva. V případech, které jsou tedy vyňaty z působnosti nařízení, se aplikuje zejména zmíněná směrnice 95/46, která umožňuje správci zpracovávat údaje ve veřejném zájmu nebo při výkonu veřejné moci pokud je to nezbytné a za podmínky že toto není převýšeno základními právy a svobodami subjektů (čl. 7 směrnice). Směrnice 2004/38 navíc také upravuje povinnost států umožnit cestovat občanům unie pouze s OP a implicitně tedy předpokládá určité nakládání s osobními údaji občanů, čímž jsou tyto vtaženy do evropskoprávního režimu nakládání s nimi.

Nizozemský zákonodárce se rozhodl úpravu obsaženou v nařízení a vztahující se pouze na cestovní pasy vztáhnout i na OP (pasy i OP jsou v Nizozemí v režimu jednoho zákona jako cestovní doklady a vztahují se na ně identická vnitrostátní pravidla vycházející z evropského práva). Provedl tím něco podobného, jako byla situace v případě Dzodzi, kde belgický zákonodárce z vlastního rozhodnutí vztáhl některá pravidla související s volným pohybem pracovníku i na čistě vnitrostátní situace (tzv. gold plating), na základě čehož ESD rozhodl, že v takových případech může národní soud podat předběžnou otázku na výklad unijních norem, čímž expandoval svou jurisdikci i na čistě vnitrostátní spory a posílil tím své institucionální postavení.

V případě Willems však Soud pro mě osobně překvapivě odmítl poskytnout substantivní ochranu základním právům jednotlivce, přestože věc spadala do jeho jurisdikce a i hmotněprávně do působnosti evropského práva. Soud nejprve odmítl, že by OP spadaly do režimu nařízení obecně, což je tedy i explicitně stanoveno nařízením (para. 36), avšak zároveň vcelku bez váhání také odmítl, že by OP mohly být cestovním dokladem ve smyslu nařízení v souvislosti s ustanoveními směrnice 2004/38, která umožňuje občanům unie používat OP jako cestovní doklad (para. 41). I tento závěr se dá nicméně stále přijmout s tím, že nařízení je zkrátka lex specialis a unijní zákonodárce se prostě rozhodl OP vyjmout z této zvláštní úpravy. Soud se na tomto závěru však rozhodl postavit argumentaci i ve druhé části položené předběžné otázky, která spočívala nejen v aplikovatelnosti nařízení nýbrž v tom, zda jsou státy při předmětném nakládání s osobními údaji povinny dodržovat povinnosti stanovené nařízením ve spojení s čl. 6 a 7 směrnice 95/46 a čl. 7 a 8 Listiny. 

Argumentem, že díky neaplikovatelnosti nařízení na zpracovávání osobních údajů v souvislosti s vydáním OP není na místě se tímto případem v rámci položené předběžné otázky zabývat (para. 44), Soud odmítl danou otázkou vůbec substantivně přezkoumávat. Zde se však vrací do úvahy případ Dzodzi. Nizozemí aplikuje dobrovolně pravidla stanovená pro vydávání pasů rovněž pro vydávání OP, na zpracování osobních údajů obecně vztahuje směrnice 95/46 a používání OP jako cestovních dokladů je garantováno směrnicí 2004/38. Oblast tedy podléhá alespoň částečné harmonizaci, a není neudržitelný ani argument, že pakliže stát aplikuje v podstatě evropskoprávní normy na čistě vnitrostátní situaci, pohybuje se v působnosti evropského práva a tedy i v situaci, kdy se aplikuje Listina. Z hlediska závažnosti tvrzení pana Willemse a dalších (porušení jejich základních práv a svobod) by tedy bývalo jistě vhodné pustit se do substantivní analýzy souladu zpracovávání osobních údajů pro účely vydávání cestovních dokladů a dozajista by se nejednalo o jednání soudu ultra vires, protože samotná otázka na tuto analýzu směřovala a aplikovatelné unijní právo existuje. Je pak otázkou, zdali by Soud ve světle Listiny a judikatury ESLP k čl. 8 Úmluvy (např. S. and Marper v UK) mohl tak snadno říct, že nařízení státům neukládá povinnost zaručit ve svých právních řádech, že biometrické údaj, které jsou shromažďovány a uchovávány na základě tohoto nařízení, nebudou shromažďovány, zpracovány a používány k jiným účelům než k vydání cestovního pasu nebo cestovního dokladu […]. (bod 2. výrokové části rozsudku). Pakliže tento aspekt nespadá do působnosti tohoto nařízení, jak tvrdí Soud, pak by měl aplikovat subsidiárně obecná pravidla pro zpracování osobních údajů podle směrnice, na což směřovala i otázka národního soudu, jak již bylo napsáno výše.

