04 května 2015

Tereza Nováková: Odpovědnost za škodu před vznikem smlouvy

Institut culpa in contrahendo (doslova „zavinění při vyjednávání“) se vyvinul na ochranu dobré víry obchodních subjektů při vyjednávání smlouvy, tedy v době, kdy neexistuje formální smlouva, která by jejich právní postavení upravila.

Tento institut vznikl na ochranu té strany, která se v dobré víře spoléhala na poctivé úmysly svého obchodního partnera. Nesporným faktem však je, že naráží na jinou, pro soukromé právo esenciální zásadu smluvní svobody, tedy možnost samostatně se rozhodnout, zda smlouvu uzavřeme, s kým ji uzavřeme a za jakých podmínek ji uzavřeme.


V České republice nemá institut culpa in contrahendo prakticky žádnou historii. Až do roku 2006 rozhodovací praxe českých soudů důsledně respektovala smluvní svobodu. Zákonná úprava předsmluvní odpovědnosti existuje v ČR až od 1. 1. 2014, kdy ustanovení § 1728 – 1730 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („OZ“), obsahují základ pro obecnou úpravu tohoto institutu. Od roku 2006 až do přijetí OZ se její uplatňování v právním styku dovozovalo pouze z judikatury.

 Dobrá víra v předsmluvní fázi je dle mého názoru hodna právní ochrany a taková ochrana má ekonomické vysvětlení. Při rigidní ochraně smluvní svobody na úkor ochrany dobré víry budou totiž strany spíše odrazeny od realizace vyjednávání komplexních a nákladných transakcí, když nepoctivost jednání obchodního protějšku je nepostižitelná a veškeré ztráty utrpěné během vyjednávání jsou podnikatelským rizikem. Naopak, pokud bude stanovena obecná povinnost jednat v dobré víře i v předsmluvní fázi pod sankcí odpovědnosti za škodu a pokud soudci zajistí její flexibilní uplatňování v praxi, kdy případ od případu zohlední jejich faktická specifika, může tento institut sloužit jako incentiva pro vyjednávání obchodních transakcí a následné uzavírání smluv.


Ustanovení § 1729 OZ spojuje ukončení vyjednávání o smlouvě „za pět minut 12“, aniž pro to má obchodní subjekt spravedlivý důvod, se vznikem předsmluvní odpovědnosti.

Výhodnější nabídka jako spravedlivý důvod?
Na následujícím příkladu demonstruji konflikt mezi smluvní svobodou a požadavkem na ochranu dobré víry v předsmluvní fázi a navrhnu jeho řešení.
Obchodní partneři začnou vyjednávat o uzavření kupní smlouvy na pozemky. Vyjednávání trvá v řádu měsíců, kdy předsmluvní strany zajišťují vypracování projektové dokumentace, právní poradenství k zajištění souladu celé transakce s veřejnoprávními předpisy, jakož i zajišťování veřejnoprávních povolení k výstavbě. Prodávající vynaložil náklady na úpravu pozemků dle požadavků kupujícího, k čemuž by bez vidiny uzavření smlouvy prodávající nepřistoupil.

Těsně před podpisem připravené smlouvy dostane kupující výhodnější nabídku od jiného obchodního subjektu, jež spočívá například v nižší kupní ceně za obdobné pozemky. V takovém případě dle mého názoru může dojít k aplikaci předsmluvní odpovědnosti, pokud kupující z tohoto důvodu ukončí vyjednávání v době, kdy mezi subjekty existuje materiálně vztah velmi obdobný vztahu smluvnímu.
Kdybychom totiž přistoupili na výklad, podle nějž by výhodnější nabídka v této pokročilé fázi vyjednávání znamenala legitimní důvod pro jeho ukončení, ztratila by skutková podstata institutu culpa in contrahendo uvedená v ustanovení § 1729 odst. 1 OZ smysl. Ta je totiž založena na ochraně dobré víry a poctivého jednání mezi předsmluvními stranami. A právě ukončení jednání pro výhodnější nabídku v době, kdy mezi stranami existuje důvěrný vztah, by bylo v rozporu s poctivým jednáním.
Jak je ve skutkových okolnostech naznačeno, vynaložil prodávající náklady na úpravu pozemků dle přání kupujícího. Pokud by tedy soudy judikovaly, že lepší nabídka, kterou jedna předsmluvní strana obdržela v pokročilé fázi jednání, je legitimním důvodem pro změnu obchodního partnera, došlo by k zřejmé preferenci ochrany smluvní svobody před ochranou dobré víry a tím i k možné demotivaci obchodních partnerů k takto rizikovému vyjednávání komplexních smluv. Veškeré náklady vynaložené před uzavřením smlouvy by tak byly obchodním rizikem každé předsmluvní strany.
Konfliktem ekonomického oportunismu a dobré víry se zabývají i zahraniční akademici[1], kteří se domnívají, že v případě, kdy vyjednávání o smlouvě dospěla tak daleko, že druhá strana důvodně očekává její uzavření a již došlo k vynaložení nákladů jednou stranou dle požadavku druhé předsmluvní strany, nemůže obstát výklad ve prospěch ekonomického oportunismu.