V případě Dzodzi, kdy se jednalo o institucionální postavení Soudu a rozsah jeho pravomocí, neváhali v Lucemburku zaujmout velmi proaktivní postoj a svým rozhodnutím si asumovali pravomoc i nad některými čistě vnitrostátními spory. V situaci, kdy se však jednalo o zájem jednotlivců (nota bene o jejich základní práva!) Soud zvolil velmi zdrženlivý výklad a na položenou otázku odpověděl tou nejminimalističtější variantou, kterou mohl. Tento přístup mi přijde přinejmenším jako velmi nešťastný a staví to Soud do poměrně nelichotivého světla. Trochu to umocňuje pocit vcelku intenzivně vyvolaný nejčerstvěji snad posudkem 2/13, že to co stojí v centru zájmu lucemburských soudců je spíše silné institucionální postavení Soudu než ochrana práv jednotlivce.




8 komentářů:

Tomáš Pavelka řekl(a)...

Z mého pohledu Willems příliš nepřekvapil. Jen podtrhuje, že:

1) Fransson je bohapustá kazuistika

2) SDEU není a nikdy nebyl lidskoprávním soudem,

3) přistoupení k Úmluvě dává smysl.

Dzodzi je taky manifestem soudního utilitarismu, ale z trochu jiné stránky. Tam šlo spíše o to, zda může SDEU odpovědět na předběžnou otázku ohledně interpretace práva EU, které se ale v dané kauze vůbec neaplikovalo jako právo EU, nýbrž jako norma inkorporovaná do národního práva odkazem. Jde tedy o odpověď na hypotetickou předběžnou otázku, ale takové kauzy nejsou vyjímečné, viz např. notorický Oscar Bronner. Ratio decidendi je zde určitá procesní ekonomie, snaha být nápomocen národnímu soudu, snaha o "soft law" sjednocování výkladu předpisů EU, tedy spíš SDEU creep of competence, nežli EU creep of competence.

Na druhou stranu, judikaturu Wachauf/ERT/....Fransson spojuje něco, co imho šikovně pojmenovala v Zambrano E. Sharpston jako "existence and scope of a material EU competence". Pro zajímavost srovnej rozdílné techniky, kterými k "material EU competence" dochází soud ve Fransson, nebo třeba C-411/10 N.S. (azylanti v UK), a naopak zde pravomoc odmítá ve Willems pouhým odkazem na scope of application nařízení, resp. odkazem na recital preambule.

Paul Sahara řekl(a)...

To je hukot, čtu to dvakrát, ale vůbec tomu nechápu. Příjde mi, že právníci EU si vymysleli vlastní newspeak a teď se jím vzájemně mlátí po kebuli. Jen jestli se někde po cestě nevytratil obsah. Či smysl pro realitu všedního dne. BTW, že SDEU není a nikdy nebyl lidskoprávním soudem, to je hodnotový soud, nebo tvrzení skutečnosti?

vojtech_bartos řekl(a)...