Zákonné zakotvení předsmluvní odpovědnosti do OZ je jistě správným krokem, který může pozitivně stimulovat obchodní subjekty ke vstupu do vyjednávání moderních komplexních transakcí. Její význam však nelze přeceňovat a bude úkolem judikatury, aby zajistila její flexibilní uplatňování případ od případu tak, aby nedošlo k přílišnému omezení smluvní svobody. Hlavní význam obecných principů, jakým je např. povinnost jednat poctivě, spatřuji v možnosti soudce odsoudit k plnění, pokud má za to, že odsouzená strana jednala nepoctivě, čímž vytvoří postupně prostředí, ve kterém bude eliminována obava ze zneužití mezer v právu.

PS: Tereza Nováková prezentovala tento příspěvek na workshopu Právo a ekonomie: druhý studentský workshop





[1] Např. Campbell D., Collins H.,Wightman, Implicit Dimensions of Contract, Hart Publishing, Oxford 2013, 396 s., str. 131. 

13 komentářů:

Andy řekl(a)...

Připadá mi, že na tohle je jednoduchá námitka - lze přece uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí se sankcemi, které odpovídají výši nákladů, které musí jedna strana vynaložit. Připadá mi, že není moc důvod, aby na takové řešení obě strany jednající v dobré víře nepřistoupily. Jaká je výhoda předsmluvní odpovědnosti vůči tomuto postupu - připadá mi, že především vyšší právní nejistota?

Praktický dopad tohoto zákona je, že veškeré velké firmy s velkým právním oddělením posílají pod každým emailem podpis, že nic v textu není ani náhodou čímkoliv, co by se dalo považovat za jednání vedoucí k uzavření smlouvy. Pokud to velké firmy s velkými právními oddělení takto vnímají, není to sám o sobě trošku argument, že by takové chování mělo být "standardní" i pro lidi/firmy bez právnických oddělení?

Šimon Klein řekl(a)...

Pokud jsem správně Libora Duška pochopil, týká se nastíněný problém složitých smluvních vyjednávání, kdy zpočátku není vůbec zřejmé, za jakých podmínek a zda vůbec strany smlouvu uzavřou. Legitimní očekávání, že k uzavření smlouvy dojde (a tím i předsmluvní odpovědnost), tak vzniká až postupně v průběhu (a na základě) vyjednávání. Za takové situace podle mě není možné problém dopředu podchytit smlouvou o smlouvě budoucí. Nicméně tam, kde to možné je, stranám nic nebrání, aby mechanismy předsmluvní odpovědnosti vyřadili smlouvou o smlouvě budoucí, případně smluvně modifikovali nějakou inominátní smlouvou o náhradě nákladů předsmluvního vyjednávání. To, že strany mohou problém předsmluvní odpovědnosti anticipovat a řešit i smluvně, není podle mě samo o sobě argument proti zákonné úpravě. Teoreticky vzato lze smluvní úpravě ponechat celou řadu případů odpovědnosti za škodu, včetně třeba škody na zdraví způsobené lékařským zákrokem. Zpravidla by to však nikoho ani nenapadlo, mj. z důvodu enormních transakčních nákladů, ale také z důvodu ochrany slabší smluvní strany, dobrých mravů, atp.

Andy řekl(a)...