Hmm... určité ptydepe je asi součástí každého oboru... Snažil jsem se o eliminaci anglicismů a specifického euro-jazyka, ale obecný právnický žargon by snad na právnickém blogu mohl být stravitelný,ne? ;) Jinak co se týče tvrzení o tom, že SDEU není lidskoprávní soud, tak myslím, že i tenhle případ, který jsem se snažil rozebrat, poměrně hezky ilustruje, že ESD opravdu lidskoprávním soudem není. Judikatura, ve které dává přednost tržním svobodám před ochranou lidských práv je notoricky známá (za všechny snad aspoň případy Viking a Laval)... Sami soudci se v tomto smyslu vyjadřují při různých příležitostech na akademické půdě či konferencích (naposledy soudce Malenovský na konferenci pořádané na MZV 22. května tohoto roku).

Tomáš Pavelka řekl(a)...

Hehe umíte potěšit, ale s tím newspeakem samozřejmě musím souhlasit, viz http://jinepravo.blogspot.cz/2014/11/vnitrostatni-aplikace-prava-evropske.html


"Hodnotový soud / tvrzení skutečnosti"... nejsme tu před soudem, ale na blogu. Tak tomu říkejme třeba "názor" ;)

Paul Sahara řekl(a)...

Ano, myslel jsem to jako poklonu samozřejmě. Matně si vzpomínám, že tu kdysi jeden přispěvatel nabízel, že si nechá změřit prst na noze, zřejmě poněvadž v tom neviděl narušení práva na soukromí, jak to činí velmi aktivistický ESLP. Pokud tento přístup SDEU nesdílí, nepovažoval bych to za potvrzení jeho nelidskoprávnosti, spíš za dostatek zdravého rozumu. Rozměry většiny tělesných údů, ESLP promine, nic o mém soukromí nevypovídají, a pokud je něco dovoleno EU ve vztahu k pasům, proč stejného nedopřát i členským státům ohledně vlastních dokladů?

Jan Slanina řekl(a)...

Máte pravdu, že obvykle SDEU hypotetické předběžné otázky zodpovídá. Mne napadá ještě třeba C-602/10 Volksbank Romania.
Odstavec 52 odůvodnění rozsudku Willems je vůbec takový ... nečekaný:
K článkům 6 a 7 směrnice 95/46 je třeba uvést,
že předkládající soud se skrze předběžné otázky táže na výklad nařízení
č. 2252/2004 a jen tohoto nařízení. Vzhledem k tomu, že z výše
rozvedených úvah plyne, že uvedené nařízení není v projednávaném případě
použitelné, není namístě se samostatně zabývat otázkou, zda mají
citované články dopad na vnitrostátní právní rámec související
s uchováváním a použitím biometrických údajů mimo působnost nařízení
č. 2252/2004.

Zní to trochu jako sofistikovanější formulace pravidla "na blbou otázku blbá odpověď".

Na druhou stranu je podle mne důležitý čl. 3 odst. 2 druhá odrážka směrnice 95/46/ES:

2. Tato směrnice se nevztahuje na zpracování osobních údajů:
— prováďěné pro výkon činností, které nespadají do oblasti působnosti práva Společenství a jsou uvedeny v hlavě V a VI Smlouvy o Evropské unii, a v každém případě na zpracování, které se týká veřejné bezpečnosti, obrany, bezpečnosti státu (včetně hospodářské stability státu, pokud jsou tato zpracování spojená s otázkami bezpečnosti státu) a činnosti státu v oblasti trestního práva,

Vydávání občanských průkazů stejně jako použití biometrických údajů pro policejní účely podle mne spadají do veřejné bezpečnosti, bezpečnosti státu a činností státu v oblasti trestního práva.

Tomáš Pavelka řekl(a)...

co velikost vašeho penisu?

Paul Sahara řekl(a)...

Pokud by byl přeměřován pohlednou příslušnicí, tak bych vyslovil i souhlas. Samozřejmě by bylo nutno, pro objektivnost získaných údajů, toto provádět v předpisově temperované místnosti.