Omlouvám se, ale tomu úplně nerozumím. V současné době pokud nějaká ze stran začně mít pocit, že vydávat určité náklady je pro ni poměrně velké riziko, může přistoupit (a přistupuje) k různým postupům, jako např: záloha, smlouva o smlouvě budoucí, placený proof of concept apod. Tyhle instituty fungují naprosto běžně, jsou velmi rozšířené a "enormní transakční náklady" s tím opravdu spojeny nejsou.
Tento stav je efektivní v tom smyslu, že každá ze stran v zásadě ví na čem je, pokud má nést náklady, tak je buď přímo rozhoduje o její výši, nebo je to nějakým způsobem smluvně podchyceno při jednání s druhou stranou. Každá ze stran může celkem bez problémů kalkulovat rizika.

Ostatně možná by stálo za to vědět, jak často dochází k příkladům uvedených v článku, aniž by existovala nějaká smlouva o smlouvě budoucí. Reality neznám, ale na první pohled mi připadá, že v tomto případě by někdo z té firmy dostal rychle výpověď. Mýlím se?

Nerozumím argumentu ohledně složitých situací. Jakým způsobem se zvýší efektivita vyjednávání ve složitých situacích, jestliže zákon na obě ze stran potenciálně přenáší náklady, které nejsou schopni předem vyčíslit ani je ovlivnit? Není to nakonec vytváření problému asymetrické informace (kombinovaný s principal-agent problem, nevíc trochu bez toho "principal"), který je právě nejhorší ve složitých situacích? Jakým způsobem lidé, kteří takovou úpravu podporují vysvětlují vyšší ekonomickou efektivitu?

Argumentu ochrany slabší strany nerozumím - jak jsem psal, jsou to právě velké společnosti (tedy silné strany), které se z této odpovědnosti okamžitě "smluvně" vyvlíkají (podívejte se na patičky emailů různých bank apod.). Jakým způsobem tento zákon chrání "slabší" stranu? Nedá se využít také opačně? (např. na třetím pracovním pohovoru se nakonec rozhodnu, že pro tu firmu pracovat nebudu a firma mi předloží účet?)

"To, že strany mohou problém předsmluvní odpovědnosti anticipovat a řešit
i smluvně, není podle mě samo o sobě argument proti zákonné úpravě."

Připadá mi, že zbytečnost zákona je sama o sobě argumentem proti existenci zákona :) Ale mě by spíše zajímalo, jaká jsou pozitiva tohoto zákona, protože v obecné rovině je nějak nemůžu pochopit :)

Michal Havran řekl(a)...

Podle mě, podstata zakotvení předsmluvní odpovědnosti v OZ je PRÁVĚ kvůli tomu, aby se takové odpovědnosti mohli domáhat lidé bez právnických oddělení. Ano, lze přece uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí se sankcemi... A kdo vám ji bude uzavírat? Předsmluvní odpovědnost přeci může nastat i u menších transakcí a rovněž může nastat neočekávaně. Nehledě na to, že podobnou smlouvu o smlouvě budoucí musí protistrana uzavřít dobrovolně, zatímco předsmluvní odpovědnost nastává i proti její vůli.


A pokud jde o to prohlášení v podpisu e-mailu... No, nevím, no. Stejně tak ve smlouvách teď pořád čtu, že "strany smlouvu uzavřely svobodně a nikoliv za nápadně nevýhodných podmínek". Podle mě ani jedno prohlášení nemá právní relevanci, pokud by bylo v rozporu s realitou.

Tereza Nováková řekl(a)...

Nepovažuju smlouvu o smlouvě budoucí plnohodnotným substitutem: 1) nelze druhou stranu donutit k jejímu podpisu a předsmluvní odpovědnost má právě řešit situace, kde k uzavření smlouvy o budoucí smlouvě nedošlo, 2) v jakém okamžiku by se měla smlouva o smlouvě budoucí uzavírat tak, aby byl řešen výše uvedený problém? Na samém začátku vyjednávání těžko, když podmínky (třeba i cena) jsou právě předmětem jednání. V době, kdy je již všechno dohodnuto včetně termínu signingu, si neumím prakticky představit, že by strany uzavírali smlouvu o budoucí smlouvě.

Andy řekl(a)...

Ano, smlouva o smlouvě budoucí apod. není plnohodnotný substitut. Nelze druhou stranu donutit, aby na sebe brala závazek beze svého vědomí o výši, která není předem rámcově stanovena. V podstatě, pokud jedna strana té druhé straně řekne: budu kvůli obchodu dělat kroky X a Y, budou stát rámcově tolik a tolik a pokud následně z obchodu couvnete, tak to po vás budeme chtít zaplatit - souhlasíte - tak to je asi dost podkladů pro nějaký smluvní vztah, který (třeba i nějak formalizovaný) lze poté vymáhat (předpokládám...v té prodejně brýlí po mě tenkrát zaplatit za vyšetření chtěli, když jsem si ty brýle nekoupil).

Připadá mi, že předsmluvní odpovědnost se tedy vztahuje na situaci, kdy jedna strana bez vědomí a souhlasu vynakládá náklady, které hodlá po druhé straně vymáhat aniž by s tím druhou stranu seznámila a vyžadovala od ní souhlas. Protože v momentě, kdy ten souhlas vyžaduji, tak na to není potřeba předsmluvní odpovědnost. Je to tak nebo ne?

"v jakém okamžiku by se měla smlouva o smlouvě budoucí uzavírat tak, aby byl řešen výše uvedený problém"

Tak co třeba něco typu: prvních 14 dnů jednání zdarama, následně pokud nedojde z vaší strany k uzavření kupní smlouvy, budeme po vás požadovat 10.000Kč za den případně další náklady, se kterými vás budeme v průběhu jednání seznamovat. Pokud se jedná o různá Proof Of Concept řešení, tak na různé věci typu "50.000 za předvedení, bude odečteno z kupní ceny" celkem bez problémů firmy přistupují.

"Pokud by tedy soudy judikovaly, že lepší nabídka, kterou
jedna předsmluvní strana obdržela v pokročilé fázi jednání, je legitimním
důvodem pro změnu obchodního partnera, došlo by k zřejmé preferenci
ochrany smluvní svobody před ochranou dobré víry a tím i k možné
demotivaci obchodních partnerů k takto rizikovému vyjednávání komplexních
smluv."

Není toto přesně opačně? V současné době mohou strany uzavřít nějakou formu smlouvy o náhradě nákladů, pokud z jednání sejde. V této smlouvě mohou specifikovat podmínky a výši nákladů, o které se bude jednat. Předsmluvní odpovědnost (obzvláště, jestliže deklarace, že pro toto vyjednávání neplatí nemá právní relevanci) je příkladem asymetrické informace: jedna strana vynakládá náklady, druhá s tím není seznámena a ta první nemůže důvěryhodně druhou stranu s touto výši nákladů (a případném závazku) seznámit (nebo si budeme posílat každý týden "vyúčtování v případě neuzavření smlouvy"?). Klasický příklad asymetrické informace, jehož důsledkem je demotivace obchodních partnerů k takto rizikovému vyjednává komplexních smluv :)

Mimochodem, pokud těsně před uzavřením smlouvy zjistím, že vedlejší pozemek je za třetinovou cenu, není uzavření smlouvy pro mě za takových okolností "zjevně nevýhodné"?

Tereza Nováková řekl(a)...

"Připadá mi, že předsmluvní odpovědnost se tedy vztahuje na situaci, kdy jedna strana bez vědomí a souhlasu vynakládá náklady, které hodlá po druhé straně vymáhat aniž by s tím druhou stranu seznámila a vyžadovala od ní souhlas."

Tak to podle mě vůbec není. Předsmluvní odpovědnost se vztahuje na situaci, kdy vynakládáš náklady, protože v dobré víře očekáváš uzavření smlouvy. Pokud bych vynakládá něco "bez vědomí a souhlasu" druhé strany, těžko můžu chtít jejich úhradu z důvodu, že jsem je vynakládala v dobré víře. Spíše půjde o situaci, kdy vynakládám prostředky podle požadavku protistrany, která tím podmiňuje uzavření smlouvy. To, že by taková situace mohla být ošetřena nějak smluvně mezi oběma stranami je pravda, nicméně to dle mého názoru nepodlamuje význam předsmluvní odpovědnosti.

"Protože v momentě, kdy ten souhlas vyžaduji, tak na to není potřeba předsmluvní odpovědnost. Je to tak nebo ne?"

Není. Na základě čeho usuzuješ? Pokud se budu držet uvedeného případu, a investuju do nemovitosti podle tvých požadavků, protože očekávám následné uzavření smlouvy, tak zjevně mám tvůj souhlas k tomu, abych tak učinila, ale nic to nemění na tom, že jsme spolu ještě neuzavřeli kupní smlouvu a případ tak spadá max. do předsmluvní odpovědnosti.

Ivo Telec řekl(a)...

Příklad ze současné praxe:
http://www.imyjsmebrno.cz/?page_id=521

Pavel Caban řekl(a)...

"Předsmluvní odpovědnost se vztahuje na situaci, kdy vynakládáš náklady, protože v dobré víře očekáváš uzavření smlouvy." Myslím, že (modelová) představa, kdy někdo "v dobré víře" např. rekonstruuje svůj byt podle požadavků potenciálního kupce, aniž by byl tento kupec k budoucí koupi (či úhradě nákladů) atp. jakkoliv smluvně vázán, je dosti bizarní. ("Váš byt od Vás nejspíš koupím; definitivně se rozhodnu poté, co ho vymalujete na modro, postavíte příčku, vyměníte kuchyňskou linku a pozlatíte záchodovou mísu." (?)) Celkem živě si představuji další díl populárního seriálu "A je to!" na podobné téma.
Kladu si podobnou otázku jako Andy: nepostihne tato úprava naopak ve svém důsledku právě slabší strany, tj. neprávníky, kteří si věc náležitě "neošetří", ať už poznámkou pod čarou ve firemních mailech nebo jinak?

Jan Slanina řekl(a)...

Podle mne signifikantně výhodnější nabídka (ne nabídka výhodnější o 1 Kč na transakci 100 000 000 Kč) musí být spravedlivým důvodem. Transakce, u kterých probíhá složitá příprava, se obvykle týkají věcí, které nemají charakter komodity, ale jsou výrazně individuální. Tedy u nich neexistuje jasná referenční cena, ale tu cenu každý nějak odhaduje. Pokud jednám o koupi jednoho ze dvou nákupních center ve městě a najednou se nabídne ke koupi druhé za nižší cenu, je to naprosto zásadní změna okolností. Požadavek poctivosti se podle mne omezí na to, že v této situaci dám prodávajícímu šanci slevit.

Jan Slanina řekl(a)...

Pokud je sousední pozemek za třetinovou cenu, naznačovalo by to, že by se na uzavření smlouvy podle původních podmínek uplatnilo

Andy řekl(a)...

"Pokud bych vynakládá něco "bez vědomí a souhlasu" druhé strany, těžko
můžu chtít jejich úhradu z důvodu, že jsem je vynakládala v dobré víře"

Ale komunikace ve stylu "provedu X, bude to stát Y a když si to nekoupíte, tak mi to zaplatíte - souhlasíte?" je normální smlouva, která je (eventuálně po splnění nějakých formálních náležitostí) vynutitelná i bez předsmluvní odpovědnosti - a to docela jednoduše s minimálními transakčními náklady. Nebo ne?

"To, že by taková situace mohla být ošetřena nějak smluvně mezi oběma
stranami je pravda, nicméně to dle mého názoru nepodlamuje význam
předsmluvní odpovědnosti."

Jaký je tedy význam předsmluvní odpovědnosti? Napadá mě - snadnější postihování toho, že někdo udělá veřejnou nabídku a pak ji nedodrží nebo vyloženě podvodné jednání. Snížení formálního prahu pro vynutitelnost výše uvedených smluv (stejně v takových případech všichni dneska chtějí zálohu). Ještě něco?

Pan Tau řekl(a)...

Jak tak čtu tu hypotézu, tak mi přijde, že mi bude v případě uplatnění nároku na náhradu škody proti mé osobě stačit tvrdit, že jsem jednání neukončil, pouze jsem ho přerušil / odmlčel se, abych si mohl věc naposledy důkladně promyslet apod. :-)
Mimochodem při výkladu, který se nedrží přesně textu zákona by mělo hrát roli i jinak nevýznamné slovo "nepoctivě", tj. kritérium poctivosti. Například ukončím jednání, protože jsem na mizině. Já nicméně věděl, že jsem marnotratník, jemuž brzo dojdou prostředky, a přesto jsem začal jednat o koupi náramně drahého kožichu. To, že někdo nemá peníze je patrně spravedlivý (rozumem uznatelný) důvod pro ukončení jednání. Při uplatnění kritéria poctivosti by ale k náhradě škody takový člověk povinen byl, jelikož už to že jednání začal bylo projevem nepoctivosti.